V Něm, skrze Něho, s Ním!

Ef. 1, 1-10

Pavel apoštol Jezukristův, skrze vůli Boží, svatým, kteří jsou v Efezu, a věrným v Kristu Ježíši: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Jezukrista. Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských věcech v Kristu, Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce, Předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe, podlé dobře libé vůle své, K chvále slávy milosti své, kterouž vzácné nás učinil v tom nejmilejším. V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, podlé bohatství milosti jeho, Kterouž rozhojnil k nám ve vší moudrosti a opatrnosti, Oznámiv nám tajemství vůle své podlé dobré líbosti své, kterouž předuložil byl sám v sobě, Aby v dokonání plnosti časů v jedno shromáždil všecko v Kristu, buď nebeské věci, buď zemské.

Dnes se chceme na okamžik zamyslet nad vším bohatstvím, které nám Bůh dal v Ježíši Kristu – V Něm, skrze Něho a s Ním.

Apoštol Pavel svědčí: „Nebo v něm přebývá všecka plnost Božství tělesně.“ (Kol. 2, 9). Bůh se nám nemohl jinak dát poznat než tak, že se ztělesnil v osobnosti Ježíše Krista. Bylo to divné Izraelskému lidu, že když je Ježíš učil, učil je jako moc maje, ne jako zákoníci. A když utišil pouhým slovem rozbouřené moře tak, že rázem bouře utichla, lid se tázal mezi sebou: „Lidé pak divili se, řkouce: Kteraký jest tento, že ho i větrové i moře poslouchají?“ (Mat. 8, 27). A když v městečku Naim zastavil pohřební průvod a mrtvého mládence ujal za ruku a vzkřísil znovu k životu, lid v úžasu volal: „Prorok veliký povstal mezi námi, a Bůh navštívil lid svůj.“ (Luk. 7, 16). Ano, Bůh v Ježíši Kristu navštívil lid svůj. Proto z Ježíše vycházela ta moc. V Něm byla všechna plnost Božství – tělesně – ztělesněna.

Pán Ježíš mohl Filipovi na jeho žádost, aby jim ukázal nebeského Otce, či-li Boha samého, směle říci: „Řekl jemu Filip: Pane, ukaž nám Otce, a dostiť jest nám. Dí jemu Ježíš: Tak dlouhý čas s vámi jsem, a nepoznal jsi mne? Filipe, kdož vidí mne, vidí Otce, a kterakž ty pravíš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, onť činí skutky. Věřtež mi, že jsem já v Otci a Otec ve mně; aneb aspoň pro ty samy skutky věřte mi.“ (Jan 14, 8-11). Osobnost Ježíše Krista by nám zůstala nevysvětlitelnou záhadou, kdybychom neměli věřit svědectví jeho i jeho učedníků, že v něm přebývala všecka plnost Božství – tělesně. Ježíš Kristus, nejvyšší bytost světa duchovního, tento Syn Boží, byl svému Otci oddán v takové poslušnosti, že Otec mohl se v něm a skrze něho projevit v plné své moci a slávě. Proto o něm praví Písmo: „Kterýžto jsa blesk slávy, a obraz osoby jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své, očištění hříchů našich skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na výsostech.“ (Žid. 1, 3). A proto, že je v něm ztělesněna i ta nejvyšší a nejhlubší Boží láska, proto nevchází v soud s jemu zpronevěřilým lidstvem, ale poskytuje padlému člověku ještě možnost k návratu. Písmo nám však mluví o tom, že i ta jeho trpělivost a shovívavost má svůj čas, své hranice. Zatím všecko zdržuje slovem mocnosti své. Co klame lid v úsudku o Ježíši Kristu je to, že nepoužil moc svého Božství při zatčení svými nepřáteli a že se nechal ukřižovat. Neobrácený člověk, nemaje vnitřního ducha osvícení, nechápe, že ukřižování Ježíše Krista bylo dobrovolnou Ježíšovou obětí za naše hříchy, kterou byla překlenuta propast mezi námi a Bohem a že Bůh přijal tuto Ježíšovu dobrovolnou oběť, přinesenou z té nečistější lásky k nám hynoucím, jako oběť zadostiučinění za hříchy naše, takže my, kteří jsme v Ježíše Krista uvěřili co v svého Spasitele, smíme nyní vracet se k Bohu takoví, jací jsme. Protože prolitá krev Ježíše Krista očišťuje nás od všelikého hříchu a činí nás spoludědici království Božího. K tomu se ještě vrátíme.

Tedy v Ježíši Kristu přebývala všecka plnost Božství – tělesně a z této plnosti čerpáme cestou víry všechnu Boží milost a požehnání pro náš tělesný i duchovní život. A na tyto zdroje Boží milosti si chceme právě ukázat:

1. „Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce.“ (Ef 1, 4). Dříve, než došlo ke stvoření naší země, byli jsme již částí Božího plánu o vykoupení. Již tehdy nás Bůh předurčil k zvolení za syny skrze Ježíše Krista – pro sebe. Je to velmi nesnadné ku porozumění, že ještě před stvořením naší země byli jsme Bohem vyvoleni k tomu, abychom uvěřili a skrze víru v Ježíše Krista stali se syny a dcerami Božími. Jednou i tomuto předivnému plánu Božímu porozumíme. Sledujme však běh vlastního života a vzpomeňte na jednotlivé fáze. Co tu bude otázek: A proč jsem já musel jít tou a tou cestou života, proč došlo v mém životě k těm a oněm věcem, proč se můj myšlenkový pochod bral právě tímto směrem? Při takovém uvažování zjistíte, že do vašeho života stále zasahovala jakási vyšší moc. Tato vyšší moc často i bořila vaše plány, mařila vaše naděje, určovala vám jiný směr, než jste si sami určili a to jen proto, aby vás dostala tam, kde vás právě chtěla mít. K mnohým věcem došlo proti vaší vůli, proti vašemu přání. Zasahoval tu Boží plán. Vzpomínám si na svoje mládí. Kdyby se splnily moje tužby, moje sny, moje plány, nebyl bych dnes věřícím, byl by mne uchvátil a strhl tento svět a pro Boží věci by nebylo v mém srdci místo. Ale Bůh z mých vlastních plánů nadělal trosky. A na těchto troskách postavil přede mne ten svůj plán. Jak mu za to dnes děkuji. Bůh měl a má pro mne daleko vyšší cíl, než jaký jsem si vytkl já sám. A tady je to jeho vyvolení.

