Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm, a utvrzení u víře, jakž jste naučeni, rozhojňujíce se v ní s díků činěním. (Kol. 2, 6-7)
Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci, ve mnohé úzkosti, ve mnohé trpělivosti, v utišení, v nedostatcích, v úzkostech. (II. Kor. 6, 4)
Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův... (II. Kor. 3, 3)
Zvláštní napomenutí!
Zastavme se u prvního:
„Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm, a utvrzení u víře, jakž jste naučeni, rozhojňujíce se v ní s díků činěním.“
Toto zvláštní napomenutí nás vede ve vzpomínkách do doby našeho obrácení se k Pánu a uvěření v Něho. Kteří jsme se vpravdě k Pánu Ježíši obrátili, víme, že to byl tehdy zvláštní stav. Naše svědomí bylo najednou působením Ducha Božího ze spárů hříchu probuzeno. Viděli jsme sebe tak, jak nás vidí Bůh. Ve světle Slova Božího se hroutila všechna naše spravedlnost, všechna naše zdánlivá dobrota a cítili jsme se nejbídnějšími lidmi. Celá naše minulost, se všemi našimi poklesky a pády, s naším zpronevěřováním se Bohu, stála před našima očima a žalovala na nás. Uvědomovali jsme si v plné míře, že v tomto stavu by nikdo z nás před svatým a spravedlivým Bohem neobstál. A proto zvěst evangelia, že Ježíš Kristus přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo, nám zněla jako nejradostnější píseň a my jsme se s tíhou svých vin, v dětinné důvěře, kladli k nohám tohoto Beránka. V této době jsme byli tak zaujati vlastními hříchy, že každý bratr a sestra ve sboru, o kterých jsme věděli, že již Pánu náleží, byli v našich očích jako světci. Vzhlíželi jsme k nim se vší úctou a cítili jsme k nim zvláštní lásku a zvláštní důvěru. A když Pán i z nás sňal břímě našich hříchů, tíhu našich vin, byli jsme tak šťastni, že jsme měli pocit, jako bychom už na zemi ani nebyli. Hlad po Slově Božím byl u nás tak veliký, že jsme se jím nemohli ani nasytit. Shromáždění nám byla krátká, dalšího jsme se nemohli ani dočkat. Přímo jsme prahli po další a další známosti Boha a Jeho cest a každé Boží zaslíbení jsme přijímali s dětinnou důvěrou. Byli jsme jako zrozená nemluvňátka žádostivá duchovního pokrmu. Tak to byl stav našeho nitra v době, kdy jsme přijali Pána Ježíše. Všechno v nás hořelo pro Boží království. Tehdy jsme byli vpravdě šťastnými lidmi. A nyní pochopíme význam napomenutí v našem textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...“ Proč to napomenutí? Protože téměř u každého věřícího člověka stav, jaký nastal při jeho obrácení se k Pánu, se v pozdější době mění. Už není zaujat svou vlastní bídou, ale téměř všechna jeho pozornost je obrácena k nedostatkům a chybám toho druhého a to má na jeho vnitřní stav neblahý vliv. Nejdříve ochladne v lásce k bratřím a to má za následek, že po obecenství s nimi tolik netouží a tím i lehkomyslně začne zanedbávat shromáždění. Dostavuje se zvlažnění, oheň, který v něm hořel, uhasíná. A toto zvlažnění přináší jeden úpadek za druhým. Člověk začne nejprve o pravdách Božího Slova pochybovat, tím mizí z jeho srdce radost ze spasení a člověk se začíná ohlížet po jiných zdrojích a pramenech, ze kterých by čerpal radost a sílu k životnímu boji. A jak se dostane na tato místa, má satan k srdci dveře znovu otevřené. Proto napomenutí:
„Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...!“ Na Kristu samém musíme stavět! V Němu musíme zapouštět kořeny své víry, v Něm musíme hledat svůj vzor. Kde v životě věřícího člověka nastal úpadek, nastal tím, že stavěl své přesvědčení na lidech. I když následkem obrácení došlo k velkým změnám, přece jen i věřící člověk zůstává v mnohých věcech nedokonalý. A proto žádný člověk nemůže být naší oporou. Ani věřící. Slovo Boží nás znovu a znovu varuje před tím, abychom hledali svou oporu v člověku. Tak k nám vola prorok Jeremiáš: „Takto praví Hospodin: Zlořečený ten muž, který doufá v člověka a který klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho.