Nechceš zahynout? Musíš ke Kristu.

Matouš 9, 18-33

Jaký obraz lidské bídy se denně rozvíjel před Ježíšovým zrakem. Kolik těch, jejichž zdraví bylo podlomeno hříchem, se tísnilo kolem Pána Ježíše, žádajíce uzdravení. Pán Ježíš hleděl na zástupy lidu a bylo mu jich líto. Ve svém soucitu vztáhl vůči nim svoji náruč a volal: „Kdo žízníš, pojď, nabeř vody života darmo.“

Jako byl obtížený tehdejší člověk hříchem a trpěl pod jeho následky, tak je tomu i dnes. A potřeboval-li tehdy člověk odpočinutí, oč ve větší míře ho potřebuje dnes. Jsi nemocen? Na paprscích Jeho lásky je zdraví všech národů. Cítíš se být opuštěný? V Něm najdeš přítele, který tě nikdy nezklame. Tíží tě hřích? Pán Ježíš tě zbaví tohoto břemene. Lekáš se smrti? On ti smrt promění v červánky nového jitra.

První nejvážnější příčinou, proč k Němu musíš nechceš-li zahynout je ta, že jsi hříšník a že potřebuješ odpuštění. Snad si ani tuto skutečnost neuvědomuješ.

Milá duše! Jdi k lesní studánce, v jejíž čisté vodě se vidíš jako v zrcadle, naber z ní sklenici vody a postav ji proti slunci. Zjistíš, že voda, která se ti zdála čistou, je plná nečistoty. To samé učiň se svým srdcem. Postav do světla Božího zákona každou svou myšlenku, každé své slovo, každý svůj čin a pak se zhrozíš, kolik nečistoty je ve tvém srdci. A budeš-li upřímný, budeš se přímo hroutit pod tíhou svých vin. V knize Jobově 15, 14-16 čteme tato slova: „Což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedlivý býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho. Nadto ohavný a neužitečný člověk, který pije nepravost jako vodu.“ Ano, postav se do světla Božího zákona tak, aby viděl sám sebe tak, jak tě vidí Bůh a bude po vší tvé spravedlnosti. Ty se domníváš, že k tomu, abys zahynul, musíš padnout až na samé dno hříchu a neřesti? Nemyl se. Jak blízko byl království Božímu bohatý mládenec - a přece do něho nevešel. Nechceš-li zahynout, musíš k Pánu Ježíši znovu a znovu. Další příčinou, proč musíme k Pánu Ježíši je ta, že my všichni se musíme postavit před soudnou stolicí Kristovou, aby jeden každý přijal to, co skrze tělo působil. A tu musíme všichni poctivě přiznat, se my se stále ještě svému Pánu zpronevěřujeme.

Znovu a znovu musím myslet na napomenutí Pána Ježíše sboru v Efezu: „Znám skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých, a zkusil jsi těch, kteříž se praví býti apoštolé, ale nejsou,a shledals je, že jsou lháři.“ Samé krásné vlastnosti tady Pán Ježíš připisuje Efezskému sboru, bojím se, že tolik krásných vlastností by nám přisoudit nemohl, a přece i tomuto sboru hrozilo zahynutí: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil.“ První lásku, první horlivost... „Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky.“

Bratři a sestry, my si často myslíme, že když se nenalézáme přímo s tímto světem na dně bahna hříchu a nepravosti, že nemůžeme zahynout. Ale z tohoto oddílu Božího Slova vidíme, že i když pro Pána pracujeme, i když je při nás trpělivost, i když nemůžeme trpěti zlo, nevyvírá-li naše práce pro Pána z čisté lásky, má-li Pán i proti nám něco, co se příčí Jeho vůli – i my můžeme zahynout. I nám platí výtka Pána Ježíše: Mám proti tobě...

Jsi-li veden Duchem svatým, On ti ukáže, co má proti tobě. Třeba je to tvoje ctižádost, jde ti vždy a při všem o přední místo, o tvoji osobní chválu, o tvoje osobní zájmy - to vše před Pánem neskryješ. „Znám skutky tvé,“ praví tady Pán, a tak i nám platí: „A protož čiň pokání a první skutky!“ Ó, jak je nám všem třeba znovu se k Pánu přivinout. A když to neučiníme, i my můžeme nakonec zahynout. Jednou přijde chvíle, kdy tady na zemi pro nás všecko ztratí cenu a kdy nás bude zaměstnávat jediná otázka, jak obstát před svatým a spravedlivým Bohem. A tato chvíle může přijít dřív, než se nadějeme.

K loži těžce nemocného mladíka byl zavolán věřící lékař. Po pečlivé prohlídce pravil: „Dny vašeho života jsou sečteny.“ Mladík se zalekl. Naprosto si nemyslel, že by to s ním bylo tak vážné. Pohlédl zoufale na lékaře: „Zanedbal jsem to.“ „Co jste zanedbal?“ „Spasení. Zanedbal jsem spasení své duše. Kdysi jsem byl duchovně probuzený a Bůh mi kladl na srdce, abych se k Němu obrátil. Ale ďábel mi našeptával: A já jsem hlasu nepřítele uposlechl. Teď ještě ne, to můžeš učinit až později, jsi ještě mlád, užívej si života. Tak jsem spasení zanedbal a nyní je již pozdě.“ Lékař se snažil mladíka potěšit, ukázal mu na lotra na kříži, že ještě v té jedenácté hodině se může uchopit Boží milosti. Mladík mu na to odpověděl: „Má jedenáctá hodina byla tenkrát, když mě Spasitel volal. Teď je pozdě.“ Zabořil svoji hlavu do podušek a v pláči volal: „Já jsem své spasení zanedbal a teď už je pozdě.“ S těmito slovy umíral.

Je mnoho těch, které Duch svatý volá ku pokání, ale oni svůj návrat k Bohu nebo k první lásce a k prvním skutkům stále odkládají. Ale víš ty, kdy, kde a jakým způsobem tě Pán odvolá?

Další příčina, která po nás žádá nové vydání se Pánu je ta, že potřebujeme nové srdce. Jak bychom mohli s naší převrácenou myslí a s Pánu Bohu odcizeným srdcem žít v plnosti Božího života? U proroka Ezechiele čteme: „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité. Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.“ (Ezech. 36, 26-27). Kdo z nás by nepotřeboval takovou proměnu svého srdce? Srdce, které by bylo povolné Božímu vedení, Božím rozkazům? V naší mysli, v našich citech vůči Bohu, musí nastat změna. Naše mysl je tělesná, nepřátelská Bohu a tělesný člověk nechápe věci, které jsou Ducha Božího. Proto Pán Ježíš prohlašuje: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Boží.“ Ale znovuzrození je akt, který není nikdy ukončen, který vyžaduje znovu a znovu se nořit do hlubin Boží milosti a Boží lásky a to je možné jen stálým živým obecenstvím s Pánem Ježíšem. Jen na základě Jeho oběti na kříži a pod požehnaným vlivem Jeho odpouštějící lásky a pod mocným vlivem Jeho slova a působením Ducha svatého se mění naše srdce kamenné v srdce masité a my se stáváme novými lidmi.

A tato přeměna naší povahy, našeho jednání, to není něco, co můžeme učinit jednou provždy...

(rok 1968)