pondělí 26. ledna 2015

Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal



Jan 17, 6-9
Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal z světa. Tvojiť byli, a mně jsi je dal, a řeč tvou zachovali. A nyní poznali, že všecky věci, kteréž jsi mi dal, od tebe jsou. Nebo slova, kteráž jsi mi dal, dal jsem jim; a oni přijali, a poznali právě, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně prosím, ne za svět prosím, ale za ty, kteréž jsi mi dal, nebo tvoji jsou.

Z přečtených slov poznáváme, že tato velekněžská modlitba Ježíše Krista platila výhradně jen těm, kteří v Pánu Ježíši Kristu poznali svého Spasitele a k němu se celým srdcem přivinuli. V této modlitbě je také potvrzovaná skutečnost, že pochopit poslání Pána Ježíše, vniknout do tajemství pravd, není dáno každému, ale že zde rozhoduje Boží výběr. Na jakém podkladu Bůh svůj výběr činí, je nám tajemstvím. Víme však, že Bůh je nanejvýš spravedlivý a že musí mít k tomu určité a vážné příčiny, dává-li jednomu možnost v Pána Ježíše uvěřit a v něm spasení dosáhnout, kdežto jiné i nadále ponechává ve tmě a na cestě zahynutí. Tu skutečnost si však musíme uvědomit, že to není žádnou naší zásluhou, jestliže jsme pochopili poselství Ježíše Krista a jej přijali jako Bohem zjevenou pravdu. Pán Ježíš to zdůrazňuje ve svém poselství Praví: „Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej…“ (Jan 6, 44). Co my si dáme práce s některým člověkem, abychom jej přivedli k Pánu Ježíši a jej na té cestě udrželi a někdy se nám i podaří jej na čas získat pro Boží dílo. Avšak po čase takový začne vlažnět, lhostejnět, začne shromáždění zanedbávat, až konečně se ocitá na té samé cestě hříchu, kde jsme ho dříve nalezli. A někdy si děláme dokonce výčitky, že jsme byli příčinou jejich pádu.
Není tomu tak. Příčina byla v tom, že jsme jej získali my. Získali jsme jej na čas svým vlastním vlivem a tak když ten přestal působit, ten člověk začal hned upadat. Člověk, který není přitrhnut k Pánu Ježíši Otcem v nebesích, nemůže se stát vlastnictvím. Takoví, kteří byli získáni působením Ducha svatého a Jeho lásky, tento vliv je trvalý a nikdo je nevytrhne z ruky Pána Ježíše. Takové Pán Ježíš přijímá jako dar od svého Otce a praví o nich: „Ovceť mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi je dal, větší jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.“ (Jan 10, 27-29). Zde tedy rozhoduje Boží výběr. Proto všechny ty, kteří vpravdě uvěřili a stali se vlastnictvím Pána Ježíše, Pán Ježíš považuje jako dar daný mu od Otce. Proto je tolik miluje, proto se za ně obětuje, proto se za ně posvěcuje, aby i oni byli posvěceni v pravdě. „Otče, přišlať hodina, oslaviž Syna svého, aby i Syn tvůj oslavil tebe; Jakož jsi dal jemu moc nad každým člověkem, aby těm všechněm, kteréž jsi dal jemu, život věčný dal. Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17, 1-3).
Bratře, sestro!
Uvědomuješ si to, že tě Bůh vytrhl ze světa, aby tě dal jako dar svému Synu Ježíši Kristu, aby on ti mohl dát život věčný? Chápeš tuto Boží milost? Chápeš, že nejsi více svůj, ale Ježíšův? A víš, co by to znamenalo touto Boží milostí pohrdnout a vrátit se zpět do světa? Apoštol Pavel píše: „Což se vám zdá, čím přísnějšího trestání hoden jest ten, kdož by Syna Božího pošlapával, a krev smouvy, kterouž byl posvěcen, za nehodnou drahého vážení by měl, a Duchu milosti potupu učinil? Známeť zajisté toho, jenž řekl: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán. A opět: Pán souditi bude lid svůj. Hroznéť jest upadnouti v ruce Boha živého.“ (Žid. 10, 29-31). Bez poznání Boha a bez poznání Ježíše Krista není život životem. Není ubožejšího života jako život bez Boha a bez obecenství s ním. Prožil jsem kus takového života a více bych jej prožívat nechtěl. Poznáváním Boha začínáme teprve žít novým životem. Nemysleme si však, že Boha již dokonale známe. To bychom byli již na jiné výši života. S přibýváním duchovního světla přibývá duchovní moc a síla. V životě Pána Ježíše nám bylo jasně ukázané, co dokáže spojení člověka s Bohem. Pán Ježíš si podmaňoval nejen rozbouřené moře, ale i majestát smrti. Všechno mu bylo k službě. Nikdo z nás nemá ani tušení, jaký život, jaké bohatství života očekává věřící lid, až bude zbaven pozemských pout a až Pán Ježíš jej uvede do svých příbytků. I náš život za hrobem bude naším dalším poznáváním Boha a Ježíše Krista a s přibývající známostí bude přibývat i bohatství našeho duchovního života. Věky věků na to nestačí, abychom poznali Pána Ježíše ve vší jeho lásce a ve vší jeho slávě. „Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal z světa. Tvojiť byli, a mně jsi je dal… Já za ně prosím…“
Pán Ježíš se vracel k Otci, protože jeho poslání na světě se chýlilo ke konci. Avšak ti, kteří v něho uvěřili, měli pokračovat v jeho díle. Ve své modlitbě je svěřuje péči Otcově. Dosud o ně pečoval sám, Pán Ježíš dobře věděl, co bude s nimi až odejde. Bez pečlivého vedení Božího by věřící člověk ve světě neobstál. Vliv nejnižších elementů je na naší zemi tak mocný, že jen Boží rámě nás může uchránit od duchovních pádů a věčného zahynutí. Jak Pán Ježíš za to prosil, aby Otec v nebi tento hlouček jeho věrných zachoval, uchránil!
Avšak Pánu Ježíši šlo ještě o víc, než jen o to, aby jeho věrní nepropadli ve světě duchovní zkáze. Pán Ježíš byl se svým Otcem v nebesích jednoho ducha. A z této jednoty vyplývala všecka jeho moc a velikost. Nyní, když odcházel ze světa a nemohl více chránit svou mocí ty, kteří v něj uvěřili, jde mu o to, aby své věrné uvedl do té samé jednoty s Otcem, v jaké žil on. Věděl, že z této jednoty bude vyplývat i jejich moc, kterou v plné míře potřebovali. Jak se za tuto jednotu přimlouval! „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli…“ (verš 21). Mohl Bůh tuto modlitbu nevyslyšet?
I dnes je Pán Ježíš naším nejmocnějším přímluvcem u Boha. Jeho přímluvou za nás - stojíme. Má péči o nás. Staví nám po boku svou stráž. Pozdvihuje nás, když klesáme a sílí nás v našich mdlobách. Jsme ustavičně předmětem jeho péče. Kdo pochopí jeho lásku k nám? A my? Jak málo jej milujeme… Zamysleme se nad tím.
Konec modlitby Pána Ježíše vyznívá nejslavněji: „Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou…“ (verš 24). Jej samého čeká potupná smrt. Musí vidět před sebou tu hroznou cestu utrpení, ale na to nemyslí. Jeho mysl je zaujata jeho věrnými. Nejde mu o sebe, jde mu o ně, na ně myslí, na jejich budoucnost.
Jaká to láska! Pochopíme ji?



1940 Ostrava



Žádné komentáře:

Okomentovat