Izaiáš 1, 1-19
Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.
Hřích, hřích, o ten se stále jedná mezi člověkem a Bohem. Dokud naše svědomí je potřísněno hříchem, Bůh zavírá oči i před naší modlitbou. V předcházejících slovech volá Bůh skrze proroka: „...kdo toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti klamání. Protož když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším; ruce vaše krve plné jsou. Umyjte se, očisťte se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle činiti.“
V tom je smysl náboženství. Lidé, kteří obrací svůj zrak k Bohu, aniž by měli v úmyslu změnit svůj hříšný život, jsou největšími nepřáteli pravdy. „Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne.“ (Marek 7, 6). Kolik je lidí na světě, kteří jsou nábožní až příliš, ale jejich náboženství je samo pokrytectví, jejich srdce je plné jedu, plné nenávisti a zhoubných vášní. Proto volá Bůh v Žalmu 50, 16: „Co tobě do toho, že vypravuješ ustanovení má a bereš smlouvu mou v ústa svá. Poněvadž jsi vzal v nenávist kázeň a zavrhl jsi slova má. Ústa svá pouštíš ke zlému a jazyk tvůj skládá lest. Usazuješ se a mluvíš proti bratru svému ...“ Proto dnes vyhovuje lidem taková církev, která se spokojí jen s povrchní pobožností a jinak nechá člověka dělat, co chce. Ale Bůh ukazuje na jejich konečný cíl: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který jest v nebesích. Mnozí mi dí v onen den: Pane, Pane, zdali jsme v tvém jménu neprorokovali a ve jménu tvém ďábla nevymítali a ve tvém jménu divy nečinili? A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti...“ (Mat. 7, 21-23).
Není nic pošetilejšího, než se domnívat, že ten svůj hřích můžeme přikrýt pláštěm nějaké pobožnosti. Kde se nejedná o odstranění hříchu, o nápravu v životě, o nový život, tam platí slova našeho Boha: „...když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším.“ (Iz. 1, 15). Všechno naše náboženství je marné, jestliže hřích, který poskvrňuje naše svědomí, není z našeho srdce odstraněn. Hřích, ať je jakýkoliv, rozděluje člověka s Bohem a dokud není odstraněn, rozdělení zůstává. A stav takového odděleného člověka je hrozný. Je plný neklidu, nic ho neuspokojuje, stále se do něčeho vrhá, hned za tím či oním se pachtí, ale uspokojení nenachází v ničem. Na každém kroku se setkáte s člověkem, který je štvaný svým zneklidněným a neuspokojeným srdcem. Největší bída je v tom, že člověk hlavní příčinu svého neklidu a nespokojenosti nezná. Cítí ji, ale neví, jak ji upokojit. Kdykoliv jdu kolem kina a vidím tam ten zástup mladých lidí, je mi smutno. Tam nejlépe vidíte obraz lidské bídy. Co je tu mladých lidí toužících po radosti a poněvadž neznají pravý zdroj radosti a pokoje, sytí své mladé neukojené srdce takovýmto svinským mlátem. Hříchem poskvrněné a s Bohem nesmířené srdce je štváno věčným neklidem a proto hledá zapomenutí ve světských radovánkách, které nejsou zase ničím jiným, než ďábelským nástrojem k strhnutí člověka do dalších hříchů. Smířeného člověka s Bohem tam nenajdete. Jsou-li případy, že člen sboru tam hledá uspokojení svých tužeb, pak můžete být ubezpečeni, že je v tenatech nějakého hříchu a že je rozloučen s Bohem a tam hledá své zapomenutí, ale marně.
