Jan 17, 6-9
Oznámil jsem jméno
tvé lidem, kteréž jsi mi dal z světa. Tvojiť byli, a mně jsi je
dal, a řeč tvou zachovali. A nyní poznali, že
všecky věci, kteréž jsi mi dal, od tebe jsou. Nebo slova, kteráž
jsi mi dal, dal jsem jim; a oni přijali, a poznali právě, že jsem
od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně
prosím, ne za svět prosím, ale za ty, kteréž jsi mi dal, nebo
tvoji jsou.
Z přečtených
slov poznáváme, že tato velekněžská modlitba Ježíše Krista
platila výhradně jen těm, kteří v Pánu Ježíši Kristu
poznali svého Spasitele a k němu se celým srdcem přivinuli.
V této modlitbě je také potvrzovaná skutečnost, že
pochopit poslání Pána Ježíše, vniknout do tajemství pravd,
není dáno každému, ale že zde rozhoduje Boží výběr. Na jakém
podkladu Bůh svůj výběr činí, je nám tajemstvím. Víme však,
že Bůh je nanejvýš spravedlivý a že musí mít k tomu
určité a vážné příčiny, dává-li jednomu možnost v Pána
Ježíše uvěřit a v něm spasení dosáhnout, kdežto jiné i
nadále ponechává ve tmě a na cestě zahynutí. Tu skutečnost si
však musíme uvědomit, že to není žádnou naší zásluhou,
jestliže jsme pochopili poselství Ježíše Krista a jej přijali
jako Bohem zjevenou pravdu. Pán Ježíš to zdůrazňuje ve svém
poselství Praví: „Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné
leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej…“ (Jan
6, 44). Co my si dáme práce s některým člověkem, abychom
jej přivedli k Pánu Ježíši a jej na té cestě udrželi a
někdy se nám i podaří jej na čas získat pro Boží dílo. Avšak
po čase takový začne vlažnět, lhostejnět, začne shromáždění
zanedbávat, až konečně se ocitá na té samé cestě hříchu,
kde jsme ho dříve nalezli. A někdy si děláme dokonce výčitky,
že jsme byli příčinou jejich pádu.
Není tomu tak. Příčina
byla v tom, že jsme jej získali my. Získali jsme jej na čas
svým vlastním vlivem a tak když ten přestal působit, ten člověk
začal hned upadat. Člověk, který není přitrhnut k Pánu Ježíši
Otcem v nebesích, nemůže se stát vlastnictvím. Takoví,
kteří byli získáni působením Ducha svatého a Jeho lásky,
tento vliv je trvalý a nikdo je nevytrhne z ruky Pána Ježíše.
Takové Pán Ježíš přijímá jako dar od svého Otce a praví o
nich: „Ovceť mé hlas můj slyší, a já je znám, a
následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť
na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi
je dal, větší jest nade všecky, a žádnýť jich
nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.“ (Jan 10, 27-29). Zde
tedy rozhoduje Boží výběr. Proto všechny ty, kteří vpravdě
uvěřili a stali se vlastnictvím Pána Ježíše, Pán Ježíš
považuje jako dar daný mu od Otce. Proto je tolik miluje, proto se
za ně obětuje, proto se za ně posvěcuje, aby i oni byli posvěceni
v pravdě. „Otče, přišlať hodina, oslaviž Syna svého,
aby i Syn tvůj oslavil tebe; Jakož jsi dal jemu moc nad každým
člověkem, aby těm všechněm, kteréž jsi dal jemu, život věčný
dal. Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého
pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“
(Jan 17, 1-3).
Bratře, sestro!
Uvědomuješ si to, že
tě Bůh vytrhl ze světa, aby tě dal jako dar svému Synu Ježíši
Kristu, aby on ti mohl dát život věčný? Chápeš tuto Boží
milost? Chápeš, že nejsi více svůj, ale Ježíšův? A víš,
co by to znamenalo touto Boží milostí pohrdnout a vrátit se zpět
do světa? Apoštol Pavel píše: „Což se vám zdá, čím
přísnějšího trestání hoden jest ten, kdož by Syna Božího
pošlapával, a krev smouvy, kterouž byl posvěcen, za nehodnou
drahého vážení by měl, a Duchu milosti potupu učinil? Známeť
zajisté toho, jenž řekl: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán.