Když jsem byl poprvé uveden do shromáždění baptistů v Brně, bylo se mnou uvedeno do tohoto shromáždění několik jiných mých spoludělníků. Přišli ještě dvakrát, třikrát, ale víc je tam nikdo nedostal. Já se nemohl dočkat shromáždění dalšího. Hned první shromáždění zanítil ve mně takovou mocnou touhu po nalezení pravdy, že jsem v jejím hledání neustal, až jsem po mnoha a mnoha bojích tuto pravdu nalezl v Ježíši Kristu. Vždyť jsem byl částí Božího plánu o vykoupení již před stvořením naší země. „Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa.“ Otázku, proč Bůh vyvolil právě mne a ne i ty moje spoludělníky, tuto otázku mi odpoví až věčnost. Zatím zůstává nezodpovězena. Mám zato, že právě tak se stalo i s mnohými z vás. Pán Ježíš praví: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo, aby zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dal vám.“ (Jan 15, 16). Boží vyvolení má cíl: Abychom nesli ovoce a to takové, které by bylo chloubou nebeského zahradníka. „… abychom byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce. Předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe, podlé dobře libé vůle své, K chvále slávy milosti své, kterouž vzácné nás učinil v tom nejmilejším.“

V Něm, v Ježíši Kristu, stali jsme se Bohu vzácnými. V nás samých není nic, proč by si nás Bůh mohl zamilovat, jsme jen samá bída a samý hřích. Ale Bůh hledí na nás skrze oběť Pána Ježíše na kříži, ve které se Ježíš kladl v oběť za náš hřích.

A zde jsme u dalšího svědectví Písma: „V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, podlé bohatství milosti jeho.“ (Ef. 1, 7). „Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (II. Kor. 5, 21). Podle bohatství milosti jeho …. Jak bohatá je ta milost Boží, ve které Bůh připustil, aby ten jeho nejmilejší, který nikdy hříchu nepoznal, byl z nás učiněn hříchem. A nebylo jiné cesty k našemu vykoupení. Člověk žádnou cestou, žádným způsobem nebyl schopen svůj hřích odčinit. Pán Ježíš vzal tedy tento náš hřích sám na sebe a soud, který měl stihnout nás, vykonal na sobě. Velikost jeho lásky k nám hynoucím nikdy dostatečně nepochopíme. A naše vykoupení nám dodává odvážnou víru, ve které se přibližujeme k Bohu. „V němž máme smělost a přístup s doufáním skrze víru jeho.“ (Ef. 3, 12). „Neboť skrze něho obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci. Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží,“ (Ef. 2, 18-19).

Skrze Něho – přistoupili jsme k hoře Sionu a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému a k nesčíslnému zástupu andělů, k veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích a k Bohu soudci všech a k duchům spravedlivých dokonalých, jak o tom čteme: „Ale přistoupili jste k hoře Sionu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů, K veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteříž zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých dokonalých, A k prostředníku Nového Zákona Ježíšovi, a ku pokropení krví, lépe mluvící než Abelova.“ (Žid. 12, 22-24). V něm máme vykoupení, skrze něho máme otevřený přístup k Otci a k církvi prvorozených a nyní si ukážeme, co jsme ještě získali s ním.

V Něm, skrze Něho, s Ním!

„Což tedy díme k tomu? Kdyžť jest Bůh s námi, i kdo proti nám? Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?“ (Řím. 8, 31-32). To nejlepší, co nám vedle vykoupení v Ježíši Kristu, s Kristem dal, je podíl na Jeho slávě. „Nebo zemřeli jste, a život váš skryt jest s Kristem v Bohu. Když se pak ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s ním v slávě.“ (Kol. 3, 3-4). Všichni víme, že to bude v den druhého příchodu Ježíše Krista. Apoštol Pavel o tom píše bratřím v Tessalonice: „Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel, a z mrtvých vstal, takť Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprvé. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme.“ (I. Tes. 4, 14-17). Naplní se slova Písma: „Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost.“ (I. Kor. 15, 53). Tehdy se naplní řeč: „Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?“ (I. Kor. 15, 55). Díky Bohu, který nám dal vítězství skrze Pána našeho Jezukrista. „Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku svou, kterouž zamiloval nás, Také i nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste). A spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši, Aby ukázal v věku budoucím nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu Ježíši.“ (Ef. 2, 4-7). Vzkříšení stane se v den druhého příchodu a tehdy i my se s ním ukážeme v slávě. Sláva lidu Božího spočívá v tom, že bude s Ježíšem kralovat na věky. V tom je dědictví lidu Božího, o kterém čteme: „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž podlé mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, K dědictví neporušitelnému a nepoškvrněnému a neuvadlému, kteréž se chová v nebesích, vám,“ (I. Petr, 1, 3-4). „Nepřijali jste zajisté ducha služby opět k bázni, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, totiž Otče. Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží. A jestliže synové, tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“ (Řím. 8, 15-17).

