Pršíme jako list my všichni

Izaiáš 64,6

Bůh mluví mocně k člověku nejen hlasem jeho nitra, hlasem jeho srdce, ústy svých proroků a ústy svých služebníků, Bůh mluví mocně k člověku i jevy v přírodě, životem přírody, hlasem přírody. V životním pochodu přírody můžeme často vidět životní pochod našeho vlastního života.

V oddílu přečteného Slova Božího nás vede Bůh k tomu, abychom se zahleděli na padající list se stromu a tímto zvláštním zjevem přírody nám Bůh připomíná, že my všichni jsme jako list padající se stromu.

Před krátkým časem – co tu bylo krásy, nádherná zeleň listu, plnost života přímo uchvacovala naše oko. Jaký to byl nádherný pohled na bující strom, poskytující svou bohatou korunou příjemný stín, odpočinek v parních dnech. A dnes? Jeho život pozvolna odumírá, list za listem vadne a stačí malé zavanutí větru, aby jej oderval od stromu, zavál do prachu v příkopu a tam vzal svou zkázu. Tento pochod v přírodě nikdo nezmění. Je tak Bohem určeno. Na člověka to působí zvláštním dojmem. Jen si vyjděte v tyto dny do přírody, zahleďte se na padající list se stromu a budete slyšet z hlubin svého nitra hlas: Přijde i tvůj podzim, uvadneš i ty jako list, vánek smrti zaduje do větví tvého života, učiní konec pozemské pouti a spadneš jako list se stromu. Pršíme jako list my všichni...

Bratři a sestry, přátelé, ten padající list se stromu je Boží řeč ke každému z nás a potvrzuje jen to, co nám Bůh oznamoval a oznamuje ústy svých proroků: „Všeliké tělo jest tráva, a všeliká vzácnost jeho jako květ polní. Usychá tráva, květ prší, jakž vítr Hospodinův povane na něj. Usychá tráva, květ prší, ale slovo Boha našeho zůstává na věky.“ (Iz. 40, 6-8).

Zdob své tělo jak chceš, pěstuj jeho krásu čím chceš, přijde chvíle, kdy se tě dotkne moc Stvořitelova a ty zvadneš jako ten květ, vítr Hospodinův zaduje do větru tvého stromu života a odtrhne tě od něho jako ten list. Proč? Je to Boží určení, které nikdo nezmění. Dobře si všimněte, co nám praví Písmo v Žalmu 39, 6-9: „Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů...“ Ano, život člověka je odměřený na dlaň. Délku našeho života určuje sám Bůh. Ve chvíli, kdy dojde Bohem určený konec našeho života, mohou se lékaři celého světa postavit na hlavu, ale vším svým lékařským uměním neprodlouží náš život ani o vteřinu. Tuto skutečnost si všichni uvědomme. Uloženo je lidem zemříti, čteme v Písmu svatém a s touto skutečností musíme všichni počítat. A padající list se stromu nám to mocně připomíná. Snad někdo řekne: Proč si kalit radost ze života takovými myšlenkami? Přijde na to, jak se na život díváme. Je-li pozemský život jedinou naší nadějí, pak je přirozené, že se snažíme každou myšlenku na smrt vždy znovu a znovu oddálit, i když víme, že se té skutečnosti nevyhneme. Jsme-li však přesvědčeni o tom, že smrt těla je bránou k novému životu, bránou do nových světů, že na zemi jsme jen pouhými cizinci, náš domov že je v duchovním světě v příbytcích našeho nebeského Otce, pak nás myšlenka na smrt neděsí, nýbrž naplňuje touhou po skutečném domově.

Dítě, které opustilo hřejivý dům svého otce a muselo do ciziny, se každou vzpomínkou, každou myšlenkou na domov znovu a znovu posiluje a přímo počítá dny, hodiny, které ho dělí od návratu domů. Tak je to s každým člověkem, který ví, že na zemi je pouhým cizincem, poutníkem a že jeho pravý domov je v nebesích. (II. Kor. 5, 1-8). V listu Židům 13, 14 čteme: „Nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.“ Že většina lidstva přímo lpí na tomto pozemském životě a s děsivou hrůzou pomýšlí na smrt nám potvrzuje skutečnost, že pozemský život je jejich jedinou nadějí. Avšak tato naděje se každou chvíli hroutí. Vždyť smrt má všude kolem nás bohatou žeň. Není jednoho dne, zvláště ve městech, abychom neviděli pohřební průvod a neslyšeli smuteční akordy pohřební hudby. Kdy by mohl člověk utéci před těmito důkazy pomíjitelnosti našeho pozemského života? I příroda nám to rok co rok důrazně připomíná, že i v našem životě se dostaví podzim, kdy spadneme se stromu života jako list. A potom? Přijde žeň života, žeň naší životní setby a každý budeme sklízet to, co jsme v našem denním životě rozsévali.

