II. Kor. 5, 1-10
Nemá-li většina lidstva jasno v otázce Boží jsoucnosti, tím méně má jasno v otázce nesmrtelnosti lidské duše. Člověk ve svém odvrácení se od Boha by byl myšlenku o posmrtném životě již dávno pohřbil, kdyby tu nebylo tolik přímých zásahů, kterými duchovní neviditelný svět zasahuje do našeho hmotného viditelného světa.
Často slyšíme slova: Co nevidím, nenahmatám, tomu nevěřím. Takové tvrzení je největším nesmyslem. Nahmatal už někdo myšlenku? A přec předchází každý náš čin. Nahmatal už někdo rozum? Máme magnety, které svou skrytou silou zvedají těžké ocelové předměty. Nahmatal už někdo tuto magnetickou sílu? Je tisíce věcí na světě, které nevidíme a přece tu jsou. Vezměte naše tělo! Je složeno z milionů živých buněk. Tyto buňky jsou viditelné. Ale ony jsou složeny z milionů atomů. Co je to atom? Síla, o které víme, že zde je, ale nemůžeme ji ani vidět, ani nahmatat. Jak by se učinil směšným ten člověk, který by prohlásil: Já v žádné atomy nevěřím, protože je ani nevidím, ani je nemohu nahmatat.
Všechny věci, které vidíme, hmatáme, jsou pouhým zhmotněním neviditelných, nenahmatatelných sil. Jen lidé nemyslící mohou popírat neviditelný, nenahmatatelný duchovní svět, kterým jsme všude obklopeni. Ovšem, naše smysly, kterými je vyzbrojeno naše tělo, zrak, sluch, čich hmat a chuť jsou uzpůsobeny pouze pro poznávání hmotného, materiálního života.
Přece však tušíme, že hmotný, materiální svět je pouhým projevem světa duchovního, světa neviditelného. Vezměte zrnečko obilí: Takový chemik, biolog, vám poví, z jakých látek a v jakém množství je zrnko složeno. Ano, on dovede zrno i udělat, složit dohromady tak, že v něm budou tytéž látky a v témže množství, jako v tom pravém. Ale vsaďte to umělé zrnečko do země. Poroste? Ne! A proč ne? Vždyť má v sobě tytéž látky, jako to pravé! Tomu umělému schází ta neviditelná, nenahmatatelná, životodárná síla, kterou ani nevidíme ani nenahmatáme – a přece tu je – a které my říkáme život.
Jaký je to nesmysl říkat: Co nevidím, co nenahmatám. tomu nevěřím...
Náš materiální, viditelný svět je všude, kolem dokola, obklopen světem duchovním, neviditelným, a tento duchovní světskými projevy zasahuje do našeho materiálního světa v takové míře, že tu nemůže být ani nejmenší pochybnost o jeho existenci. Rád bych vás na některé tyto projevy upozornil.
Jistý občan, který s naprostou rozhodností popíral existenci duchovního světa, měl zvláštní sen. Zdálo se mu, že vchází do jednoho hotelu, v jehož dveřích stál vrátný v uniformě a zval ho dovnitř. Vejde a hned vidí před sebou otevřenou rakev. Vrátný jej vyzval, aby si do rakve ulehl. Uposlechl a tu vrátný bere víko rakve a chce ho tam uzavřít. Muž se ulekl, leknutím vykřiknul a výkřikem se ze snu probudil. Přemýšlí o podivném snu a v tom je zaklepáno na dveře jeho ložnice, dveře se otevřou a vchází listonoš s telegramem následujícího znění: Vsedni do nejbližšího rychlíku a přijeď za mnou. Věc nutná. Čekám tě v hotelu. Tvůj N. N. Následovala adresa, označení města a hotelu. Našeho občana se zmocnil zvláštní pocit. Vzpomněl si na nepěkný sen. Má odjet? Ozvalo se v něm sebevědomí: Snad nebudeš věřit v nějaký duchovní význam snu. Sen je sen, změť různých dojmů. Žádné duchovno přec neexistuje. Vstal, oblékl se, sedl do nejbližšího rychlíku a jel za svým přítelem. Když dojel do města, vyhledal onen vyznačený hotel a ubíral se k němu. Když k hotelu přišel, zarazil se. Byl to hotel, který viděl ve snu. Vešel se zvláštními pocity dovnitř a namířil si to hned k výtahu, aby se nechal vyvést do určitého poschodí, kde jej jeho přítel očekával. U výtahu konal službu vrátný. Právě se připravoval pustit několik jiných cestujících. Když viděl přicházet našeho občana, rychle na něho kývá, aby si pospíšil. Ten pohlédne na vrátného a shledává, že je to tentýž vrátný, jak ho viděl ve snu, který ho chtěl uzavřít do rakve. Udělalo se mu nevolno. V okamžiku se ho zmocnila mdloba. Zastavil se, opřel se o zeď a vrátnému dával najevo,, že nepojede. Ten tedy pustil výtah nahoru, ale trvalo to jen pár okamžiků a lano se přetrhlo a výtah s cestujícími se se značné výše zřítil dolů. Všichni byli mrtví, jen náš občan byl zachráněn. Kdyby nebylo snu a v něm dané výstrahy, byl i on mezi mrtvými. Teprve nyní porozuměl snu. Cítil zde přímý zásah duchovna a všecky jeho důkazy, že žádné duchovno neexistuje, byly zhrouceny...
