Jeden Pán, jedna víra, jeden křest

Ef. 4, 5-6

Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, a skrze všecko, i ve všech vás.

Jsme církví, která z mnoha ostatních v největší míře usiluje o návrat k původním pravdám Ježíšova evangelia tak, jak nám tyto pravdy přináší Nový zákon Pána Ježíše Krista. Abych se předem vyhnul možnému nedorozumění, upozorňuji, že neříkám, že jsme tou nejdokonalejší církví. Jako každá jiná církev i my máme své stíny, neseme stopy porušeného charakteru. Ale to jedno tvrdím, že ze všech ostatních církví vyvíjíme největší úsilí o návrat k původnímu křesťanství.

Za tím účelem se pokusím vyzvednout některé články víry z doby prvotního křesťanství. Jsou to:

Jeden Pán!

Jedna víra!

Jeden křest!

Jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, a skrze všecko, i ve všech vás.

Jeden Pán! Je jím Pán Ježíš Kristus. Svět si s ním neví rady. I mnohé církve si s ním neví rady. Jedni zařazují Ježíše Krista mezi náboženské reformátory Buddhu, Konfucia, Mohameda a jiné. Jiní v něm vidí sociálního revolucionáře, ale téměř všichni mu upírají to, za co On sám se prohlásil, Syna Božího. Kristus znamená – od Boha pomazaný, Mesiáš, Spasitel a Vykupitel tohoto světa, Soudce živých i mrtvých, Pán celého vesmíru, jemuž je dána všeliká moc na nebi i na zemi.

Jeden Pán! Podívejte se do jiných církví. Je tam Ježíš Pánem? Respektují ho údové církve jako jediného Pána na nebi i na zemi? Projevují mu svoji lásku a poslušnost? Dávají mu ve všem první místo? Ne, neuznávají jeho panství, nemilují ho, nerespektují jeho vůli a nejsou poslušní jeho rozkazům, ba stydí se za něho, pohrdají jím, jeho jménem si vyplachují svá špinavá ústa při každé hlouposti a svým jednáním ho téměř na každém kroku uráží. Mají křesťanské jméno, ale nic víc, duchovně jsou úplně mrtví, třebaže přitom chodí do kostela a mají se za evangelické křesťany. Nám Ježíš Kristus Pánem je. Od Boha se nám dostalo té milosti, jak o ní píše apoštol Jan v I. epištole Janově 5, 20: „A vímeť, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.“

Jeden Pán! My věřící víme, že přijde den, kdy celý svět se bude muset před tímto Pánem sklonit svá kolena. Pak ale nebude Spasitelem, ale přísným Soudcem. Je to veliká milost Boží poznat, pochopit, že Ježíš je Pánem: „Věziž tedy jistotně všecken dům Izraelský, žeť Bůh i Pánem ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali.“ (Skut. 2, 36).

Jedna víra! Jaká víra? Evangelická? Katolická? Československá? Židovská? Žádná z nich! Nýbrž víra v Ježíše Krista jako Syna Božího a Spasitele tohoto světa. Je celá řada těch, kteří mají všelijakou víru, jen ne víru v Ježíše Krista. Pod tím slovem víra se nemyslí vyznání církve, nýbrž vlastní, osobní důvěra, víra v Ježíše Krista. Můžeme mít vyznání církve, ale při tom nemusíme mít žádnou víru v Ježíše Krista. To konečně dokazuje život lidí. Kdyby věřili Ježíši Kristu, žili by tak světáckým životem jako žijí? Mají vyznání církve, ale víru v Ježíše Krista nemají, nevěří mu a také Pána Ježíše nemilují. Ježíše mohou lidé v jejich společnosti tupit, zesměšňovat jak každý chce a ani slovem se proti tomu neozvou, ale řekněte něco proti církvi a je oheň na střeše. Přitom si stále pletou vyznání s vírou. Myslí, že mají víru, zatím mají jen vyznání bez živé víry, kterou Bůh při nás vyhledává.

Jedna víra! Jaká víra? Tam, kde člověk je osvícen Duchem svatým, s plnou důvěrou klade svůj život do rukou Božího Beránka, na něho svaluje svůj hřích a z Jeho probodaných rukou přijímá odpuštění, spasení, vykoupení. Ta víra, ve které člověk den ze dne očekává na Jeho milost, vedení a pomoc. Tedy víra, která je osobní důvěrou k Ježíši Kristu samému a kde člověk v síle, v moci této naprosté důvěry k Ježíši Kristu, překonává a přenáší se i přes nejtěžší životní zkoušky. „Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje.“ (Fil. 4, 13). Jen naprostá důvěra v Pána Ježíše, v Jeho smrt i vzkříšení, je víra spasitelná. Vyznávat můžeš v církvi a s církví co chceš, nemáš-li osobní víru v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele, pak i se svým církevním vyznáním zahyneš. Jeden Pán, jedna víra! Víra, která je projevem naprosté důvěry v osobnost Pána Ježíše, víra, kterou si člověk přivlastňuje všechno bohatství Boží lásky, které nám Bůh v Ježíši Kristu a s Ježíšem Kristem dal. Na podkladě této víry jsme přijali od Pána plné odpuštění všech našich hříchů a s tím i pokoj, jaký dává jen Bůh sám, všechny naše naděje jsou založeny na Ježíši Kristu, na Jeho slově a na Jeho zaslíbeních. A proto nás neleká ani život, ani smrt. V Něm jsme se stali Božím, vykoupeným lidem a nyní očekáváme druhý příchod Pána, v němž bude soudit živé i mrtvé a při něm se uskuteční své království i na zemi.

