II. Tes. 2, 16
Ten pak náš Pán
Ježíš Kristus, a Bůh i Otec náš, kterýž zamiloval nás, a dal
potěšení věčné, a naději dobrou z milosti.
Naděje. Co by byl
lidský život bez naděje? Vmyslete se do života těch, kteří se
za poslední války dostali do koncentračních táborů, kde byli
vystaveni takové tyranii, že když o tom jen čteme, zachvívá to
celým naším nitrem a zdá se nám to přímo neuvěřitelné, že
by člověk dvacátého století mohl být takovou bestií. Byli by
vězňové vydrželi všechno to utrpení, kdyby je nebyla sílila
naděje, že spravedlivá věc nakonec přece jen zvítězí a oni
budou vysvobozeni? Vmyslete se do stavu člověka, kterého zhoubná
nemoc upoutala na celou řadu let na lůžko a musí snášet den ze
dne hrozné bolesti. Dovedl by tyto bolesti snášet, kdyby jej
nesílila naděje, že po určité době vyzdraví a bude konec jeho
bolestem?
Naděje! Což je možný
život bez naděje? Nějakou naději člověk mít musí. Bez naděje
by byl náš život zoufalstvím (Seneka). Avšak záleží na tom,
co je naší nadějí. Jsou naděje, které se každou chvíli mění
v trosky a které přináší člověku ta nejbolestnější
zklamání a jsou zase naděje, které nás přenáší přes
nejděsnější katastrofy a které nás činí silnými a zmužilými
i tenkrát, kdy nám život zasazuje ty nejtěžší rány. Kdo nám
dá takovou naději? Jakou naději máš ty? Já? A co je základem
naší naděje?
Život je nesmírně
bohatý. Nabízí nám tolik věcí, že často nevíme, po čem
bychom sáhli nejdříve. Je zde bohatství, umění, sláva a přízeň
tohoto světa, je to tělesná rozkoš – po čem dříve sáhnout?
Proto je v našem srdci tolik, tolik, přání, tužeb. Avšak
život nedá nikomu nic zadarmo. I tu nejmenší radost musíte světu
draze zaplatit. Člověk pak jsa zaslepen tužbami svého srdce,
strhován žádostmi těla, sahá dychtivě hned po tom, hned po onom
poháru rozkoše a v naději, že tužby jeho srdce dojdou
konečně toužebného uspokojení, přináší světu jednu oběť
za druhou. Někdy za cenu nesmírných obětí konečně dosahuje to,
za čím se celý život pachtil – poznává, že se honil za
pouhým přeludem a tužby jeho srdce uspokojeny nejsou. Cíl je
dosažen, ale člověk šťastný není. Svět nemůže nikdy
uspokojit naše tužby a splnit naše naděje. Proč? Protože
všechno, co nám může poskytnout, podléhá ustavičným proměnám.
Bohatství? Dnes se jím
těšíš, ale již zítra můžeš být úplným žebrákem. A
bylo-li to bohatství jedinou tvojí nadějí, jeho ztráta je
schopna tě uvést do zoufalství.
Sláva? Přízeň tohoto
světa? Dnes můžeš mít třebas celý svět u svých nohou a za
krátký čas svět daruje svůj obdiv a přízeň někomu jinému a
ty můžeš u něho upadnout v nepřátelství a v nenávist.
Málo je takových případů v historii?
Kolik mladých dívek
vidělo svůj ideál v některém mladém muži a kolik mladých
mužů vidělo svůj životní ideál v některé krásné
dívce. Co tu bylo úsilí, aby se k sobě dostali. Žár
mladické lásky je přímo spaloval. Vzali se, založili rodinný
krb a v málo letech bylo vše v troskách a jeden i druhý
stáli na kraji zoufalství.
Kolik nadějí vkládají
často milující rodiče do svého dítěte. Mnohým rodičům je to
jejich dítě přímo modlou. Všechno mu obětují, všeho se pro
jeho blaho zřeknou v naději, že až to jejich dítě doroste,
ocení jejich lásku a odmění se jim. A výsledek? Nejhrubší
nevděk. Ani v nejmenším nebere ohled na přání a cítění
svých rodičů, pohrdá jejich radou, má pro ně jen hrubá slova,
často se za své rodiče stydí a je rádo, nemusí-li žít
v jejich prostředí.
Máš naději ve svém
pevném zdraví? Dnes se jím těšíš, ale již zítra může
nehoda učinit z tebe mrzáka nadosmrti.
