čtvrtek 16. prosince 2010

Pokání čiňte!


Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské.
Matouš 3, 1-12

Pokání čiňte – jak často, ba z každé stránky Písma svatého k nám mluví těmito slovy Bůh. Bez pokání není přiblížení se Božího království k nám. Co je pokání? A co je království Boží? Královstvím Božím není míněno vždy jedno a totéž. V některých případech tím jsou míněny příbytky Boží slávy. Tedy místo, kde bude shromážděn Boží lid po ukončení této pozemské pouti, jak nám o tom mluví Pán Ježíš: „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 1-3). Jindy slovy království Boží je míněna cesta spasení aneb poselství o Božím království. Víme, jak Pán Ježíš volá jednoho muže, aby ho následoval a on je ochoten za ním jít, ale chce napřed dochovat k smrti svého otce. Pán Ježíš mu praví: „Nechť mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží.“ (Luk. 9, 60). Avšak ještě jiný význam mají slova Boží království. V ep. Řím. 14, 17 čteme: „Království Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém.“ Jinými slovy řečeno, je to takový stav v našem nitru, v našem srdci, kdy naše srdce je vyrovnané s Bohem i s lidmi, kdy v našem srdci Boží pokoj převládá a ten se přenáší i na naše okolí, kdy nejsme schopni druhým ublížit, ukřivdit, kdy není v našem srdci místo pro hněv, pro nepřátelství, poněvadž v našem srdci zaujal místo sám Bůh. A zde jsme u slov našeho textu: „Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské.“ Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu přišel na zem prosáklou nenávistí jednoho člověka k druhému, prosáklou vzdorným hněvem i vůči samému Bohu, aby osvobodil člověka od hněvivé sobeckosti a zhoubné nenávisti, aby ho smířil s Bohem i s bližním, aby mu dal smysl pro spravedlnost a naplnil jeho srdce Božím pokojem a radostí ze života. Bez této změny srdce je člověk nástrojem ďábla, schopným vykonat všechno zlé. I lidé nejmírnější povahy, když se dostanou do nepříznivých poměrů, do mimořádných okolností, jsou schopni vykonat i to nejhorší. Bůh chtěl vymanit člověka z ďáblových pout. Chtěl jej uvést na cesty dokonalejšího člověka, na vyšší mravní a duchovní úroveň. A tak z lásky k člověku přichází na svět ten, pro nějž a skrze nějž byl stvořen celý svět, Ježíš Kristus, Syn Boha živého. Nejvyšší bytost, kníže duchovních sfér, blesk Boha samého. Opouští nejvyšší sféry duchovní říše, z Marie přijímá lidské tělo, stává se chudým dítětem, podrobuje se všem zákonům naší planety, pouští se do boje s životem jako každý jiný pozemšťan, bere na sebe kříž a nese denně tíhu denního boje, aby nám byl podobný ve všem, kromě hříchu a tak nastupuje zároveň s člověkem obtížnou pouť na naší zemi. Přináší lidstvu nejradostnější poselství, poselství o lásce, kterou má Bůh k nám. I tomu nejbídnějšímu, neslabšímu, má být poskytnuta možnost k novému životu. Spravedlnost, pokoj a radost má zavládnout v srdci všech. Nikdo nebude muset zahynout. Ale takovou požehnanou změnu v lidském srdci není možné učinit bez upřímného, opravdového pokání. Bez pokání není přiblížení se Božího království k člověku. Přirozená mysl člověka je vůči Bohu i člověku nepřátelská. A tak přicházející Mesiáš posílá před sebou svého služebníka Jana Křtitele, který má vyzvat všechny lidi ku pokání.
Pokání čiňte!
Řekli jsme si, co v našem oddíle Slova Božího bylo míněno těmi slovy království nebeské.
Nyní si musíme ještě říci, co Písmo myslí slovem POKÁNÍ. Pravý smysl slov „Čiňte pokání“ je „Změňte svoji mysl.“ Myšlenka je matkou činu. A poněvadž tělesná mysl člověka je Bohu nepřátelská, proto i celý život člověka, každý jeho čin, je namířen proti Bohu. Dokud člověk nezmění svoji mysl, dokud se nevzdá svých vlastních myšlenek, které jsou většinou zlé, sobecké, Bohu i lidem nepřátelské, dotud nemůže Bůh započít v srdci člověka svoje dílo. Tento krok k novému životu musí učinit člověk sám.
Čiňte pokání! Změňte svoji mysl!
Proměňte se obnovením mysli své tak, abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.
Mnozí se domnívají, že pokání je na chvíli litovat svých hříchů a odříkat nazpaměť několik naučených modliteb tak, jak nás to učili v církvi. To není žádné pokání. Takoví lidé jdou klidně cestou hříchu dál. Pokání tak, jak ho žádá Bůh, znamená změnu celého života. Pravé pokání vidíte u Zachea. Když se k němu Pán přiblížil, je Zacheus hned rozhodnut: „Aj, polovici svého statku svého, Pane, dávám chudým a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.“ (Luk. 19, 8). Vidíte tu změnu v mysli Zachea měnící v okamžiku celý jeho život? Takové pokání žádal Jan Křtitel. „Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské. Protož neste ovoce hodné pokání.“ A s poselstvím pokání přináší Jan Křtitel i poselství o Božím soudu. Praví: „A již jest i sekera ke kořenu stromu přiložena. Každý tedy strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá. Jáť křtím vás vodou ku pokání, ten pak, kterýž po mně přichází, je mocnější, než-li já, Onť vás křtíti bude Duchem svatým a ohněm. Jehožto věječka v ruce jeho, a vyčistí humno své a shromáždí pšenici svou do obilnice, ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným.“ Mat. 3, 10-12). Příchodem Pána Ježíše se přiblížilo k lidstvu království Boží, ale i také Boží soud. Ti, kteří Pána Ježíše přijali, přijali s Ním také moc stát se novými lidmi. Kteří odmítli, dali najevo, že chtějí dobrovolně setrvat v otroctví hříchu a ve službě zla. „Kdo věří v Syna, má život věčný, ale kdo jest nevěřící Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3, 36). Stihne-li člověka věčné odsouzení, věčné zahynutí, bude si tím člověk vinen sám. Bůh dal každému člověku skrze Pána Ježíše možnost, příležitost, vymanit se z moci zla a povznést se k nebeským výšinám, k Božímu království. Jestliže však člověk ve své pýše a vzpurnosti odmítl tuto Bohem mu podávanou ruku k pomoci, k vysvobození, pak se musí smířit s tím, že bude jako bezcenná pleva uvržen na oheň Božího soudu. Tyto dvě skutečnosti byly obsahem kázání Janova. Pokání, jehož výsledkem bylo království Boží nebo setrvání ve zlém, jehož následkem bylo Boží odsouzení.
Příchodem Pána Ježíše přišlo k člověku Boží království, spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. Aby mohl Bůh započít v srdci člověka své osvobozující dílo, bylo nutno, aby člověk odvrátil svoji mysl od tělesných zájmů, od hříchu a obrátil ji k Bohu, k Božím myšlenkám.
Čiňte pokání!
Bratři a sestry, přátelé!
V době Jana Křtitele se jednalo o první příchod Pána Ježíše na naši zem, o příchod, který byl lidstvem očekáván plných 4000 let. Dnes se jedná o druhý příchod Pána Ježíše, který je očekáván již 2000 let. Prvním příchodem Pána Ježíše se království Boží jen přiblížilo, druhým Jeho příchodem bude království uskutečněno zde na zemi v plném rozsahu. Proto tím více nám platí výzva Slova Božího: „Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho.“ (Mat. 3, 3). Kdo škodí, škoď ještě, a kdo si libuješ v hnilobě hříchu, zůstávej v ní dál. Ale kdo jsi spravedlivý, ospravedlni se ještě a svatý posvěť se ještě! Těmito slovy k nám volá Jan i dnes. Ano, sekera je již ke kořenu stromu přiložena. Boží osud na zemi již započal.
Před Bohem neobstojí žádné povrchní náboženství. Zkoušky posledních dnů vyřadí z řad Božího lidu všechny plevy. „A protož neobstojí bezbožní na soudu ani hříšníci ve shromáždění spravedlivých.“
Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské.“ Slova, která platí dnes všem nám. Mysl nás všech je zatížena tělesnými zájmy a protož se proměňme obnovením své mysli, tak abychom poznali, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá. Slovy Písma řečeno: „Aj, ženich jde, vyjděme naproti ženichovi.“ Sláva lidu Božího se blíží. Přichází Pán, který setře všelikou slzu z našeho oka a uvede nás v příbytky své slávy, kde nebude více pláče, ani křiku, ani smrti. Šest tisíc let, šest to Božích dnů úmorné práce, bídného plahočení se lidstva, se blíží ke konci. Přichází den sedmý, sedmé tisíciletí, den odpočinku, kdy pod vládou Ježíšovou se uskuteční Boží království a kdy všechen Boží lid bude odměněn za svoji věrnost.
Bratře, sestro!
Pozvedni zrak! Není doba k malomyslnění, ale je doba horečných příprav k příchodu našeho Krále!
Pokání čiňte! Pokání opravdové, které by změnilo dokonale celé naše srdce!
Před Pánem nic polovičatého neobstojí...


On dává ustalému sílu


Izaiáš 40, 29
On dá ustalému sílu, a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.

