Probuď se ty, kdo spíš

Efez. 5, 14

Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus.

Probuď se ty, kdo spíš…

Jistěže všichni rozumíte, že se zde jedná o probuzení z duchovního spánku.

Co to je duchovní spánek? Je to stav, kdy svědomí člověka je uspáno do takové míry, že člověk může páchat jakýkoliv hřích, aniž by cítil nějakou vinu. My se často divíme, jak je možné, aby muž zavraždil svoji ženu nebo žena zavraždila své dítě. To je možné jen tam, kde svědomí člověka spí. Jsou lidé, jimž mluvit lež je právě tak přirozené, jako mluvit pravdu. Jsou lidé, jinak velmi nábožní, kteří se nijak neštítí krádeže nebo podvodu. Kolik je lidí, kteří se vám postaví do očí jako vaši nejlepší přátelé, ale za vašimi zády dovedou vás potřísnit nejhroznějším kalem pomluv. V duchovním spánku může jít člověk z hříchu do hříchu, aniž by si činil nějaké výčitky.

Největším úsilím satana je uspat svědomí člověka a tam, kde se mu to podaří, má s takovým člověkem nejlehčí práci, protože pak má do jeho srdce volný přístup kdykoliv a kdekoliv, třebas i v takovémto shromáždění. Proto se ve všech církvích setkáváme s lidmi, kteří při vší své nábožnosti žijí životem, který je v naprostém rozporu s tím, co vyznávají. Pán Ježíš o nich praví: Ústy svými mne ctí, ale srdcem svým jsou daleko ode mne.

V době války hrají nejdůležitější roli přední stráže. Běda, když vojín na stráži usne. To se trestá smrtí, poněvadž tím vystavuje v nebezpečí celou armádu.

Svědomí? Toť taková přední stráž u dveří našeho srdce. Běda člověku, je-li jeho svědomí uspáno. Tam prohrává jednu bitvu za druhou. Náš život? Toť ustavičný boj o věčné hodnoty života. Prohrává jej každý, kdo se nechal duchovně uspat. Takovou největší prohru vidíme u sebevraha. Myslí si, že dobrovolnou smrtí unikne bolesti a utrpení a zatím jde vstříc daleko většímu utrpení. Proto Slovo Boží volá: Probuď se ty, kdož spíš!

Nezapomeňme, že i věřící člověk, který byl již jednou z duchovního spánku probuzen, může být nanovo uspán. Když apoštol Pavel kárá Korintské a varuje je před nehodným užíváním svaté večeře Páně, píše jim: „Protož mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní, a spí mnozí.“ (I. Kor. 11, 30). Bratřím v Tessalonice píše: „Nespěmež tedy, jako jiní, ale bděme, a střízliví buďme. Nebo kteříž spí, v noci spí, a kteříž se opíjejí, v noci opilí jsou.“ (I. Tes. 5, 5).

Bratři a sestry! Neuspal snad satan někoho z nás? Není snad někdo mezi námi, který se vůbec ještě z hříchu neprobudil? Stav duchovního spánku je stav věčného zahynutí. Zkušujme se, a to všichni, jeden vedle druhého, nemá-li nějaký hřích otevřené dveře do našeho srdce. Má-li, pak je to známka , že ta přední stráž u dveří našeho srdce, naše svědomí, je uspáno a pak jsme v moci našeho nepřítele. Víte, co by to znamenalo?

Probuď se ty, kdož spíš! V životopise Sadhu Sundara Singa čteme, jak jednou na svých misijních cestách, jsa lidmi pronásledován, musel si najít nocleh ve zříceninách osamělé budovy. Našel si místo mezi sesutým zdivem, pod hlavu si dal kámen a klidně usnul. Ráno, když se probudil, vidí, že na jeho těle se ohřívá nejjedovatější had tamějšího kraje, kobra. Co byste asi dělali, kdyby se to stalo vám?

Bratře, sestro! Možná, že kdyby tě Duch Boží v pravdě probudil, viděl by jsi ne jednoho, ale několik jedovatých hadů zhřívat se na svém srdci, ale že tvoje svědomí spí, nevidí, v jakém jsi nebezpečí.

Probuď se! V duchovním spánku hřeje na svém srdci člověk ne jeden hřích, ne jednoho hada a laská se s ním. A výsledek? Duchovní ochabnutí, zvlažnění, zlhostejnění a na konec pohrdnutí Boží milosti a věčné zahynutí.

Probuď se ty, kdož spíš! A ta další výzva Božího slova zní: Vstaň z mrtvých!