Řekněte mi, co ve světě
nepodléhá proměnám? Vše, co ti může poskytnout tento svět, je
chvilkové, pomíjející. Kdyby ti pozemský život poskytl vše, po
čem tvé srdce touží, smrt učiní konec všem tvým nadějím a
smrt se nikomu nevyhne. Naděje, kterou dává tento svět, kterou ti
poskytuje tento pozemský život, hroutí se každou chvíli
v troskách a proto nemáš-li jinou naději, jsi největším
chudákem.
Oddíl Božího slova,
který jsme si vzali za předmět naší úvahy, mluví nám o jiné
naději. „Ten pak náš Pán Ježíš Kristus, a Bůh i Otec
náš, kterýž zamiloval nás, a dal potěšení věčné, a naději
dobrou z milosti.“ V čem je ta dobrá naděje a kdo
ji poskytuje? Naděje, o které mluví náš text, prýští
z Ježíše Krista. Záleží především na tom, že tímto
pozemským životem, tímto údolím slz a pláče, boje a utrpení,
nejdeme sami. Všem těm, jejichž nadějí je Ježíš Kristus,
platí slova Boha živého: „Ale nyní takto praví Hospodin
stvořitel tvůj, ó Jákobe, a učinitel tvůj, ó Izraeli: Neboj
se, nebo vykoupil jsem tě, a povolal jsem tě jménem
tvým. Můj jsi ty. Když půjdeš přes vody, s tebou budu, pakli
přes řeky, nepřikvačí tě; půjdeš-li přes oheň, nespálíš
se, aniž plamen chytí se tebe. Nebo já Hospodin Bůh tvůj, Svatý
Izraelský, jsem spasitel tvůj. Dal jsem na výplatu za tebe Egypt,
zemi Mouřenínskou a Sábu místo tebe. Hned jakž jsi drahým
učiněn před očima mýma, zveleben jsi, a já jsem tě miloval;
protož dal jsem lidi za tebe, a národy za život tvůj. Neboj se,
nebo já s tebou jsem.“ (Iz. 43, 1-5).
Ze svědectví Písma
svatého víme, že Ježíš Kristus je pánem života i smrti.
Každou vteřinou našeho života jsme závislí na Něm. On určuje
délku našeho života na zemi. On je také pánem větrů i bouře.
Jedině On může vést lodičku našeho života do přístavu míru
a pokoje. Jemu je dána všeliká moc na nebi i na zemi. Všecko
mohu v Kristu, který mne posiluje, volá apoštol Pavel.
Naděje, která prýští z Ježíše Krista, je silou našeho
života. Člověka majícího svou naději v Kristu, člověka
založeného v Kristu a na Kristu, nic nezlomí, protože si je
vědom toho, že jeho život je v rukou Pána života i smrti.
Děj se co děj, přijď co přijď, jestliže jsme svůj život
vložili do rukou Ježíše Krista, je-li On naší nadějí, pak se
nemáme čeho bát.
Jednou jsem vám
vyprávěl o věřícím bohatém měšťanu města Říma, který se
ocitl před soudem římského císaře proto, že vyznával Ježíše
Krista co svého Spasitele. Římský císař ho chtěl donutit
hrozbami, aby se Krista zřekl. Pravil mu: „Nezřekneš-li se
Krista, zabavím ti všechen tvůj majetek.“ Měšťan mu
odpověděl: „Ale na poklady, které mám v nebi, mi
nesáhneš.“ „Vyženu tě ze země,“ pokračuje císař. „Ale
od Krista mě nevyženeš,“ odpovídá tento. „Nechám tě
usmrtit,“ volá zuřivě císař. Ale vítězná odpověď: „Marně
mi hrozíš smrtí, protože já už 40 let umírám sám sobě, aby
ve mně mohl žíti Kristus.“ Císař se obrací ke svým rádcům
s otázkou: „Jakého to má Boha, že z žádné strany
na něho nemohu?“ Chápete co to znamená, mít naději v Ježíši
Kristu?
Avšak tato naděje má
ještě hlubší kořeny, než jen to vědomí, že pozemským
životem nejdeme sami. Tato naděje láme i osten smrti. Nám, kteří
máme svou naději v Kristu, dává plnou jistotu, že právě
tak, jako Ježíš Kristus vstal z mrtvých, i my vstaneme
z mrtvých. Pozemský život každého člověka končí smrtí.
