I. Petr. 1, 18-19
Vědouce, že ne
porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste z
marného svého obcování toho, od otců vydaného, Ale drahou krví
jakožto Beránka nevinného a nepoškvrněného, Krista
Jan 19, 14-18
A bylo v pátek před
velikonocí, okolo šesté hodiny. I řekl Židům: Aj, král váš.
Oni pak zkřikli: Vezmi, vezmi, ukřižuj jej. Řekl jim Pilát:
Krále vašeho ukřižuji? Odpověděli přední kněží
{biskupové}: Nemámeť krále, než císaře. Tehdy vydal jim ho,
aby byl ukřižován. I pojali Ježíše a vedli. A nesa kříž
svůj, šel na místo, kteréž slove popravné, a Židovsky Golgota.
Kdež ukřižovali ho, a s ním jiná dva s obou stran, a v
prostředku Ježíše.
Jan 19, 25-30
Stály pak u kříže
Ježíšova matka jeho a sestra matky jeho, Maria Kleofášova, a
Maria Magdaléna. Tedy Ježíš uzřev matku, a učedlníka tu
stojícího, kteréhož miloval, řekl matce své: Ženo, aj, syn
tvůj. Potom řekl učedlníkovi: Aj, matka tvá. A od té hodiny
přijal ji učedlník ten k sobě. Potom věda Ježíš, že již
všecko dokonáno jest, aby se naplnilo písmo, řekl: Žízním.
Byla pak tu postavena nádoba plná octa. Tedy oni
naplnivše hubu octem, a obloživše yzopem, podali ústům jeho. A
když okusil Ježíš octa, řekl: Dokonánoť jest. A nakloniv
hlavy, ducha Otci poručil.
Vykoupeni jste z
marného svého obcování svého od otců vydaného.
Petr zde má na mysli
přikázání Božího zákona s hory Sinaj. Marným obcováním
je zde myšleno marné úsilí ze strany člověka tento zákon
naplnit. Pádem prvních rodičů byl člověk prodaný hříchu, to
znamená, že byl své vlastní vůle zbaven, že přestal být pánem
své vůle a tak ať se namáhal sebevíc podrobit svoji vůli Božímu
zákonu, jeho úsilí se ukázalo vždy marným.
Všichni víme, že
zákon Hospodinův sám o sobě je dobrým a že všem plnitelům
přináší život. Žel, že těchto plnitelů Božího zákona
není. Není a dosud nebylo na světě jediného člověka, který by
byl schopen tento Boží zákon z hory Sinaj naplnit. V tomto
zákoně také stojí, že je zlořečený každý, kdo nezůstává
ve všem, co je psáno v zákoně a že kdyby všechna přikázání
naplnil a přestoupil by jen jediné z nich, že je vinen
přestoupením zákona celého. „Nebo kdo by koli celého zákona
ostříhal, přestoupil by pak jediné, všechněmi jest vinen.“
(Jakub 2, 10). A tak nad všemi visela kletba zlořečenství zákona.
Ani ti nejlepší z nejlepších to nedokázali, aby některé
z těch přikázání zákona nepřestoupili. „Zlořečený,
kdož by nezůstal v řečech zákona tohoto a nečinil jich.“ (V.
Mojž. 27, 26).
Slyšme svědectví
jednoho z těch nejhorlivějších milovníků zákona Božího
Pavla:
„Víme zajisté, že
zákon jest duchovní, ale já jsem tělesný, prodaný hříchu.
Nebo toho, což činím, neoblibuji; nebo ne, což chci, to činím,
ale, což v nenávisti mám, to činím. Jestližeť pak, což
nechci, to činím, povoluji zákonu, že jest dobrý. A tak nyní
více ne já to činím, ale ten hřích, kterýž ve mně přebývá.
Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém),
dobré. Nebo chtění hotové mám, ale abych vykonati mohl dobré,
tohoť nenalézám. Nebo nečiním dobrého, kteréž chci, ale činím
to zlé, jehož nechci. A poněvadž pak, čehož já nechci, to
činím, tedyť již ne já činím to, ale ten hřích, kterýž ve
mně přebývá. Nalézám tedy zákon, když chci činiti dobré, že
se mne přidrží zlé. Nebo zvláštní líbost mám v zákoně
Božím podlé vnitřního člověka; Ale vidím jiný zákon v
oudech svých, odporující zákonu mysli mé, a jímající mne
zákonu hřícha, kterýž jest v oudech mých. Bídný já člověk!
Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti? Děkujiť Bohu skrze
Jezukrista Pána našeho. A takž tedy tentýž já sloužím myslí
zákonu Božímu, ale tělem zákonu hřícha.“ (Řím. 7,
14-25).