Ano, takový je Bůh ve své lásce a ve svém milosrdenství. Třtiny nalomené nedolomí a lnu kouřícího neuhasí. „Ne podle našich hříchů nakládá s námi, ani vedle nepravosti našich odplácí nám. Nebo jako jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí. A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše“ (Žalm 103, 10-12). Proto tak často přivolává padlému člověku „Neboj se...“
Dobře zná malomocenství člověka, že i tam, kde má nejlepší vůli vykonat dobré, ve většině případů se ho přidrží zlé. Člověk je celkem padlý tvor. Není jedno místo v jeho srdci, aby nebylo poskvrněno hříchem. A přece jej Bůh den ode dne zahrnuje svou láskou a milosrdenstvím. Dokud si je člověk své bídy vědom a dokud si je vědom, že nebýt Božího milosrdenství a Boží lásky, že by byl ve svých hříších dávno zahynul a dokud člověk v té bídě vztahuje své ruce k Bohu, dotud je Boží otcovská náruč člověku otevřena a platí mu pozvání:
Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.“ (Mat. 11, 28). „A kdo žízní, přijdi, a kdo chce, naber vody života darmo.“ (Zj. 22, 17). „On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“ (Izaiáš 40, 29).
Často myslím na Eliáše. Všechna jeho důvěra v Boží vítězství byla najednou v troskách a on prchá před šířícím se zlem v jeho vlasti a ani si nepřeje déle žít. Vysíleného a uštvaného ho nalézá anděl v pustém kraji pod jalovcem, kde si žádá od Boha smrt. V tomto vysílení usnul. A když se probudil, nalézá u své hlavy chléb a číši vody, tímto pokrmem se posiluje a v síle pokrmu jde 40 dní a nocí, až na horu Boží Oréb, kde dostává další pokyny od Boha. Neděje se i nám tak nejednou v našem životě? Všechna naše důvěra v Boží pomoc a v Boží vedení jako by nás najednou opustila. Člověk vidí jen všude šířící se zlo a nespravedlnost, šklebí se na něj ze všech stran nejistá budoucnost se všemi nepříznivými okolnostmi, na všech stranách se setkává s neporozuměním a tak nakonec pod tíhou života klesá unavený a přál by si nežít. A právě v takových chvílích posílá Bůh své anděly s pokrmem a v síle Božího pokrmu se člověk vzpamatuje a spěchá, aby na takové Boží hoře Oreb, jinými slovy řečeno u nohou Ježíšových, si vyžádal další radu a sílu k boji. „On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“
Četl jsem, jak se císař Alexandr ve své válečném tažení ocitl ve velmi nepříjemné situaci. Jeho vojsko stálými útoky na nepřátele a pak dlouhými pochody bylo úplně vyčerpáno. Umdlévalo velkou žízní a také i sám císař. Úplně zemdlen ležel ve svém stanu. Zpráva o tom se dostala mezi vojíny a tu jeden z nich s nasazením vlastního života se vplížil v noci mezi nepřítele, který je obkličoval, prošel všechny jeho hlídky, až se dostal k vodě, nabral ji do čepice a řetězem nepřátelských hlídek se zase s nasazením života vplížil zpět do svého tábora a podal vodu císaři. Věrností a láskou prostého vojína byl císař tak dojat, že vzal vodu z rukou vojína a pravil: „Dovedou-li hrdinně snášet žízeň moji druhové, bylo by pro mne velikým zahanbením, abych zahnal svoji žízeň vodou, která byla donesena jedním z nich s nasazením vlastního života.“ A vodu vylil na zem. Zpráva se roznesla po celém táboře a nadchla vojsko tak, že časně ráno podniklo nový útok na nepřátelské pozice, nepřítel byl poražen a vojsko dostalo vodu i pokrm vedle bohaté kořisti. Ježíš nasazuje svůj vlastní život, aby ukojil žízeň naší duše. Z lásky k člověku, k unavené duši. Podstupuje nejtěžší boj s naším nepřítelem, svou smrtí vykupuje naši svobodu, svojí krví smývá náš hřích a zjednává nám přístup k Božímu trůnu.
Proč?
Pán Ježíš viděl, že člověk ve svém malomocenství vůči hříchu si pomoci nemůže. Nebýt Golgoty, nebýt oběti Ježíše Krista, nebylo by se dostalo umdlenému síly, hřích by nás uštval. Svojí smrtí na kříži nám otevřel Pán Ježíš zdroj nevyčerpatelné síly a věčného života. Z Golgoty vztahuje Bůh svoji Otcovskou náruč i vůči těm, kteří pod tíhou životního boje, pod tíhou vlastního hříchu, upadli do takové mdloby, že se jim nedostává více síly k boji dalšímu.
„On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“
Nedostává se ti síly? Umdléváš? Trápí tě myšlenky, že Bůh nemůže mít své zalíbení v takové nalomené třtině? Nezoufej! On třtinu nalomenou nedolomí. Jeho láska spočívá v tom, že se milostivě sklání právě k takovým nalomeným třtinám. Ztiš se na chvíli před Pánem, zamysli se nad dílem Golgoty a když ve víře pohlédneš ke kříži, otevřená Boží otcovská náruč, která ti kyne z Kristova kříže, bude ti duchovním pokrmem, v jehož síle půjdeš do dalšího boje. Slyš, co ti přivolává Bůh skrze svého služebníka Izaiáše: „Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano, i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“ Jak by mohla zapomenout žena na nemluvně? Ale právě takovým je Bůh ve své lásce. A tuto jeho lásku si máme dnešní památkou večeře Páně znovu připomenout. Jen připomenout? Nejen to, ale plnými doušky ji do sebe nasát a s upřímnou vděčností za ni děkovat.

(kázání č. 188, rok 1931)

Hříchy zbělají jako sníh


Izaiáš 1, 1-19
Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.

Hřích, hřích, o ten se stále jedná mezi člověkem a Bohem. Dokud naše svědomí je potřísněno hříchem, Bůh zavírá oči i před naší modlitbou. V předcházejících slovech volá Bůh skrze proroka: „...kdo toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti klamání. Protož když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším; ruce vaše krve plné jsou. Umyjte se, očisťte se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle činiti.“
V tom je smysl náboženství. Lidé, kteří obrací svůj zrak k Bohu, aniž by měli v úmyslu změnit svůj hříšný život, jsou největšími nepřáteli pravdy. „Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne.“ (Marek 7, 6). Kolik je lidí na světě, kteří jsou nábožní až příliš, ale jejich náboženství je samo pokrytectví, jejich srdce je plné jedu, plné nenávisti a zhoubných vášní. Proto volá Bůh v Žalmu 50, 16: „Co tobě do toho, že vypravuješ ustanovení má a bereš smlouvu mou v ústa svá. Poněvadž jsi vzal v nenávist kázeň a zavrhl jsi slova má. Ústa svá pouštíš ke zlému a jazyk tvůj skládá lest. Usazuješ se a mluvíš proti bratru svému ...“ Proto dnes vyhovuje lidem taková církev, která se spokojí jen s povrchní pobožností a jinak nechá člověka dělat, co chce. Ale Bůh ukazuje na jejich konečný cíl: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který jest v nebesích. Mnozí mi dí v onen den: Pane, Pane, zdali jsme v tvém jménu neprorokovali a ve jménu tvém ďábla nevymítali a ve tvém jménu divy nečinili? A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti...“ (Mat. 7, 21-23).
Není nic pošetilejšího, než se domnívat, že ten svůj hřích můžeme přikrýt pláštěm nějaké pobožnosti. Kde se nejedná o odstranění hříchu, o nápravu v životě, o nový život, tam platí slova našeho Boha: „...když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším.“ (Iz. 1, 15). Všechno naše náboženství je marné, jestliže hřích, který poskvrňuje naše svědomí, není z našeho srdce odstraněn. Hřích, ať je jakýkoliv, rozděluje člověka s Bohem a dokud není odstraněn, rozdělení zůstává. A stav takového odděleného člověka je hrozný. Je plný neklidu, nic ho neuspokojuje, stále se do něčeho vrhá, hned za tím či oním se pachtí, ale uspokojení nenachází v ničem. Na každém kroku se setkáte s člověkem, který je štvaný svým zneklidněným a neuspokojeným srdcem. Největší bída je v tom, že člověk hlavní příčinu svého neklidu a nespokojenosti nezná. Cítí ji, ale neví, jak ji upokojit. Kdykoliv jdu kolem kina a vidím tam ten zástup mladých lidí, je mi smutno. Tam nejlépe vidíte obraz lidské bídy. Co je tu mladých lidí toužících po radosti a poněvadž neznají pravý zdroj radosti a pokoje, sytí své mladé neukojené srdce takovýmto svinským mlátem. Hříchem poskvrněné a s Bohem nesmířené srdce je štváno věčným neklidem a proto hledá zapomenutí ve světských radovánkách, které nejsou zase ničím jiným, než ďábelským nástrojem k strhnutí člověka do dalších hříchů. Smířeného člověka s Bohem tam nenajdete. Jsou-li případy, že člen sboru tam hledá uspokojení svých tužeb, pak můžete být ubezpečeni, že je v tenatech nějakého hříchu a že je rozloučen s Bohem a tam hledá své zapomenutí, ale marně.
A nyní si všimněme blížeji našeho textu: Umyjte se a očisťte se. Ale jak? Lidé to zkouší všelijak. Dokonce jedna církev prohlásila, že má moc od Boha hříchy odpouštět. Že ale sami v tom nemají žádnou jistotu, svědčí skutečnost, že i za samého papeže, když umře, se slouží zádušní mše. Na smrtelné posteli si volají kněze, vyzpovídají se mu, kněz jim odpustí, ale za nebožtíka se dávají peníze na modlitby a záhrobní mše dál. A zeptejte se těch lidí, když se vyzpovídají, jestli jsou si jisti, že mají hříchy odpuštěné a že vejdou do království Božího. Co vám odpoví? Běda by bylo člověku, kdyby Bůh odpouštění hříchů svěřil člověku. Doklad toho máme v historii, viz podávání odpustků. Slova Ježíše, na která se tato církev odvolává, mají docela jiný smysl. Můžeme si na ně ukázat: „A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte moc Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterýmžkoli zadrželi byste, zadržáni jsou.“ (Jan 20, 22-23). Jak máme těmto slovům rozumět, vidíme z jiných Ježíšových slov: „Zhřešil-li by proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo. Pakli by jich neuposlechl, pověz církvi. Jestliže i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.  Amen, říkám vám, že cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ (Mat. 18, 15-18).
Z těch slov vidíme, že tam, kde dává Ježíš moc učedníkům k odpouštění hříchů, že se jednalo jen o takové provinění, kde se jednalo o církevní kázeň. Kde se však jedná o prohřešení se proti Bohu, takový hřích nemůže odpustit žádný člověk.
Jak se tedy očistit?
Někteří lidé to dělají tak, že sami u sebe ten hřích tak omlouvají, až se jim zdá, že to, co učinili, žádným hříchem není. Slyšme, co o takových lidech mluví Písmo: „Nebo bys se umyla sanitrem a mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, přece patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“ (Jer. 2, 19-23). Člověk může hřích všelijak omlouvat a umývat, před Bohem hřích zůstává hříchem.
Jak se tedy očistit?
Slyšme slovo Zachariáše 13, 1: „V ten den bude studnice otevřená domu Davidovu a obyvatelům Jeruzalémským, k obmytí hříchu a nečistoty.“ Co je to za studnici, jejíž vodou se může člověk očistit od všeliké nepravosti? „Odpověděl Ježíš a řekl: Každý, kdo pije vodu tuto, žízniti bude opět. Ale kdo by se napil vody té, kterou já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterou já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-15). Studnicí k obmytí hříchu a nečistoty, na kterou poukazoval již prorok Zachariáš, je Pán Ježíš sám. Kde se duše člověka ponořila do hlubin Jeho lásky a Jeho milosti a kde s vděčným srdcem saje do sebe vodu živou prýštící z Něho, tam krev prolitá na Golgotě nás očišťuje od všelikého hříchu. A tam přichází splnění slov našeho textu: „Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ Každý stín, jakákoliv stopa po dřívějším hříšném životě člověka, v Pánu Ježíši mizí. A o tom, že je člověku odpuštěno, dostává takové ujištění, že ví s určitostí, že je přijatý na milost a že bude brát podíl v Božím království.
A tato jistota odpuštění a věčného života odstraňuje poslední neklid z našeho srdce.
Milá duše!
Dosáhla jsi již tohoto uklidnění ve smíření s Bohem? A jestli ještě ne, co tě zdržuje? Je ti to ještě málo, že Bůh je hotov zahladit každou stopu tvého hříšného života? „Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ Čekáš ještě na větší důkaz Boží lásky, než je tento? Nic po tobě Bůh nežádá, než abys přišla se svým převráceným srdcem k Pánu Ježíši a ponořila se do hlubin Jeho lásky a milosti. Proč nejdeš? Není hřích, který by ti nebyl hotov odpustit, není rány, kterou by nedovedl zahojit, proč váháš mu vydat celé své srdce?
Budete-li povolní a poslušní, dobré věci země jísti budete. Pak-li nebudete povolní ale vzpurní, od meče sežráni budete; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Izaiáš 1, 20).
(kázání č. 154)


čtvrtek 2. prosince 2010

Pojďte ke mně všichni


Mat. 11, 28-30
Pojďte ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné a břímě mé lehké.

Tři výzvy nalézáme v tomto oddílu Ježíšova evangelia: Jsou to
1. Pojďte ke mně!
2. Vezměte jho mé na se!
3. Učte se ode mne!