A opět: Pán souditi bude lid svůj. Hroznéť jest upadnouti v
ruce Boha živého.“ (Žid. 10, 29-31). Bez poznání Boha a
bez poznání Ježíše Krista není život životem. Není
ubožejšího života jako život bez Boha a bez obecenství s ním.
Prožil jsem kus takového života a více bych jej prožívat
nechtěl. Poznáváním Boha začínáme teprve žít novým životem.
Nemysleme si však, že Boha již dokonale známe. To bychom byli již
na jiné výši života. S přibýváním duchovního světla
přibývá duchovní moc a síla. V životě Pána Ježíše nám
bylo jasně ukázané, co dokáže spojení člověka s Bohem.
Pán Ježíš si podmaňoval nejen rozbouřené moře, ale i majestát
smrti. Všechno mu bylo k službě. Nikdo z nás nemá ani
tušení, jaký život, jaké bohatství života očekává věřící
lid, až bude zbaven pozemských pout a až Pán Ježíš jej uvede
do svých příbytků. I náš život za hrobem bude naším dalším
poznáváním Boha a Ježíše Krista a s přibývající
známostí bude přibývat i bohatství našeho duchovního života.
Věky věků na to nestačí, abychom poznali Pána Ježíše ve vší
jeho lásce a ve vší jeho slávě. „Oznámil jsem jméno tvé
lidem, kteréž jsi mi dal z světa. Tvojiť byli, a mně jsi je dal…
Já za ně prosím…“
Pán Ježíš se vracel
k Otci, protože jeho poslání na světě se chýlilo ke konci.
Avšak ti, kteří v něho uvěřili, měli pokračovat v jeho
díle. Ve své modlitbě je svěřuje péči Otcově. Dosud o ně
pečoval sám, Pán Ježíš dobře věděl, co bude s nimi až
odejde. Bez pečlivého vedení Božího by věřící člověk ve
světě neobstál. Vliv nejnižších elementů je na naší zemi
tak mocný, že jen Boží rámě nás může uchránit od duchovních
pádů a věčného zahynutí. Jak Pán Ježíš za to prosil, aby
Otec v nebi tento hlouček jeho věrných zachoval, uchránil!
Avšak Pánu Ježíši
šlo ještě o víc, než jen o to, aby jeho věrní nepropadli ve
světě duchovní zkáze. Pán Ježíš byl se svým Otcem v nebesích
jednoho ducha. A z této jednoty vyplývala všecka jeho moc a
velikost. Nyní, když odcházel ze světa a nemohl více chránit
svou mocí ty, kteří v něj uvěřili, jde mu o to, aby své
věrné uvedl do té samé jednoty s Otcem, v jaké žil
on. Věděl, že z této jednoty bude vyplývat i jejich moc,
kterou v plné míře potřebovali. Jak se za tuto jednotu
přimlouval! „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně,
a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli…“ (verš 21). Mohl
Bůh tuto modlitbu nevyslyšet?
I dnes je Pán Ježíš
naším nejmocnějším přímluvcem u Boha. Jeho přímluvou za nás
- stojíme. Má péči o nás. Staví nám po boku svou stráž.
Pozdvihuje nás, když klesáme a sílí nás v našich
mdlobách. Jsme ustavičně předmětem jeho péče. Kdo pochopí
jeho lásku k nám? A my? Jak málo jej milujeme… Zamysleme se
nad tím.
Konec modlitby Pána
Ježíše vyznívá nejslavněji: „Otče, kteréž jsi mi dal,
chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu
mou…“ (verš 24). Jej samého čeká potupná smrt. Musí
vidět před sebou tu hroznou cestu utrpení, ale na to nemyslí.
Jeho mysl je zaujata jeho věrnými. Nejde mu o sebe, jde mu o ně,
na ně myslí, na jejich budoucnost.
Jaká to láska!
Pochopíme ji?
1940 Ostrava
Žádné komentáře:
Okomentovat