Stav, ve kterémže člověk odcizený Bohu, ve kterém má hřích do našeho srdce volnou cestu, je stav smrti. V evangeliu s. Lukáše se vypravuje, jak Pán Ježíš vyzývá jednoho ze svých posluchačů, aby šel za Ním a následoval Ho. Tento muž se nevzpírá, je přesvědčen, že Pán Ježíš je tím zaslíbeným Mesiášem, ale má doma starého otce, kterému by tak rád posloužil až k smrti. A tak na výzvu Pána Ježíše praví: Pane, dopusť mi prvé jíti a pochovati otce mého. „Pane, dopusť mi prvé jíti a pochovati otce mého.“ A co mu na to Ježíš odpověděl? „Nech ať mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží.“ Jeho starý otec byl duchovně mrtvý a také mrtví byli ti ostatní kolem něho. A Pán Ježíš viděl ve svém prorockém duchu, že i kdyby se tento probuzený a obrácený muž vrátil ke svému starému otci, že tento jeho svědectví nepřijme, ale zůstane ve své mrtvosti. A zaměstnávat se s člověkem, který tak jako tak je pro Boží království ztracený, to považuje Pán Ježíš za ztrátu času. Nech, ať se starají o něho ti, kteří jsou právě tak duchovně mrtví, jako on. Ale ty máš poznání pravdy, poznání věčného života, jdi tam, kde tvé svědectví přijmou.

Bratři a sestry! Co by řekl Pán Ježíš nám, když by viděl jak my, místo abychom vykupovali každou naši chvilku k tomu, abychom vyhledávali a svědčili takovým lidem, kteří po pravdě Boží prahnou, vydržíme často trávit celé hodiny, celé večery, s lidmi duchovně mrtvými, ač víme, že žádné naše svědectví o Ježíši Kristu od nás nepřijmou. Nemyslíte, že za tento promarněný čas budeme Bohu skládat účty? Škoda každé chvilky, kterou trávíme s lidmi, kteří jsou duchovně mrtví a chtějí zůstat mrtvými. Hleďme raději využít čas pro ty, kteří po království Božím touží a prahnou. „Nech ať mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží.“ „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých!“ Vyjdi z takového stavu, ve kterém propadáš hříchu a nečistotě a ve kterém jsi odcizen svému Bohu a jsi na cestě do zahynutí. Ano, život takový, kde Ježíš není Pánem našeho srdce, není život, ale pozvolné umírání. „I vás obživil mrtvé v vinách a hříších, V nichž jste někdy chodili podlé obyčeje světa tohoto, a podlé knížete mocného v povětří, ducha toho, kterýž nyní dělá v synech zpoury. Mezi nimiž i my všickni obcovali jsme někdy v žádostech těla svého, činivše to, což se líbilo tělu a mysli, a byli jsme z přirození synové hněvu jako i jiní. Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku svou, kterouž zamiloval nás, Také i nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste), A spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši. Aby ukázal v věku budoucím nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu Ježíši. Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), Ne z skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili. Protož pamatujte, že vy někdy pohané podlé těla, kteříž jste slouli neobřízka od těch, kteříž slouli obřízka na těle, kteráž se působí rukama, Vy jste byli onoho času bez Krista, odcizení od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení, naděje nemající, a bez Boha na světě. Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu.“ (Ef. 2, 1-13).

I vás obživil ve vinách a hříších! Kdo? Ježíš Kristus! A On obživuje dodnes. Obživí i tebe, ale musíš se probudit, musíš se podívat do zrcadla Slova Božího, abys v tomto zrcadle poznal poskvrnění svého srdce, svou duchovní bídu a své malomocenství. Nepotřebují zdraví lékaře. Dokud člověk o sobě myslí, že je zdráv, necítí ani potřebu jít se svým srdcem k Bohu. A přec, kolik lidí se domnívá, že jsou zdrávi, zatímco zhoubná rakovina se rozlézá po jednotlivých údech těla a ohlásí se bolestnými pocity teprve tehdy, až už je pozdě.

Poslední slova našeho textu nám mluví o tom, co vyplývá z toho, jestliže se duchovně probudíme a vyjdeme-li, ba ještě lépe řečeno, necháme-li se vyvést z toho stavu naší duchovní mrtvoty – zasvítí se nám Kristus. Nemůže být šťastnějšího člověka jako ten, na jehož cestu života svítí sám Ježíš Kristus. To už pak není bloudění, to už není upadání z hříchu do hříchu, z bláta do bláta, ale chození v Bohu a s Bohem, od vítězství k vítězství, od slávy k slávě. Člověk, jehož svědomí je uspáno hříchem, nemůže rozumět tajemství Božího království a nemůže ani pochopit velikost Ježíše Krista a Jeho slávu. Před takovým je všechno zastřeno neproniknutelnou tmou a jeho svědomí je ustavičně zatížené balvanem hříchu. Komu se zasvítil Kristus, ten je oproštěn i od této tíže.

Ostrava rok 1940