“ (Jer. 17, 5). Jinými slovy ,klade člověka za své rámě, aby se o něj opíral. A této chyby jsme se dopouštěli a stále se dopouštíme, ale my máme zapouštět kořeny své důvěry ne v člověka, ale v Krista. „Vkořenění a vzdělaní na něm...“ V člověku, i v tom nejlepším, se vždy za čas dožijete zklamání, protože člověk je třtina větrem se klátící. Zklame, i když nechce zklamat. A tak v životě téměř každého věřícího člověka stav, jaký nastal při jeho uvěření, v době pozdější hlavně příčinou zklamání se v jiných věřících, se mění. Dříve viděl jen tu svou vlastní bídu a proto byl pokorný, Pánu za jeho vysvobození vděčný, žádostivý Božího Slova a lačný dalšího duchovního růstu. Ale jakmile pustil ze zřetele svou vlastní bídu a začal pozorovat a soudit nedostatky druhých, ustydl v lásce napřed k bratřím a později i k Bohu a přišel pád! Co zde činit? Navrátit se k první lásce. Upozorňuji, že to není snadné. Jen plným uvědoměním, že Bůh je vždy hotov k odpuštění, činíme-li pokání, je člověk uschopněn Boží milostí k novému návratu a vrací se v srdce člověka znovu radost ze spasení a toužebný vnitřní klid. Uvědomme si znovu, a to plně, význam napomenutí našeho textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...“
A nyní přicházíme k dalšímu napomenutí: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ S tímto napomenutím se setkáváme ve Slově Božím znovu a znovu. Proč? Protože Pán Bůh od nás věřících požaduje, abychom byli lidem zvláštním. „Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tit. 2, 14). A v I. Petr. 2, 12 čteme: „Obcování své mezi pohany majíce dobré, aby místo toho, kdež utrhají vám jako zločincům, dobré skutky vaše spatřující, velebili Boha v den navštívení.“ A v ep. Fil. 2, 14-15: „Všecko čiňte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bez úhony a upřímní synové Boží, bez obvinění uprostřed národu zlého a převráceného. Mezi kterými svěťte jako světla na světě.“ Kolik jiných podobných napomenutí nalézáme ve Slově Božím: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ Ve všem! Hned za tímto napomenutím v téže kapitole máme detailně vyjmenováno, v čem všem se máme ukázat jako Boží služebníci: v trpělivosti, v utišeních, v nedostatcích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v pracích, v bdění, v postech, v čistotě, v umění, v dlouhočekání, v dobrotivosti, v Duchu svatém, v lásce neošemetné, v slovu pravdy, v moci Boží, skrze odění spravedlností napravo i nalevo, skrze slávu i pohanění, skrze zlou i dobrou pověst a tak dále. Škoda, že nemáme tolik času, abychom si všechny tyto detaily podrobně rozebrali. Dejte si jednou čas a rozeberte si to v biblické hodině a uvidíte, jaký z toho budete mít užitek. A zase upozorňuji: Abychom mohli naplnit příkaz Písma „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...,“ vyžaduje to především splnění požadavku, který zní: „Chce-li kdo za mnou přijíti,, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj a následuj mne.“ (Mat. 16, 24). V této věci máme vzácný příklad nejen na Pánu Ježíši, ale i na těch, kteří na Bohu založili celý svůj život. Myslím na Abrahama. Když byl jako host v zemi Kananejské mezi Hetejskými a tam mu zemřela manželka, Abraham žádal od Hetejských místo, kde by svou manželku pochoval. Hetejští mu řekli: „Slyš nás, pane milý: Kníže Boží jsi uprostřed nás, v nejpřednějších hrobech našich pochovej mrtvého svého...“ Kníže Boží jsi uprostřed nás. Tím má být každý z nás uprostřed nevěřícího světa a proto to zvláštní napomenutí: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“
