pondělí 26. ledna 2015

V Něm, skrze Něho, s Ním!



Ef. 1, 1-10
Pavel apoštol Jezukristův, skrze vůli Boží, svatým, kteří jsou v Efezu, a věrným v Kristu Ježíši: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Jezukrista. Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských věcech v Kristu, Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce, Předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe, podlé dobře libé vůle své, K chvále slávy milosti své, kterouž vzácné nás učinil v tom nejmilejším. V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, podlé bohatství milosti jeho, Kterouž rozhojnil k nám ve vší moudrosti a opatrnosti, Oznámiv nám tajemství vůle své podlé dobré líbosti své, kterouž předuložil byl sám v sobě, Aby v dokonání plnosti časů v jedno shromáždil všecko v Kristu, buď nebeské věci, buď zemské.

Dnes se chceme na okamžik zamyslet nad vším bohatstvím, které nám Bůh dal v Ježíši Kristu – V Něm, skrze Něho a s Ním.
Apoštol Pavel svědčí: „Nebo v něm přebývá všecka plnost Božství tělesně.“ (Kol. 2, 9). Bůh se nám nemohl jinak dát poznat než tak, že se ztělesnil v osobnosti Ježíše Krista. Bylo to divné Izraelskému lidu, že když je Ježíš učil, učil je jako moc maje, ne jako zákoníci. A když utišil pouhým slovem rozbouřené moře tak, že rázem bouře utichla, lid se tázal mezi sebou: „Lidé pak divili se, řkouce: Kteraký jest tento, že ho i větrové i moře poslouchají?“ (Mat. 8, 27). A když v městečku Naim zastavil pohřební průvod a mrtvého mládence ujal za ruku a vzkřísil znovu k životu, lid v úžasu volal: „Prorok veliký povstal mezi námi, a Bůh navštívil lid svůj.“ (Luk. 7, 16). Ano, Bůh v Ježíši Kristu navštívil lid svůj. Proto z Ježíše vycházela ta moc. V Něm byla všechna plnost Božství – tělesně – ztělesněna.
Pán Ježíš mohl Filipovi na jeho žádost, aby jim ukázal nebeského Otce, či-li Boha samého, směle říci: „Řekl jemu Filip: Pane, ukaž nám Otce, a dostiť jest nám. Dí jemu Ježíš: Tak dlouhý čas s vámi jsem, a nepoznal jsi mne? Filipe, kdož vidí mne, vidí Otce, a kterakž ty pravíš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, onť činí skutky. Věřtež mi, že jsem já v Otci a Otec ve mně; aneb aspoň pro ty samy skutky věřte mi.“ (Jan 14, 8-11). Osobnost Ježíše Krista by nám zůstala nevysvětlitelnou záhadou, kdybychom neměli věřit svědectví jeho i jeho učedníků, že v něm přebývala všecka plnost Božství – tělesně. Ježíš Kristus, nejvyšší bytost světa duchovního, tento Syn Boží, byl svému Otci oddán v takové poslušnosti, že Otec mohl se v něm a skrze něho projevit v plné své moci a slávě. Proto o něm praví Písmo: „Kterýžto jsa blesk slávy, a obraz osoby jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své, očištění hříchů našich skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na výsostech.“ (Žid. 1, 3). A proto, že je v něm ztělesněna i ta nejvyšší a nejhlubší Boží láska, proto nevchází v soud s jemu zpronevěřilým lidstvem, ale poskytuje padlému člověku ještě možnost k návratu. Písmo nám však mluví o tom, že i ta jeho trpělivost a shovívavost má svůj čas, své hranice. Zatím všecko zdržuje slovem mocnosti své. Co klame lid v úsudku o Ježíši Kristu je to, že nepoužil moc svého Božství při zatčení svými nepřáteli a že se nechal ukřižovat. Neobrácený člověk, nemaje vnitřního ducha osvícení, nechápe, že ukřižování Ježíše Krista bylo dobrovolnou Ježíšovou obětí za naše hříchy, kterou byla překlenuta propast mezi námi a Bohem a že Bůh přijal tuto Ježíšovu dobrovolnou oběť, přinesenou z té nečistější lásky k nám hynoucím, jako oběť zadostiučinění za hříchy naše, takže my, kteří jsme v Ježíše Krista uvěřili co v svého Spasitele, smíme nyní vracet se k Bohu takoví, jací jsme. Protože prolitá krev Ježíše Krista očišťuje nás od všelikého hříchu a činí nás spoludědici království Božího. K tomu se ještě vrátíme.