Pro svou tělesnost nejsme schopni ani pochopit, co vše jsme přijali z plnosti Božství v Kristu Ježíši, co všechno máme – v Něm, skrze Něho – a s Ním! Všechno duchovní bohatství, jeho cena, jeho velikost, bude nám zjevena až tehdy, kdy se ukáže Kristus, život náš a kdy i my se ukážeme s Ním v slávě.

„Ano i vás, někdy odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé, nyní již smířil, Tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté, a nepoškvrněné, a bez úhony před oblíčejem svým, Však jestliže zůstáváte u víře založení a pevní, a neuchylujete se od naděje evangelium, kteréž jste slyšeli, jenž jest kázáno všemu stvoření, kteréž jest pod nebem, jehož já Pavel učiněn jsem služebník. Kterýž nyní raduji se z utrpení svých pro vás, a doplňuji ostatky ssoužení Kristových na těle svém za jeho tělo, jenž jest církev, Jejíž učiněn jsem já služebník, tak jakž mi to svěřil Bůh na to, abych vám sloužil, a tak naplnil slovo Boží, To tajemství skryté od věků a národů, nyní pak zjevené svatým jeho. Jimžto Bůh ráčil známo učiniti, kteraké by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus v vás, ta naděje slávy, Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka, a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podlé té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně mocně.“ (Kol. 1, 21-29).

Kéž bychom porozuměli tomuto radostnému poselství Ježíšova evangelia.

1953 - Rokytnice

Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem

Sk. 26, 28

Tedy Agrippa řekl Pavlovi: Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.

Nebyl by to mohl král Agrippa říci, kdyby nebyl měl v mnohých náboženských otázkách určité světlo, určité poznání. Krále Agrippu nebylo třeba přesvědčovat o jsoucnosti Boží. Věděl, že Bůh je. Vidíme to z otázky Pavlovy: „Věříš-li králi Agrippo prorokům? Vím, že věříš.“ (verš 27). Věřit prorokům, to vyžadovalo určitou známost Božího zákona. Král Agrippa ji měl. Avšak Pavlovo svědectví šlo hlouběji. Týkalo se naplnění proroctví a to proroctví příchodu zaslíbeného Mesiáše. Žádné jiné naplnění proroctví nebylo tak toužebně očekáváno, jako právě toto. Pavel svědčil králi o tom, že těmto proroky předpověděným a všemi lidmi očekávaným Mesiášem je Ježíš Kristus, kterého Židé ukřižovali. A Pavel vypravuje králi o tom, co zažil na cestě do Damašku, kdy sám jako největší odpůrce Ježíše Krista, šel po stopách Ježíšových učedníků, aby je násilně vyhladil a Ježíšovo učení v zárodku udusil. Že Pavel, dříve Saul, byl úřadům dobře znám, vidíme ze slov tehdejšího vladaře v Palestině Festa. Když Pavel vyprávěl o vzkříšení, vladař Festus mu skočil do řeči: „Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umění k bláznovství tebe přivodí.“ (verš 24). Ano, Pavel znal a ovládal mnohé umění, vždyť vyrostl u nohou tehdejšího filozofa Gamaliele. Byl všestranně vzdělaný a jako žák Gamalielův všude ctěn a znám. U nejvyšších církevních hodnostářů měl tu největší důvěru a proto jej pověřili posláním pronásledovat křesťany tak, až je úplně vyhladí. A Pavel, tehdy Saul, se ujal tohoto úkolu s největším zápalem, maje za to, že Ježíš Nazaretský je největším svůdcem lidu. Avšak Bůh zvláštním způsobem zmařil tyto plány. A jakým způsobem – to vypravuje právě zde králi Agrippovi. Právě v těch dnech, kdy se vydal Pavel na cestu do Damašku, aby zde provedl zatčení všech vyznavačů Ježíše Krista, Ježíš Kristus, ukřižovaný ale zmrtvýchvstalý se mu zjevil na cestě v plné své slávě a moci. Pavla i jeho druhy obklíčilo takové světlo, že všichni padli k zemi a Pavel byl úplně oslepen a zůstal slepý několik dnů. A v tom světle se mu zjevil Ježíš Kristus, zastaviv Pavla slovy: „Sauli, Sauli, proč mi se protivíš? Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati.“ (verš 14). A když se Pavel otázal, kdo jsi Pane, obdržel odpověď: „Já jsem Ježíš, kterémuž ty se protivíš. Ale vstaň a stůj na nohách svých; nebo protoť jsem se tobě ukázal, abych tebe učinil služebníkem a svědkem i těch věcí, kteréž jsi viděl, i těch, v kterýchž ukazovati se budu tobě, Vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanů, k nimž tě nyní posílám, Otvírati oči jejich, aby se obrátili od temností k světlu, a z moci ďábelské k Bohu, aby tak hříchů odpuštění a díl s posvěcenými vzali skrze víru, kteráž jest ve mne.“ (verš 15-18). A Pavel, vypravuje toto vše králi Agrippovi a dokládaje mu dalšími slovy, že právě ukřižováním a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista se naplnila slova proroků a praví mu: „A protož, ó králi Agrippo, nebyl jsem nevěřící tomu nebeskému vidění. Ale nejprv těm, kteříž jsou v Damašku a v Jeruzalémě, i po vší krajině Judské i pohanům zvěstoval jsem, aby pokání činili, a obrátili se k Bohu, skutky hodné činíce pokání. A pro tu příčinu Židé javše mne v chrámě, pokoušeli se rukama zamordovati.“ (verš 19-21).