A pojďme zase k dalšímu napomenutí Písma: „Poddáni jsouce jedni druhým v bázni Boží.“ Tento požadavek je velmi těžký. Netýká se jen manželů v rodině, ale týká se obzvláště lidu Božího v církvi. Jak málo je jednomyslnosti jak v rodinách, tak v církvi a v celé lidské společnosti. Nic nám není tak těžké, jako být někomu poddán. Tento Boží požadavek je možné uskutečnit jen na poli duchovním, jen tam, kde Boží láska si nás pojí v jedno srdce. Jen Boží láska je v stavu překlenout rozdíly našich povah a zatlačit naše já do pozadí. Ano, někdo musí rozkazovat, někdo musí vést, řídit, ať v rodině, ať v národě, ale nesnáz je v tom, že každý té neb oné věci jinak rozumí, má v tom i jinou zkušenost a nerad se svého názoru vzdává. A přece je tu rozkaz: Jedni druhým poddáni buďte! Každému z nás chybí více pokory, více skromnosti a řekl bych více poddanosti Bohu, Učme se tomu! I v rodině, i v církvi, i v národě. „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratři v jednomyslnosti přebývají.“ Neukáže-li věřící Boží lid více jednomyslnosti, jak ji můžeme žádat od převráceného světa? I sem spadají slova: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ Všimněme si ještě dalších slov našeho textu: „Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého.“ (II. Kor. 3, 3). A v předcházejícím verši čteme: „List, ....který znají a čtou všichni lidé...“ Jaká je to veliká přednost, výsada, být listem Kristovým. Co to vlastně znamená? Z našeho života, z našeho jednání, z našich slov mají lidé číst život z Ježíše, život, z něhož by vyzařovaly Ježíšovy myšlenky, Jeho láska, Jeho pokoj, Jeho Duch. Každý člověk je živým listem, z něhož je možno vyčíst, jaký je charakter, jaký život vede, jakými myšlenkami se zaměstnává, jaké tužby naplňují jeho srdce, ale ne každý člověk je listem Kristovým, psaný Duchem Boha živého. Aby se jím člověk stal, musí projít revolucí svého vlastního nitra, svého srdce. Dokud jí neprojde, dokud se nenarodí znovu Duchem, zůstává stále ve stavu, v němž hřích má v jeho životě rozhodující vliv. Neznovuzrozený člověk se marně brání jeho moci. Hříchu propadá člověk vzdělaný i nevzdělaný a z tohoto stavu jej nemůže vysvobodit žádná kultura, žádná vzdělanost. A dokud jsme v moci hříchu, satan sám píše svůj živý list na desky srdce člověka. A tak i nevěřící neobrácený člověk je živým listem, ale živým listem hříchu, z něhož můžete vyčíst jen touhu po osobním blahu, ale také i vnitřní neklid, rozervanost. Jako může člověk vyjít z tohoto stavu? Jedině Ježíš Kristus mocí svého Ducha může v člověku umrtvit hřích a zmocnit ho k novému životu. Ale jen tam, kde člověk přijme Pána Ježíše cele a opravdově a kde se snaží splnit Ježíšovy požadavky do všech důsledků. Kde tak člověk učiní, tam moc Ducha Ježíšova působí v jeho citech, myšlenkách, tužbách, v jeho cítění, úplný převrat. Tam, kde si liboval v hříchu, cítí vůči hříchu odpor a náhradou za pochybný tělesný požitek je mu radost z nového života, Pán Ježíš určuje směr jeho života a tak se stává živým listem. Neříkám, že by věřící člověk byl již dokonalý. Ale požehnaný vliv Ducha Kristova je při něm velmi patrný. Duch Kristův srdce člověka zjemňuje, zušlechťuje. „Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na deskách kamenných, ale na deskách srdce masitých.“
Milá duše! Koho jsi živým listem ty? Kdo určuje směr tvého života? Kdo píše na desky tvého srdce? Čí dílo je možno vyčíst z tvého oka, ze tvé tváře? Dílo Kristovo nebo dílo hříchu? Pán Ježíš volá každého k novému života. To, co vyryl až dosud hřích na srdce člověka, je On hotov smýt svou vlastní krví a je hotov vepsat v srdce člověka svůj Boží zákon a tak jej učinit svým živým listem.
A nyní slovo k nám věřícím: Jak málo si uvědomujeme, na jakou duchovní výši nás Pán Ježíš vyzvedl, aby na nás, na našem životě, ukázal ostatnímu světu moc svého Ducha. Na svém štítu neseme Jeho jméno. K Jeho cti? Nebo k Jeho potupě? Vyzařuje z nás skutečně Ježíšova láska? Ježíšův pokoj? Hotovost ke službě? Hotovost k odpuštění? Jen jméno Ježíš nás opravňuje ke vstupu do Božího království. Nezapomínejme, že Bůh je svatý a že nenechá své jméno vláčet cestami hříchu a tmy.
Vracím se znovu k prvnímu příkazu Slova Božího v našem textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm....“ „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“
Končím slovy z I. Petr. 2, 9: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo.“
A ještě II. Kor. 3, 2-3: „List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všichni lidé. Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého...“
(kázání č. 46)
Žádné komentáře:
Okomentovat