Na rozloučenou s ostravským sborem 17. 11. 1946
2. Kor. 13, 11
Naposledy, bratří, mějte se dobře, dokonalí buďte, potěšujte se, jednostejně smyslete, pokoj mějte, a Bůh lásky a pokoje budeť s vámi.
Život na zemi je život samých proměn, radostných i bolestných. Nic zde není stálého. Sotva že jsme tu neb onu věc dosáhli, sotva že jsme se v něčem ustálili, již se s tím musíme loučit. A čím více naše srdce k té neb oné věci přirostlo, tím bolestněji se loučíme. Tato skutečnost by nás měla vésti k tomu, abychom na ničem nelpěli.
Vy, rodiče! Svěřil vám Bůh dítky, které milujete? Počítejte s tím, že je můžete každou chvíli ztratit. Jsou vám jen svěřeny.
Vy, dítky! Dal vám Bůh vzácného otce, matku? Snad si ani nemůžete představit, co by s vámi bylo, kdybyste je měli ztratit? A přec se tak může stát každou chvíli.
Někteří jste si svojí pilnou prací zahospodařili slušný majetek. Je vám nadějí pro dobu vašeho stáří. Ať vaše srdce na něm nelpí! Jedním okamžikem může býti po všech vašich úsporách.
Někomu z vás dal Pán Bůh pevné zdraví. Je to veliký dar. Pamatuj však, že i s tím naším zdravím je to proměnlivé. Dnes jsi zdráv, a již zítra? Můžeš býti na celý život mrzákem.
Co tím chci říci? To, že jsme na zemi, kde je vše nestálé, kde si nesmíme na ničem zakládat, kde naše srdce nesmí k ničemu přilnout, aby ztráta, která se jednou jistě dostaví, nebyla pak tak bolestná.
Měl jsem matku, kterou jsem miloval nade všecko na světě. Nás děti milovala tak, že byla hotová obětovat pro nás poslední kapku krve. Byla doba, kdy jsem se přímo děsil té myšlenky, že bych měl svou milovanou matku ztratit. A přece ta doba přišla. Ale před tím se něco se mnou stalo. Bůh mě hledal co svoji ztracenou ovečku, a našel mě. Svojí láskou v Pánu Ježíši zaujal mé srdce v takové míře, že první místo, které v mém srdci až dosud náleželo mojí matce, jsem postoupil mému Spasiteli. K Němu jsem se přivinul celým srdcem. A když pak přišla smrt mojí matky, její ztráta nebyla pro mne už tak bolestnou, poněvadž slovo Pána Ježíše mě ujistilo o tom, že se se svojí milovanou matkou u trůnu Božího a Beránkova shledám.
A zde jsem u věci, kterou vám chci dnes položit na srdce.
Bratři a sestry!
Vše, co nám bylo dáno na této zemi, časem ztratíme. Ztratíme i ty, s kterými nás láska spojila v jeden celek. Ale je-li Pán Ježíš nadějí našeho života, tedy ztráta našich milých je jen dočasná. Proto nás nemůže tak bolet, poněvadž první místo v našem srdci plným právem náleží našemu Spasiteli. A Jej neztratíme nikdy. Boží plán je v tom, aby naše srdce na této zemi, v tomto pozemském životě, k ničemu nepřilnulo. On sám chce býti v našem srdci první i poslední.
Zde jsem u slov našeho textu: „ Naposledy, bratří, mějte se dobře!“
Nebudete se míti dobře, dokud první místo ve vašem srdci nezaujme Pán Ježíš sám. Na Něm musíte budovat svou spokojenost, své štěstí, svou radost. A bude-li vaše štěstí, vaše radost, všechny vaše naděje budovány na Něm, na Pánu Ježíši, žádná proměna, žádná ztráta v tomto pozemském životě se vás bolestně nedotkne.