Jiný příklad. Jistý obchodník koupil pro svoji rodinu dům. Než ho koupil, chtěl si ho důkladně prohlédnout. Manželka mu nedlouho předtím zemřela a zanechala mu několik dětí. K prohlídce domu vzal tyto děti s sebou. Děti nečekaly na otce, běhaly z pokoje do pokoje, z poschodí do poschodí, vyběhly až na půdu a tam si vzpomněly, že ještě nebyly ve sklepě a tak se hnaly z půdy do sklepa přímo o závod, kdo tam z nich bude první. První, které doběhlo ke sklepu, rychle otevře dveře a chce dovnitř, ale v okamžiku se zastavilo a v úžase hledělo před sebe. Na prvním schodu vidí svou zemřelou matku s rozepjatou náručí zabraňující dalšímu vstupu. Děti chvíli stojí jako přimraženy a hledí na zvláštní zjev. Když se vzpamatovaly z prvního leknutí, otočily se a běží za otcem, aby mu pověděly, co viděly. S otcem se vrátili do sklepa, ale zjev matky již zde nebyl. Ale otec při prvním pohledu dovnitř spatřil toto: Hned pod prvním schodem byla hluboká tůň naplněná vodou. Jediný krok dětí dovnitř by znamenal jejich utonutí. Tomuto neštěstí zabránil zjev jejich zemřelé matky....
Podobných jevů, ověřených věrohodnými svědky, uvádí francouzský astronom a spisovatel Flamarion ve své populární knize Záhady lidské duše velmi mnoho. Nutí nás k tomu, abychom se nad otázkou nesmrtelnosti lidské duše hlouběji zamysleli. Vzpomínám si, jak moje dcerka, když jí bylo 5 roků, přišla ke mně s otázkou: Tatínku, co je smrt? Co to znamená zemřít? - Touto otázkou se budeme nyní zabývat.
Je fakt, že lidé na smrt neradi myslí. I když se člověk nalézá již na smrtelné posteli, utěšuje se do poslední chvíle nadějí, že se ještě uzdraví. Také rodina nemocného, i když ví, že smrt se dostaví každým okamžikem, tuto skutečnost před nemocným zatajuje, aby ho ušetřila předčasné hrůzy ze smrti. Již pouhé slovo „smrt“ vyvolává v nás nepříjemné pocity a vnáší do naší duše zvláštní neklid. Proč? Proč děsí člověka již pouhá myšlenka na smrt? Vždyť každý z nás musí přece vědět, že se nikdo smrti nevyhne. Není to tedy pošetilé na smrt nemyslet?
Smrt! Co je to vlastně smrt? Co se děje s člověkem ve chvíli umírání? Je všemu konec? Bude vás jistě zajímat, jak tuto otázku vyřešili největší myslitelé světa:
Řecký filosof Sokrates: Přiblíží-li se smrt k člověku, to se v něm rozpadává vše smrtelné. Nesmrtelné a nezrušitelné vychází ze smrti nedotčeno.
Euripides: Kdo ví, zda život není umírání a smrt není-li životem?
Hartmann: V absolutním smyslu není žádné smrti. Neboť smrt, toť přerušení životní činnosti a přechod v jiný způsob projevu. Fyzická smrt je oddech na zastávce cestou k prameni života.
Svatá Terezie: Ó smrti, smrti, kdo by se tě bál, když je v tobě život. Ale jak by se nebál, kdo promrhal část života v nelásce ke svému Bohu?
Milton: Duch člověka, jehož Bůh vdechl, nemůže zahynout s tělesnou schránkou.
Russau: Všechny jemnůstky metafyziky nepostačí, aby i jen na okamžik vzbudily ve mně pochybnost o nesmrtelnosti duše. Cítím ji, věřím ji, žádám ji, naději se ji a chci ji zastávat až do posledního okamžiku.