Tak to pociťoval Pavel
a tak to pociťují všichni po Bohu toužící lidé. U lidí
toužících po živém obecenství s Bohem, snaha ve všem
naplnit Boží zákon, to chtění je, ale uskutečnit toto chtění,
k tomu v nás není síla. Někdy se nám podaří nad
sebou, nad svými špatnými sklony, zvítězit, avšak většinou
pokušení podléháme. Chceme-li se povznést vzhůru k nebesům,
vždy se v nás ozve celou svou silou zákon hříchu, který
je v našem těle. Ano, člověk je zaprodaný hříchu. Jeho
vůle je hříchem tak zotročena, že když přijde pokušení, i
když vnitřní člověk se pokušení vzpírá, i když naše
svědomí se bouří, my přece slepě vykonáváme to, k čemu
nás zákon hříchu v nás vede. Po jeho vykonání se
zapřísaháme, že se podruhé oklamat nedáme, činíme si ta
nejlepší předsevzetí. že se celou silou vzepřeme, ale když se
pokušení znovu dostaví, znovu se ukáže naše slabost. „Aj,
nepravostmi svými prodali jste sebe…“ (Iz.
50, 1). Lidstvo se zaprodalo v službu hříchu a
nepomůže zde ani to nejlepší
předsevzetí, člověk
sám, ve své vlastní síle, se z tohoto otroctví hříchu
nevymaní. Zde jest jediná cesta k duchovní svobodě a to jest
vykoupení skrze krev Beránkovu. A zde bych rád ukázal na dvojí
význam vykoupení. První význam vykoupení skrze krev Beránkovu
je v tom, že tam, kde jsme se vydali Ježíši Kristu, kde jsme
u víře přijali skrze Ježíše Krista Bohem nám nabídnutou
milost, odpuštění, všude tam ztrácí hřích nad námi svou
bývalou moc. Ne že by ji ztratil úplně! Ani věřící člověk
není svým uvěřením uveden na takový stupeň dokonalosti, aby
již nikdy a v ničem neklesl. I my věřící pociťujeme
v sobě osten hříchu a budeme ho pociťovat tak dlouho, pokud
budeme v tomto těle. Proto apoštol Jan napomíná věřící:
„Synáčkové moji, totoť vám píši, abyste nehřešili.
Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista
spravedlivého. A onť jest oběť slitování za
hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za všeho světa.“
(I. Jan 1, 1-2). Pakli by kdo zhřešil! Vidíme z toho, že
apoštol Jan, tento miláček Pána, připouští možnost upadnutí
do hříchu i u věřícího. Také apoštol Pavel vyznává: „Ale
to jedno činím, na ty věci, kteréž jsou za mnou,
zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně
chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání
Božího v Kristu Ježíši.“ (Fil. 3, 14).
Studujeme-li epištoly,
vidíme, že ve všech sborech, kterým apoštolé psali, se u
věřících projevovalo mnoho duchovních nedostatků, že mezi nimi
docházelo k nejednomu pádu, ale přece jen to byl již docela
jiný život, než u nevěřících. Po obrácení se člověka
k Pánu je v člověku odpor vůči hříchu daleko
silnější, než byl předtím. Věřící člověk je z naprostého
otroctví hříchu vykoupen. Avšak stupeň jeho dokonalosti se jeví
při něm v takové míře, v jaké miluje svého Pána a
v jaké je upřímný ke svému Pánu. Ale v každém
případě takovou moc, jakou měl hřích nad člověkem před jeho
obrácením – po jeho obrácení už nemá. To je ten jeden význam
vykoupení skrze krev Beránkovu.
Ten druhý význam
vykoupení skrze krev Beránkovu je ten, že snímá z nás
kletbu zlořečenství zákona. Na ty, kteří jsou Kristovi, zákon
již nemá moc. Kletba, která na nich lpěla pro přestupování
zákona, Pán Ježíš vzal sám na sebe a zákon naplnil za ně sám.
Zákon sám, ač je dokonalý, člověka k dokonalosti
nepřivedl., protože žádný člověk nebyl schopen Jeho požadavky
naplnit. Proto nám Písmo praví: „Stalo se zajisté složení
onoho předešlého přikázaní, proto že bylo mdlé a neužitečné.
Nebo ničeho k dokonalosti nepřivedl zákon, ale na místo jeho
uvedena lepší naděje, skrze niž přibližujeme se k Bohu.“
(Žid. 7, 18-19). Touto lepší nadějí je výkupná moc oběti
Pána Ježíše na kříži. Zákon nám nedával žádnou naději,
byl naším přísným žalobcem. Pán Ježíš svojí obětí na
kříži umlčel tohoto žalobce tím, že na to místo, kam nás
zákon stavěl jako přestupníky, postavil se On sám a pokutu za
hřích, která měla stihnout nás, zaplatil On sám. Láska Pána
Ježíše k hynoucímu lidstvu, ve které šel tak daleko, že
se nechal ukřižovat a tak podstoupil tu nejpotupnější smrt,
došla u Otce v nebesích takového ocenění, že Bůh za tu
Jeho mzdu, Jeho vylitou krev, dal mu jako kořist všechny ty, kteří
ve své beznadějnosti utekli ve víře pod Jeho kříž. A na ty
zákon nemá již žádné právo, neboť jsou vykoupeni krví
Beránkovou. „A protož neníť již žádného potupení těm,
kteříž jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podlé těla, ale
podlé Ducha.“ (Řím. 8, 1). Jak je dobře, že naše spasení
není více závislé od toho, jsme-li schopni naplnit zákon, ale že
Bůh nás uvedl v lepší naději, ve které se nyní
přibližujeme k Bohu. Proto apoštol Pavel, když viděl úsilí
Galatských, že se vrací ke starému zákonu a k plnění jeho
přikázání a v tom že hledají své spasení, jim píše:
„Zbavili jste se Krista, kteřížkoli v zákoně ospravedlněni
býti hledáte; vypadli jste z milosti.“ (Gal. 5, 4).