Dívám se i na ten můj odchod od vás z hlediska Božího. Vidím v tom Boží plán. Jsem Pánu vděčen za to, že mohu odcházet od vás za okolností, kdy srdce naše jsou spojená vzájemnou láskou. Není tomu tak všude. Obyčejně odchází kazatel ze sboru tehdy, kdy je v něm nemožný. Odcházet za takových okolností musí být pro takového kazatele velmi bolestné. Díky Bohu! Zde tento případ není. Proto jsem přesvědčen, že mým odchodem láska mezi námi bude ještě více upevněna a že jak vás, tak i nás, povede k vřelejšímu přivinutí se ku Pánu. Jedině On musí býti jediným zdrojem našeho štěstí. „Naposledy, bratří, mějte se dobře!“
Další slova našeho textu jsou: „Dokonalí buďte!“
Toto Boží napomenutí platí právě tak pro mne, mojí rodinu, jako i pro vás. I já musím vyznat s apoštolem Pavlem: „Bratři, já nemám zato, že bych již dosáhl.“ I já cítím plně svoji nedokonalost. Apoštol Pavel píše v I. Kor. 2, 3: „A byl jsem u vás v mdlobě, a v bázni, i v strachu mnohém.“ Vím, že jsem zdaleka nestačil na všechny ty úkoly, jaké mi ukládala potřeba zdejší misijní práce. Získávat duše pro Krista je práce sice radostná, ale ne lehká. To pochopí jen ten, kdo se sám snaží někoho přivést ke Kristu. Kdo jen věčně kritizuje, ale sám pro Pána nic nekoná, takový nikdy nepochopí práci kazatele. Prožíval jsem na zdejším misijním poli dny radostné i bolestné. Byly chvíle, kdy jsem radostí jásal na požehnanými výsledky této práce a kdy byl jsem hluboce dojat těmi mnohými projevy upřímné lásky ze strany našich bratří a sester. Ale prožil jsem i takové chvíle, kdy jsem v slzách a v bolesti svého srdce volal v modlitbě denně ku Pánu, aby mě z Ostravy odvolal. Nic tak nebolí, jako nepochopení ze strany bratří a sester,
Začátky byly pro nás v Ostravě nesmírně těžké. Byt jsme zde nenašli. Musel jsem tedy pronajmout domek. Novostavbu, a to úplně syrovou, až ve Vrbici, půl hodiny za Hrušovem. Neuvědomil jsem si tehdy, jaké to bude mít následky pro zdraví mojí rodiny. Netrvalo to dlouho, manželka moje první pocítila následky tohoto mokrého bytu. Zachvátil ji zápal plic a pohrudnic, a to tak silně, že se několik týdnů potácela mezi životem a smrtí, a tím bylo její zdraví podryto na celý život. Jediný zisk této nemoci byl ten, že nás tato nemoc přivedla do styku se sestrou Kasíkovou a její maminkou sestrou Vrožínovou. Obě se nalézaly tehdy v takové situaci, že si chtěly vzíti život. Uvedením do našeho shromáždění přišly na jiné myšlenky, moc Slova Božího se dotkla jejich srdce a obě ženy byly získány pro Pána.
Naši misijní práci započali jsme v Ostravě v dřevěném baráku naproti krematoriu, kde nám byla propůjčena malá neútulná kuchyň. Největší návštěva byla 8 duší, někdy 3 – 4. Věřících z naší denominace bylo zde 5 duší. Rodina bratra Pilaře, jejich služka sestra Bergerová a sestra Žídková. S mojí rodinou 7. Dlouho jsme se v této místnosti netěšili. Vypověděli nás. Navštívil jsem téměř všechny školy v Ostravě a dožadoval se u ředitele povolení ku shromažďování se ve škole. Všude jsme byli odmítnuti. Přátele jsem ještě neměli a tak nezbylo nic jiného, než se shromažďovat v mém bytě ve Vrbici. Asi po čtvrt roce jsme konečně získali místnost v hostinci ve Slezské Ostravě, za starým zámkem. I to bylo z Ostravy daleko, bylo velmi těžko někoho z přátel sem dostat. Přece však naše shromáždění vzrostlo asi na 25 duší. Do Suchdolu přišly některé naše rodiny z Polska, rodina Špringlova, Markova, Pospíšilova a později Ranšova. Byly nám posilou a Suchdol se stal první naší misijní stanicí.
V roce 1927 jsme přikročili se stanové misii. Stan jsme si vypůjčili od brněnského sboru a postavili ho naproti nové radnici, v místě, kde stojí nyní palác Báňské hutní společnosti. Byl to z naší strany odvážný podnik. Dovezení a postavení stanu a udržování stanové misie se vyžádalo náklad asi 7 000,- Kč a nás byla jen malá hrstečka. Ale vyplatilo se to. Jestli se nemýlím, i náš nynější předseda sboru bratr Dyba, je ovocem této stanové misie. Konali jsme shromáždění denně po pět týdnů. Návštěva ve shromáždění 150 i 200 duší. Tato stanová misie nám otevřela cestu k širší veřejnosti. Nejsmutnější však bylo to, že když jsme skončili stanovou misii, neměli jsme kam uvést získané přátele. Po dlouhém hledání podařilo se nám pronajmout sál v hostinci pana Švrlánského v Přívoze u trati. Nevýhodou tohoto sálu bylo, že my jsme odešli ze shromáždění a hned po našem odchodu se v tom samém sále hrálo a tančilo. A když jsme ho konečně dostali sami pro sebe, přestěhovala se hudba do vedlejšího sálu a tam řádila v době, kdy my jsme měli shromáždění. Šlo to hrozně na nervy a přece jsme zde vydrželi 6 let a přesto, že to byla místnost naprosto nevhodná, mívali jsme zde návštěvu 100 – 130 duší. Pán nám dal zde celou řadu duší, ale také jsme zde celou řadu přátel ztratili.
