Poslední Boží výzva k věřícím

Zjevení 22, 10-12

Potom řekl mi: Nezapečeťuj slov proroctví knihy této; neboť jest blízko čas. Kdo škodí, škoď ještě; a kdo smrdí, smrď ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě. A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho.

Na počátku zjevení, kterého se dostalo miláčku Páně Janovi na ostrově Patmos, byla Janovi zjevena sláva a moc Ježíše Krista. Na konci zjevení byla Janovi zjevena sláva nebeského Jeruzaléma, sláva Božích příbytků, do kterých budou uvedeni ti, kteří smyli roucha svá v krvi Beránkově a jejichž jména jsou napsána v knize života. Mezi počátkem a koncem zjevení Pán ukázal Janovi historii jeho církve, historii vykoupeného Božího lidu a to od jeho počátku až do uvedení v slávu Božích příbytků. Jeden obraz za druhým se střídal před zraky tohoto pokorného služebníka Páně a zjevoval mu sílu i mdloby Božího lidu, jeho věrnost i jeho poklesky, jeho boje, utrpení i slávu. Současně viděl Jan v těchto střídajících se obrazech spravedlivý Boží soud nad těmi, kteří se vzepřeli Bohu, kteří vědomě pohrdli Jeho vykoupením, Jeho odpouštějící láskou a ve svém odboji vůči Bohu setrvali. Vše, co bylo zde Janovi Pánem zjeveno, uvádělo ho v úžas. Když se Pán postavil před jeho zraky, padl k Ježíšovým nohám jako mrtvý. Nebyl v stavu snést slávu a moc, která z  Pána Ježíše vyzařovala. Z poselství, které Pán posílal sborům věřícího lidu, viděl Jan, že jak ze života jednotlivce, tak i ze života celku, nezůstává před Pánem nic utajeno. Že náš Pán zná nejen naše skutky, naše myšlení, naše cítění, ale že zná každé, i to nejtajnější, nejskrytější hnutí našich srdcí. „Vím skutky tvé“ – těmito slovy začíná každé poselství jednotlivým sborům. Jan vidí, že před očima našeho Pána, celý náš život, až do toho nejskrytějšího hnutí naší mysli, je odkrytý a nahý, my že před Ním nic, nic neukryjeme a že také našeho Pána žádnou strojenou zbožností neoklameme. Jiné můžeme oklamat, můžeme se před nimi stavět za něco, čím ve svém nitru nejsme, ano, i sebe můžeme oklamat. Můžeme si namlouvat se sborem v Laodicii: „Bohatý jsem a zbohatl jsem a nikoho nepotřebuji,“ zatímco Boží úsudek o nás může znít: „A nevíš, že jsi bídný, mizerný, slepý i nahý.“ (Zj. 3, 17).

V dalších obrazech, které Pán stavěl před jeho zraky, Jan vidí, že žádná lidská nepravost nezůstane bez trestu, Bůh že je nanejvýš spravedlivý, i když dopouští, aby zlo vrcholilo, takže Boží lid volá: „Až dokud Pane svatý a pravý, nesoudíš…“

Janovi je v zjevení ukázáno, že svět se soudům Božím nevyhne, že soudy Boží přijdou a že bude učiněn konec každé nespravedlnosti. Války, prolévání krve, že ustanou a že na vší zemi, po celém světě, bude rozvinuta korouhev lásky a pokoje – korouhev Beránkova.

A na konci zjevení Pán ukázal Janovi slávu nebeského Jeruzaléma, stánek Boží s lidmi. Pán se zde bude procházet uprostřed svého lidu, setře všelikou slzu z jeho očí. Každá rána z boje pozemského života bude zacelena. Bolesti tu nebude, ani únavy, ani bolestného loučení, neb smrti více nebude.

Sluncem, na jehož paprscích bude zdraví národů, bude Pán Bůh sám, neb On je jediným zdrojem všeho světla. Naše slunce, které rozděluje čas na dny a noci, tam nebude. Proto tam také nebude žádné rozdělení času, nebude tam ani neděle, ani sobota, nýbrž bude jen jeden den, jak čteme: „I stane se v ten den, že nebude světla drahého, ani tmy husté. A tak bude den jeden, kterýž jest znám Hospodinu, aniž bude den, ani noc.“ (Zach. 14, 6-7). Vše bude v záři světla, vycházejícího z trůnu Božího a Beránkova.