Jeden křest! Jaký křest? Biblický! Křest, který zpečeťuje naši živou víru v Ježíše Krista. Křest, který dle Písma je obléknutím Krista samého: „Všickni zajisté synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru. Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ (Gal. 3, 26-27). Tedy žádné kropení nevědomého nemluvněte, takový křest Slovo Boží nezná a neznáme ho ani my. Nýbrž křest, kterým člověk vyznává Pána Ježíše co svého osobního Spasitele, křest, který se děje ponořením pod vodu. To symbolizuje, že klademe své staré „já“ do hrobu vody a vyzvednutí z vody symbolizuje povstání s Kristem k novému životu. Písmo svaté zná jen tento jeden křest, žádný jiný!

Jeden Pán, jedna víra, jeden křest! Pán Ježíš poslal své učedníky nejdříve kázat, učit, a teprve ty, kteří uvěřili, pokřtít. Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude. Kde vzaly církve odvahu učení převrátit nařízení Pána Ježíše, napřed křtít a pak teprve učit. Nic se nedivte, že většina církví má většinu svých členů jen na papíru, vždyť jsou tvořeny křtem nemluvňat, ze kterých vyrůstají buď poloviční nebo i celí bezvěrci. Do konfirmace ho ještě v kostele uvidíte, ale pak se církvi ztrácí a nejeví nejmenší zájem o život v Kristu a s Kristem.

Jeden Pán, jedna víra, jeden křest! Znovu zdůrazňuji: Písmo svaté zná jen jeden křest – křest ponořením, křest víry, křest, který je veřejným vyznáním před Bohem i před lidmi, že jsme v Pána Ježíše uvěřili a přijali za svého osobního Spasitele. A že jsme hotovi Jej následovat ze všech svých sil. Jiný křest Písmo nezná.

A tyto tři věci vedou k dalšímu – jeden Bůh a Otec všech nás! Jeden Pán, jedna víra, jeden křest nás zapojuje v jednu Boží rodinu, ve které Bůh zjevený v Kristu Ježíši je Otcem všech nás a my všichni jsme si navzájem bratry a sestrami. Není to formální bratrství s jakým se setkáváme ve světě mezi nevěřícími, kde si často říkají bratře, ale přitom je žádná bratrská láska k sobě nepoutá. My můžeme vyznat, že láska Kristova víže nás! Ani s našimi pokrevními bratry se necítíme tak spjati, jako jsme úzce spjatí s těmi, kteří jsou našimi bratry v Kristu. Toto bratrství vyplývá z toho, že jeden jest Bůh a Otec všech nás. Je sice pravdou, že i jiná náboženství volají k Bohu: Otče náš! Ale při tomto volání k Bohu jejich srdce zůstává studené, bez hlubšího zájmu o Boží království. Nedá se o nich říci, že by jejich poměr k nebeskému Otci byl vpravdě synovský, poněvadž Boží synovství získáváme jen živou vírou v Ježíše Krista. „Všickni zajisté synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru.“ Kde není tato živá víra, tam není ani Boží synovství. Že Bůh je naším Otcem, to pro nás není žádná fráze, nám tím Otcem skutečně je.

Píseň: Tam nad hvězdami v nebi Otce mám,

Na Jeho věčno lásku spoléhám.

On zve mne z této ciziny,

do zaslíbené otčiny.

Jsem hotov, hotov odtud jít,

a v jasném domě otčiny

s Ním nový život započít.

Tento poměr k nebeskému Otci marně hledáte u lidí, kteří jsou jen matrikovými křesťany. Ale tam, kde je jeden Pán, jedna víra, jeden křest – jeden Bůh a Otec všech nás, tam tento vpravdě synovský poměr k nebeskému Otci naplňuje srdce člověka radostí, pokojem a toužebným očekáváním na Boha. Zde je tajemství síly a klidného života u věřícího člověka.

Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech nás, kterýž je nade všecko a skrze všecko i ve všech nás. To je jádro křesťanství, jak nám ho zjevuje Písmo svaté. Biblický křest svatý je nám veřejnou manifestací biblického křesťanství. Křest svatý je zpečetěním všeho bohatství, které jsme v Pánu Ježíši přijali a zároveň nám je oddělením se od tohoto světa. „A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“ (II. Kor. 6, 17-18).

A konečně, biblický křest svatý je splnění Božího příkazu. Bůh ho požaduje. „…tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost,“ prohlásil sám Ježíš Kristus, když vstupoval do Jordánu, aby přijal křest od Jana. A bylo to právě při tomto křtu, kdy se otevřela nebesa a Duch svatý v podobě holubice sestoupil na Pána Ježíše za svědectví Otcova: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ A toho máme poslouchat. Poslušnost Božích rozkazů přináší zmocnění Duchem svatým.

Rokytnice rok 1953