Pět zvláštních napomenutí

I. Kor. 16, 13-14

1. Bděte!

2. Stůjte u víře!

3. Zmužile sobě počínejte!

4. Buďte silní!

5. Všecky vaše věci ať se dějí v lásce!

1. Bděte!

Jinými slovy: Stůjte na stráži! Proč? „Střízliví buďte, bděte; nebo váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral.“ (I. Petr. 5, 8). Zlo i dobro si znovu a znovu razí cestu k našemu srdci. Nejsme na takové duchovní výši, abychom vždy v pravý čas dovedli vystihnout, pochopit, co je zlem a co je dobrem. Nejednou se rozhodujeme pro tu či onu věc v domněnce, že to bude pro nás dobré a teprve po čase poznáváme, kolik bolesti a zklamání jsme si tímto rozhodnutím způsobili. Zlo je nebezpečné tím, že se nám jeví často jako dobro. Čteme v Písmu, že i satan se proměňuje v anděla světlosti: „Nebo i sám satan proměňuje se v anděla světlosti.“ (II. Kor. 11, 14). Také satanovo služebníci, a těchto služebníků má satan mezi lidmi dost a dost, nám podávají jed hříchu v lahodných pilulkách. Kdyby satan útočil na člověka přímo, tak bychom se mu bránili. On však používá tisíce lstí a své úmysly dovede předkládat člověku tak lahodně a žádostivě, že nás získává pro své zhoubné záměry bez jakéhokoliv odporu z naší strany. V této věci je satan mistrem. Proto nás Bůh vyzývá ve svém Slově: Bděte! Především máme tedy bdít nad tím, aby si satan nenašel nějakou cestičku k našemu srdci. Podaří-li se mu to, pak se hned zmocní našich myšlenek, našich citů, našeho chtění a svým lstivým způsobem nám vnutí svou vůli, své plány, aniž bychom si to stačili uvědomit, že jsme v jeho vleku. Často a často mi přichází na mysl slova Písma: „Maličko pospíš, maličko zdřímeš, maličko složíš ruce, abys poležel, V tom přijde jako pocestný chudoba tvá, a nouze tvá jako muž zbrojný.“ (Přísl. 6, 10-11). Maličko pospíš, maličko zdřímneš. Aby člověk duchovně padl, stačí jen maličko duchovně zdřímnout a duchovní chudoba se hned dostaví. Jak vážné je napomenutí: Bděte!

Druhá věc, ve které máme bdít, je znamení druhého příchodu Ježíše Krista: „Bdětež tedy; nevíte zajisté dne ani hodiny, v kterou Syn člověka přijde.“ (Mat. 25, 13). Poslední doba před druhým příchodem Ježíše Krista bude plná vzrušujících událostí. Nenávist mezi lidmi se vystupňuje. Válečné běsnění zachvátí celý svět. Pokoj bude vyzdvižen ze země. Lid propadne tělesným vášním jak za doby Noe. Země bude postižena zemětřesením a hladem. Člověk bude zaujat samým pečováním o hmotné. Proto: Bděte!

2. Stůjte u víře!

Všechny události posledních dnů budou takového charakteru, že víra člověka v Boží Slovo, v Boží zaslíbení, v Boží království, bude otřesena. „Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Luk. 18, 8). Víra věřících bude podrobena takovým zkouškám, že kdyby Pán Bůh neukrátil těchto dnů z lásky k věřícím, nebyl by spasen ani jeden člověk. Pán Ježíš praví: „Nebo bude tehdáž ssoužení veliké, jakéhož nebylo od počátku světa až do té chvíle, aniž kdy potom bude. A byť nebyli ukráceni dnové ti, nebyl by spasen žádný člověk. Ale pro vyvolené ukráceni budou ti dnové.“ (Mat. 24, 21-22). Když jsem odcházel do I. světové války v roce 1915, byl jsem tak plný Božího života, že jsem se domníval, že není na světě takové utrpení, které by mě mohlo připravit o důvěru k Bohu. A netrvalo to ani půl roku a já jsem byl tělesně i duchovně tak ubit, že jsem si znovu kladl otázku, je-li Bůh či není. A je-li, jak se může na to trpení lidstva dívat? Nebyl jsem schopen ani modlitby, ani čtení Slova Božího. A trvalo to delší dobu, než jsem se z duchovních mrákot probral a než jsem byl znovu ve víře v Boha utvrzen.