Jaké to zvláštní Boží cesty. Z největšího odpůrce činí si Pán nejmocnějšího svého svědka zjeviv mu sebe samého živého. Jak mocné bylo jeho svědectví i zde před králem Agrippou. To nebylo něco nastudovaného, naučeného, to bylo osobně prožité s ukřižovaným, ale zmrtvýchvstalým Ježíšem samým. Římskému vladaři Festovi to bylo bláznovstvím, ale králem Agrippem to mocně pohnulo. A zde dochází ke slovům našeho textu: „Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.“

Král Agrippa cítil mocně pravdivost svědectví Pavlova. Ale v jeho srdci nebylo dost pevné vůle k tomu, aby se k této pravdě veřejně přiznal a celou svou osobností se za tu pravdu postavil. Vždyť křesťané byli sektou, které se všude odpíralo, kterou se všude opovrhovalo, kterou všude pronásledovali. Měl se vzdát svého vysokého postavení, měl se vzdát královského žezla a s ním spojeného blahobytu a stát se pronásledovaným a církevními knížaty nenáviděným štvancem, jakými byli téměř všichni křesťané? I když král Agrippa znal Boha, věřil prorokům a i když svědectví Pavlovo na něho mocně zapůsobilo, zůstal pravdě zvěstované Pavlem jen nakloněn. Dál se nedostal. A sem spadají slova Pána Ježíše: „Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho. Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, neníť mne hoden. A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, neníť mne hoden.“ (Mat. 10, 32-38). „Šli pak mnozí zástupové s ním. A obrátiv se, řekl jim: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem. A kdožkoli nenese kříže svého, a jde za mnou, nemůž býti mým učedlníkem.“ (Luk. 14, 25 – 27).

„Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.“

Co je to platné být Boží pravdě nakloněn, Boží pravdu znát a ji uznávat, jestliže člověk tu pravdu cele nepřijme a cele se za ni nepostaví? Co to pomohlo bohatému mládenci, že téměř všechny Boží přikázání ostříhal a byl již na prahu Božího království, když do něho přece nevešel, nechtě naplnit ještě to jedno, co mu Ježíš uložil? Co to pomohlo těm pěti pannám, o nichž nám Pán Ježíš vypravuje v evangeliu Matouše, že měly lampy, byly oblečeny ve svatební roucho, očekávaly ženicha a na svatbu přece nevešly, protože mezitím jim lampy zhasly a ony musely na poslední chvíli shánět olej a ke svatební hostině přišly, když již dveře byly zavřeny? Ó, kolik Agrippů je v dnešních shromážděních! Svědectví slova Božího na ně mocně působí. Mají známost Boha, vědí, že Bůh je a že Ježíš Kristus přišel na svět, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo. Nejednou svědectví Slova Božího na ně tak mocně zapůsobí, že jsou téměř nakloněni stát se skutečnými křesťany, ale pohled zpět, kolem sebe, je zdržuje. Nemají dost vůle vzít na sebe kříž a Pána Ježíše ve všem následovat. Je jim zatěžko mnohé ty věci ve světě opustit a zvláště se bojí pohanění ze strany nevěřícího světa.

Nu, slyšme ještě, co praví Pán Ježíš v evangeliu: „Nebo kdož by se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.“ (Marek 8, 38).

Milí přátelé!

Stojí to za to zapřít se a vzít na sebe každodenní kříž a následovat Ježíše samého. Nesmíme zapomenout, že se zde jedná o věčnost! Uloženo je lidem zemřít a potom? Potom bude soud! I tvoje nerozhodnost přijde na soud. Znáš-li Boha, znáš-li třeba jen nedokonale Jeho vůli a Jeho cesty, jestliže se ti dostalo svědectví o tom, že Ježíš je Beránkem, na něhož smíš uvalit svoje hříchy, svá přestoupení, a ty přece ve svých hříších zůstáváš a Ježíše celým srdcem nepřijímáš a nenásleduješ, pak i se svojí známostí Boha přece jen zahyneš!

Pavel vydal králi Agrippovi svědectví tak mocné, jak jen mohl. Přijme-li ho Agrippa či nepřijme, za to Pavel již zodpovědným nebyl, za to byl Agrippa zodpovědný před Bohem již sám. A jak veliká je to zodpovědnost, vidíme ze slov Ježíše samého: „Ale k komu připodobním pokolení toto? Podobné jest dětem, sedícím na ryncích a na tovaryše své volajícím, A říkajícím: Pískali jsme vám, a neskákali jste; žalostně jsme naříkali, a neplakali jste. Přišel zajisté Jan, nejeda ani nepije, a řkou: Ďábelství má. Přišel Syn člověka, jeda a pije, a řkou: Aj, člověk žráč a piján vína, přítel publikánů a hříšníků. Ale ospravedlněna jest moudrost od synů svých. Tehdy počal přimlouvati městům, v nichž bylo činěno nejvíce divů jeho, že pokání nečinili: Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido. Nebo kdyby v Týru a Sidonu byli činěni divové ti, kteříž jsou činěni v vás, dávno by byli v žíni a v popele pokání činili. Nýbrž pravím vám: Týru a Sidonu lehčeji bude v den soudný nežli vám. A ty Kafarnaum, kteréž jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla sstrčeno budeš. Nebo kdyby v Sodomě činěni byli divové ti, kteříž jsou činěni v tobě, byliť by zůstali až do dnes. Ano více pravím vám, že zemi Sodomských lehčeji bude v den soudný nežli tobě.“ (Mat. 11, 16-4).

Chtěl bych zakončit slovy apoštola Pavla: „Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil, podlé toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém, neb ve zlém. Protož znajíce tu hrůzu Páně, lidem k víře sloužíme, Bohuť pak známi jsme. A nadějiť mám, že i svědomí vašemu známi jsme.“ (II. Kor. 5, 10-11). Božímu soudu se nikdo nevyhne. A ještě si všimneme veršů: „Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření.20. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem.“ (II. Kor. 5, 19-21). Jak? Tím, že budete téměř nakloněni státi se křesťany, Ježíšovými učedníky? Ale jimi se tak nestanete. Takovým způsobem smíření s Bohem nedosáhnete. Nestačí být nakloněn pravdám Slova Božího, nutno je celým srdcem přijat a za ně se celým svým životem postavit.