Zastavíme se u té první: Pojďte ke mně a já vám odpočinutí dám.
Mám jednu otázku: čím to je, že i srdce věřícího člověka je často plné neklidu, obtížené různými břemeny, starostmi a plné nepokoje? Proč jeho radost ze spasení není plná a proč je stále něčím kalena? Zklamal je Pán Ježíš? Nenalezli snad v Něm to slíbené odpočinutí? V čem je příčina jeho nového neklidu? Život je boj a zatěžuje i věřícího člověka – znovu a znovu. Naše odpočinutí v Ježíši Kristu je závislé od našeho stálého přicházení k Němu. Nejdeme-li k Němu znovu a znovu s našimi břemeny, divíte se, že pak naše srdce je nanovo plné neklidu? „Pojďte ke mně!“ A ještě jednu věc si musíme uvědomit: Klid naší duše, naše odpočinutí v Pánu Ježíši není závislé od toho, jestli On každé to břemeno z nás sejme. Což když On na naši prosbu, aby nás zbavil toho neb onoho břemene, nám odpoví: „Dosti máš na mé milosti, nebo moc má v nemoci se dokonává.“ Nerozumí ti nejbližší okolí? A tebe to trápí? Bolí? Znepokojuje? Tvůj pokoj, tvoje odpočinutí v Pánu nezávisí od toho, jestli ti tvoji milé porozumí, nýbrž závisí od toho, aby jsi s tímto svým bolem šel k Pánu a složil to u Jeho nohou. „Pojďte ke mně!“ Jsi nemocen? A tvá nemoc tě zbavuje vší síly a radosti ze života? Tvůj pokoj, tvoje odpočinutí v Pánu není závislé od vyslyšení tvých proseb za navrácení zdraví, ale je závislé od toho, jdeš-li, přicházíš-li v tvé nemoci znovu a znovu k Pánu a v živém obecenství s Ním čerpáš-li vždy novou a novou sílu k snášení tvého utrpení. Jakže zní Ježíšův příkaz na jiném místě? „Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Vezmi kříž svůj! I při nesení svého kříže můžeme prožívat pokoj a odpočinutí, které Pán dává. Nemáme-li my odpočinutí v Pánu, je to tím, že k Němu znovu a znovu nepřicházíme a nevyžadujeme si od Něho znovu a znovu sílu k boji. I věřící člověk se velmi často dopouští té pošetilosti, že s tím, co jej znepokojuje, co jeho srdce zraňuje, se ve své mysli stále zaměstnává, stále to ve svém srdci nosí místo, co by s tím měl jít k Pánu a složit to u Něho. Každý, kdo k Němu přichází a všechny své těžkosti uvaluje na Něho, získává, dochází plného odpočinutí a jeho rozbouřené nitro se uklidňuje. Proto ta Ježíšova výzva: „Pojďte ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.“

Ta další výzva je: „Vezměte jho mé na se.“
Jaké jho? Co je to Ježíšovo jho? Ježíšovým jhem bylo plnit do všech možných podrobností vůli svého nebeského Otce. „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal. Neboť nepřišel jsem s nebe, abych činil svoji vůli, ale vůli toho, kterýž mne poslal.“ Pán Ježíš po celý svůj život, od svého dětství počínaje až do své smrti na kříži jednal vždy ne dle svojí vůle, ale podle vůle svého nebeského Otce. Jho je určeno vždy pro dva. Evangelista Moody se jednou zastavil se svým přítelem ve dvoře rolníka, který právě zapřahal do vozu své voly. Prvního vola vedl rolník sám. Přivedl ho k vozu a vložil na jeho šíji dřevěné jho. Druhý vůl šel sám za ním. Bez jakéhokoliv pobízení se postavil vedle svého druha a svoji hlavu sám vložil do jha. Moody se obrátil ke svému příteli, který toto rovněž pozoroval, s otázkou: „O čem právě přemýšlíš?“ Tento odpověděl: „O slovech Pána Ježíše: Vezměte jho mé na se!“ Jho, jak se ho používá v hospodářském životě, je vždy pro dva. Pán Ježíš nás nenechává a nežádá id nás, abychom to jeho jho, ve všem plnit vůli Otcovu, nesli sami. On jej nese s námi. Vezmeš-li ochotně jeho jho na sebe, ve všem plnit vůli Otcovu, nepůjdeš sám pod svým břemenem, On půjde vždy s tebou. Zde ale stojíme před otázkou: A jak vždy a ve všem poznat vůli nebeského Otce, abychom ji mohli v našem denním životě uskutečňovat? Četl jsem v jedné úvaze, že je pět cest, kterými můžeme poznat vůli Boží a vzít tak na sebe Ježíšovo jho, to jest vůli Boží uskutečňovat v našem denním životě.
1. cesta:
Bezpochyby je vůle Boží, aby jsi stál právě tam, kde nyní stojíš. Někde musíme začít. Začněme tedy tam, kde právě jsme. Bůh nám neukáže dříve další krok k činění Jeho vůle, dokud neučiníme ten první. Jsi, milá sestro, matkou? S věřil ti Bůh dítky? Nechtěj jiné povolání. Úkol, který ti byl Bohem svěřen konej tak, aby jsi tím naplnila vůli Boží. Nehledej jiný úkol. Jsi dělníkem v továrně, na poli, v kanceláři, v obchodě či v nějakém jiném podniku? Začni s plněním vůle Boží právě tam, kde jsi. I když ti snad poměry, okolnosti, nedovolují pracovat pro Pána tak, jak by sis přál, konej tiše a s láskou to, co ti poměry dovolují a tak naplň vůli Boží. Neopouštěj svoje místo dříve, dokud nemáš od Boha jasný pokyn, že tě chce mít na jiném místě a že má pro tebe jiný úkol. Někde musíš začít – začni tedy tam, kde právě jsi.
2. cesta:
Nezapomeň, že má-li Bůh pro tebe jinou cestu, jiný úkol, jiné plány, tedy On sám před tebou dveře otevře a zase zavře. Nemusí to být vždy v souhlase s tvojí vůlí, s tvým přáním, může to být i proti tvé vůli, navzdory tvým tužbám. Pohleď do svého minulého života a zjistíš, že tě někdy Pán uvedl právě na tu cestu, které jsi se do posledního okamžiku vzpíral a bránil – a přece jsi se tam ocitnul. Stalo se tak bez tvého přičinění, bez tvého úsilí, bez tvé viny – zasahovala zde vyšší vůle. Stane-li se ti tak, smiř se s tím, a věrně plň svůj úkol právě na tomto místě.
3. cesta:
Když nerozumíš, co Bůh od tebe chce, proč na tebe dopustil tu nebo onu zkoušku, netrap se tím s všechnu odpovědnost uval na Boha. Přitom ale pros o to, aby ti Bůh zjevil a učinil jasné, co s tebou chce. „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, On zajisté všecko spraví.“ Boží myšlenky s tebou jsou jistě o pokoji. Že ve všem hned nerozumíš Jeho cestám? Jednou tomu porozumíš, proč se to a ono tak a ne jinak dělo. Nyní jen s plnou důvěrou spolehni na Něj.
4. cesta:
Bůh ti dal rozum, abys určité věci mohl sám rozsuzovat a poznávat dobré i zlé. Ve věcech, na které stačí tvůj rozum, nečekej ještě na nějaké zvláštní zjevení od Boha. Jen svého rozumu správně užívej a dbej o to, aby tvoje mysl nebyla zkalena hříchem, ale aby byla posvěcena Bohu. (Řím. 12, 1-2).
5. cesta:
Jsou tři věci. Tři světla, která nás vedou k poznání vůle Boží.
1. Duch svatý v našich srdcích. Neuhašuj ho svévolným hřešením. On tě ve všem povede.
2. Duch svatý v Písmu. Hleď, aby tvůj život, tvoje jednání bylo vždy v harmonii s obsahem Písma.
3. Duch svatý v zevnějších okolnostech. Všímej si jich. Nejednou v nich poznáš zvláštní vedení Boží.
Těchto tří faktorů si bedlivě všímej! Hlas našeho nitra musí být v souhlase s hlasem Písma a oba hlasy musí mít ohlas v okolnostech tvořících se kolem nás. Tak poznáme nejlépe vždy a ve všem vůli Boží a budeme ji moci naplnit.
Toto jho máme vzít na sebe. „Vezměte jho mé na se.“

Třetí výzva: „...a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Čím častěji hledíme na Ježíše, abychom se od Něho učili, jak máme řešit naše denní problémy, tím nabýváme větší moudrosti, jak vždy a všude naplnit vůli Boží a jak uskutečňovat Boží plány, které má Bůh s námi i s našimi bližními. Pán Ježíš praví, že toto Jeho jho – plnit Boží vůli – je rozkošné a břímě Jeho lehké. Je tím rozkošnější a lehčí, jestliže ho bereme na sebe dobrovolně. V takovém případě jde Pán Ježíš po našem boku a nese jho s námi. Především je pak nutné, abychom se od Něho učili pokoře a tichosti.
Pán Ježíš byl ve svém nitru naprosto vyrovnaný. V Jeho povaze nenalézáte žádné prudké výbuchy, je tichý a pokorný srdcem. Jak často chybí tato tichost a pokora Jeho služebníkům. Pán Ježíš vždy jednal tak, aby Jeho jednání bylo v naprostém souhlasu s vůlí Boží. Víte co by to znamenalo, kdybychom i my ve všech věcech jednali tak, tak jednal On? Proto ta výzva: „...a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“
Jak všichni odpočinutí v Něm, v Pánu Ježíši potřebujeme?! On nám ho každému nabízí. Pojďme k Němu, přicházejme k Němu a to znovu a znovu. Nestačí přijít jednou, je nutno přicházet vždy, kdykoliv jsme něčím obtíženi. A není snad v životě ani jednoho dne, aby na nás nedoléhaly nové úkoly, nové problémy, nová pokušení, nové obtížení.
Nikde jinde nenalezneme pravé odpočinutí, jedině u nohou Ježíšových.
Pojďme tedy k Němu...


(kázání č. 216, rok 1935)

Nechceš zahynout? Musíš ke Kristu.