Po první stanové misii přikročili jsme na druhý rok k další stanové misii, a to v Přívoze, pak hned ve Vítkovicích. Brzy po stanové misii jsem onemocněl. Dostal jsem silný katar krčních trubic. Měl jsem v krku hotovou výheň a každé promluvení mi působilo velké bolesti. A tuto hroznou výheň v krku jsem měl plná čtyři léta. Lékaři mě posílali pryč z Ostravy, že to zde nevyléčím. Ale nebylo nikoho, kdo by chtěl jít na moje místo. Každý se Ostravy bál. A při tom ustavičná starost o místnost pro shromáždění. Stěhování se z jedné místnosti do druhé, z jednoho bytu do druhého. Manželka stále churavěla, já jsem churavěl, děti churavěly. Nepatrné příjmy nestačily často ani ne to nejnutnější, nic se nedivte, že jsem často prací umdléval.
Ano, byl jsem já u vás v mdlobě i v bázni i v strachu mnohém, a nebýt toho, že byly duše, které mi statečně pomáhaly, které se mnou cítily, které mi rozuměly, nevím, jak bych byl překonával všechny ty nepříznivé okolnosti, za jakých mi bylo zde pracovat. Největší oběti na zdraví přinášela a přináší pro tuto práci moje manželka.
Nu, při všech těch našich nedostatcích a mdlobách se Pán přiznával k naší práci. Pán dokonával za nás. A to je pro nás útěchou i do dalších let. Pán nám sice přivolává: „Dokonalí buďte“, ale On ví, jak to s tou naší dokonalostí stojí. Musím myslet na slova apoštola Jana: „Synáčkové moji, toto vám píši, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, Přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. Onť je naše oběť slitování za hříchy naše…“
Další slova našeho textu jsou: „Potěšujte se!“
Život je těžký. Často nám přináší bolestné rány. Mějte vždy porozumění pro bolest druhých. Radujte se s radujícími a plačte s plačícími. Jsem za to Pánu vděčen, že je to vlastnost mnohých našich členů. Ne všech, ale mnohých. Udržte si mezi sebou hřejivé teplo bratrské lásky. Nezapomínejte na slova Pána Ježíše: „Podle toho poznají lidé, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ Potěšujte se. Každý bratr, sestra, přítel prožívají někdy chvíle, kdy jejich srdce je sevřeno žalem. Jak drahé je v takové chvíli upřímné slovo útěchy. Nezapomínejte nikdy, že náboženství bez lásky je humbukem. Bůh takové náboženství nenávidí.
Dalším napomenutím našeho textu je: „Jednostejně smyslete.“ Buďte jednomyslní!
Nikdy nebyl svět tak rozbit v mysli, v nazírání, jako je nyní. Ani v rodině nenajdete jednomyslnost. I ve sborech věřících se nedostává jednomyslnosti. V jednu mysl nás může spojit jedině Pán Ježíš Kristus, a to jen tenkrát, když ho budeme všichni milovat stejnou vřelou láskou projevující se v naprosté poslušnosti vůči jeho rozkazům. Jednomyslnost je jedině tam, kde mohou věřící říci s ap. Pavlem: „My pak mysl Kristovu máme.“ Až každý z nás bude míti mysl Kristovu, pak nebudou mezi námi roztržky, svár, rozkol, neb Duch Kristův nerozděluje, ale spojuje. „Jednostejně smyslete.“
A další napomenutí zní: „Pokoj mějte.“
V srdci, ve vás, i kolem vás. Tento pokoj si udržíte jen tehdy, když ve vašem životě bude rozhodovat Kníže pokoje. Jak marně svět usiluje o pokoj a chtěl by ho mít, žádá si ho, usiluje o něj, ale marně. Proč? Pomíjí toho, kdo vede ku pokoji. Pokud bude Pán Ježíš vaším vůdcem, pokud bude náplní vašeho života, dotud bude Boží pokoj naplňovat vaše srdce, Tím okamžikem, kdy se Pánu zpronevěříte, třebas i v malých věcech, pokoj ztratíte a vašeho srdce se zmocní neklid. Zachováme-li všechny tyto věci, pak se při nás všech naplní zaslíbení, kterým končí ten vzácný verš: „A Bůh lásky a pokoje budeť s vámi.“
Domyslete význam těchto slov! „A Bůh lásky a pokoje budeť s vámi.“ Míti na každém kroku svého života Boží doprovod, ve všech okolnostech života pociťovat teplo hřejivé Boží lásky, míti nad sebou mocnou ruku nebeského Otce. Pochopíte, co to znamená?
Ještě jednou přečtu celý ten verš: „Naposledy, bratří, mějte se dobře, dokonalí buďte, potěšujte se, jednostejně smyslete, pokoj mějte, a Bůh lásky a pokoje budeť s vámi.“
Těmito slovy se s vámi loučím. Ne navždycky! Jen na čas! I kdyby nás smrt rozdělila, u trůnu Božího a Beránkova se zase sejdeme. Já však věřím, že se budeme scházet ještě i zde. Přeji vám všem to nejlepší. Přiviňte se nyní se vší láskou svého srdce k novému vašemu kazateli i k jeho rodině. Na vás to záleží, budete-li s ním spokojeni. Podejte mu všichni ruku k spolupráci, stůjte za ním se svými modlitbami a uvidíte, že budete spolu šťastni.
I na vás, milí přátelé, myslím. Rozhodněte se cele pro Pána Ježíše.