K. H. Borovský: Nic se netrap, duše má, že je život krátký. - Nepátrej, co Bůh ti dá, za hrobskými vrátky. - Bezkonečný světa kruh, točí se vždy vřele, - nesmrtelný je tvůj duch, v nesmrtelném těle. - Co lid „smrtí“ jmenuje, není ještě konec, - umíráček jenom je divadelní zvonec.
T. G. Masaryk: Jako teista přijímám teké existenci duše a její nesmrtelnost. Jsem si jist duší a dušemi. Ale rozumově to dokázat argumenty, které by každého umlčely, to nedovedu. Že bychom po smrti splynuli s nějakou prapodstatou, jako učí monismus, pantheismus, tomu nedovedu uvěřit. Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši. Snad po smrti se nám dostane plnějšího poznání, také poznání Boha, snad že posmrtný život je přibližování Bohu, pořád a pořád blíž, bez konce blíž... Bůh a duše. Jedno souvisí s druhým. Duše a Bůh, toť dvojproblém našeho myšlení a snažení, řekl bych, pravý úkol života.
A na jiném místě praví Masaryk: Nedovedu si představit, že by taková krásná a jemná věc, jako je myšlení, poznávání, zbožnost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, že by se to mohlo ztratit. Fyzikové říkají: Energie se nemůže ztratit. A což tato hmota v nás? Duše hýbá hmotou, rozum dává hmotě tvar, určuje účel a poznává celý tento svět. Což může ta hmota trvat a duše ne?
A ještě jinde praví Masaryk: Nesmrtelnost duše plyne i z uznání Boha, z víry ve světový řád a spravedlnost. Nebylo by spravedlnosti, nebylo by dokonalé rovnosti - bez věčnosti duší...
V posvátných knihách Hindů, v Bagavat-gitá čteme: Ty lkáš nad těmi, pro něž lkáti nemáš, neb mudrc pravý nelká nad živými, ani nad mrtvými. Nebylo doby, abych nebyl já, a potom času nebude, aby někdo z nás přestal býti. V té duše smrtelné, spěje jen duše skrze dětství, jinošství, a starý věk. Pak v jiném tvaru, obnovena, začne nový, předurčený běh. Jak vetchý šat muž svrhne, by novým se přioděl, tak i duše – sešlou schránku těla boříc- nový nabéře tvar...
Tak si řešil otázku nesmrtelnosti lidské duše svět největších myslitelů a filosofů.
A my nyní obrátíme naši pozornost k nejdůležitějšímu prameni, jenž nás seznamuje s otázkou nesmrtelnosti lidské duše, s otázkou, co se děje s člověkem při smrti a po smrti, a tímto pramenem je nám Kniha knih, Bible, kniha Písma sv., slovo Boha nejvyššího.
V knize Kazatel 12, 7 čteme: „Prach navrátí se do země, jakž prve byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.“
Co je tedy smrt? Rozdělení ducha s tělem! Duch a tělo – Bůh tyto věci spojil v harmonický celek, ale jen na určitou dobu. Duch, jemuž je tělo jen dočasným příbytkem, je částkou samého Boha, je Božím dchnutím, a proto je nesmrtelným, a tak když jeho schrána, tělo, bere poruchu, duch se od své dočasné schránky odděluje.
Vědomí života, které máme, vychází z ducha. Vůle, rozum, cit, smysl pro pravdu, smysl pro abstraktní pojmy, to vše jsou vlastnosti ducha, kterým převyšujeme všechno ostatní tvorstvo. Každý jiný tvor se spokojuje s ukojením hladu, žízně, svých tělesných pudů – jiné potřeby nemá. Duch člověka se tím pouhým ukojením tělesných potřeb neuspokojuje, ale věčně hloubá, přemýšlí, chce vědět, co je na zemi, pod zemí i nad zemí. Prozkoumává celý vesmír, ptá se po příčině i vzniku života, chce vědět, proč je zde a jaký je konečný cíl a smysl jeho života. To je duch. Duch myslí, hmota nemyslí. Tělo je ze země - táhne nás k zemi – duch jsa božského původu, pozdvihuje naši mysl k Bohu. A jak jsem již řekl, Bůh tyto dvě věci, ducha a tělo, spojil v harmonický celek, ale jen na určitou dobu. Smrt není nic jiného, než opětné rozdělení. A tak když se naše tělesná schránky ruší, rozpadává, duch se vrací k Bohu, kterýž jej dal.
Na počátku jsme si četli slova Písma: „Víme-li zajisté, že byl-li by tohoto našeho zemského přebývání stánek zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích.