Matouš 9, 18-33

Jaký obraz lidské bídy se denně rozvíjel před Ježíšovým zrakem. Kolik těch, jejichž zdraví bylo podlomeno hříchem, se tísnilo kolem Pána Ježíše, žádajíce uzdravení. Pán Ježíš hleděl na zástupy lidu a bylo mu jich líto. Ve svém soucitu vztáhl vůči nim svoji náruč a volal: „Kdo žízníš, pojď, nabeř vody života darmo.“
Jako byl obtížený tehdejší člověk hříchem a trpěl pod jeho následky, tak je tomu i dnes. A potřeboval-li tehdy člověk odpočinutí, oč ve větší míře ho potřebuje dnes. Jsi nemocen? Na paprscích Jeho lásky je zdraví všech národů. Cítíš se být opuštěný? V Něm najdeš přítele, který tě nikdy nezklame. Tíží tě hřích? Pán Ježíš tě zbaví tohoto břemene. Lekáš se smrti? On ti smrt promění v červánky nového jitra.
První nejvážnější příčinou, proč k Němu musíš nechceš-li zahynout je ta, že jsi hříšník a že potřebuješ odpuštění. Snad si ani tuto skutečnost neuvědomuješ.
Milá duše! Jdi k lesní studánce, v jejíž čisté vodě se vidíš jako v zrcadle, naber z ní sklenici vody a postav ji proti slunci. Zjistíš, že voda, která se ti zdála čistou, je plná nečistoty. To samé učiň se svým srdcem. Postav do světla Božího zákona každou svou myšlenku, každé své slovo, každý svůj čin a pak se zhrozíš, kolik nečistoty je ve tvém srdci. A budeš-li upřímný, budeš se přímo hroutit pod tíhou svých vin. V knize Jobově 15, 14-16 čteme tato slova: „Což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedlivý býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho. Nadto ohavný a neužitečný člověk, který pije nepravost jako vodu.“ Ano, postav se do světla Božího zákona tak, aby viděl sám sebe tak, jak tě vidí Bůh a bude po vší tvé spravedlnosti. Ty se domníváš, že k tomu, abys zahynul, musíš padnout až na samé dno hříchu a neřesti? Nemyl se. Jak blízko byl království Božímu bohatý mládenec - a přece do něho nevešel. Nechceš-li zahynout, musíš k Pánu Ježíši znovu a znovu. Další příčinou, proč musíme k Pánu Ježíši je ta, že my všichni se musíme postavit před soudnou stolicí Kristovou, aby jeden každý přijal to, co skrze tělo působil. A tu musíme všichni poctivě přiznat, se my se stále ještě svému Pánu zpronevěřujeme.
Znovu a znovu musím myslet na napomenutí Pána Ježíše sboru v Efezu: „Znám skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých, a zkusil jsi těch, kteříž se praví býti apoštolé, ale nejsou,a shledals je, že jsou lháři.“ Samé krásné vlastnosti tady Pán Ježíš připisuje Efezskému sboru, bojím se, že tolik krásných vlastností by nám přisoudit nemohl, a přece i tomuto sboru hrozilo zahynutí: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil.“ První lásku, první horlivost... „Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky.“
Bratři a sestry, my si často myslíme, že když se nenalézáme přímo s tímto světem na dně bahna hříchu a nepravosti, že nemůžeme zahynout. Ale z tohoto oddílu Božího Slova vidíme, že i když pro Pána pracujeme, i když je při nás trpělivost, i když nemůžeme trpěti zlo, nevyvírá-li naše práce pro Pána z čisté lásky, má-li Pán i proti nám něco, co se příčí Jeho vůli – i my můžeme zahynout. I nám platí výtka Pána Ježíše: Mám proti tobě...
Jsi-li veden Duchem svatým, On ti ukáže, co má proti tobě. Třeba je to tvoje ctižádost, jde ti vždy a při všem o přední místo, o tvoji osobní chválu, o tvoje osobní zájmy - to vše před Pánem neskryješ. „Znám skutky tvé,“ praví tady Pán, a tak i nám platí: „A protož čiň pokání a první skutky!“ Ó, jak je nám všem třeba znovu se k Pánu přivinout. A když to neučiníme, i my můžeme nakonec zahynout. Jednou přijde chvíle, kdy tady na zemi pro nás všecko ztratí cenu a kdy nás bude zaměstnávat jediná otázka, jak obstát před svatým a spravedlivým Bohem. A tato chvíle může přijít dřív, než se nadějeme.
K loži těžce nemocného mladíka byl zavolán věřící lékař. Po pečlivé prohlídce pravil: „Dny vašeho života jsou sečteny.“ Mladík se zalekl. Naprosto si nemyslel, že by to s ním bylo tak vážné. Pohlédl zoufale na lékaře: „Zanedbal jsem to.“ „Co jste zanedbal?“ „Spasení. Zanedbal jsem spasení své duše. Kdysi jsem byl duchovně probuzený a Bůh mi kladl na srdce, abych se k Němu obrátil. Ale ďábel mi našeptával: A já jsem hlasu nepřítele uposlechl. Teď ještě ne, to můžeš učinit až později, jsi ještě mlád, užívej si života. Tak jsem spasení zanedbal a nyní je již pozdě.“ Lékař se snažil mladíka potěšit, ukázal mu na lotra na kříži, že ještě v té jedenácté hodině se může uchopit Boží milosti. Mladík mu na to odpověděl: „Má jedenáctá hodina byla tenkrát, když mě Spasitel volal. Teď je pozdě.“ Zabořil svoji hlavu do podušek a v pláči volal: „Já jsem své spasení zanedbal a teď už je pozdě.“ S těmito slovy umíral.
Je mnoho těch, které Duch svatý volá ku pokání, ale oni svůj návrat k Bohu nebo k první lásce a k prvním skutkům stále odkládají. Ale víš ty, kdy, kde a jakým způsobem tě Pán odvolá?
Další příčina, která po nás žádá nové vydání se Pánu je ta, že potřebujeme nové srdce. Jak bychom mohli s naší převrácenou myslí a s Pánu Bohu odcizeným srdcem žít v plnosti Božího života? U proroka Ezechiele čteme: „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité. Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.“ (Ezech. 36, 26-27). Kdo z nás by nepotřeboval takovou proměnu svého srdce? Srdce, které by bylo povolné Božímu vedení, Božím rozkazům? V naší mysli, v našich citech vůči Bohu, musí nastat změna. Naše mysl je tělesná, nepřátelská Bohu a tělesný člověk nechápe věci, které jsou Ducha Božího. Proto Pán Ježíš prohlašuje: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Boží.“ Ale znovuzrození je akt, který není nikdy ukončen, který vyžaduje znovu a znovu se nořit do hlubin Boží milosti a Boží lásky a to je možné jen stálým živým obecenstvím s Pánem Ježíšem. Jen na základě Jeho oběti na kříži a pod požehnaným vlivem Jeho odpouštějící lásky a pod mocným vlivem Jeho slova a působením Ducha svatého se mění naše srdce kamenné v srdce masité a my se stáváme novými lidmi.
A tato přeměna naší povahy, našeho jednání, to není něco, co můžeme učinit jednou provždy...

(rok 1968)

Království nebeské podobné skrytému pokladu v poli...


Matouš 13, 44
Podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má, a koupí to pole.

Ne všichni dovedou správně ocenit spasení, které nám Bůh v Pánu Ježíši podává. Ne všichni dovedou pochopit vysokou cenu skrytého pokladu a všeho bohatství, jaké unavená duše v Pánu Ježíši nalézá. Mnozí chválu u lidí, peněžní úspory v záložně, své postavení ve společnosti, si daleko více cení, než spasení a z něho prýštící zdroj věčného života. A tak je-li jim ukázáno, že stojí na cestě k zahynutí a jsou-li vyzváni, aby se včas obrátili k Pánu Ježíši, jedině který je může zachránit, tu obyčejně začnou počítat, co všechno by museli zanechat, čeho se vzdát, vyptávají se na všechno možné a jestliže se přece jen naposled rozhodnou pro věčný život, pak si myslí, jakou to učinili Pánu Bohu milost, že vstoupili do církve a že se dali na pokání. A často stačí, aby jim sebemenší věc přelétla přes nos a již jsou hotovi zúčtovat s církví, se sborem, a klidně jsou cestou zahynutí dál. Jejich náboženské poznání je mělké, povrchní, jako je mělký celý jejich duchovní život. Takoví nepoznali cenu skrytého pokladu, který je v Pánu Ježíši Kristu a proto si ho také necení. Jen si dobře všimněte slov našeho textu: „Podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má, a koupí to pole.“ Prodává všecko, co má, jinými slovy vzdává se všeho, co má, aby jen ten poklad získal. Všude tam, kde člověk pochopil, co to znamená být zapojen do církve Božího lidu, co to znamená být Pánem Ježíšem od hříchů očištěn, mít podíl na Jeho království, být v Jeho péči a pod Jeho ochranou, všude tam je člověk hotov vzdát se nejen svých zlozvyků, svých žádostí, jichž dosud byl otrokem, tam je hotov vzdát se všeho, i svého postavení, svého majetku, ano, i svého života. Kdyby nebyl Hus poznal cenu tohoto pokladu v Ježíši Kristu, nebýval by byl schopen umírat na hořící hranici. S jakým úžasem pročítáme historii z doby prvotní církve, kdy věřící umírali v arénách jako hořící pochodně, kdy umírali v žalářích, pod mečem, v tlamě hladových šelem, ve vařícím oleji, v mučírnách na kříži. Co by asi činili dnešní křesťané, kdyby měli takovým způsobem osvědčit svou víru v Pána Ježíše Krista? Dnešní věřící stačí jen napomenout pro jejich nemoudrost, stačí jim ukázat na jejich nebiblické jednání a již jsou hotovi se rozejít s církví i s náboženstvím. Jejich mělkost, povrchnost vyplývá jen z toho, že Pána Ježíše vpravdě nepoznali.
Nuže, abychom pochopili cenu skrytého pokladu v Ježíši Kristu, musíme si ukázat na naše postavení před Bohem.

Postavení člověka bez Ježíše
Jan 3, 16-19, 36
Na člověku, který Pána Ježíše v srdci nemá, kdo Jej nepřijal, spočívá Boží hněv. Viz jeden nápis: Mám jen jednu duši, jestliže tu ztratím, čím ji nahradím? Je jen jeden Bůh, jestliže ten je mým nepřítelem, kdo se mne zastane?
Na člověka bez Pána Ježíše je obrácen Boží hněv. (Zjev. 6, 12-17). Písmo svaté nám nemluví jen a jen o Boží lásce, mluví také o Božím hněvu. (Iz. 13, 9-13; Nahum 1, 2-6)
Ale nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi, aby neslyšel.“ ( Iz. 59, 1-3). Dokud Pán Ježíš nevejde do našeho života, je mezi námi a Bohem nepřeklenutelná propast, poněvadž na nás leží hřích a ten je s Bohem neslučitelný. Dokud nejsme od hříchu očištěni, nemáme přístup k Bohu a čeká nás soud. Takový je stav člověka bez Ježíše, bez skrytého pokladu v Něm. Tento stav se však rázem mění, jakmile jsme přijali Pána Ježíše a s Ním bohatství skryté v Něm. (Ef. 2, 11-20)


Postavení člověka s Ježíšem
Dříve bez Krista a tím bez společenství s lidem Božím, bez Boha, bez naděje. Nyní s Kristem, smířeni s Bohem, s Božím pokojem v srdci, spoluměšťané a domácí Boží. Jaká to změna! Tam, kde ležela na člověku kletba hříchu, nyní na něm spočívá Boží požehnání. Kde byl příčinou hříchu od Boha odvrácen, nyní je objímán Otcovskou náručí. Tam, kde člověka očekávalo věčné zahynutí, tam ho nyní očekává věčná sláva. Jaká to požehnaná změna. Každý, kdo poznal cenu pokladu skrytého v Pánu Ježíši, prodává všecko, zříká se všeho, jen aby tento poklad získal. A když ho získal, je hotov raději všecko jiné ztratit, jen aby si poklad v srdci uchoval. Jak se postavení hříšníka před Bohem působením krytého poladu mění. Nejenže propast mezi námi a Bohem je překlenuta, nejenže hřích náš je smyt, ale naše temná minulost přichází u Boha navždy v zapomenutí a my se stáváme Božím vyvoleným lidem, národem svatým, vůní Bohu příjemnou, jak o tom čteme v II. Kor. 2, 15: „Neboť jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž k spasení přicházejí, i v těch, kteříž hynou...“
Milá duše! Máš tento poklad, A jestliže ho nemáš, co ti brání, abys ho mohl i ta uchvátit? Je ti těžko se něčeho vzdát co ti dosud leží v cestě? Neboj se něco ztratit! Získáš stokrát víc! I ve tvém životě přijde okamžik, kdy všecko pro tebe ztratí cenu. Avšak poklad v Pánu Ježíši, čím blížeji stojíš smrti, tím větší ceny nabývá. Nemáš-li ho, uchop si ho, dokud ti ho Bůh nabízí.


(kázání č. 113)

Koho pošli? A kdo nám půjde?


Izaiáš 6, 1-13
Léta, kteréhož umřel král Uziáš, viděl jsem Pána sedícího na trůnu vysokém a vyzdviženém, a podolek jeho naplňoval chrám.

