Navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil

Izaiáš 44, 21-22

Pamatujž na to, Jákobe a Izraeli, proto že jsi ty služebník můj. Já jsem tě sformoval, služebník můj jsi, Izraeli, nebudeš u mne v zapomenutí. Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.

Bůh je Stvořitelem a Otcem každého z nás. Život dává jedině Bůh. Jím žijeme, hýbeme se i trváme. Bůh otvírá život matky, aby rodila nebo ji činila neplodnou. Jen z moci Boží se stává muž otcem a žena matkou. Zde platí plně slova Písma: „Já jsem tě sformoval, služebník můj jsi.“

A poněvadž člověk je jeho dílem, Bůh nemůže na člověka zapomenout. „Ale řekl Sion: Opustiltě mne Hospodin, a Pán zapomenul se na mne. I zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého? A byť se pak ony zapomněly, já však nezapomenu se na tě. Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou.“ (Iz. 49, 14-16).

Bůh nemůže nikdy na své stvoření zapomenout. A kdyby jeho tvor, člověk, zbloudil sebevíce z jeho cest, kdyby se člověk svému Stvořiteli sebevíce zpronevěřil, odcizil, od něho vzdálil, kdyby se poskvrnil sebevětším hříchem a nepravostí, Bůh nemůže na něho zapomenout. Bůh nepřestává být člověku Otcem, i když se stane nezdárným jeho synem nebo dcerou. Jestliže se naše děti stanou neposlušnými, jestliže se nám odcizí tak, že jdou svými vlastními cestami přes naše rady, přes naše napomínání, uvedou-li naše jméno v pohanění a v potupu, my se vůči nim můžeme zatvrdit, ale nemůžeme je vykořenit z našeho srdce a vědomí, že jsou našimi dětmi a nemůžeme vykořenit z našeho nitra touhu, aby se tyto naše děti vzpamatovaly a v naši náruč navrátily. Přes všechno jejich zpronevěření se vůči nám, ony zůstávají našimi dětmi.

Tak je to i s poměrem člověka vůči Bohu a Boha k člověku. Bůh nemůže na člověka zapomenout vždyť je Jeho dílem, Jeho, třeba nezdárným, dítětem. A tuto skutečnost nám sám Pán Bůh zde ve svém Slově skrze služebníka Izaiáše osvědčuje: Pamatujž na to, Jákobe a Izraeli… Já jsem tě sformoval, služebník můj jsi…, … nebudeš u mne v zapomenutí. Nebyl a není neposlušnější a zatvrzelejší a odpornější národ vůči Bohu, jako byl a je až dosud národ židovský. A přece právě vůči tomuto národu projevoval Bůh nejvíce lásky. Pán Bůh to sám vyznává: „Ale ty, Izraeli služebníče můj, ty Jákobe, kteréhož jsem vyvolil, símě Abrahama, přítele mého. Ty, kteréhož jsem vychvátil od končin země, nýbrž pominuv přednějších jejich, povolal jsem tě, řka tobě: Služebník můj jsi, vyvolil jsem tě, aniž jsem zavrhl tebe.“ (Iz. 41, 8-9) Tak se zdá, že čím více se člověk Bohu odcizí a zpronevěří, tím více jej Bůh miluje a tím větší péči mu věnuje. Je to asi tak, jako když se rodičům narodí tělesný mrzáček, nedochůdče. Dobří rodiče právě jemu věnují nejvíce své lásky, poněvadž ji nejvíce potřebuje. Tak to asi činí Bůh s hříšníkem. Hříšník je nejvíce politováníhodný tvor, poněvadž se řítí vstříc svému zahynutí, aniž by si to uvědomoval. Proto je Bůh vůči hříšníku tak shovívavý, proto nevchází až dosud s tímto převráceným světem v soud. Neznamená to, že Boží shovívavost nemá hranice, že by Bůh nikdy nevešel v soud s hříšníkem. Boží soud přijde. Ale Bůh jako by chtěl vyzkoušet všechny možnosti, které tu jsou k probuzení člověka a k jeho záchraně.

