Lukáš 18, 9-14
Farizeus – publikán! Dva zvláštní protějšky, mohli bychom říci zrcadla, v nichž buď v jednom nebo druhém najdeme sami sebe. Nuže, zahleďme se do nich!
„Farizeus stoje takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán.“
Přísloví 30,12: „Je pokolení, čisté samo u sebe, ačkoli od nečistot svých není obmyto.“
Není někdo z vás také z tohoto pokolení? Čistý sám u sebe. „Bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji a nevíš, že jsi bídný, mizerný, i chudý, i slepý, i nahý.“ Čistý sám u sebe – děkuji ti, že nejsem jako jiní...
Jak se tak může člověk klamat? To ďábel zaslepí člověku oči, že vidí jen bídu druhých, svou vlastní bídu pak nevidí. Všichni ti, jejichž zrak je obrácen k Bohu, se děsí svojí vlastní bídy.
Když Bůh otevřel duchovní zrak Izaiáši, takže viděl Pána na trůnu obklopeného Boží slávou, Izaiáš v hrůze volá: „Běda mi, již zahynu, proto že jsem člověk poskvrněné rty maje a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé“ (Iz. 6,5). A na jiném místě praví: „Jsme jako nečistí my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše“ (Iz. 64,6).
Veliký apoštol Pavel praví: „Vím zajisté, že nepřebývá ve mně dobré. Nebo nečiním dobrého, které chci, ale činím to zlé, jehož nechci. Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (Řím. 7, 18-24). Tento pocit měli a mají všichni vpravdě věřící lidé. Hroutí se pod tíhou své vlastní bídy. Ale je pokolení, které je čisto samo u sebe, ačkoliv od nečistot svých obmyto není. Farizeus byl z tohoto pokolení: „Děkuji ti, Bože, že nejsem jako jiní...“ Jak se klamal! To mu ďábel zaslepil oči. Nechal ho jít do chrámu, nechal se ho i modlit, ale přitom mu zatemnil jeho duchovní zrak, aby neviděl svůj vlastní hřích. Stejně se klamal farizeus ve svých skutcích. Ve své modlitbě vypočítává, co všechno dobrého činí: „Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.“ Byla to nějaká zásluha? Tím jen vracel Pánu to, co mu svěřil. Vždyť všechno, co máme, máme od Boha a ze všeho, co nám Bůh svěřil, budeme vydávat Bohu počet. Náš život, zdraví, schopnosti, naše dítky, náš majetek, to všechno jsou nám od Pána svěřené hřivny, které nám svěřil, abychom jimi těžili, ne v náš vlastní prospěch, ale ve prospěch Božího království a Písmo nám jasně praví, že Bůh bude jednou s námi účtovat, jak jsme s těmito hřivnami v Jeho prospěch hospodařili. „Desátky dávám ze všech věcí, kterými vládnu...“ Nevládl by, kdyby mu to Bůh nesvěřil. Nedával nic ze svého, dával jen z toho, co mu Bůh dal. Jaká to byla zaslepenost, myslet si, že tím činí Pánu Bohu nějakou milost. Farizeus se klamal i v tom, že by mohl mít s Bohem nějaké obecenství. Co čteme v I. Petr. 5,5? „Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost.“ Kde se neblíží člověk k Pánu Bohu s pokorou, s roztrženým srdcem, marně se namáhá docílit nějakého obecenství s Bohem. „Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým a to s postem a s pláčem a s kvílením a roztrhněte srdce vaše...,“ (Joel 2, 12-13). To je jediný způsob, jakým se má hříšník přiblížit k Bohu. Kde se takto blíží k Bohu, tam také nalézá přijetí u Boha, odpuštění, posvěcení, milost i slávu. Jak daleko byl farizeus od Boha! Přicházel k Pánu Bohu jako by byl jeho věřitelem a ne dlužníkem, jako by mu předkládal nezaplacené účty. Jeho srdce bylo plné sebevědomí. Zapomněl, že Pán Bůh vidí do jeho srdce jako do otevřené knihy. Jak přišel do chrámu, tak z chrámu odešel – s prázdným srdcem. A Pán Ježíš nám ho dává za výstrahu. Je pokolení, které je čisté samo u sebe, ačkoliv od nečistot svých není obmyto. Nepatří snad i někdo z nás do tohoto pokolení plného sebevědomí a vnitřní pýchy? Necítíš při tom tíhu svých vlastních nepravostí? Marně by jsi navštěvoval shromáždění – z každého shromáždění by jsi odešel s prázdným srdcem a přitom by jsi spěl do věčného zahynutí.