Ratiboř 1955

Pět zvláštních napomenutí

I. Kor. 16, 13-14

1. Bděte!

2. Stůjte u víře!

3. Zmužile sobě počínejte!

4. Buďte silní!

5. Všecky vaše věci ať se dějí v lásce!

1. Bděte!

Jinými slovy: Stůjte na stráži! Proč? „Střízliví buďte, bděte; nebo váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral.“ (I. Petr. 5, 8). Zlo i dobro si znovu a znovu razí cestu k našemu srdci. Nejsme na takové duchovní výši, abychom vždy v pravý čas dovedli vystihnout, pochopit, co je zlem a co je dobrem. Nejednou se rozhodujeme pro tu či onu věc v domněnce, že to bude pro nás dobré a teprve po čase poznáváme, kolik bolesti a zklamání jsme si tímto rozhodnutím způsobili. Zlo je nebezpečné tím, že se nám jeví často jako dobro. Čteme v Písmu, že i satan se proměňuje v anděla světlosti: „Nebo i sám satan proměňuje se v anděla světlosti.“ (II. Kor. 11, 14). Také satanovo služebníci, a těchto služebníků má satan mezi lidmi dost a dost, nám podávají jed hříchu v lahodných pilulkách. Kdyby satan útočil na člověka přímo, tak bychom se mu bránili. On však používá tisíce lstí a své úmysly dovede předkládat člověku tak lahodně a žádostivě, že nás získává pro své zhoubné záměry bez jakéhokoliv odporu z naší strany. V této věci je satan mistrem. Proto nás Bůh vyzývá ve svém Slově: Bděte! Především máme tedy bdít nad tím, aby si satan nenašel nějakou cestičku k našemu srdci. Podaří-li se mu to, pak se hned zmocní našich myšlenek, našich citů, našeho chtění a svým lstivým způsobem nám vnutí svou vůli, své plány, aniž bychom si to stačili uvědomit, že jsme v jeho vleku. Často a často mi přichází na mysl slova Písma: „Maličko pospíš, maličko zdřímeš, maličko složíš ruce, abys poležel, V tom přijde jako pocestný chudoba tvá, a nouze tvá jako muž zbrojný.“ (Přísl. 6, 10-11). Maličko pospíš, maličko zdřímneš. Aby člověk duchovně padl, stačí jen maličko duchovně zdřímnout a duchovní chudoba se hned dostaví. Jak vážné je napomenutí: Bděte!

Druhá věc, ve které máme bdít, je znamení druhého příchodu Ježíše Krista: „Bdětež tedy; nevíte zajisté dne ani hodiny, v kterou Syn člověka přijde.“ (Mat. 25, 13). Poslední doba před druhým příchodem Ježíše Krista bude plná vzrušujících událostí. Nenávist mezi lidmi se vystupňuje. Válečné běsnění zachvátí celý svět. Pokoj bude vyzdvižen ze země. Lid propadne tělesným vášním jak za doby Noe. Země bude postižena zemětřesením a hladem. Člověk bude zaujat samým pečováním o hmotné. Proto: Bděte!

2. Stůjte u víře!

Všechny události posledních dnů budou takového charakteru, že víra člověka v Boží Slovo, v Boží zaslíbení, v Boží království, bude otřesena. „Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Luk. 18, 8). Víra věřících bude podrobena takovým zkouškám, že kdyby Pán Bůh neukrátil těchto dnů z lásky k věřícím, nebyl by spasen ani jeden člověk. Pán Ježíš praví: „Nebo bude tehdáž ssoužení veliké, jakéhož nebylo od počátku světa až do té chvíle, aniž kdy potom bude. A byť nebyli ukráceni dnové ti, nebyl by spasen žádný člověk. Ale pro vyvolené ukráceni budou ti dnové.“ (Mat. 24, 21-22). Když jsem odcházel do I. světové války v roce 1915, byl jsem tak plný Božího života, že jsem se domníval, že není na světě takové utrpení, které by mě mohlo připravit o důvěru k Bohu. A netrvalo to ani půl roku a já jsem byl tělesně i duchovně tak ubit, že jsem si znovu kladl otázku, je-li Bůh či není. A je-li, jak se může na to trpení lidstva dívat? Nebyl jsem schopen ani modlitby, ani čtení Slova Božího. A trvalo to delší dobu, než jsem se z duchovních mrákot probral a než jsem byl znovu ve víře v Boha utvrzen.

Stůjte u víře! „A protož kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“ (I. Kor. 10, 12). Víra se ukáže teprve v soužení. Nikdo z nás by neobstál, kdyby Pán sám nad naší vírou nebděl. Všichni známe slova Pána Ježíše: „I řekl Pán: Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá.“ (Luk. 22, 31). Jen si nemysleme, že naše víra je tak pevná, že žádná životní zkouška ji nemůže zlomit. Kdyby Pán sám nad naší vírou nebděl a za nás u Otce se nepřimlouval, podlehli bychom při prvním satanovo tříbení. Přesto je však nutné, abychom se ve víře prohlubovali a to především:

• dokonalou známostí Slova Božího a co nejhlubší známostí Boha a Jeho cest
• stálým, živým, osobním obecenstvím s Bohem. Vždyť hlavní příčinou naší nedůvěry vůči Bohu je většinou jen naše nedostatečná známost Božího slova a nedostatečná známost předivných Božích cest.