Jako nám rodičům není jen tak snadné zříci se navždy svého nezdárného dítěte a navždy ho zavrhnout, tím nesnadnější je to pro našeho Stvořitele, našeho nebeského Otce. Proto pokud bude uvolněná k srdci člověka sebemenší cestička, pokud bude v srdci člověka i sebenepatrnější jiskérka, kterou je možné zapálit srdce k milování Boha, dotud Bůh svému pobloudilému dítěti shovívá a usměrňuje všechny cesty jeho života tak, aby jej přivedl k poznání svého poblouzení a aby ho přiměl k návratu ve svou Boží otcovskou náruč. Nikdo z nás by tak dlouho nevzdoroval vůči Bohu, kdybychom pochopili nesmírnou Boží lásku k nám. A kam až sahá Boží nekonečná láska k nám, to nám zjevují další slova našeho textu: „Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.“ Zahladím – jinými slovy ze své paměti navždy vymažu! „Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí“…(Iz. 1, 18). Znamená to, že Pán Bůh je hotov odpustit nám všechny naše hříchy tak dokonale, že před Jeho očima nezůstane po naší hříšné minulosti ani ta nejmenší stopa.

Je to možné?

Ano! Vždyť zde je Boží řeč, Boží slovo.

A že by platilo každému člověku, i tomu nejbídnějšímu?

Ano, platí i pro tebe, drahá duše!

Pán Bůh ze svého milosrdenství nikoho nevylučuje. Ty sám svojí nedověrou se z tohoto Božího milosrdenství vylučuješ. Ale tím okamžikem, kdy zatoužíš po dokonalém Božím odpuštění, můžeš ho dosáhnout! Snad se někdo z vás bude ptát: Ale jak? Co mám činit, abych ho skutečně dosáhl? Tady to máš v našem textu. Jasněji to nemůže být řečeno. Navrátiž se – kam? Ke mně!

Tam, kde jsi, tak jak jsi, nemůžeš zůstat! Tou cestou, kterou jsi až dosud šel, jít nemůžeš! Sloužil-li jsi až dosud světu, žádostem svého těla, dál sloužit nemůžeš. Z těchto cest se musíš navrátit k tomu, který tě vykoupil.

Jinak zahyneš!

Navrátiž se ke mně! Jak? Tak jaký jsem? Ano, tak jaký jsi. Tuto skutečnost nemohou lidé pochopit. Člověk cítí a uvědomuje si, že je Bůh svatý. A uvědomuje si svůj hřích. Jak by mohl tak jaký je ukázat se před svatým Bohem?

Milá duše!

Pán Bůh šel ve své hledající lásce tak daleko, že zařídil i to, abys se mohl k Němu navrátit takový, jaký jsi. Nám platí pozvání: „Pojďte, nebo již připraveno jest všecko.“ (Luk. 14, 17). Slova Izaiáše z našeho textu se naplnila a jsou pro nás živým Božím pozváním v Boží milující otcovskou náruč. Kteří Boží pozvání přijali, již nyní okouší plnost, dokonalost Božího odpuštění. Vpravdě věřícího člověka již hřích netíží. Plně chápe slova Žalmu 32: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest. Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti…“

Jsi to ty, milá duše? Dosáhla jsi již této milosti? Jestliže ano, pak se raduj, zpívej, oslavuj svého Stvořitele a tomu, jenž tě na kříži svou smrtí vykoupil, služ celým srdcem. Kdo jsi pak té milosti nedosáhl, pak slyš! Pamatuj na to, co ti Bůh dnes přivolává: Já jsem tě sformoval, služebník můj jsi, Izraeli, nebudeš u mne v zapomenutí. Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.

Navrátiž se!

