Iz. 52, 1-7
Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj, toho, ješto zvěstuje dobré, ješto káže spasení a mluví k Sionu: Kraluje Bůh tvůj.
Je nesporné, že poměry, ve kterých dnes žijeme, působí velmi tísnivě na veškeré lidstvo. Nejistota, co nám přinese zítřek, působí na každého jednoho z nás a připravuje nás o vnitřní klid i radost ze života. Avšak dnešní poměry ve světě, mezi národy, nejsou tou hlavní příčinou toho neradostného stavu, té drtivé tíhy, která na lidstvu leží. Hlavní příčinou toho všeho je nezdravý postoj, poměr, který dnešní člověk zaujal ke svému Stvořiteli, ke svému Bohu.
Ukáži vám to příkladem ze života: Jistý úředník upadl do chorobné zádumčivosti. Byl to bohatý muž a žil v nejpříznivějších a v nejpříjemnějších rodinných poměrech. Jeho zaměstnání úplně vyhovovalo jeho zálibám. Všude byl vážen a oblíben. Byl obklopen vším, co svět pokládá za podmínku k radostnému a spokojenému životu. A přece den ze dne se stával zádumčivějším a všechno úsilí, jak ze strany jeho rodiny, tak ze strany jeho přátel, rozptýlit jeho zádumčivost, jeho chmury, se ukázalo marným. Dospělo to tak daleko, že byl k práci ve svém úřadě neschopným, a že všichni měli již vážnou obavu, že se stane choromyslným. Konečně byl upozorněn na jednoho věhlasného lékaře. Odhodlal se tedy k němu. Lékař jej prohlédl a v jeho tělesném organismu nenašel ani tu nejmenší poruchu. Viděl, že příčina jeho choroby musí být jinde. „Netrpíte snad neuspokojenou ctižádostí,“ táže se lékař. „Nikoliv, se svým povoláním jsem úplně spokojen a po něčem vyšším naprosto netoužím.“ „A jak to vyhlíží ve vaší rodině? Máte snad nějaké hoře nebo doléhají na vás nějaké tíživé starosti?“ „Naopak. Když pohlížím na svoji rodinu, měl bych vlastně být nejšťastnějším člověkem na zemi. Žijeme v lásce a v pokoji a nikdy ještě smrt nezavítala do našeho domu.“ „Jaké máte finanční poměry,“ táže se lékař dále. „Máte nějaké finanční nesnáze?“ „Nemám. Moje finanční poměry jsou naprosto uspokojivé.“ Lékař se odmlčel a po chvíli pokračuje ve svých otázkách. „Jaké stanovisko zaujímáte k náboženství?“ „Co vám mám říci, pane doktore? Jsem pochybovačem. Mnoho jsem přemýšlel o svých náboženských povinnostech, ale pro většinu těch různých náboženských obřadů naší církve se nemohu nijak nadchnout. A čemu nás učí naši duchovní, je tak tajuplné a nesrozumitelné, že se můj rozum staví proti tomu. Jen jedna kapitola v Bibli mne velmi znepokojuje, ba přímo mučí. A kdykoliv si hledím namluvit, že je to vše pouhou domněnkou, postaví se vždy obsah této kapitoly živě před moji duši. Je to jakýsi přelud, jemuž se při veškeré námaze nemohu ubránit.“ „A která je to kapitola, která vás znepokojuje?“ „Je to kapitola, v níž se mluví o posledním soudu. Často se mi zdá, jako by vše stálo těsně přede mnou. Vidím před sebou velký, bílý trůn, na němž sedí soudce. Hrozná majestátnost jeho tváře mne naplňuje děsivou hrůzou. Pak slyším volat své jméno. Pln hrůzy se snažím někde ukrýt, avšak ten úkryt marně hledám, neboť nebe i země již nejsou Já stojím úplně sám před Bohem. Chápete mě, pane doktore? Sám před Bohem, sám před tímto vše pronikajícím, nepopsatelným pohledem, sám před touto bezúhonnou svatostí. Ve smrtelné úzkosti pak vždy čekám na ono slovo, které mě odsoudí a svrhne do bezedné propasti.“ „A proč čekáte na takové slovo?“ „Proč? Dovolte, pane doktorem v očích svých bližních jsem velice váženým člověkem a pokud se týká mého života, nemůže mě nikdo z něčeho obviňovat. Ba, mohu tvrdit, že v mnohém ohledu jsem vedl příkladný život. Ale pohled toho soudce, jak ho vidím ve svých myšlenkách, ten pohled čistoty, jak na mně spočívá, přivolává v mém nitru nejen zlo, které jsem činil, nýbrž obnažuje cele i mé převrácené city, jakož i mé nejtajnější myšlenky. Ani jedna hodina mého života neobstojí před tímto hrozným soudcem.“ „To vše tedy,“ pokračuje lékař, „celý tento zjev který se staví před vaše oči považujete za pouhý přelud?“ „Nevím, i když jsem to tak nazval. V poslední době mívám takové vidění často. Někdy se mi zdá, že jsem se stal obětí chorobných domněnek. Ale čas od času se mi zdá, zdali přece jen nemám co činit s vážnou pravdou. Je to zvláštní přiznání od člověka, který se považuje za nevěrce, ale vůči vám, jako lékaři, musím být upřímným a otevřeným.