Stůjte u víře! Na jiném místě ten samý apoštol volá: „Sami sebe zkušujte, jste-li u víře; sami sebe ohledujte. Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás? Leč jste snad zavrženi.“ (II. Kor. 13, 5). Nikdo z nás nemůže zabránit, aby se nějaká pochybnost nevetřela do našeho srdce, ale tomu můžeme zabránit, aby tato pochybnost vůči Bohu nenašla v našem srdci trvalý domov. Pochybnosti vůči Bohu nebo Jeho slovu, to jsou šípy satanovo, kterými satan usiluje zranit naše srdce do takové míry, abychom ztratili důvěru k Bohu. Proto nám Slovo Boží radí, abychom vzali na sebe celé odění Boží, zvláště pak štít víry, o který by se každý šíp satanovo odrazil. „Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli státi proti útokům ďábelským.
Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko. A protož vezměte celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý, a všecko vykonajíce, státi.
Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou, a oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti,
A obuté majíce nohy v hotovost k evangelium pokoje, A zvláště pak vezmouce štít víry, kterýmž byste mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka toho uhasiti. Lebku také spasení vezměte, i meč Ducha, jenž jest slovo Boží, Všelikou modlitbou a prosbou modléce se každého času v Duchu, a v tom bedliví jsouce se vší ustavičností a prošením za všecky svaté.“ (Ef. 6, 11-18).

3. Zmužile sobě počínejte!

Zmužilost vyplývá z vědomí, že ne náš je boj, ale Boží. Myslím na boj Davidův s Goliášem. Jaký to byl nerovný boj! Na jedné straně slabý mládeneček s holí a prakem a na druhé straně obr Goliáš s obrovským mečem a kopím. Podle lidského mínění to bylo ze strany Davida hotové šílenství pustit se do takového boje. A přece David zvítězil. V čem bylo jeho vítězství? Goliáš šel do boje ve vědomí své vlastní síly, ale David šel do boje ve jménu Hospodinově. „Ty jdeš ke mně s mečem a s kopím a s pavézou, ale já k tobě jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk Izraelských, kterémuž jsi ty utrhal.“ (I. Sam. 18, 45) A tak to vidíme v historii lidstva znovu a znovu. Tam stojí armáda Syrského národa o několika stech tisících a proti nim jde Gedeon s třemi sty neozbrojenými muži, ale na rozkaz Hospodinův. A hle – 185 000 padá na nerovném bojišti, usmrceno andělem Hospodinovým a zbytek prchá v šíleném zmatku z bojiště a vítězství je na straně Gedeona.

Ano, zmužilost prýští z víry a z radostného vědomí, že v rukou Božích jsou osudy jednotlivců i celých národů.

Zmužile sobě počínejte! I když se nám zdá, jakoby jen a jen zlo všude triumfovalo, konečné vítězství je vždy na straně Božího království.

4. Buďte silní!

Buďte silní – ale v Bohu! „V utišení se a v doufání bude síla vaše.“ (Iz. 30, 15). Naší silou je Pán Bůh sám. Izaiáš volá ke svému národu: „Probuď se, probuď se, oblec se v sílu...“ (Iz. 51, 9). Kdo byl tou silou Izraele? Pán Bůh sám! Dokud se Izrael spolehnul na tuto sílu, vždy vítězil nad svými nepřáteli. Žalmista volá: „Hospodin světlo mé a spasení mé, kohož se budu báti? Hospodin síla života mého, kohož se budu strašiti?“ (Žalm 27, 1).

Buďte silní! Jak? Ve svém Bohu! „Hospodin bojovati bude za vás.“ (II. Mojž. 14, 14). Člověk se rád vychloubá svojí vlastní silou, ale kdo tak činí, vztahují se na něj slova Písma: „A potru vyvýšenost síly vaší, a učiním nebe nad vámi jako železo, a zemi vaši jako měď. Nadarmo bude vynaložena síla vaše.“ (III. Mojž. 26, 19-20). „Onť ostříhá noh svatých svých, ale bezbožní ve tmě umlknou; nebo ne v síle záleží síla člověka.“ (I. Sam. 2, 9). Apoštol Pavel vyznává: „Protož líbost mám v nemocech, v pohaněních, v nedostatcích, v protivenstvích, a v úzkostech, pro Krista. Nebo když mdlím, tehdy silen jsem.“ (II. Kor. 12, 10). Jak tomu rozumět? Když mdlíme, tehdy cítíme největší potřebu té Boží síly a právě tehdy se nám jí dostává. Dokud máme pocit své vlastní síly, pokoušíme se zdolat těžkosti a nesnáz sami, teprve když poznáváme, že na ty neb ony problémy ani zdaleka nestačíme, tady nás to pak vede k Bohu a Bůh nás zmocňuje svou silou a to je teprve pravá síla. Neboť ne v síle záleží síla člověka. Proto nás Slovo Boží vyzývá: „Hledejte Hospodina i síly jeho,“ (I. Par. 16, 11). A dále: „Oči zajisté Hospodinovy spatřují všecku zemi, aby dokazoval síly své při těch, kteříž jsou k němu srdce upřímého.“ (II. Par. 16, 9). Prorok Izaiáš říká: „Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly.“ (Iz. 40, 31). A v knize Přísloví: „Silou jest upřímému cesta Hospodinova.“ (Přísl. 10, 29).

Buďte silní!

Ukázali jsme si tedy jasně, v čem má být ta naše síla. Naší sílou má být Pán Bůh sám a očekáváním na Něho máme nabývat vždy znovu a znovu novou sílu.