V určitém slova smyslu – všichni se potřebujeme navrátit. I my, věřící. Vždyť není dne, abychom se z Boží cest neuchýlili. Kdyby žádného jiného zpronevěření se Bohu při nás nebylo, v jedné věci se proviňujeme všichni: Opouštíme svoji první lásku. Sbor v Efezu je nám v tom příkladem, Slyšte jen, jaké krásné vlastnosti mu Pán Ježíš přiznává: „Známť skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých; a zkusil jsi těch, kteříž se praví býti apoštolé, ale nejsou, a shledals je, že jsou lháři. A snášel jsi, a trpělivost máš, a pro jméno mé pracovals a neustal.“ Jaké krásné vlastnosti Pán Ježíš přiznává tomuto sboru. Nevím, mohl-li by to přiznat i nám. Ale i kdyby mohl, přece byto nestačilo: Vidíme to z dalších slov: „Ale mámť proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání, a první skutky.“ (Zj. 2, 2-5). Jinými slovy, navrať se tam, kde jsi stál, když tě Pán Bůh přijal na milost.

Navrátiž se ke mně neboť jsem tě vykoupil!

Ty, kdo ještě bloudíš, hyneš ve svém hříchu bez odpuštění, bez jistoty spasení, navrať se k tomu, který je hotov vše ti odpustit, který je hotov každou stopu tvé hříšné minulosti zahladit a tebe, jako navráceného syna, dceru, znovu otcovsky k sobě přivinout.

Navrať se!

A ty, kdo jsi již přijal odpuštění, kdo jsi již okusil hřejivost Boží odpouštějící lásky, kdo jsi již skrze víru v Pána Ježíše Krista v náruči Boží spočinul, ale znovu jsi zvlažněl, ochladl, zapomněl, kde tě Boží láska nalezla, z jaké zhouby tě vysvobodila, ty se navrať znovu k té první lásce, k té první horlivosti a k vděčnosti, jaká plnila tvé srdce, když jsi uvěřil a spasení v Ježíši Kristu nalezl.

Navrať se!

A všem nám platí slova: „Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle, a pohnuť svícnem tvým z místa jeho.“

Jak veliká je Boží láska, tak veliký může být i Boží hněv, jestliže Boží láskou pohrdáme. Jen si všimněme svědectví apoštola Petra: „Nebo jest čas, aby se začal soud od domu Božího. A poněvadž nejprv od nás, jakýž bude konec těch, kteříž nejsou povolni evangelium Božímu? A poněvadž spravedlivý sotva k spasení přichází, bezbožný a hříšník kde se ukáže?“ (I. Petr. 4, 17-18).

Navrátiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil!

Kdo z nás uposlechne? Kdo z nás spočine v náruči Boží tak, aby Pán Bůh mohl zahladit jako oblak přestoupení naše a jako mrákotu hříchy naše? Musím myslet na zvláštní Boží výstrahu: „Bojmež se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vjití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás.“ (Zid. 4, 1).

Jedna loď, která převážela z jednoho státu do druhého zlato, narazila na skálu a ztroskotala. Posádka vytáhla rychle záchranné čluny a připravovala se k opuštění lodi. Ale jeden námořníků se nemohl od množství zlata na lodi odtrhnout. Plnil si zlatem kapsy, nádoby a byl tak do toho zabrán, že přeslechl poslední výstražný signál k opuštění lodi. Když měl už vše naplněno, bral se k záchranným člunům, ale v tom okamžiku se převalila voda přes palubu a loď i s námořníkem zmizela v hlubinách moře.

Přátelé! Loď tohoto světa má nebezpečné trhliny. Z Božího slova zní poslední výstražné signály k opuštění tonoucí lodi. Pokoj je již ze země vyzdvižen. Láska člověka k člověku ustydá. Národy přes všechna volání ku pokoji se připravují k boji a dojde-li k němu, bude to znamenat zánik většiny lidstva.

Svět dozrává ke žni. A Bůh? Volá k návratu! Uslyšíme poslední signál k naší záchraně?

Aby se někdo z nás neopozdil….