Jsou i některé náboženské směry, které popírají nesmrtelnost lidské duše. Tvrdí, že když člověk zemře, jeho duše že v hrobě spí. Že smrtí ustává všechen život a že teprve až při vzkříšení bude duše z tohoto spánku probuzena. Nesouhlasím s tímto učením. Neodpovídá obsahu Písma svatého. Věřím Písmu, že prach se navrátí do země, ale duch že se navrátí k Bohu, kterýž jej dal.
V I. Král. 17, 17-22 verš se vypráví, jak vdově v Sareptě, ke které se uchýlil Boží prorok Eliáš v době hladu, zemřel jediný syn. S nesmírným žalem oznamuje vdova Eliášovi smrt svého dítěte. Eliáš vzal mrtvé tělo dítěte a přenesl jej do svého pokojíčku na své lože. Pak v modlitbě předkládá věc Bohu a Písmo nám vypravuje: „I vyslyšel Hospodin hlas Eliášův a navrátila se duše dítěte do vnitřnosti jeho, i ožil“ (verš 22).
I navrátila se duše dítěte... Odkud? Z hrobu? Vždyť tělo dítěte ještě v hrobě nebylo.
Podobný příklad máme u Lukáše 8, 49-55. Jedná se v něm o dcerce knížete Jairuse. Ten šel za Pánem Ježíšem ve chvíli, kdy jeho dcera zápasila se smrtí. Žádal ho, aby přišel do jeho domu, vložil na ni ruce a že bude uzdravena. Než však se dostali do jeho domu, přichází poslové, že dcera již zemřela. Pán Ježíš přichází k jejímu loži, ujímá ji za ruku a praví: „Děvečko, vstaň! I navrátil se duch její a vstala hned.“ Odkud se navrátil její duch? Z hrobu? Vždyť v něm ještě neležela. Proč zde nestojí: I probudil se duch její? Proč Písmo vždy praví ...i navrátil se duch její...?
V ev. Lukáše 16, od 19 verše nám vypravuje Pán Ježíš příběh Lazara a bohatce. Tímto příběhem zdůrazňuje jednu skutečnost, že každý ve chvíli smrti, kdy duch se odloučí od své dočasné tělesné schránky, vchází do té duchovní sféry v duchovním světě, do které se svým životem na této zemi zařadil a hned okouší částečné dílo své životní setby. „Lazar zemřel a nesen je anděly do lůna Abrahamova.“ Nezůstal tedy spát v hrobě. „Umřel i bohatec a pohřben jest. Potom v pekle pozdvih oči svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka a Lazara v lůnu jeho.“ Lůnem Abrahamovým i peklem jsou míněny dvě různé duchovní sféry v duchovním světě. Zde by bylo třeba bližšího vysvětlení na podkladě Písma, ale já se nemohu pro krátkost času u této věci zdržovat.
V ep. Fil. 1, 21-23 píše ap. Pavel: „Mně zajisté živu býti jest Kristus, a umříti zisk. Jestli mi pak prospěšněji živu býti v těle pro práci, tedy nevím, co bych vyvolil. K obému se nakloňuji, žádost maje umříti a býti s Kristem...“ Dobře si všimněte těch slov: Umříti a být s Kristem. Ap. Pavel nezná žádný spánek duše v hrobě až do dne vzkříšení, ale věří, že tím okamžikem, kdy se duch odpoutá od tělesné schrány, bude s Kristem.
V II. Kor. 5, 6-8 čteme: „Protož doufanlivé mysli vždycky jsouce a vědouce, že dokud pohostinu jsme v tomto těle, vzdáleni jsme ode Pána, nebo skrze víru chodíme, ne skrze vidění. Doufanlivéť pak mysli jsme a oblibujeme raději vyjíti z těla a přijíti ku Pánu.“ Jak jasně zde vyjadřuje ap. Pavel svou naději: ...vyjíti z těla a přijíti k Pánu...
A ještě na jeden případ vás upozorním. I Petr 3, 18-20: V tomto oddíle je řeč o žaláři duchů, do kterého vešel Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání. V tomto žaláři duchů byli uvězněni duchové zahynulých při potopě Noemově pro svou neposlušnost. Pán Ježíš k nim vešel a kázal jim. Nespali tedy v hrobě, jako nespí žádný, kdo zemřel. V tomto žaláři se nacházel i bohatec, je to tedy v duchovním světě tatáž sféra, kterou Písmo jinde nazývá peklem. Zde tito duchové očekávají svůj konečný soud, právě tak, jako zase v lůně Abrahamově očekává věřící, vykoupený lid vzkříšení svého těla, které bude proměněno a kdy při druhém příchodu Pána Ježíše bude církev Kristova uvedena do nebeských příbytků. Avšak to jen tak mimochodem. Bližší rozvedení by si vyžádalo další přednášku.