5. Všecky vaše věci ať se dějí v lásce!

Proč tento zvláštní příkaz? Splněním tohoto příkazu se máme odlišovat od ostatního světa. Svět nezná lásku. U něho platí oko za oko, zub za zub. Pán Ježíš však prohlašuje: „Slyšeli jste, že říkáno bylo: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého. Ale jáť vám pravím: Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví,
Abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích; nebo slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.
Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní?
A budete-li pozdravovati toliko bratří svých, což více činíte? Však i publikáni to činí.
Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Mat. 5, 44-48).

Všecky vaše věci ať se dějí v lásce!

Plnit tento Boží příkaz jsme se ještě nenaučili. Milovat i nepřátele – jak to dokázat? Vždyť nedovedeme ani splácet lásku láskou. Nedovedeme milovat ani ty, kteří nás milují, jak bychom dovedli milovat ty, kteří nám činí bezpráví a kteří nás nenávidí? A přece právě tento Ježíšův příklad je pro nás měřítkem, jak daleko jsme se přiblížili k Bohu a jak daleko jsme povolní jeho požadavkům a jeho vedení.

Divíte se, že Boží soudy stíhají i nás věřící? Nejsme i my nakloněni k tomu, oplácet hněv hněvem, nenávist nenávistí, oko za oko, zub za zub? Ach, kolik vlastností starého člověka se projevuje v životě, v jednání každého z nás, i když o sobě tvrdíme, že jsme znovuzrození. Kdy, kdy naplníme příkaz Písma: Všecky vaše věci ať se dějí v lásce? Kolik odpouštějící lásky je třeba na Boží straně vůči nám, ale jak málo je této odpouštějící lásky na naší straně vůči našim bližním! A přece Pán Bůh chce, abychom právě splněním Božího rozkazu se odlišovali od ostatního světa. „A budete mi lid zvláštní.“ Zde musíme pokorně sklonit hlavu a vyznat: „Služebníci neužiteční jsme.“ Je to tím, že Pán Bůh není v našich srdcích ten první a poslední a proto je nutné ještě mnohé Boží přepalování. „Aj, přepálím tě, ačkoli ne jako stříbro, přeberu tě v peci ssoužení. Pro sebe, pro sebe učiním to. Nebo jakž by mohlo v lehkost vydáno býti? Slávy své zajisté jinému nedám. Slyš mne, Jákobe a Izraeli, povolaný můj: Já jsem, já první, já jsem i poslední.“ (Iz. 48, 10-12).

A proto nereptejme, jestliže nás Pán Bůh stále ještě znovu a znovu přepaluje. Pokoušejme se znovu a znovu řešit věci cestou lásky. Vyžaduje to veliké sebezapření a proto Pán Ježíš položil všem těm, kteří chtějí vejít v slávu Jeho příbytků požadavek: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“ (Mat. 16, 24). Je to možné jen při plnění všech uvedených příkazů Slova Božího:

1. Bděte!

2. Stůjte u víře!

3. Zmužile sobě počínejte!

4. Buďte silní!

5. Všecky vaše věci ať se dějí v lásce!

Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal

Jan 17, 6-9

Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal z světa. Tvojiť byli, a mně jsi je dal, a řeč tvou zachovali. A nyní poznali, že všecky věci, kteréž jsi mi dal, od tebe jsou. Nebo slova, kteráž jsi mi dal, dal jsem jim; a oni přijali, a poznali právě, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně prosím, ne za svět prosím, ale za ty, kteréž jsi mi dal, nebo tvoji jsou.

Z přečtených slov poznáváme, že tato velekněžská modlitba Ježíše Krista platila výhradně jen těm, kteří v Pánu Ježíši Kristu poznali svého Spasitele a k němu se celým srdcem přivinuli. V této modlitbě je také potvrzovaná skutečnost, že pochopit poslání Pána Ježíše, vniknout do tajemství pravd, není dáno každému, ale že zde rozhoduje Boží výběr. Na jakém podkladu Bůh svůj výběr činí, je nám tajemstvím. Víme však, že Bůh je nanejvýš spravedlivý a že musí mít k tomu určité a vážné příčiny, dává-li jednomu možnost v Pána Ježíše uvěřit a v něm spasení dosáhnout, kdežto jiné i nadále ponechává ve tmě a na cestě zahynutí. Tu skutečnost si však musíme uvědomit, že to není žádnou naší zásluhou, jestliže jsme pochopili poselství Ježíše Krista a jej přijali jako Bohem zjevenou pravdu. Pán Ježíš to zdůrazňuje ve svém poselství Praví: „Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej…“ (Jan 6, 44). Co my si dáme práce s některým člověkem, abychom jej přivedli k Pánu Ježíši a jej na té cestě udrželi a někdy se nám i podaří jej na čas získat pro Boží dílo. Avšak po čase takový začne vlažnět, lhostejnět, začne shromáždění zanedbávat, až konečně se ocitá na té samé cestě hříchu, kde jsme ho dříve nalezli. A někdy si děláme dokonce výčitky, že jsme byli příčinou jejich pádu.

Není tomu tak. Příčina byla v tom, že jsme jej získali my. Získali jsme jej na čas svým vlastním vlivem a tak když ten přestal působit, ten člověk začal hned upadat. Člověk, který není přitrhnut k Pánu Ježíši Otcem v nebesích, nemůže se stát vlastnictvím. Takoví, kteří byli získáni působením Ducha svatého a Jeho lásky, tento vliv je trvalý a nikdo je nevytrhne z ruky Pána Ježíše. Takové Pán Ježíš přijímá jako dar od svého Otce a praví o nich: „Ovceť mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi je dal, větší jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.“ (Jan 10, 27-29). Zde tedy rozhoduje Boží výběr. Proto všechny ty, kteří vpravdě uvěřili a stali se vlastnictvím Pána Ježíše, Pán Ježíš považuje jako dar daný mu od Otce. Proto je tolik miluje, proto se za ně obětuje, proto se za ně posvěcuje, aby i oni byli posvěceni v pravdě. „Otče, přišlať hodina, oslaviž Syna svého, aby i Syn tvůj oslavil tebe; Jakož jsi dal jemu moc nad každým člověkem, aby těm všechněm, kteréž jsi dal jemu, život věčný dal. Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17, 1-3).