Oběť Pána Ježíše
na kříži, protože byla podstoupena dobrovolně a to z takové
lásky, byla Bohem tak oceněna, že ti, kteří u víře staví se
pod záštitu této oběti, získávají Kristovu dokonalost a
svatost a v tomto rouše budou postaveni před trůn Boží a
Beránkův. A sem spadají slova Písma, jek je nalézáme v ep.
Židům 10, 14-19: „Nebo jednou obětí dokonalé učinil na
věky ty, kteříž posvěceni bývají. Svědčíť pak nám to
i sám Duch svatý. Nebo prvé pověděv: Tatoť jest smlouva,
kterouž učiním s nimi po těch dnech, praví Pán: Dám zákony
své v srdce jejich, a na myslech jejich napíši je, A na hříchy
jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kdežť pak
jest odpuštění jich, neníť více oběti za hřích. Majíce
tedy, bratří, plnou svobodu k vjítí do svatyně skrze krev
Ježíšovu.“
A
ještě na jeden význam tohoto vykoupení skrze krev Beránkovu
musím ukázat. Dejme tomu, že bychom se byli v minulosti
velmi, velmi zadlužili a nyní bychom neměli čím zaplatit. Co
myslíte, stačilo by naším věřitelům ujištění, že jsme
poznali naše poblouzení, naše špatné hospodaření a že již
nemáme žádné dluhy činit nebudeme? S tím by se asi sotva
uspokojili, ale žádali by zaplacení starých dluhů. Vykoupení
skrze krev Beránkovu je tak dalekosáhlé, že zahlazuje všechny
naše hříchy, do kterých jsme upadli v minulosti a zahladí i
ty hříchy, do kterých příčinou své mdloby upadneme ještě po
svém obrácení. Sem spadají slova Písma, jak je máme v ep.
Řím. 14, 4-8: „Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka?
Však Pánu svému stojí, aneb padá. Budeť pak
ustaven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej. Nebo někdo rozsuzuje
mezi dnem a dnem, a někdo soudí každý den. Jeden každý v svém
smyslu ujištěn buď. Kdož dnů šetří, Pánu šetří; a kdo
nešetří, Pánu nešetří. A kdo jí, Pánu jí, nebo děkuje
Bohu; a kdož nejí, Pánu nejí, a děkuje Bohu. Žádný zajisté z
nás není sám sobě živ, a žádný sobě sám neumírá. Nebo buď
že jsme živi, Pánu živi jsme; buď že mřeme, Pánu mřeme. A
tak buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme.“ Ano,
věřící člověk stojí i padá, ale Pán má moc ustavit, upevnit
i toho nejmdlejšího. Nikdo nemá právo soudit věřícího, byť
se i při něm projevovala všelijaká mdloba. Oběť Pána Ježíše
shlazuje nejen naši minulost, ale shlazuje i naše mdloby, do
kterých ještě po svém obrácení upadáme.
Jak
veliké a slavné je toto vykoupení skrze krev Beránkovu. Proto nás
tím více zavazuje nejen k vděčnosti, k věrnosti, vůči
Pánu, ale zavazuje nás také k tomu největšímu úsilí o
život nový, o život posvěcený, jak je to vyjádřeno ve verši
15 našeho textu: „Ale jakž ten, kterýž vás povolal svatý
jest, i vy svatí ve všem obcování buďte!“
K tomuto
úsilí nás má posílit každá vzpomínka na Ježíšovu smrt na
kříži. Nalézáme se ve dnech, kdy si obzvláště připomínáme
oběť Pána Ježíše na kříži a tím i naše vykoupení skrze
Jeho smrt. Kéž Duch svatý rozezvučí všechny struny našich
srdcí k vděčnosti a k chvále za tak veliké vykoupení,
které nám svou smrtí na kříži vydobyl. Od Velkého pátku
v Jeruzalémě nemusí nikdo pro svůj hřích na věky
zahynout. Pro každého, kdo poznal svou bídu a své zahynutí a ve
vědomí své bídy utekl se u víře a v pokoře svého srdce
k Božímu Beránku, je mu Boží odpouštějící náruč skrze
zásluhy Ježíše Krista otevřena, neboť On je oběť slitování
za naše hříchy.
Rokytnice rok 1951
Žádné komentáře:
Okomentovat