A nyní si všimněme blížeji našeho textu: Umyjte se a očisťte se. Ale jak? Lidé to zkouší všelijak. Dokonce jedna církev prohlásila, že má moc od Boha hříchy odpouštět. Že ale sami v tom nemají žádnou jistotu, svědčí skutečnost, že i za samého papeže, když umře, se slouží zádušní mše. Na smrtelné posteli si volají kněze, vyzpovídají se mu, kněz jim odpustí, ale za nebožtíka se dávají peníze na modlitby a záhrobní mše dál. A zeptejte se těch lidí, když se vyzpovídají, jestli jsou si jisti, že mají hříchy odpuštěné a že vejdou do království Božího. Co vám odpoví? Běda by bylo člověku, kdyby Bůh odpouštění hříchů svěřil člověku. Doklad toho máme v historii, viz podávání odpustků. Slova Ježíše, na která se tato církev odvolává, mají docela jiný smysl. Můžeme si na ně ukázat: „A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte moc Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterýmžkoli zadrželi byste, zadržáni jsou.“ (Jan 20, 22-23). Jak máme těmto slovům rozumět, vidíme z jiných Ježíšových slov: „Zhřešil-li by proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo. Pakli by jich neuposlechl, pověz církvi. Jestliže i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán. Amen, říkám vám, že cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ (Mat. 18, 15-18).
Z těch slov vidíme, že tam, kde dává Ježíš moc učedníkům k odpouštění hříchů, že se jednalo jen o takové provinění, kde se jednalo o církevní kázeň. Kde se však jedná o prohřešení se proti Bohu, takový hřích nemůže odpustit žádný člověk.
Jak se tedy očistit?
Někteří lidé to dělají tak, že sami u sebe ten hřích tak omlouvají, až se jim zdá, že to, co učinili, žádným hříchem není. Slyšme, co o takových lidech mluví Písmo: „Nebo bys se umyla sanitrem a mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, přece patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“ (Jer. 2, 19-23). Člověk může hřích všelijak omlouvat a umývat, před Bohem hřích zůstává hříchem.
Jak se tedy očistit?
Slyšme slovo Zachariáše 13, 1: „V ten den bude studnice otevřená domu Davidovu a obyvatelům Jeruzalémským, k obmytí hříchu a nečistoty.“ Co je to za studnici, jejíž vodou se může člověk očistit od všeliké nepravosti? „Odpověděl Ježíš a řekl: Každý, kdo pije vodu tuto, žízniti bude opět. Ale kdo by se napil vody té, kterou já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterou já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-15). Studnicí k obmytí hříchu a nečistoty, na kterou poukazoval již prorok Zachariáš, je Pán Ježíš sám. Kde se duše člověka ponořila do hlubin Jeho lásky a Jeho milosti a kde s vděčným srdcem saje do sebe vodu živou prýštící z Něho, tam krev prolitá na Golgotě nás očišťuje od všelikého hříchu. A tam přichází splnění slov našeho textu: „Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ Každý stín, jakákoliv stopa po dřívějším hříšném životě člověka, v Pánu Ježíši mizí. A o tom, že je člověku odpuštěno, dostává takové ujištění, že ví s určitostí, že je přijatý na milost a že bude brát podíl v Božím království.
A tato jistota odpuštění a věčného života odstraňuje poslední neklid z našeho srdce.
Milá duše!
Dosáhla jsi již tohoto uklidnění ve smíření s Bohem? A jestli ještě ne, co tě zdržuje? Je ti to ještě málo, že Bůh je hotov zahladit každou stopu tvého hříšného života? „Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ Čekáš ještě na větší důkaz Boží lásky, než je tento? Nic po tobě Bůh nežádá, než abys přišla se svým převráceným srdcem k Pánu Ježíši a ponořila se do hlubin Jeho lásky a milosti. Proč nejdeš? Není hřích, který by ti nebyl hotov odpustit, není rány, kterou by nedovedl zahojit, proč váháš mu vydat celé své srdce?
„Budete-li povolní a poslušní, dobré věci země jísti budete. Pak-li nebudete povolní ale vzpurní, od meče sežráni budete; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Izaiáš 1, 20).
(kázání č. 154)
Žádné komentáře:
Okomentovat