Zvláštní vidění dostává ještě mladý muž Izaiáš a to ve chvíli, kdy v touze a pokoře své duše sklání kolena v chrámu před Neviditelným, Nejvyšším. Vidí Pána všech pánů na trůnu, jehož sláva naplnila chrám. Nevidí ho tělesným zrakem, Pán v tomto okamžiku otevřel jeho zrak duchovní a i to, co mu ukázal ze své slávy, Izaiáše přímo ochromilo.
Vidí Pána obklopeného serafíny, bytostmi povýšenými nad jiné anděly. Každý z nich měl šest křídel. Dvěma křídly zakrýval svou tvář, dávaje tím najevo, že není hoden patřit přímo tváří v tvář Nejvyššímu. Dalšími dvěma křídly zakrýval své nohy. Tím vyjadřoval svou nedokonalost před třikrát svatým a nejdokonalejším. A dvěma křídly létal. Z úst všech těchto serafínů zní jásavý chvalozpěv, opěvující slávu Nejvyššího: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jest všecka země slávy jeho.“ A Izaiáš vidí, jak se chrám naplňuje oblaky a slávou Hospodinovou. Jen zřídka a jen některým lidem k tomu Bohem povolaným se zjevuje Bůh přímo takovýmto způsobem a to jen tehdy, má-li pro člověka zvláštní úkol, zvláštní poslání.
Izaiáš, vida slávu Hospodinovu, ochromen viděním, hroutí se do prachu. Cítí v tuto chvíli svou porušenost, uvědomuje si svoji hříšnost a duchovní bídu. V Boží přítomnosti se hroutí všechna naše lidská domýšlivost. Myslíme-li si o sobě, že jsme dobří, v Boží přítomnosti se naše dobrota hroutí, protože vidíme sebe tak, jak nás vidí Bůh - plné nečistoty, nepravosti, ve víru nečistých žádostí a vášní. V Boží přítomnosti neobstojí ani ten nejdokonalejší člověk, jak nám o tom svědčí kniha Jobova 15, 14-16: „Nebo což je člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho. Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jak vodu.“ A v knize proroka Jeremiáše, 2, 22 čteme: „Nebo bys ty se umyla sanitrem, a mnoho na sebe mýdla vypotřebovala, předceť patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“
Nic se nedivme, že Izaiáš padá tváří svou do prachu, když jej osvítila sláva Hospodinova. Jak všichni, všichni potřebujeme, aby sláva Hospodinova osvítila i nás. Všechna naše osobní domýšlivost, naše osobní pýcha a povyšování se jeden nad druhého, rázem by zmizely a my bychom se pokořili v prachu, v pokoře před Nejvyšším. Aby však člověk poznal sama sebe, svou ubohost a nicotnost, své zahynutí, musí se setkat s živým Bohem a dostat se do Jeho přítomnosti. Nemusí to být ten samý způsob, jak to prožíval Izaiáš. Pán Bůh má tisíce jiných způsobů a cest, kterými se zjevuje lidem, s nimiž má svůj zvláštní plán.
Vraťme se nyní k Izaiáši. Uvedení do Boží přítomnosti zjevilo Izaiášovi, jaký je ve skutečnosti před Bohem. Sám sebe se zhrozil. A své zděšení dává najevo slovy: „Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé.“ Boží přítomnost usvědčuje každého člověka z hříchu. Jsou-li lidé, kteří necítí své zahynutí, kteří si neuvědomují svůj hřích, kteří se kolébají myšlenkou, že to se stavem jejich duše není tak zlé, pak to jsou lidé, kteří se ještě nikdy nesetkali ve svém nitru s Bohem. Takoví lidé se svou vymyšlenou dobrotou se řítí do zahynutí, aniž by si toho byli vědomi. Zato každý člověk, který byl jakýmkoliv způsobem uveden do Boží přítomnosti, se hroutí pod tíhou své hříšnosti. Pán Bůh se nezjevil Izaiáši proto, aby ho soudil, nýbrž proto, aby ho svou milostí očistil, ospravedlnil a posvětil a pak aby jej postavil do své služby. A tak jeden z těch serafínů bere žhavý uhel z obětního oltáře, dotýká se jeho rtů a zvěstuje mu: „...odešla nepravost tvá a hřích tvůj shlazen jest.“
Musím přitom myslet na slova Písma z ep. Židům, 10, 14-23, kde čteme: „Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají. Svědčí nám to i sám Duch svatý. Nebo prvé pověděv: Tatoť jest smlouva, kterouž učiním s nimi po těch dnech. Praví Pán: Dám zákony své v srdce jejich a na myslech jejich napíši je. A na hříchy jejich, i nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kdež pak jest odpuštění jich, neníť více oběti za hřích. Majíce tedy, bratři, plnou svobodu k vjíti do svatyně skrze krev Ježíšovu, a kněze velikého nad domem Božím, přistupmež s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého.“
Jestliže Izaiáše očistil od hříchu žhavý úhel, který byl andělem vzat z oltáře, na němž byl obětován beránek, čím dokonaleji náš očišťuje od jakéhokoliv hříchu krev Božího Beránka, který se sám, dobrovolně, z lásky k nám hynoucím, položil v oběť za náš hřích na naše odpuštění, ospravedlnění a posvěcení. Když jeden ze serafínů žhavým úhlem z obětního oltáře očistil rty Izaiášovy a zvěstoval mu, že nepravost jeho je očištěna a že je od hříchů prost, slyší Izaiáš hlas Pána všech pánů: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Izaiáš hned chápe, že se jedná o poselství, které má být přineseno ostatnímu hynoucímu lidu. I jiným mělo být zjeveno, jak veliký je Bůh ve své moci a ve své slávě a jak veliký je ve své lásce, milosti, v hotovosti k odpuštění a vysvobození. Izaiáš je hotov jít. O moci a slávě Hospodinově se nyní přesvědčil. Jeho milost a lásku sám nyní okusil na svém vlastním srdci, je tedy hotov nyní jít, aby o tom zvěstoval jiným. Na otázku tedy nadšeně odpovídá: „Aj, já, pošli mne.“
A zde bych se chtěl maličko zastavit. Bratře, sestro, i dnes se Bůh táže těch, kterým zjevil sama sebe: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Tisíce lidí žije v naprosté neznámosti Boha. Tisíce lidí hyne v otroctví hříchu a neví, jak se z toho vymanit. Tisíce lidí nepoznalo dosud pravý smysl života, neví, proč žije a kam spěje. Setkal jsi se se svým Bohem? Poznal jsi svou hříšnost a své zahynutí? Místo zahynutí – okusil jsi však Boží milost, přijal jsi v Pánu Ježíši odpuštění, spasení, život věčný. Jak bys o tom mohl druhým nevyprávět? Jak bys mohl nejít a tu nejradostnější Boží zvěst o spasení lidem nezvěstovat? „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Budeš to ty, bratře, sestro?
Izaiáš byl okamžitě hotov: „Aj, já, pošli mne.“ „Ó jak krásné na horách nohy toho, ježto potěšené věci zvěstuje a ohlašuje pokoj, toho, ježto zvěstuje dobré, ježto káže spasení a mluví k Sionu: Kralujeť Bůh tvůj.“ (Iz. 52, 7). Bůh přijímá nabídku Izaiášovu, ale předem ho upozorňuje na to, že se ve službě setká s tvrdostí lidského srdce. Lidé budou mít uši, ale slyšet nebudou, budou mít oči, ale vidět nebudou, svá srdce zatvrdí, aby nesrozuměli a k Bohu se neobrátili. A Izaiáš se v úzkosti táže: Pane, jak dlouho bude trvat tento neutěšený stav? A Pán mu zjevuje, že tupost smyslů – hluchota, slepota a tvrdost lidského srdce bude trvat tak dlouho, dokud nepřijde na lid desaterá zhouba, nezpustnou města a lid z nich z největší části nevyhyne a dokud země úplně nezpustne... Ach, jaká to bude tedy ta jeho služba? Bude lidem kázat, bude prorokovat, bude lid zvát k Bohu, ku pokání vyzývat, ale nadarmo?!
Přece však alespoň jeden paprsek světla zableskne do jeho nastávající prorocké činnosti. Když totiž takový jilm nebo dub vytneme, pokácíme, za čas z pařezu, z kořene vyrůstají nové výhonky a z  nich se tvoří nový kmen. A tak tomu bude i na poli duchovním. I když se na lid povalí jedna zhouba za druhou a lidské srdce tím vším více se bude zatvrzovat, někteří přece jen uvěří, pochopí a jeho poselství přijmou – a ti budou oporou Božího díla.
Tak se mi zdá, jako by tyto kapitola Písma byla psána pro dnešní dobu. Že by se Pán Bůh dnes ve své slávě a moci lidem nezjevoval? Zjevuje, ale jen těm, kteří jej v upřímnosti svého srdce hledají. A všude tam, kde se člověku Bůh, ať již jakýmkoliv způsobem zjeví, kde se člověk ocitne v Boží přítomnosti, všude tam člověk padá svou tváří do prachu ve vědomí své duchovní bídy a své nicotnosti před Bohem. Prvním krokem k poznání Boha a Jeho cest je poznání své vlastní bídy. Z toho pak vyrůstá touha po záchraně, po osvobození z hříchu a po odpuštění našich vin.
A dnes, zásluhou obětí Pána Ježíše, je Bůh tím více hotov k odpuštění. Ve jménu Ježíšově a pro Jeho zásluhy se dostává plného odpuštění všem těm, kteří po něm touží a u Pána Ježíše hledají. Ty, kteří uvěří a spasení v Pánu Ježíši přijmou, Pán posílá mezi ostatní lid, aby celému světu se dostalo nejradostnější poselství o Boží odpouštějící lásce.
Avšak tak, jak tomu bylo v době Izaiáše, tak je tomu i dnes. Lid má uši, ale o Božích věcech slyšet nechce. Má oči, ale pro Boží věci je slepý. Má srdce, ale to je vůči Bohu tvrdší než kámen. Ruce mnohých Božích svědků příčinou neúspěšné práce umdlévají a mnohý z nich se v úzkosti táže: Pane, až dokud, dokud bude tato tvrdost v lidském srdci i tam, kde se jedná o jeho záchranu? A Boží člověk se přímo leká toho, že uslyší stejná slova, která byla řešena k Izaiáši: Dokud nebude mezi lidem desateré zhouby a dokonalého zpustnutí na zemi...
Je tedy na práce v Pánu daremná? Není! Platí zde slova Písma: Ti, kteří s pláčem seli, s prozpěvováním budou žíti. I když símě námi rozsévané se snad ujme až někdy po letech, některé přeci jenom hned a stává se oporou Božího díla. A třeba jsou houfy Božího lidu malé, Bůh jim sám říká: Neboj se, maličké stádce, nebo se zalíbilo Bohu dáti vám království.
Přesto, že půda pro rozsévání Božího slova je tvrdá, žeň je mnohá, ale dělníků málo. A zde jsme u našeho textu: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Poslání malých církví je, aby byla misijní. Když velké církve zvlažněly, zesvětštily, svému duchovnímu poslání se zpronevěřily, Pán Bůh v nich probouzel jednotlivé duše, které nesnesly duchovní mrtvost, spojovaly se s jinými duchovně probuzenými jednotlivci a tvořili tak zvláštní skupiny Božího věřícího lidu.
V těchto sborech byl každý jednotlivec misionářem, knězem a jeho živelnou touhou bylo jiné přivádět k živé víře v Ježíše Krista. A pokud byla v těchto skupinkách věřícího lidu živelná touha po záchraně jiných, skupinky rostly.
A dnes?! Misijní horlivost, živelná touha zachraňovat jiné, mizí. A v lidstvu? Duchovní úpadek je stále větší. A Boží volání zaznívá mocněji a mocněji: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Probudí nás Boží volání z duchovní ospalosti? Jak dlouho se spokojíme s tím, že přijdeme do shromáždění, vyslechneme Boží slovo a zase odejdeme, aniž by nás to nutilo jít s poselstvím Boží lásky k těm, kteří tuto lásku ještě nepoznali, abychom vyhledávali ty, kteří v skrytu ve svém srdci po Bohu touží a vedli je pak k plné známosti Boží? K tomu nás Bůh vyvolil. Proč tuto kněžskou práci nekonáme?
Jak těžce doléhají na naše svědomí slova našeho Pána, promluvena ke sboru v Efezu: „Ale mám proti tobě, že jsi tu první lásku opustil.“


( kázání č. 5, rok 1961)




Jak jste přijali Pána Ježíše, tak v něm choďte



Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm, a utvrzení u víře, jakž jste naučeni, rozhojňujíce se v ní s díků činěním. (Kol. 2, 6-7)

Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci, ve mnohé úzkosti, ve mnohé trpělivosti, v utišení, v nedostatcích, v úzkostech. (II. Kor. 6, 4)

Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův... (II. Kor. 3, 3)