Ale Pán Ježíš těm, kteří svou naději složili v Něm,
mění smrt v červánky nového jitra. Svou mocí nás vyvede
z hrobu a uvede nás do příbytků své slávy. Proto nás ani
smrt neleká. Ta učiní jen konec našemu pozemskému boji. Ani
údolím smrti nepůjdeme sami. „Byť mi se dostalo jíti přes
údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi.“
(Žalm 23, 4). Jaká to slavná naděje! Jak ubohý je každý
člověk bez této naděje. Proto je tolik pláče u hrobu, proto
takový strach před smrtí. Je dost těch, kterým pozemský život
poskytl všechno. Neví, co je starost o chléb, neví, co je být
vyčerpán tělesnou prací. Neví, co je být uštván denními
starostmi. Mají všechno pro své pohodlí. Ale jedno nemají –
lék proti smrti. Myšlenka na smrt je děsí a nalévá jim pelyněk
do každé radosti. A smrt přijde, jistě přijde.
Milá duše, jakou máš
naději pro okamžik smrti? Všichni žijeme jen nadějí. Ale co ti
poskytuje tvá nynější naděje pro okamžik smrti? Co bude s tvými
hříchy? Jak se chceš setkat se svým Bohem, který je svatý a
jehož svatost je oheň spalující? Co učiníš se svým srdcem
zmazaným hříchem? S Bohem se setkat musíš. Již ve Starém
zákoně se táže Bůh člověka skrze svého služebníka proroka
Ezechiele: „Zdali ostojí srdce tvé? Zdaž odolají ruce tvé
dnům, v nichž já budu zacházeti s tebou? Já Hospodin mluvil jsem
i učiním.“ (Ez. 22, 14).
Příteli, co je s tvou
nadějí pro tvé setkání s Bohem? Všimněme si ještě
jednou pozorně našeho textu: Ten pak náš Pán Ježíš
Kristus, a Bůh i Otec náš, kterýž zamiloval nás, a dal potěšení
věčné, a naději dobrou z milosti. Naděje dobrá
z milosti. Kde je milost? Tam, kde je odsouzení. A kde je
odsouzení? Tam, kde je přestoupení zákona. Mohl by někdo z nás
říci, že není přestupníkem Božího zákona? Skutečnost je
ta, že jeden vedle druhého pijeme hřích jako vodu, že jeden
vedle druhého denně zákon Boží přestupujeme a kde je
přestoupení zákona, tam všude přichází odsouzení. Máme
nějakou možnost odčinit náš hřích a zahladit jeho stopy před
Bohem? A když tuto možnost nemáme a zákon Boží na nás všechny
žaluje – co nás čeká? Boží soud! Jakou máš, milá duše,
naději, že před Božím soudem obstojíš?
Je pro nás jen jedna
naděje a to je naděje z milosti. Bůh nabídl tuto milost
celému světu a to skrze Ježíše Krista. Přijal ji svět? Jak se
postavil svět a jak se dosud staví k Ježíši Kristu? Svět
pro Něj má jen opovržení. Stydí se i za Jeho jméno. Svět
odmítl milost a tak se zbavil jediné naděje, která ho mohla
zachránit před přísností Božího soudu a tím i před věčným
zahynutím. Avšak nechme svět světem. Dnes stojíme před otázkou,
jak jsme se postavili k této jediné naději ty - já? Přijal
jsi naději z milosti? Můžeš ji přijmout i odmítnout. Je
tvoje duše založena na Kristu? Není-li Ježíš tvou nadějí, pak
jsi největším chudákem. Měj si bohatství, měj si uznání ze
strany tohoto světa, měj si pevné zdraví, dobře zajištěnou
existenci, měj tu nejlepší naději ve svých dětech. Nezapomeň,
že to všechno můžeš jednoho dne ztratit a ve chvíli smrti to
určitě ztratíš. Avšak naděje, která je v Kristu a na
Kristu založená, má věčnou hodnotu, věčné trvání a ve
chvíli smrti nabývá cenu stonásobnou. Máš tuto naději? Bůh ti
ji nabízí. Ty ji můžeš mít ještě dnes. Zvol si Pána Ježíše
za naději svého života a s ním obdržíš i odpuštění, i
život věčný, i naději slávy. Povede tě pevnou rukou tímto
slzavým údolím a když dokončíš svou pozemskou pouť, provede
tě vítězně i údolím stínu smrti a dovede tě až do příbytků
své Boží slávy. Co je lidský život bez této naděje?
Chtěl bych zakončit
slovy apoštola Jana:
„Pohleďte, jakou
lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží
slouli. Protoť svět nezná nás, že jeho nezná. Nejmilejší,
nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme.
Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti
jej budeme tak, jakž jest. A každý, kdož má takovou naději v
něm, očišťuje se, jakož i on čistý jest.“ (I. Jan 3
1-4).
Žádné komentáře:
Okomentovat