Stůjte u víře! „A protož kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“ (I. Kor. 10, 12). Víra se ukáže teprve v soužení. Nikdo z nás by neobstál, kdyby Pán sám nad naší vírou nebděl. Všichni známe slova Pána Ježíše: „I řekl Pán: Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá.“ (Luk. 22, 31). Jen si nemysleme, že naše víra je tak pevná, že žádná životní zkouška ji nemůže zlomit. Kdyby Pán sám nad naší vírou nebděl a za nás u Otce se nepřimlouval, podlehli bychom při prvním satanovo tříbení. Přesto je však nutné, abychom se ve víře prohlubovali a to především:

• dokonalou známostí Slova Božího a co nejhlubší známostí Boha a Jeho cest
• stálým, živým, osobním obecenstvím s Bohem. Vždyť hlavní příčinou naší nedůvěry vůči Bohu je většinou jen naše nedostatečná známost Božího slova a nedostatečná známost předivných Božích cest.

Stůjte u víře! Na jiném místě ten samý apoštol volá: „Sami sebe zkušujte, jste-li u víře; sami sebe ohledujte. Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás? Leč jste snad zavrženi.“ (II. Kor. 13, 5). Nikdo z nás nemůže zabránit, aby se nějaká pochybnost nevetřela do našeho srdce, ale tomu můžeme zabránit, aby tato pochybnost vůči Bohu nenašla v našem srdci trvalý domov. Pochybnosti vůči Bohu nebo Jeho slovu, to jsou šípy satanovo, kterými satan usiluje zranit naše srdce do takové míry, abychom ztratili důvěru k Bohu. Proto nám Slovo Boží radí, abychom vzali na sebe celé odění Boží, zvláště pak štít víry, o který by se každý šíp satanovo odrazil. „Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli státi proti útokům ďábelským.
Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko. A protož vezměte celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý, a všecko vykonajíce, státi.
Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou, a oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti,
A obuté majíce nohy v hotovost k evangelium pokoje, A zvláště pak vezmouce štít víry, kterýmž byste mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka toho uhasiti. Lebku také spasení vezměte, i meč Ducha, jenž jest slovo Boží, Všelikou modlitbou a prosbou modléce se každého času v Duchu, a v tom bedliví jsouce se vší ustavičností a prošením za všecky svaté.“ (Ef. 6, 11-18).

3. Zmužile sobě počínejte!

Zmužilost vyplývá z vědomí, že ne náš je boj, ale Boží. Myslím na boj Davidův s Goliášem. Jaký to byl nerovný boj! Na jedné straně slabý mládeneček s holí a prakem a na druhé straně obr Goliáš s obrovským mečem a kopím. Podle lidského mínění to bylo ze strany Davida hotové šílenství pustit se do takového boje. A přece David zvítězil. V čem bylo jeho vítězství? Goliáš šel do boje ve vědomí své vlastní síly, ale David šel do boje ve jménu Hospodinově. „Ty jdeš ke mně s mečem a s kopím a s pavézou, ale já k tobě jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk Izraelských, kterémuž jsi ty utrhal.“ (I. Sam. 18, 45) A tak to vidíme v historii lidstva znovu a znovu. Tam stojí armáda Syrského národa o několika stech tisících a proti nim jde Gedeon s třemi sty neozbrojenými muži, ale na rozkaz Hospodinův. A hle – 185 000 padá na nerovném bojišti, usmrceno andělem Hospodinovým a zbytek prchá v šíleném zmatku z bojiště a vítězství je na straně Gedeona.

Ano, zmužilost prýští z víry a z radostného vědomí, že v rukou Božích jsou osudy jednotlivců i celých národů.

Zmužile sobě počínejte! I když se nám zdá, jakoby jen a jen zlo všude triumfovalo, konečné vítězství je vždy na straně Božího království.

4. Buďte silní!

Buďte silní – ale v Bohu! „V utišení se a v doufání bude síla vaše.“ (Iz. 30, 15). Naší silou je Pán Bůh sám. Izaiáš volá ke svému národu: „Probuď se, probuď se, oblec se v sílu...“ (Iz. 51, 9). Kdo byl tou silou Izraele? Pán Bůh sám! Dokud se Izrael spolehnul na tuto sílu, vždy vítězil nad svými nepřáteli. Žalmista volá: „Hospodin světlo mé a spasení mé, kohož se budu báti? Hospodin síla života mého, kohož se budu strašiti?“ (Žalm 27, 1).