Tedy v Ježíši Kristu přebývala všecka plnost Božství – tělesně a z této plnosti čerpáme cestou víry všechnu Boží milost a požehnání pro náš tělesný i duchovní život. A na tyto zdroje Boží milosti si chceme právě ukázat:
1. „Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce.“ (Ef 1, 4). Dříve, než došlo ke stvoření naší země, byli jsme již částí Božího plánu o vykoupení. Již tehdy nás Bůh předurčil k zvolení za syny skrze Ježíše Krista – pro sebe. Je to velmi nesnadné ku porozumění, že ještě před stvořením naší země byli jsme Bohem vyvoleni k tomu, abychom uvěřili a skrze víru v Ježíše Krista stali se syny a dcerami Božími. Jednou i tomuto předivnému plánu Božímu porozumíme. Sledujme však běh vlastního života a vzpomeňte na jednotlivé fáze. Co tu bude otázek: A proč jsem já musel jít tou a tou cestou života, proč došlo v mém životě k těm a oněm věcem, proč se můj myšlenkový pochod bral právě tímto směrem? Při takovém uvažování zjistíte, že do vašeho života stále zasahovala jakási vyšší moc. Tato vyšší moc často i bořila vaše plány, mařila vaše naděje, určovala vám jiný směr, než jste si sami určili a to jen proto, aby vás dostala tam, kde vás právě chtěla mít. K mnohým věcem došlo proti vaší vůli, proti vašemu přání. Zasahoval tu Boží plán. Vzpomínám si na svoje mládí. Kdyby se splnily moje tužby, moje sny, moje plány, nebyl bych dnes věřícím, byl by mne uchvátil a strhl tento svět a pro Boží věci by nebylo v mém srdci místo. Ale Bůh z mých vlastních plánů nadělal trosky. A na těchto troskách postavil přede mne ten svůj plán. Jak mu za to dnes děkuji. Bůh měl a má pro mne daleko vyšší cíl, než jaký jsem si vytkl já sám. A tady je to jeho vyvolení.
Když jsem byl poprvé uveden do shromáždění baptistů v Brně, bylo se mnou uvedeno do tohoto shromáždění několik jiných mých spoludělníků. Přišli ještě dvakrát, třikrát, ale víc je tam nikdo nedostal. Já se nemohl dočkat shromáždění dalšího. Hned první shromáždění zanítil ve mně takovou mocnou touhu po nalezení pravdy, že jsem v jejím hledání neustal, až jsem po mnoha a mnoha bojích tuto pravdu nalezl v Ježíši Kristu. Vždyť jsem byl částí Božího plánu o vykoupení již před stvořením naší země. „Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa.“ Otázku, proč Bůh vyvolil právě mne a ne i ty moje spoludělníky, tuto otázku mi odpoví až věčnost. Zatím zůstává nezodpovězena. Mám zato, že právě tak se stalo i s mnohými z vás. Pán Ježíš praví: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo, aby zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dal vám.“ (Jan 15, 16). Boží vyvolení má cíl: Abychom nesli ovoce a to takové, které by bylo chloubou nebeského zahradníka. abychom byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce. Předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe, podlé dobře libé vůle své, K chvále slávy milosti své, kterouž vzácné nás učinil v tom nejmilejším.“
V Něm, v Ježíši Kristu, stali jsme se Bohu vzácnými. V nás samých není nic, proč by si nás Bůh mohl zamilovat, jsme jen samá bída a samý hřích. Ale Bůh hledí na nás skrze oběť Pána Ježíše na kříži, ve které se Ježíš kladl v oběť za náš hřích.
A zde jsme u dalšího svědectví Písma: „V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, podlé bohatství milosti jeho.“ (Ef. 1, 7). „Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (II. Kor. 5, 21). Podle bohatství milosti jeho …. Jak bohatá je ta milost Boží, ve které Bůh připustil, aby ten jeho nejmilejší, který nikdy hříchu nepoznal, byl z nás učiněn hříchem. A nebylo jiné cesty k našemu vykoupení. Člověk žádnou cestou, žádným způsobem nebyl schopen svůj hřích odčinit. Pán Ježíš vzal tedy tento náš hřích sám na sebe a soud, který měl stihnout nás, vykonal na sobě. Velikost jeho lásky k nám hynoucím nikdy dostatečně nepochopíme. A naše vykoupení nám dodává odvážnou víru, ve které se přibližujeme k Bohu. „V němž máme smělost a přístup s doufáním skrze víru jeho.“ (Ef. 3, 12). „Neboť skrze něho obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci. Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží,“ (Ef. 2, 18-19).