Zvláštní napomenutí!
Zastavme se u prvního:
Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm, a utvrzení u víře, jakž jste naučeni, rozhojňujíce se v ní s díků činěním.“
Toto zvláštní napomenutí nás vede ve vzpomínkách do doby našeho obrácení se k Pánu a uvěření v Něho. Kteří jsme se vpravdě k Pánu Ježíši obrátili, víme, že to byl tehdy zvláštní stav. Naše svědomí bylo najednou působením Ducha Božího ze spárů hříchu probuzeno. Viděli jsme sebe tak, jak nás vidí Bůh. Ve světle Slova Božího se hroutila všechna naše spravedlnost, všechna naše zdánlivá dobrota a cítili jsme se nejbídnějšími lidmi. Celá naše minulost, se všemi našimi poklesky a pády, s naším zpronevěřováním se Bohu, stála před našima očima a žalovala na nás. Uvědomovali jsme si v plné míře, že v tomto stavu by nikdo z nás před svatým a spravedlivým Bohem neobstál. A proto zvěst evangelia, že Ježíš Kristus přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo, nám zněla jako nejradostnější píseň a my jsme se s tíhou svých vin, v dětinné důvěře, kladli k nohám tohoto Beránka. V této době jsme byli tak zaujati vlastními hříchy, že každý bratr a sestra ve sboru, o kterých jsme věděli, že již Pánu náleží, byli v našich očích jako světci. Vzhlíželi jsme k nim se vší úctou a cítili jsme k nim zvláštní lásku a zvláštní důvěru. A když Pán i z nás sňal břímě našich hříchů, tíhu našich vin, byli jsme tak šťastni, že jsme měli pocit, jako bychom už na zemi ani nebyli. Hlad po Slově Božím byl u nás tak veliký, že jsme se jím nemohli ani nasytit. Shromáždění nám byla krátká, dalšího jsme se nemohli ani dočkat. Přímo jsme prahli po další a další známosti Boha a Jeho cest a každé Boží zaslíbení jsme přijímali s dětinnou důvěrou. Byli jsme jako zrozená nemluvňátka žádostivá duchovního pokrmu. Tak to byl stav našeho nitra v době, kdy jsme přijali Pána Ježíše. Všechno v nás hořelo pro Boží království. Tehdy jsme byli vpravdě šťastnými lidmi. A nyní pochopíme význam napomenutí v našem textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...“ Proč to napomenutí? Protože téměř u každého věřícího člověka stav, jaký nastal při jeho obrácení se k Pánu, se v pozdější době mění. Už není zaujat svou vlastní bídou, ale téměř všechna jeho pozornost je obrácena k nedostatkům a chybám toho druhého a to má na jeho vnitřní stav neblahý vliv. Nejdříve ochladne v lásce k bratřím a to má za následek, že po obecenství s nimi tolik netouží a tím i lehkomyslně začne zanedbávat shromáždění. Dostavuje se zvlažnění, oheň, který v něm hořel, uhasíná. A toto zvlažnění přináší jeden úpadek za druhým. Člověk začne nejprve o pravdách Božího Slova pochybovat, tím mizí z jeho srdce radost ze spasení a člověk se začíná ohlížet po jiných zdrojích a pramenech, ze kterých by čerpal radost a sílu k životnímu boji. A jak se dostane na tato místa, má satan k srdci dveře znovu otevřené. Proto napomenutí:
Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...!“ Na Kristu samém musíme stavět! V Němu musíme zapouštět kořeny své víry, v Něm musíme hledat svůj vzor. Kde v životě věřícího člověka nastal úpadek, nastal tím, že stavěl své přesvědčení na lidech. I když následkem obrácení došlo k velkým změnám, přece jen i věřící člověk zůstává v mnohých věcech nedokonalý. A proto žádný člověk nemůže být naší oporou. Ani věřící. Slovo Boží nás znovu a znovu varuje před tím, abychom hledali svou oporu v člověku. Tak k nám vola prorok Jeremiáš: „Takto praví Hospodin: Zlořečený ten muž, který doufá v člověka a který klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho.“ (Jer. 17, 5). Jinými slovy ,klade člověka za své rámě, aby se o něj opíral. A této chyby jsme se dopouštěli a stále se dopouštíme, ale my máme zapouštět kořeny své důvěry ne v člověka, ale v Krista. „Vkořenění a vzdělaní na něm...“ V člověku, i v tom nejlepším, se vždy za čas dožijete zklamání, protože člověk je třtina větrem se klátící. Zklame, i když nechce zklamat. A tak v životě téměř každého věřícího člověka stav, jaký nastal při jeho uvěření, v době pozdější hlavně příčinou zklamání se v jiných věřících, se mění. Dříve viděl jen tu svou vlastní bídu a proto byl pokorný, Pánu za jeho vysvobození vděčný, žádostivý Božího Slova a lačný dalšího duchovního růstu. Ale jakmile pustil ze zřetele svou vlastní bídu a začal pozorovat a soudit nedostatky druhých, ustydl v lásce napřed k bratřím a později i k Bohu a přišel pád! Co zde činit? Navrátit se k první lásce. Upozorňuji, že to není snadné. Jen plným uvědoměním, že Bůh je vždy hotov k odpuštění, činíme-li pokání, je člověk uschopněn Boží milostí k novému návratu a vrací se v srdce člověka znovu radost ze spasení a toužebný vnitřní klid. Uvědomme si znovu, a to plně, význam napomenutí našeho textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm...“
A nyní přicházíme k dalšímu napomenutí: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ S tímto napomenutím se setkáváme ve Slově Božím znovu a znovu. Proč? Protože Pán Bůh od nás věřících požaduje, abychom byli lidem zvláštním. „Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tit. 2, 14). A v I. Petr. 2, 12 čteme: „Obcování své mezi pohany majíce dobré, aby místo toho, kdež utrhají vám jako zločincům, dobré skutky vaše spatřující, velebili Boha v den navštívení.“ A v ep. Fil. 2, 14-15: „Všecko čiňte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bez úhony a upřímní synové Boží, bez obvinění uprostřed národu zlého a převráceného. Mezi kterými svěťte jako světla na světě.“ Kolik jiných podobných napomenutí nalézáme ve Slově Božím: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ Ve všem! Hned za tímto napomenutím v téže kapitole máme detailně vyjmenováno, v čem všem se máme ukázat jako Boží služebníci: v trpělivosti, v utišeních, v nedostatcích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v pracích, v bdění, v postech, v čistotě, v umění, v dlouhočekání, v dobrotivosti, v Duchu svatém, v lásce neošemetné, v slovu pravdy, v moci Boží, skrze odění spravedlností napravo i nalevo, skrze slávu i pohanění, skrze zlou i dobrou pověst a tak dále. Škoda, že nemáme tolik času, abychom si všechny tyto detaily podrobně rozebrali. Dejte si jednou čas a rozeberte si to v biblické hodině a uvidíte, jaký z toho budete mít užitek. A zase upozorňuji: Abychom mohli naplnit příkaz Písma „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...,“ vyžaduje to především splnění požadavku, který zní: „Chce-li kdo za mnou přijíti,, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj a následuj mne.“ (Mat. 16, 24). V této věci máme vzácný příklad nejen na Pánu Ježíši, ale i na těch, kteří na Bohu založili celý svůj život. Myslím na Abrahama. Když byl jako host v zemi Kananejské mezi Hetejskými a tam mu zemřela manželka, Abraham žádal od Hetejských místo, kde by svou manželku pochoval. Hetejští mu řekli: „Slyš nás, pane milý: Kníže Boží jsi uprostřed nás, v nejpřednějších hrobech našich pochovej mrtvého svého...“ Kníže Boží jsi uprostřed nás. Tím má být každý z nás uprostřed nevěřícího světa a proto to zvláštní napomenutí: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“
A pojďme zase k dalšímu napomenutí Písma: „Poddáni jsouce jedni druhým v bázni Boží.“ Tento požadavek je velmi těžký. Netýká se jen manželů v rodině, ale týká se obzvláště lidu Božího v církvi. Jak málo je jednomyslnosti jak v rodinách, tak v církvi a v celé lidské společnosti. Nic nám není tak těžké, jako být někomu poddán. Tento Boží požadavek je možné uskutečnit jen na poli duchovním, jen tam, kde Boží láska si nás pojí v jedno srdce. Jen Boží láska je v stavu překlenout rozdíly našich povah a zatlačit naše já do pozadí. Ano, někdo musí rozkazovat, někdo musí vést, řídit, ať v rodině, ať v národě, ale nesnáz je v tom, že každý té neb oné věci jinak rozumí, má v tom i jinou zkušenost a nerad se svého názoru vzdává. A přece je tu rozkaz: Jedni druhým poddáni buďte! Každému z nás chybí více pokory, více skromnosti a řekl bych více poddanosti Bohu, Učme se tomu! I v rodině, i v církvi, i v národě. „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratři v jednomyslnosti přebývají.“ Neukáže-li věřící Boží lid více jednomyslnosti, jak ji můžeme žádat od převráceného světa? I sem spadají slova: „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“ Všimněme si ještě dalších slov našeho textu: „Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého.“ (II. Kor. 3, 3). A v předcházejícím verši čteme: „List, ....který znají a čtou všichni lidé...“ Jaká je to veliká přednost, výsada, být listem Kristovým. Co to vlastně znamená? Z našeho života, z našeho jednání, z našich slov mají lidé číst život z Ježíše, život, z něhož by vyzařovaly Ježíšovy myšlenky, Jeho láska, Jeho pokoj, Jeho Duch. Každý člověk je živým listem, z něhož je možno vyčíst, jaký je charakter, jaký život vede, jakými myšlenkami se zaměstnává, jaké tužby naplňují jeho srdce, ale ne každý člověk je listem Kristovým, psaný Duchem Boha živého. Aby se jím člověk stal, musí projít revolucí svého vlastního nitra, svého srdce. Dokud jí neprojde, dokud se nenarodí znovu Duchem, zůstává stále ve stavu, v němž hřích má v jeho životě rozhodující vliv. Neznovuzrozený člověk se marně brání jeho moci. Hříchu propadá člověk vzdělaný i nevzdělaný a z tohoto stavu jej nemůže vysvobodit žádná kultura, žádná vzdělanost. A dokud jsme v moci hříchu, satan sám píše svůj živý list na desky srdce člověka. A tak i nevěřící neobrácený člověk je živým listem, ale živým listem hříchu, z něhož můžete vyčíst jen touhu po osobním blahu, ale také i vnitřní neklid, rozervanost. Jako může člověk vyjít z tohoto stavu? Jedině Ježíš Kristus mocí svého Ducha může v člověku umrtvit hřích a zmocnit ho k novému životu. Ale jen tam, kde člověk přijme Pána Ježíše cele a opravdově a kde se snaží splnit Ježíšovy požadavky do všech důsledků. Kde tak člověk učiní, tam moc Ducha Ježíšova působí v jeho citech, myšlenkách, tužbách, v jeho cítění, úplný převrat. Tam, kde si liboval v hříchu, cítí vůči hříchu odpor a náhradou za pochybný tělesný požitek je mu radost z nového života, Pán Ježíš určuje směr jeho života a tak se stává živým listem. Neříkám, že by věřící člověk byl již dokonalý. Ale požehnaný vliv Ducha Kristova je při něm velmi patrný. Duch Kristův srdce člověka zjemňuje, zušlechťuje. „Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na deskách kamenných, ale na deskách srdce masitých.“
Milá duše! Koho jsi živým listem ty? Kdo určuje směr tvého života? Kdo píše na desky tvého srdce? Čí dílo je možno vyčíst z tvého oka, ze tvé tváře? Dílo Kristovo nebo dílo hříchu? Pán Ježíš volá každého k novému života. To, co vyryl až dosud hřích na srdce člověka, je On hotov smýt svou vlastní krví a je hotov vepsat v srdce člověka svůj Boží zákon a tak jej učinit svým živým listem.
A nyní slovo k nám věřícím: Jak málo si uvědomujeme, na jakou duchovní výši nás Pán Ježíš vyzvedl, aby na nás, na našem životě, ukázal ostatnímu světu moc svého Ducha. Na svém štítu neseme Jeho jméno. K Jeho cti? Nebo k Jeho potupě? Vyzařuje z nás skutečně Ježíšova láska? Ježíšův pokoj? Hotovost ke službě? Hotovost k odpuštění? Jen jméno Ježíš nás opravňuje ke vstupu do Božího království. Nezapomínejme, že Bůh je svatý a že nenechá své jméno vláčet cestami hříchu a tmy.
Vracím se znovu k prvnímu příkazu Slova Božího v našem textu: „Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte. Vkořenění a vzdělaní na něm....“ „Ve všem se chovajíce jako Boží služebníci...“
Končím slovy z I. Petr. 2, 9: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo.“
A ještě II. Kor. 3, 2-3: „List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všichni lidé. Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého...“