Buďte silní! Jak? Ve svém Bohu! „Hospodin bojovati bude za vás.“ (II. Mojž. 14, 14). Člověk se rád vychloubá svojí vlastní silou, ale kdo tak činí, vztahují se na něj slova Písma: „A potru vyvýšenost síly vaší, a učiním nebe nad vámi jako železo, a zemi vaši jako měď. Nadarmo bude vynaložena síla vaše.“ (III. Mojž. 26, 19-20). „Onť ostříhá noh svatých svých, ale bezbožní ve tmě umlknou; nebo ne v síle záleží síla člověka.“ (I. Sam. 2, 9). Apoštol Pavel vyznává: „Protož líbost mám v nemocech, v pohaněních, v nedostatcích, v protivenstvích, a v úzkostech, pro Krista. Nebo když mdlím, tehdy silen jsem.“ (II. Kor. 12, 10). Jak tomu rozumět? Když mdlíme, tehdy cítíme největší potřebu té Boží síly a právě tehdy se nám jí dostává. Dokud máme pocit své vlastní síly, pokoušíme se zdolat těžkosti a nesnáz sami, teprve když poznáváme, že na ty neb ony problémy ani zdaleka nestačíme, tady nás to pak vede k Bohu a Bůh nás zmocňuje svou silou a to je teprve pravá síla. Neboť ne v síle záleží síla člověka. Proto nás Slovo Boží vyzývá: „Hledejte Hospodina i síly jeho,“ (I. Par. 16, 11). A dále: „Oči zajisté Hospodinovy spatřují všecku zemi, aby dokazoval síly své při těch, kteříž jsou k němu srdce upřímého.“ (II. Par. 16, 9). Prorok Izaiáš říká: „Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly.“ (Iz. 40, 31). A v knize Přísloví: „Silou jest upřímému cesta Hospodinova.“ (Přísl. 10, 29).

Buďte silní!

Ukázali jsme si tedy jasně, v čem má být ta naše síla. Naší sílou má být Pán Bůh sám a očekáváním na Něho máme nabývat vždy znovu a znovu novou sílu.

5. Všecky vaše věci ať se dějí v lásce!

Proč tento zvláštní příkaz? Splněním tohoto příkazu se máme odlišovat od ostatního světa. Svět nezná lásku. U něho platí oko za oko, zub za zub. Pán Ježíš však prohlašuje: „Slyšeli jste, že říkáno bylo: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého. Ale jáť vám pravím: Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví,
Abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích; nebo slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.
Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní?
A budete-li pozdravovati toliko bratří svých, což více činíte? Však i publikáni to činí.
Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Mat. 5, 44-48).

Všecky vaše věci ať se dějí v lásce!

Plnit tento Boží příkaz jsme se ještě nenaučili. Milovat i nepřátele – jak to dokázat? Vždyť nedovedeme ani splácet lásku láskou. Nedovedeme milovat ani ty, kteří nás milují, jak bychom dovedli milovat ty, kteří nám činí bezpráví a kteří nás nenávidí? A přece právě tento Ježíšův příklad je pro nás měřítkem, jak daleko jsme se přiblížili k Bohu a jak daleko jsme povolní jeho požadavkům a jeho vedení.

Divíte se, že Boží soudy stíhají i nás věřící? Nejsme i my nakloněni k tomu, oplácet hněv hněvem, nenávist nenávistí, oko za oko, zub za zub? Ach, kolik vlastností starého člověka se projevuje v životě, v jednání každého z nás, i když o sobě tvrdíme, že jsme znovuzrození. Kdy, kdy naplníme příkaz Písma: Všecky vaše věci ať se dějí v lásce? Kolik odpouštějící lásky je třeba na Boží straně vůči nám, ale jak málo je této odpouštějící lásky na naší straně vůči našim bližním! A přece Pán Bůh chce, abychom právě splněním Božího rozkazu se odlišovali od ostatního světa. „A budete mi lid zvláštní.“ Zde musíme pokorně sklonit hlavu a vyznat: „Služebníci neužiteční jsme.“ Je to tím, že Pán Bůh není v našich srdcích ten první a poslední a proto je nutné ještě mnohé Boží přepalování. „Aj, přepálím tě, ačkoli ne jako stříbro, přeberu tě v peci ssoužení. Pro sebe, pro sebe učiním to. Nebo jakž by mohlo v lehkost vydáno býti? Slávy své zajisté jinému nedám. Slyš mne, Jákobe a Izraeli, povolaný můj: Já jsem, já první, já jsem i poslední.“ (Iz. 48, 10-12).

A proto nereptejme, jestliže nás Pán Bůh stále ještě znovu a znovu přepaluje. Pokoušejme se znovu a znovu řešit věci cestou lásky. Vyžaduje to veliké sebezapření a proto Pán Ježíš položil všem těm, kteří chtějí vejít v slávu Jeho příbytků požadavek: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“ (Mat. 16, 24). Je to možné jen při plnění všech uvedených příkazů Slova Božího:

1. Bděte!

2. Stůjte u víře!

3. Zmužile sobě počínejte!

4. Buďte silní!

5. Všecky vaše věci ať se dějí v lásce!