Jan hledí na slávu nového Jeruzaléma a vidí, že brány jsou z perel, ulice z čistého, průhledného zlata. A Janovi je hned jasné, že do nového Jeruzaléma nic nečistého, nic neposkvrňujícího, nevejde. Vidí slávu Božích příbytků, uvědomuje si slova Písma, že před očima svatého a všemohoucího Boha ani ta nebesa nejsou dost čistá: „An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho“ (Job 1, 15). Apoštol Jan si uvědomuje naprostou nutnost posvěceného života při věřícím člověku a proto činí k věřícímu lidu výzvu: „Kdo jsi spravedlivý, ospravedlni se ještě, a kdo jsi svatý, posvěť se ještě.“ U těchto slov se chci zastavit. O jaké posvěcení se tu jedná? Či nestačí posvěcení, kdy Pán Ježíš se posvětil za nás? Což není psáno, že krev Jeho očišťuje nás od všelikého hříchu? Nevolá Pán Ježíš ve své velekněžské modlitbě: „A já posvěcuje sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě?“ (Jan 17, 19). Což můžeme my, nalomené třtiny, k tak dokonalému posvěcení, jakého se nám dostalo skrze oběť Pána Ježíše na kříži, ještě něco přidat? Je jisté, že oběť Pána Ježíše na kříži je dostačující k našemu vykoupení. A přec i od nás Bůh očekává něco, co zde Pán Ježíš vyjádřil skrze svého služebníka Jana: „Kdo jsi svatý, posvěť se ještě.“

Ale jak? Všichni víme, že po našem obrácení se k Pánu, po našem uvěření, zůstává i v srdci věřícího člověka ještě mnoho, mnoho ze starého člověka. Proto čteme: „Taková tedy majíce zaslíbení, nejmilejší, očišťujmež se od všeliké poškvrny těla i ducha, konajíce posvěcení v bázni Boží.“ (2. Kor. 7, 1). To je něco, co Pán žádá od nás, co musíme vykonat my: „Kdo jsi svatý, posvěť se ještě.“

I když nás Pán svou krví od všelikého hříchu očistil, od nás se nyní očekává, že se nebudeme do toho starého života vracet, že se od něho oddělíme a v síle a moci Jeho ducha se poneseme k dokonalosti. „Buďtež tady dokonalí, jako i Otec váš, kterýž je v nebesích, dokonalý jest,“ jsou slova Pána Ježíše. Pán Ježíš chce mít svoji církev bezúhonnou, proto umíral na kříži, aby ji posvětil, aby ji postavil sobě slavnou, nemající poskvrny, ani vrásky, ale aby byla svatá a bez úhony, jak o tom čteme v ep. Ef. 5, 25-27. A proto život věřícího člověka musí se nést k tomu, aby ze sebe svlékl starého člověka. Chápete již, co znamená: „Svatý, posvěť se ještě?“ Neznamená to, že by naše spasení bylo závislé od naší dokonalosti, ale znamená to ustavičné úsilí býti Pánu den ode dne podobnější, den ode dne zbavovat se věcí, které v naší mysli, v našem srdci zůstaly ještě z toho starého života. A k tomuto úsilí potřebujeme nové a nové zmocnění od Pána. „On dává ustalému sílu, a kdož žádné síly nemá, tomu moci hojně udílí.“

Zahleďme se v tuto chvíli u víře k nebeskému Jeruzalému, mějme před sebou našeho Pána v Jeho moci i slávě tak, jak ho viděl Jan a uvědomme si, že ty Boží příbytky plné Boží slávy Pán připravuje pro nás. A pak budeme i my cítit potřebu toho, co cítil pokorný služebník Jan při pohledu na slávu nebeského Jeruzaléma. „Kdo jsi svatý, posvěť se ještě.“

A nyní se maličko ještě zastavme u dalších slov našeho textu: „A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho.“