“ Lékařská prohlídka byla skončena. Lékař pochopil, že příčina choroby netkví v těle, ale v duši. Otevřel psací stůl, vyňal z něho Bibli a pravil: „V této staré knize mám lék pro vaši chorobu.“ Našel 53. kapitola z proroka Izaiáše, podal ji nemocnému. Tento začal číst: „Kdo uvěřil kázání našemu? A rámě Hospodinovo komu je zjeveno?“ „Zde vidíte,“ přerušil jej lékař, „že nevěra a pochybnosti mučily člověka již před tisíci lety. Nemocný četl dál: „Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen z země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděli jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostiví byli.“ „O kom to zde pisatel mluví?“ táže se pacient. Lékař odpověděl: „O Synu Božím, Pánu Ježíši Kristu, jehož Otec seslal na zem, aby se stal Spasitelem světa dříve, než přijde podruhé na tento svět, aby svět soudil. To Ježíš bude sedět na onom bílém trůnu a soudit bude svět, který ho zavrhl při jeho prvním příchodu. Avšak pokračujte ve čtení.“ „Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolesti, a kterýž zkusil nemoci, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili.“ Nemocný se odmlčel a pravil sám k sobě: „Ano, je tomu tak. Za nic jsem ho nevážil a často si i výsměch z něho tropil. Pakliže se toto vše zakládá na pravdě, tak jsem proti němu velmi zhřešil.“ „Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.“ Nemocný odložil Bibli. Jeho tvář nesla výraz největšího údivu. Co to vše znamená, že Syn Boží sám nesl trest, které zavinily naše hříchy? „Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou, obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých. Z úzkosti a z soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých a zraněn pro přestoupení lidu mého? Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese.“ Oči nemocného zazářily. „Nyní tomu rozumím. Kdo se sám pozná a odsoudí, nalezne v Pánu Ježíši své ospravedlnění. Pak nesl Ježíš i moje hříchy a je tudíž i mým Spasitelem. Nemusím se tedy již hrozit posledního soudu.“ Lékař našel ještě oddíl z ev. Janovo, 5, 24: „Amen, amen, pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života.“ Tvář nemocného se ještě více rozjasnila. To byl lék, který potřebovala jeho duše. Se srdcem plným vděčnosti a chvály vůči Bohu, vracel se domů zdráv. Pokoj naplňoval jeho duši a v jeho obličeji bylo vidět radost, oči zářily zvláštním jasem a celý výraz jeho obličeje hlásal velikou proměnu.
Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj...
Jak rád bych ohlašoval z tohoto místa, že ustalo vraždění mezi národy, že se již nemáme čeho strachovat, že si lidstvo podalo ruku ke vzájemnému bratrství, že od této chvíle budeme již žít v pokoji. Ale mohu vás ujistit, že i kdyby se toto všechno stalo, nebude-li mít člověk pokoj, který přinesl světu Pán Ježíš, pokoj, který je ovocem našeho smíření se s Bohem, našeho obecenství s Bohem, tak lidstvo šťastné nebude. Kolik je dnes lidí, kteří si jsou plně vědomi, že kraluje Bůh náš a kteří by z tohoto vědomí vyvodili všechny důsledky pro denní život? Nepokoj ve světě je jen ozvěnou nepokoje, který je v nitru člověka. Nemáš-li pokoj s Bohem, žiješ-li tak, jako by Bůh nekraloval, jako by k Božímu soudu nikdy nedošlo, pak musí tvým srdce zachvívat věčný neklid.
Evangelium Pána Ježíše – vánoční poselství – nám přináší zvěst o pokoji, který můžeš poznat, okusit tím okamžikem, kdy poznáš své poblouzení, kdy sám sebe odsoudíš a kdy se svojí bídou přijdeš k Tomu, který je mocen naplnit tvoje srdce pokojem, i když celý svět bude zachvácen nepokojem. Vánoční zvěst je poselstvím pokoje. Pán Ježíš ho přináší všem, kteří po tomto pokoji v pravdě touží. On je Knížetem pokoje. Když On upokojí, kdo znepokojí? Jinde – v jiných věcech – uspokojení srdce – marně hledáš. Uval na Něho svůj hřích, ztiš se u Jeho nohou, uvědom si, že On kraluje a že všechny události, jak ve světě, tak i ve tvém životě, půjdou podle Jeho plánu a pak pochopíš i pravý smysl vánočního poselství: „Nebojte se, neboť zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes Spasitel, kterýž jest Kristus a Pán, v městě Davidově.“
„Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj, toho, ješto zvěstuje dobré, ješto káže spasení a mluví k Sionu: Kraluje Bůh tvůj.“
(kázání č. 255, rok 1941)
Žádné komentáře:
Okomentovat