(kázání č. 46)

Císařovo císaři, Božího Bohu


Matouš 22, 15-21

Jistý obchodník po celodenní námaze vešel do svého pokoje, kde si chtěl odpočinout. V jeho tváři se zračil určitý neklid. Před chvílí u něho byl zástupce dobročinného spolku a naléhal na něho, aby na určité sociální akce dobročinného spolku přispěl větším peněžním obnosem. Obchodník odmítl a to jej nyní znepokojovalo. A když o tom přemýšlel, ve své lenošce usnul. Zdálo se mu, že někdo zaklepal na dveře a hned po zaklepání vešel do pokoje muž v jednoduchém oděvu, stanul tiše před ním, vytáhl arch popsaného papíru a podal mu jej se slovy: „Zde máte potvrzení vašeho příspěvku na misii. Je vám asi známo, že potřeby na misijní práci v poslední době vzrostly. Nechtěl byste svůj další příspěvek na Boží dílo zvýšit?“ „Ne,“ odvětil tento. „Měl jsem letos veliká, mimořádná vydání. Další příspěvek zvýšit nemohu.“ Cizinec se rozhlédl po přepychově zařízeném pokoji, pak vytáhl další listinu a podal ji obchodníkovi se slovy: „Zde je potvrzení vašeho příspěvku na vydávání křesťanské literatury. Nepřidáte letos na toto dílo?“ „Ne, nemohu.“ Muž vytáhl třetí listinu a znovu ji podal obchodníkovi se slovy: „Zde je potvrzení vašeho příspěvku na rozšiřování Písma svatého. Nemusím vám snad připomínat důležitost tohoto díla. Jste ochoten znovu přispět na toto důležité Boží dílo?“ Tato třetí žádost již přivedla obchodníka do největšího vzrušení. Hněvivě se rozkřikl: „Jestli pak už jednou v těch prosbách ustanete? Neřekl jsem vám dost zřetelně, že více přispět nemohu?“ Muž se vpil svým zrakem do tváře obchodníkovy, jakoby chtěl proniknout až na dno jeho duše a pak k němu pravil: „Dnes je tomu právě rok, kdy vaše dcera zápasila se smrtí. Úzkost svírala vaše srdce, nikde jste neměl klid. Ke komu jste volal oné noci? Před pěti lety jste na pokraji hrobu ležel vy. Domníval jste se, že jste odsouzen zde zanechat rodinu bez otce. Ke komu jste se obracel tenkrát se svými prosbami? Kdo vám tehdy pomohl z hrobu, když vyslyšel vaše prosby? A pamatujete se, před 15 lety jste se cítil bez naděje, bez pomoci, celé dny i noci jste provzdychal na kolenou a byl byste dal celý svět za jiskřičku naděje, že jsou vám vaše hříchy odpuštěny. Od této chvíle nebude Bůh žádat od vás nic, ale také vy nebudete Boha obtěžovat ani jedinou prosbou. Jste spokojen?“ Tato slova pronikla srdce obchodníkovo jako meč. Zhroutil se k nohám cizincovým, ale ten zmizel a obchodník se probudil ze snu. I když to byl jenom sen, obchodník porozuměl, že je to Boží řeč k němu a na mysl mu přišla slova: „Dávejtež tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Klekl na kolena a v modlitbě volal k Bohu: „Můj Bože, co jsem to učinil? Vezmi si nyní všecko, co mám, již nic neodmítám. Co jest všechno toto proti tomu, co jsi ty učinil pro mne.“
Znáte tu píseň:
Co tobě dám, ó Bože můj, za nesčetné milosti tvoje?
Tys bohat, celý svět je tvůj, mé jmění? Jsou jen hříchy moje.
Co tobě dám za dary tvé?
Čím zaplatím já dluhy své?

A jiná naše píseň:
Na kříži jsi, Jezu tichý, v krvi zmíral za mé hříchy,
trest jsi moji nesl pýchy.
Všechen bol byl pro mne tvůj. Co já dal ti, Pane můj?

Nemáme skutečně, co bychom Bohu dali? Zde stojí: Dávejte, co je Božího – Bohu! A co je Božího z toho, co vlastníme? Všecko, celý náš život! Jím dýcháme, hýbeme se, i trváme, jak praví Písmo. Každým vdechnutím i vydechnutím jsme závislí na Jeho moci. Stačí jediný pokyn našeho Boha a náš život se zastaví i v nejlepším jaru let našeho života. Nikdo z nás není pánem ani jediné vteřiny našeho života. A přece si počínáme tak, jako by Bohu nic nenáleželo a jako by Bůh neměl žádné právo na náš život. Na všecko jiné máme čas, jen ne na Boha, na všecko jiné máme peníze, jen ne na Boží dílo. Nejeví se v tom naše nevěrnost, by přímo vzpoura vůči našemu Bohu? „Dávejtež tedy, co je císařovo, císaři!“ U tohoto požadavku se zastavovat nemusíme. My dobře víme, že vláda tohoto světa, stát, to, co od nás potřebuje a co jsme mu povinni, dostane. Má k tomu zákony. Zkuste nezaplatit žádanou daň. Vymluvte se, že vám na zaplacení daně nezbylo, že jste měli jiné výlohy – bude vám platná taková výmluva? A jaké by to byly úřady, aby se ve státě neudržely potřebný pořádek?! Tedy u slov – císařovo císaři – se zastavovat nemusíme.
Pán Bůh má jiné metody. Svojí láskou zahrnuje celý svět. Přijďte k němu kdykoliv se vztaženou rukou, nikdy není vašimi prosbami unaven a nikdy vás nenechá odejít s prázdnou rukou. Ano, dává i tam, kde jej neprosí, kde se mu rouhají a kde jej nenávidí. Za všechnu lásku žádá od nás jedinou věc – naše převrácené srdce. A zase ho žádá ne pro sebe, ale pro naše dobro, aby ho mohl očistit, vysvobodit z moci otroctví hříchu a tak nás učinit šťastnými. Aby nás přesvědčil o své lásce k nám, aby nám učinil pochopitelné, jaké má s námi plány, používá tisíce různých způsobů a cest. Vychvacuje nás z mnohé zhouby, zdržuje naše nohy před upadnutím do zkázy a zahynutí, aniž bychom o tom vždy věděli. Teprve věčnost nám jednou zjeví, kolikrát nás Boží ruka uchránila před nebezpečím a zkázou.
A jak se mu za všechnu Jeho lásku odměňujeme? Ne jinak, než onen obchodník. Unavuje nás, máme-li více času věnovat Božímu království, modlitbě, úvahám Slova Božího, shromáždění, roztrpčuje nás, žádá-li se od nás větší obětavost, větší příspěvek na misii a máme stále dojem, že je po nás příliš mnoho žádáno a že přinášíme Božímu dílu příliš velké oběti. A přece zdaleka nedáváme Bohu to, co je Božího. Co kdyby k nám přišel Bůh s podmínkou, že nebude od nás už nic žádat, ale že také jej nesmíme obtěžovat s žádnou naší prosbou? Dávejte, co je Božího – Bohu! Především mu dejte svoje srdce! Náleží Jemu! Nikdo tak nerozumí našemu srdci jako On! U nikoho se člověk necítí tak bezpečen jako u Něho! Nikdo nedovede naše srdce uklidnit, utišit, uspokojit jako Pán Bůh sám! Když vás všecko zklamalo, když nikde nenalézáte klid a pokoj, v Bohu ho naleznete.
Když byl president Wiliam McKinley na ulici zasažen vrahovou zbraní a klesal k zemi, šeptal si slova známé písně Blíž tobě, Bože můj... A v umírání žádal kolemstojící, aby mu na rozloučenou zazpívali tuto píseň. V den a hodině jeho pohřbu všechny továrny zastavily práci, zastavily se i všechny vlaky a povozy na ulici. Všecko ustalo od práce. A před mnohatisícovým pohřebním zástupem se nesla požadovaná píseň.
Co se odehrávalo 14. dubna 1912 na potápějící se lodi Titanic, je vám známo. Po naplnění všech záchranných člunů zůstalo ještě na tonoucí lodi 1635 cestujících. Pro ty nebyla záchrana. Byli odsouzeni k smrti utonutím. Děs a zmatek, hrůza smrti se zmocnila všech. Smrt se blížila každým okamžikem. A do této hrůzy zazněl chorál lodních hudebníků Blíž, tobě, Bože můj, jen tobě blíž. I hudebníci byli odsouzeni ke smrti utonutím. Jsem si jist, že tito hudebníci nikdy v životě nehráli tuto píseň s takovým citem, s takovým pohnutím, jako ve chvíli, kdy se smrt blížila ke všem, kteří zůstali na lodi, až konečně chladné moře pohltilo všech 1635 životů. Není v životě taková katastrofa, taková rána, která by mohla uvést v zoufalství srdce odevzdané cele Bohu. I v největší bolesti, v největším neštěstí, takové srdce nalézá ve svém Bohu mocnou oporu, může-li volat k Bohu v plné důvěře: Blíž tobě, Bože můj, jen tobě blíž, protože v odevzdání se Bohu najde svoji radost i uklidnění.
Na prvním místě mu náleží naše srdce. Dejte mu i váš čas. Než se nadějete, bude i váš život u konce. Pán bude žádat po vás vaše účty, jak jste čas svého života využili. Každému z nás Bůh svěřil určité hřivny, abychom jimi těžili pro blaho našich bližních, pro uskutečňování království Božího na zemi. Jak využíváš svůj volný čas pro záchranu jiných? Jak to dopadlo se služebníkem, který svěřenou hřivnou žádnou jinou nezískal? Sám Pán nad ním vynáší soud: Služebníku zlý a lenivý! A co následovalo? Uvržení do ohně! Bratře, sestro! Jak hospodaříš s časem? Získáváš jiné duše pro Krista? Tisíce duší kolem tebe hyne a co činíš pro jejich záchranu? Dáváš i v této věci co je Božího Bohu?
Také tvoje peníze náleží Bohu. A přece právě dávání obětin na Boží dílo je nejpalčivější otázkou ve sboru. Opilce - vylučujeme. Smilníka, cizoložníka – vylučujeme. Kolik znáte případů že by někdo byl vyloučen pro lakomství? A neprohlašuje Písmo svaté jasně a zřetelně, že ani lakomce do království Božího nevejde? Většina kazatelů se peněžní otázce ve sboru raději vyhne, ale kapitola o dávání na Boží dílo je právě tak zvěstí Ježíšova evangelia, jako i ty jiné zvěsti. A ochotný dárce má ve Slově Božím veliká zaslíbení. Bůh takovým zaslibuje, že jim otevře průduchy nebeské a těmi na ochotné dárce shrne takové požehnání, že ho nebude umět ani přijmout a že přimluví těm, kteří vnáší zhoubu do našeho života a maří výsledky naší práce, aby tak činit nemohli. Ano i naše peníze patří Bohu.
Když křtěnci jednoho sboru vstupovali do vody, aby ve křtu vyznali svého Spasitele, jeden z nich se najednou obrátil a rychle se vracel na břeh. Kazatel se domníval, že si to v poslední chvíli rozmyslel a že se pokřtít nedá. Ale ten si šel pro svoji peněženku a prohlásil, že nejen on, ale i jeho peněženka musí od této chvíle náležet cele Bohu. Rozumíte tomu? Dávejte, co je Božího Bohu! Pamatuj, že Bůh ti tisíckrát nahradí to, co jsi obětoval z lásky pro Jeho dílo.
Dej Bohu celého sebe. Neboj se, že tím něco ztratíš. „Kdo by nalezl duši svou, ztratí ji, ale kdo by ztratil duši svou pro mne, ten ji nalezne.“ Neboj se ztratit kus svého já pro Boží věc. Kolem skupiny koupajících se dětí v řece šel starší pán. Najednou se strhl mezi dětmi křik. Jeden chlapec tonul. Tento pán slyšel volání dětí o pomoc, ale jeho srdce se to nedotklo. Má se vydávat v nebezpečí pro nějaké žebrácké děcko? Zneklidněn touto příhodou pospíchal domů. Doma se ptá po svém synu. Měl jenom toho jednoho. Nikdo nevěděl, kam odešel. Hledá ho po domě, po zahradě, chlapec nikde. V tom se blíží k jeho domu houf chlapců a vlečou mrtvolu utopeného dítěte. Byl to jeho jedináček.Chápete, co se dělo nyní v jeho duši? Bál se ztratit sebe a tím ztratil to, co mu bylo nejdražší.
Tak je to často v duchovním životě. Lidé se zdráhají vydat své srdce Bohu, a domnívají se, že by tím ztratili kus svého života, že by nic neužili, ale právě tím spějí vstříc jisté zhoubě. Co je tu hříchem podlomených mladých životů, kteří „užíváním si“ si zničili zdraví a předčasně si tím vykopali hrob. Co je tu uštvaných, hříchem znavených, zklamáním zlomených srdcí, kteří nenašli v životě to, po čem toužili – radost a uspokojení srdce. A přece mohli být šťastnými lidmi, kdyby dali Bohu to, co Bohu patří. Chceš-li sebe zachovat, musíš sebe nejdřív ztratit. Znáte přísloví našich otců? Kdo umře, než umře, neumře, až umře. Jsou to slav J. A. Komenského, který na jiném místě praví: Nemůžeš lépe začít svůj život, jako myšlením na smrt. A co tím myslí? Posuzování všeho z hledisky věčnosti. Nežít lehkomyslně, lehkovážně. Ano, povrchnímu člověku se zdá, že vydáním se Bohu člověk z tohoto pozemského života mnoho ztrácí, že nic neužije. Že mnoho ztratí, to je pravda. Dva přátelé mezi sebou polemizovali. Jeden pravil druhému: „Ty jsi příčinou svého náboženského fanatismu mnoho ztratil.“ „To máš pravdu,“ odpovídá tento. „Ty mne přece znáš. Víš, že jsem dříve chodíval v sobotu od výplaty přímo do hospody a tam v kartách a v alkoholu často nechal celou výplatu. Ženě místo peněz jsem přinesl nadávky a bití. Děti i žena každou sobotu očekávaly s hrůzou. Od té chvíle, co jsem se vydal Bohu, jsem tuto zhoubnou vášeň ztratil. V sobotu jdu z továrny přímo domů, ženě, která mě i s dětmi s radostí očekává, odevzdám vždy celou výplatu a spojenými silami zdoláváme těžkosti a boje, které život s sebou přináší. Další, co jsem ztratil, je otroctví tabáku. I když mě lékař tolikrát varoval, že si přílišným kouřením moje plíce zničím, kouřit se muselo, i když doma často nebylo ani na sůl. A co jsem ještě ztratil, je bývalý nepokoj v mé duši. I když jsem vášnivě Boha popíral, věčnosti se vysmíval, každá myšlenka na smrt mě silně znepokojovala a přes všechno namlouvání si, že Bůh není, v hloubi mého nitra se ozývalo vědomí, že Bůh je. A pomyšlení, že se jednou setkání s Bohem nevyhnu, vyvolávalo v mé duši velký nepokoj. Odevzdáním se Bohu jsem i tento nepokoj ztratil. Ještě i jiné věci jsem ztratil, ale v Bohu jsem našel za ně takovou náhradu, že ztracených věcí nelituji.“
Dávejte, co je Božího Bohu! Dejte mu své srdce, svůj čas, své peníze, své síly a schopnosti, dejte mu samého sebe a váš život se stane bohatším, plnějším a radostnějším. Vyšli jste z rukou Stvořitele a nebudete šťastni, dokud se k Bohu nenavrátíte. V Bohu teprve najdete – sebe. Cestu k Bohu nám upravil Pán Ježíš svojí obětí na kříži. Ať jsi kdokoliv, ať jsi se prohřešil vůči Bohu čímkoliv, v Ježíši Kristu máš cestu k Bohu otevřenou. On, Ježíš, s tebe sejme jakoukoliv tíž, ať už je to tíž hříchů nebo denních starostí. Ve jménu Ježíše smíš předstoupit před Boží tvář takový, jaký jsi. U proroka Izaiáše čteme: „Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.“
Velmi se mne vždy dotýká vyprávění Komenské, v němž líčí své setkání s Kristem, kdy Kristus k němu promlouvá takto: „Vítej, vítej, můj synu a bratře milý! Kde jsi byl, synu můj? Kde jsi byl tak dlouho? Kudy jsi chodil? Co jsi ve světě hledal? Potěšení? I kde jsi ho hledati měl, než v Bohu? A kde Boha, než v chrámě jeho? A který chrám, než chrám Boha živého, který on sám sobě připravil – srdce tvé vlastní. Díval jsem se, synu můj, když jsi bloudil, ale již jsem se déle dívati nechtěl. Přivedl jsem tě k sobě. Nebo tu jsem zvolil sobě palác k bydlení svému. Chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, co jsi ve světě marně hledal. Pokoj, utišení, slávu a sytost všeho. Toť slibuji, že zklamán nebudeš.“ Našel Komenský v Kristu, co tak dlouho hledal marně ve světě? Našel. Svědčí o tom další části jeho populárního spisu Labyrint světa a ráj srdce.
Milá duše! I ty marně hledáš ve světě ukojení všech tužeb svého srdce. Najdeš ho jedině v Bohu zjeveném v Ježíši Kristu, Navrať se k Němu tak, jak se navrátil Komenský a tisíce jiných významných mužů i žen. Z Boha si vyšel – nebudeš šťastný, dokud se k Bohu nenavrátíš. Bůh tě stvořil pro sebe, patříš tedy Jemu. Dej tedy Bohu to, co je Božího - sebe. A teprve v Bohu sama sebe nalezneš.