Odplata podle skutků – jak tomu máme rozumět? Nestojí psáno, že jsme spasení z milosti a ne ze skutků? Nu, odplata podle skutků, o které zde Pán Ježíš mluví, se nevztahuje na otázku spasení. Spasení si nemůžeme získat, zasloužit nějakými skutky. Spasení je dar Boží milosti. Co je to tedy za odplatu, kterou každý obdrží podle skutků? My všichni víme, že i mezi věřícími jsou veliké rozdíly. Nejsou všichni na jedné výši duchovního života. Jsou věřící, kteří když dosáhli spasení, učinili si toto spasení polštářem, na kterém si klidně hoví. Je nesžírá touha po záchraně jiných. Nevidí, že kolem nich hyne v neznámosti Boha a Jeho cest tisíce jiných, které je třeba z  duchovního spánku burcovat a upozorňovat je na blížící se Boží soud. Netrápí se nad tím, že v jejich povaze, v jejich jednání, se projevují stále ještě vlastnosti starého člověka a že se jiní na tom uráží. Nejde jim o to, aby vnikali hlouběji a hlouběji do Božích tajemství a tak získávali vždy hlubší známost Boha a Jeho cest a byli tak schopnější k Boží službě. Jsou spasení – a to jim stačí. Jiní pochopili, že spasení přijali od Pána jako jim svěřenou hřivnu, se kterou musí těžit. Uvědomují si, jak to dopadlo se služebníkem, který se svojí hřivnou netěžil. Ve svém srdci cítí vůči Pánu velikou vděčnost za dílo vykoupení a proto všechny své síly, všechny své schopnosti, staví do služeb svého Pána. Zříkají se vlastního pohodlí, obětují své vlastní zájmy, rvou se se svými slabostmi, běží o závod, a jejich největší radostí je získávat duše pro Pána. Vědí dobře, že Pán je volá ke spolupráci. Ve slově Božím stále hloubají a mají radost, když mohou objevit skrytou pravdu, odkrýt nová tajemství.

I ti první, i ti druzí, mají jeden základ, ale každý z nich staví na tom základě něco jiného. Jedni staví své vlastní zájmy, jiní zříkají se i sama sebe a dávají vše v službu na Božím království. Odplata podle skutků se netýká přímo spasení, ale týká se zvláštní odměny od Pána, která bude taková, jaká byla naše věrnost Jemu. Všimněme si slov Písma v 1. Kor. 3, 11-15: „Nebo základu jiného žádný položiti nemůž, mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus. Staví-liť pak kdo na ten základ zlato, stříbro, kamení drahé, dříví, seno, strniště, jednoho každého dílo zjeveno bude. Den zajisté to okáže; nebo v ohni zjeví se, a jednoho každého dílo, jaké by bylo, oheň zprubuje, Zůstane-liť čí dílo, kteréž na něm stavěl, vezme odplatu. Pakliť čí dílo shoří, vezme škodu, ale sám spasen bude, a však tak, jako skrze oheň.“

V den druhého příchodu našeho Pána bude v ohni zjeven celý náš duchovní život. Mnohým nezbude z jejich duchovního života nic, přijdou před svého Pána s prázdnou rukou. Budou spaseni jen jako hlaveň vychvácena z ohně.

Jiní budou za svou věrnost  Pánu a za jejich službu na vinici Páně odměněni vítěznými korunami. A sem spadají ta slova: „A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho.“ K této odplatě hleděl apoštol Pavel, když psal Filipenským: „Bratři, já nemám zato, že bych již dosáhl. Ale to jedno činím, na ty věci, které jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, usilovně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“

Bratře, sestro! Budou i tobě patřit slova našeho Pána: To dobře, služebníče věrný... , nebo ti v tom zkušování Pánem všechno shoří, poněvadž jsi na ten základ, na který tě Bůh postavil, stavěl samé ‚strniště‘? Šlo ti jen o vlastní zájmy, o vlastní chválu, o vlastní prospěch... ?

Jak vážné je to napomenutí: „Kdo jsi svatý, posvěť se ještě.“ Ano, svatost, kterou zde Pán po nás požaduje, znamená: Větší, vřelejší lásku ku Pánu, větší věrnost v Jeho službě a větší bdělost nad čistotou našich srdcí.

Všichni se zahleďme u víře s apoštolem Pavlem na vznešený cíl, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši. Všichni se zahleďme na slávu nebeského Jeruzaléma, na slávu nebeských příbytku pro Boží vyvolený lid, a pak poznáme malichernost našeho pachtění se za věcmi časnými a pomíjejícími. A ve světle odplaty svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši, bude nám i to největší soužení lehoučkým břemenem.

A proto: „Kdo jsi svatý, posvěť se ještě.“

Porozumíme? Poslechneme?