A nyní se zahleďme do druhého zrcadla, které před nás Písmo staví: „Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své, řka: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Stojí zdaleka, ví, že Boží svatost je oheň spalující. „... s bázní a s třesením spasení své konejte...“ (Fil. 2, 12). Připomíná nám to pokorného setníka, který prose za uzdravení svého služebníka, se necítí hoden, aby Pán Ježíš vcházel pod jeho střechu a proto žádá od něho jen slovo a věří, že pouhé Ježíšovo slovo stačí, aby jeho služebník byl uzdraven. A tak se i stalo. „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou...“ (Luk. 7, 6). Tuto pokoru nalézáme u publikána. Stoje zdaleka... Uvědomuje si Boží přítomnost a přitom cítí svou bídu, drtí ho do prachu. Neodvažuje se pozdvihnout oči k Bohu. Je si vědom toho, že Bůh na něho hledí a že před jeho zrakem je nahý a odkrytý a že nic nemůže před Ním ukrýt. Dítě, když se něčím prohřeší svým rodičům, úzkostlivě se vyhýbá jejich pohledu. Má dojem, že rodiče na něm poznají, že se proti nim provinilo. Jak by Bůh neviděl do našeho srdce!? Zná každou naši myšlenku. Publikán si je toho plně vědom. Nechtěl ani očí svých pozdvihnout. Toto vědomí mnohým, i věřícím, chybí. Jen tak si můžete vysvětlit jejich lehkomyslnost, s jakou se blíží k Bohu. Přes svoji polovičatost, přes svoji neupřímnost přistupují ke stolu Páně, jakoby to bylo s jejich srdcem v nejlepším pořádku. Činí tak ke svému odsouzení.
Bůh je svatý a je vševidoucí. Svým hrdým postojem Jej nikdo neoklame. Je daleko lépe hroutit se do prachu ve vědomí své hříšnosti, než pyšným sebevědomím zakrývat svou bídu. „Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své..“ Ale bil se v prsy své – na důkaz své vlastní viny. I publikán mohl vidět bídu farizeovu. Kdo však vidí svou vlastní bídu, nevidí bídu druhého! Bídu druhých mohou pozorovat jen ti, kteří jsou slepí ke své vlastní vině. Kdo si je vědom své vlastní bídy, je tak zaujat tou svojí, že nemá nejmenší odvahy k tomu, aby kritizoval někoho druhého. Dále čteme, že volal k Bohu o milost: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Je si vědom své bezmocnosti. Jen Boží milost ho může zachránit. „Milostí spaseni jste a to ne sami ze sebe, aby se někdo nechlubil.“ (Ef. 2, 7-8). Díky Bohu za to, že Jeho milost je tak veliká. Stačí na každý tvůj hřích. Stačila i na hřích publikána. Kde se blíží člověk k Bohu ve vědomí své bezmocnosti, ve vědomí, že jen milost ho může zachránit, a kde si této milosti žádá s roztrženým srdcem, avšak u víře, že Bůh pokorným dává milost, tam se mu jí také v plné míře dostává. Bible je plná příkladů, kdy i největší hříšníci dosáhli u Boha odpuštění, milosti, když se jí s pokorným srdcem dovolávali. Všechno, co se odehrávalo na Golgotě, Ježíšova smrt i Jeho zmrtvýchvstání, bylo dílem Boží lásky, aby i tomu největšímu hříšníku mohla být udělena milost. Dostalo se jí i lotru na kříži, když ještě v posledním okamžiku svého života uznal svoji vinu a v plné důvěře se obrátil k Pánu, aby se rozpomenul na něho, až bude v ráji. Publikán drcen svojí vlastní bídou nežádá si nic jiného, než Boží milost. A Pán Ježíš nám potvrzuje, že se mu této milosti dostalo.
Bratře, sestro, příteli! Jestliže s vědomím své naprosté bídy a svého zahynutí, své bezmocnosti a nehodnosti se koříš před svým Bohem, přicházíš-li s pokorou a žízní své duše po Boží milosti do shromáždění ke slovu Božímu, nemůžeš odejít neočištěn, neospravedlněn, neposvěcen a nepožehnán. Je-li publikán obrazem tvého blížení se k Bohu, pak je nemožno, aby jsi ze slyšení Božího slova odcházel s prázdným srdcem.
Farizeus i publikán vešli do chrámu, ale jak velký rozdíl byl v tom, co jednomu a co druhému přijití do chrámu přineslo. Farizeovi přineslo odsouzení, publikánovi milost.
Co přinese tobě? To zjeví jednou věčnost.
(kázání č. 147, rok 1942)
Žádné komentáře:
Okomentovat