A nyní se vraťme ke skutečnosti, že život smrtí nekončí, že smrt znamená jen přechod v jinou formu života. A zde stojíme před otázkou: Proč tedy smrt člověka leká, když život za hrobem pokračuje, trvá dál? Člověka leká ten život, který za hrobem pokračuje a který je pouhou žní toho, co na zemi rozsíval. Mohu vás ujistit o tom, že mnozí lidé by dali celé své jmění za jediný důkaz, že smrtí je všemu konec. Avšak tento důkaz ještě nikdo nepodal.
Umírající dítě, jehož matka pevně věřila, že je Bůh, otec zase věřil, že není Boha, obrátilo se na svého otce s otázkou: Tatínku, ve které víře mám zemřít, v té tvoji, že Boha není nebo v té maminčině, že Bůh je? Otec byl zaražen. Obrátil se ke svému dítěti a praví: Dítě, raději zemři ve víře matky, je to jistější!
Ne smrt člověka leká, ale to, co je za hrobem. Na smrtelné posteli člověk zřejmě cítí, že se s Bohem setkat musí. Písmo praví: Uloženo je lidem zemřít – a potom? Bude soud! A na jiném místě: „Všickni my ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, co skrze tělo působil.... Nemylte se, Bůh nebude oklamán. Nebo cožkoli by člověk rozsíval, to bude i žíti.“
Často slyšíte slova: A kdo to může dokázat, že život za hrobem pokračuje? Ještě nikdo tam odtud nepřišel, aby nám pověděl, co za břehem je. Že nikdo nepřišel? Přišel! A Bůh nemohl poslat věrohodnějšího svědka, než jakého nám poslal v Ježíši Kristu. Má-li kdo z vás Ježíše Krista za podvodníka, je to vaše věc. Ale já Ježíši věřím. A On prohlašuje“ „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. A zase opouštím svět a jdu k Otci.“ On přišel tam odtud, z duchovního světa, ze záhrobí, aby nám podal jasné svědectví o věcech, které jsou za hrobem. Nevěří-li lid tomuto svědku, neuvěří ani nikomu jinému.
Lid uvěří každému jinému žvástu, ale Ježíši Kristu nevěří, třebaže ho na jiném místě prohlašuje za největšího reformátora a učitele. Nu, největší velikáni a myslitelé přijímají Ježíšovo poselství za skutečnost. T.G.Masaryk řekl: Ježíš mým učitelem býti může a býti musí. Jíti za Ježíšem je mi všecko.
Ano, život smrtí nekončí, život za hrobem pokračuje a záleží na tom, jak člověk na této zemi žije, pro co žije. Jde-li člověk tímto pozemským životem bez Boha, bez tohoto vnitřního světla, jde bez Boha tmou i údolím smrti. A je-li život člověka tmou, jaké pak může být jeho umírání! Smrt je něčím strašlivým pro ty, kteří se po celý život obraceli ke svému Bohu zády. V hodině smrti, ve chvíli umírání, se otevírá člověku duchovní zrak a před člověkem se objevuje duchovní svět a to se vším tím, co člověka na té další životní pouti očekává. Proto jedni umírají s jasem, s úsměvem ve tváři, kdežto tvář jiných prozrazuje děs a hrůzu.
Ten člověk, jehož život je založený na Bohu, který se snažil uskutečňovat ve svém životě vůli Boží, takový se smrti a setkání s Bohem neleká, je si plně vědom slov Ježíšových: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“
Ano, jsi-li Ježíšův, pak Ježíš ti změní smrt v červánky nového jitra. Ježíšovo poselství v těchto věcech není žádnou pohádkou, ale naprostou skutečností. Chceš důkazy? Hledej! Věnuj těmto otázkám alespoň nepatrný úlomek svého volného času a dostane se ti tolik důkazů, že jsi jich tolik ani nehledal. Kdo se jednou vnořil do studie těchto otázek se vší vážností, nabývá naprosté jistoty, že život za hrobem pokračuje a smrt není ničím jiným, než přechodem z jedné životní fáze do druhé fáze života. Život smrtí nekončí! Smrt uvádí člověka jen tam, kam směřovaly všechny jeho touhy.
Milá duše! Kde a jak budeš trávit svou věčnost? Zvol si Ježíše za svého učitele, Spasitele a Vůdce. Až se dostaví tvoje smrt, budeš-li Ježíšův, Ježíš ti promění smrt v červánky nového jitra.
(kázání č. 103)
Žádné komentáře:
Okomentovat