(kázání č. 21, rok 1967)

Boj Izraele s Amalechem


II. Mojž. 17, 8-16

Již vícekrát jsme si připomínali při modlitební hodině tento starozákonní děj a přece se k němu znovu vracím. Naučení, které z něho plyne, má tak veliký význam, že bych si přál, aby se nám všem vryl do paměti pro celý náš život.
Na rozkaz Hospodinův se Izrael bral z Egypta do zaslíbené země. Po mnohých útrapách, které cestou prožívali, neb cesta vedla pouští, se přiblížili k obydlené zemi. Avšak národ v této zemi bydlící vytáhl vojensky proti Izraeli a chtěl jim znemožnit další cestu. A tak došlo k boji. Maličko se zastavme. Život křesťana je také útěkem z Egypta a pouť do zaslíbené země a sice z duchovního Egypta, kterým se myslí život zotročený hříchem. Duchovní otroctví, kde člověk není pánem vlastní vůle, kde podléhá každému pokušení, kde je otrokem svých vášní, to je ten duchovní Egypt, ze kterého nám Bůh přikazuje jít a v Pánu Ježíši nám ukazuje cestu do nové, zaslíbené země, do nového, hříchem nezotročeného života. Spisovatel John Bunyan nazval cestu křesťana Cestou z města zkázy na horu Sion. A také tomu tak je. Život věřícího člověka je útěk ze zkázy na horu Sion. Když Izrael vyšel z Egypta, musel snášet na poušti tolik různých pokušení, že ještě nebyl s jedním hotov a již upadal do druhého. A není to tak i v životě křesťana? Ó, co tu je pokušení... Zásoby, které se vzal Izrael z Egypta, byly uprostřed pouště vyčerpány. Kdo jim nyní dá chléb? Hlad se na ně šklebil ze všech stran, k tomu ještě nedostatek pitné vody, lid ve své důvěře v Boha zakolísal. Kolikrát i v našem životě přichází chvíle, kdy naše důvěra v Pána zakolísá. Přečtete-li si pozorně celý popis, kde nám Slovo Boží vypravuje o cestě z Egypta do zaslíbené země, najdete v tom popisu svůj vlastní životopis.
A nyní k našemu textu. Tažením Amalecha proti Izraeli k boji přišla nová a těžko překonatelná překážka na cestě. Ale Mojžíš, tento statečný služebník Hospodinův, se nezastavil ani před ní. Zavolal si Jozue, poručil mu vybrat nejstatečnější muže a s nimi vytáhnout do boje proti Amalechovi. Sám pak se dvěma muži, Aronem a Hurem, vstoupil na horu, zde vztáhl své ruce k Bohu a volal o vítězství.
Bratři a sestry! Satan se vždy pečlivě stará, aby věřícímu člověku v cestě za Kristem stavěl nové a nové překážky. Nepodaří-li se mu jedno pokušení, jedna nástraha, přijde s druhou. V kladení překážek je neúnavný. Často se nám zdá: Jen tuto jednu věc kdybych měl za sebou, pak už mi bude dobře. Ale sotva jsme s ní hotovi, už máme co činit s věcí druhou. Jen si nikdy nemysleme, že nás nechá satan bez boje, bez překážek, bez pokušení. Avšak v našem textu nám Bůh ukazuje, jak vítězit. V údolí se srazila dvě vojska, izraelští a amalechitští. Na hoře se srazil ve svých modlitbách Mojžíš s Bohem. Amalech bojuje silou těla, Izrael silou těla a silou modliteb. Kde je větší síla? Bylo to nejlépe vidět, když vztažené Mojžíšovy ruce únavou klesly. Tím okamžikem vítězil Amalech. Sotva však vztáhl Mojžíš své ruce k Bohu, vítězil Izrael. Ó ta síla vycházející z modliteb!
Mám otázku. Jestliže jen vítězily modlitby Mojžíšovy, proč se Izrael šikoval k boji mečem? Proč se namáhat tělesně, když duchovní síla je tak mocná? Nebyla jejich tělesná námaha zbytečná? Co myslíte? Znáte přísloví: Modli se a pracuj. O čem nám mluví? Že to duchovní je spojeno s tělesným. Jsou mnozí, kteří se modlí, aby je Pán Bůh vysvobodil z jejich tělesných vášní. Ale sami bez boje své tělo vášním vydávají. Mohou tak zvítězit? K vítězství je třeba, aby bojoval duch i tělo. Duch na modlitbách, tělo vzepřením se zlému. Tak to vidíme ve Slově Božím. A ještě jednoho si všimněme: Kdo dřív zemdlel? Jozue s mečem v ruce nebo Mojžíš se vztaženýma rukama v modlitbě? Je to zvláštní, že v modlitebním životě člověk vždycky dříve zeslábne. Nepozorovali jste to sami při sobě? Jak je dobře, máme-li po levém i pravém boku takové Arony a Hury, kteří ve chvíli, kdy v modlitbách umdléváme, jsou ochotni podepřít naše k Bohu vztažené ruce, až je vítězství na naší straně. Jak dlouho byly ty ruce vztažené k modlitbě? Až do západu slunce. Slunko zapadlo, boj byl vítězně dobojován. Amalech byl poražen a Izrael mohl pokračovat ve své pouti do země zaslíbené.
Bratři a sestry! I den našeho života se chýlí k západu. Než se nadějeme, přiblíží se večer našeho života. Bude boj dobojován? Bude náš Amalech poražen? Budou všechny překážky, které nám satan stavěl do cesty, překonány? Bude vítězství na naší straně? Budeme moci pokračovat do nebeského Kanánu? Záleží na tom, jsou-li naše ruce vztažené k Bohu a zůstanou-li k Bohu vztažené až do toho času, kdy se přiblíží večer našeho života.
A ještě jedna věc. Když Aron a Hur viděli, že ruce Mojžíšovy, vztažené k Bohu, klesají únavou, hned přiskočili a podepřeli je. Snad vidíš svého spolubratra, spolusestru, že v modlitebním úsilí klesají, umdlévají a že jim hrozí duchovní porážka. Nechtěl by jsi přiskočit a podepřít jejich zemdlené ruce? To je požehnání modliteb. Na modlitbách se vyhrávají naše bitvy. Bez této síly modliteb je všechno naše úsilí marné.

(kázání č. 161, rok 1931)