Bratři a sestry, má to veliký význam pro náš život, jestliže se alespoň někdy na cestě života zastavíme a nad svým životem hlouběji zamyslíme. Všichni ti, kteří jdou s otevřeným zrakem životem, denně ve větší a větší míře si uvědomují, že jejich život zde na zemi pomíjí jako stín a takoví prosí se starozákonním prorokem: „Nauč nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost srdce.“ (Žalm 90, 12). A v čem je ta moudrost? Vidíme to ze slov žalmisty: „Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje a neví, kdo to pobéře. Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe. A protož od všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.“ (Žalm 39, 7-9). Jistě, tak jako pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje, shromažďuje a neví, kdo to pobere. „Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe. A protož od všech přestoupení mých vysvoboď mne...“

A zde bych se chtěl zvlášť zastavit:

Všecko pomine! I náš zájem o pozemský život. Dnes snad nám ještě velmi záleží na tom, abychom si ho co nejpohodlněji zařídili, abychom v lidské společnosti zaujali přednější místo. I to pomine. Přijde chvíle, kdy budeme pociťovat jedinou potřebu – býti smířeni s Bohem. Přijde okamžik, kdy vítr Hospodinův – vítr věčnosti, zaduje do našeho života a my se utrhneme se stromu života jako ten list. Není třeba se dívat na tuto skutečnost nějak tragicky. Vždyť to bude návrat domů. Díky Bohu za radostné poselství evangelia, které svým obsahem zbavilo hrob vší hrůzy. Vypráví nám, že v Pánu Ježíši je nám Bůh Otcem a Pán Ježíš že přišel proto, aby nám upravil cestu k Otci, cestu k nebeskému domovu, Co nás dosud s Otcem dělilo, byl náš hřích. Dobře to řekl prorok Izaiáš 64, 6: „Ačkoliv jsme jako nečistý my všichni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše.“ Pán Ježíš přišel, aby nás od nečistoty hříchu očistil, aby náš hřích z nás sňal. Zásluhou Jeho oběti na kříži je náš hřích smyt a my smíme bez bázně domů, domů. A proto – na koho by bylo nyní naše očekávání? Jedině na Pána. Proto vzpomínka na smrt nás neděsí. Víme, že náš život pomíjí jako stín, ale víme také, že pak nadejde doba našeho návratu domů. A vzpomínka na domov posiluje. Tam nás čeká hřejivá náruč Otcova, v níž zapomeneme na každou bolest, na každou ránu, kterou nám život zde na zemi zasadil. Krásně to vyjadřuje jedna naše píseň:

Duše má k nebesům vzlétá,

a touží odložit vše, co je ze světa.

Jen vzhůru duchu můj, k cíli spěj smělý,

tam k Spasiteli, tam k Spasiteli.

Únav již budu prost nezvadnou síly,

již duchu neumdlíš ve službě píli.

Neznaven navěky, prost bolu, bludu,

sloužiti budu, sloužiti budu.

Zdálo by se, že tato podzimní dušičková meditace nemá praktický význam. Má! Nutí nás ke zrevidování našeho života. I věřící člověk je strhován ke kvaltování a shromažďování věcí pomíjejících na úkor svého duchovního života, takže místo shromažďování pokladů v nebi je samé pečování, samá starost o věci pomíjející, které před Bohem nemají cenu a z nichž nic s sebou na věčnost nevezmeme. Uvědomění si skutečnosti, že všichni padáme jako ten list se stromu, že život každého z nás pomíjí jako stín, nás má vzpamatovat a vzchopit k úsilí o duchovní hodnoty a má v nás probudit touhu po věčném domově. Především však nás má vést k očekávání na Pána. Kdo z nás není dosud smířen s Bohem, kdo není ještě očištěn obětí Pána Ježíše od hříchu, kdo nepřijal dosud odpuštění hříchů a s ním život věčný v Pánu Ježíši, takového to má vzpamatovat a přivést k tomu, aby své spasení neoddaloval. Vždyť každým okamžikem může vítr věčnosti fouknout do jeho stromu života a učinit konec životní pouti. Ano, náš pozemský život pomíjí jako stín, Všichni my pršíme jako list, ale Pán Ježíš před námi rozvinul život daleko větších krás a tento život bude trvat na věky.

Přijal jsi již tento život? Je jen v Pánu Ježíši.

(kázání č. 107)