Skrze Něho – přistoupili jsme k hoře Sionu a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému a k nesčíslnému zástupu andělů, k veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích a k Bohu soudci všech a k duchům spravedlivých dokonalých, jak o tom čteme: „Ale přistoupili jste k hoře Sionu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů, K veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteříž zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých dokonalých, A k prostředníku Nového Zákona Ježíšovi, a ku pokropení krví, lépe mluvící než Abelova.“ (Žid. 12, 22-24). V něm máme vykoupení, skrze něho máme otevřený přístup k Otci a k církvi prvorozených a nyní si ukážeme, co jsme ještě získali s ním.
V Něm, skrze Něho, s Ním!
Což tedy díme k tomu? Kdyžť jest Bůh s námi, i kdo proti nám? Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?“ (Řím. 8, 31-32). To nejlepší, co nám vedle vykoupení v Ježíši Kristu, s Kristem dal, je podíl na Jeho slávě. „Nebo zemřeli jste, a život váš skryt jest s Kristem v Bohu. Když se pak ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s ním v slávě.“ (Kol. 3, 3-4). Všichni víme, že to bude v den druhého příchodu Ježíše Krista. Apoštol Pavel o tom píše bratřím v Tessalonice: „Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel, a z mrtvých vstal, takť Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprvé. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme.“ (I. Tes. 4, 14-17). Naplní se slova Písma: „Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost.“ (I. Kor. 15, 53). Tehdy se naplní řeč: „Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?“ (I. Kor. 15, 55). Díky Bohu, který nám dal vítězství skrze Pána našeho Jezukrista. „Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku svou, kterouž zamiloval nás, Také i nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste). A spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši, Aby ukázal v věku budoucím nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu Ježíši.“ (Ef. 2, 4-7). Vzkříšení stane se v den druhého příchodu a tehdy i my se s ním ukážeme v slávě. Sláva lidu Božího spočívá v tom, že bude s Ježíšem kralovat na věky. V tom je dědictví lidu Božího, o kterém čteme: „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž podlé mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, K dědictví neporušitelnému a nepoškvrněnému a neuvadlému, kteréž se chová v nebesích, vám,“ (I. Petr, 1, 3-4). „Nepřijali jste zajisté ducha služby opět k bázni, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, totiž Otče. Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží. A jestliže synové, tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“ (Řím. 8, 15-17).
Pro svou tělesnost nejsme schopni ani pochopit, co vše jsme přijali z plnosti Božství v Kristu Ježíši, co všechno máme – v Něm, skrze Něho – a s Ním! Všechno duchovní bohatství, jeho cena, jeho velikost, bude nám zjevena až tehdy, kdy se ukáže Kristus, život náš a kdy i my se ukážeme s Ním v slávě.
Ano i vás, někdy odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé, nyní již smířil, Tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté, a nepoškvrněné, a bez úhony před oblíčejem svým, Však jestliže zůstáváte u víře založení a pevní, a neuchylujete se od naděje evangelium, kteréž jste slyšeli, jenž jest kázáno všemu stvoření, kteréž jest pod nebem, jehož já Pavel učiněn jsem služebník. Kterýž nyní raduji se z utrpení svých pro vás, a doplňuji ostatky ssoužení Kristových na těle svém za jeho tělo, jenž jest církev, Jejíž učiněn jsem já služebník, tak jakž mi to svěřil Bůh na to, abych vám sloužil, a tak naplnil slovo Boží, To tajemství skryté od věků a národů, nyní pak zjevené svatým jeho. Jimžto Bůh ráčil známo učiniti, kteraké by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus v vás, ta naděje slávy, Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka, a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podlé té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně mocně.“ (Kol. 1, 21-29).
Kéž bychom porozuměli tomuto radostnému poselství Ježíšova evangelia.


1953 - Rokytnice