Bratře, sestro!

Uvědomuješ si to, že tě Bůh vytrhl ze světa, aby tě dal jako dar svému Synu Ježíši Kristu, aby on ti mohl dát život věčný? Chápeš tuto Boží milost? Chápeš, že nejsi více svůj, ale Ježíšův? A víš, co by to znamenalo touto Boží milostí pohrdnout a vrátit se zpět do světa? Apoštol Pavel píše: „Což se vám zdá, čím přísnějšího trestání hoden jest ten, kdož by Syna Božího pošlapával, a krev smouvy, kterouž byl posvěcen, za nehodnou drahého vážení by měl, a Duchu milosti potupu učinil? Známeť zajisté toho, jenž řekl: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán. A opět: Pán souditi bude lid svůj. Hroznéť jest upadnouti v ruce Boha živého.“ (Žid. 10, 29-31). Bez poznání Boha a bez poznání Ježíše Krista není život životem. Není ubožejšího života jako život bez Boha a bez obecenství s ním. Prožil jsem kus takového života a více bych jej prožívat nechtěl. Poznáváním Boha začínáme teprve žít novým životem. Nemysleme si však, že Boha již dokonale známe. To bychom byli již na jiné výši života. S přibýváním duchovního světla přibývá duchovní moc a síla. V životě Pána Ježíše nám bylo jasně ukázané, co dokáže spojení člověka s Bohem. Pán Ježíš si podmaňoval nejen rozbouřené moře, ale i majestát smrti. Všechno mu bylo k službě. Nikdo z nás nemá ani tušení, jaký život, jaké bohatství života očekává věřící lid, až bude zbaven pozemských pout a až Pán Ježíš jej uvede do svých příbytků. I náš život za hrobem bude naším dalším poznáváním Boha a Ježíše Krista a s přibývající známostí bude přibývat i bohatství našeho duchovního života. Věky věků na to nestačí, abychom poznali Pána Ježíše ve vší jeho lásce a ve vší jeho slávě. „Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal z světa. Tvojiť byli, a mně jsi je dal… Já za ně prosím…“

Pán Ježíš se vracel k Otci, protože jeho poslání na světě se chýlilo ke konci. Avšak ti, kteří v něho uvěřili, měli pokračovat v jeho díle. Ve své modlitbě je svěřuje péči Otcově. Dosud o ně pečoval sám, Pán Ježíš dobře věděl, co bude s nimi až odejde. Bez pečlivého vedení Božího by věřící člověk ve světě neobstál. Vliv nejnižších elementů je na naší zemi tak mocný, že jen Boží rámě nás může uchránit od duchovních pádů a věčného zahynutí. Jak Pán Ježíš za to prosil, aby Otec v nebi tento hlouček jeho věrných zachoval, uchránil!

Avšak Pánu Ježíši šlo ještě o víc, než jen o to, aby jeho věrní nepropadli ve světě duchovní zkáze. Pán Ježíš byl se svým Otcem v nebesích jednoho ducha. A z této jednoty vyplývala všecka jeho moc a velikost. Nyní, když odcházel ze světa a nemohl více chránit svou mocí ty, kteří v něj uvěřili, jde mu o to, aby své věrné uvedl do té samé jednoty s Otcem, v jaké žil on. Věděl, že z této jednoty bude vyplývat i jejich moc, kterou v plné míře potřebovali. Jak se za tuto jednotu přimlouval! „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli…“ (verš 21). Mohl Bůh tuto modlitbu nevyslyšet?

I dnes je Pán Ježíš naším nejmocnějším přímluvcem u Boha. Jeho přímluvou za nás - stojíme. Má péči o nás. Staví nám po boku svou stráž. Pozdvihuje nás, když klesáme a sílí nás v našich mdlobách. Jsme ustavičně předmětem jeho péče. Kdo pochopí jeho lásku k nám? A my? Jak málo jej milujeme… Zamysleme se nad tím.

Konec modlitby Pána Ježíše vyznívá nejslavněji: „Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou…“ (verš 24). Jej samého čeká potupná smrt. Musí vidět před sebou tu hroznou cestu utrpení, ale na to nemyslí. Jeho mysl je zaujata jeho věrnými. Nejde mu o sebe, jde mu o ně, na ně myslí, na jejich budoucnost.

Jaká to láska! Pochopíme ji?

1940 Ostrava

Navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil

Izaiáš 44, 21-22

Pamatujž na to, Jákobe a Izraeli, proto že jsi ty služebník můj. Já jsem tě sformoval, služebník můj jsi, Izraeli, nebudeš u mne v zapomenutí. Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.

Bůh je Stvořitelem a Otcem každého z nás. Život dává jedině Bůh. Jím žijeme, hýbeme se i trváme. Bůh otvírá život matky, aby rodila nebo ji činila neplodnou. Jen z moci Boží se stává muž otcem a žena matkou. Zde platí plně slova Písma: „Já jsem tě sformoval, služebník můj jsi.“

A poněvadž člověk je jeho dílem, Bůh nemůže na člověka zapomenout. „Ale řekl Sion: Opustiltě mne Hospodin, a Pán zapomenul se na mne. I zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého? A byť se pak ony zapomněly, já však nezapomenu se na tě. Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou.“ (Iz. 49, 14-16).

Bůh nemůže nikdy na své stvoření zapomenout. A kdyby jeho tvor, člověk, zbloudil sebevíce z jeho cest, kdyby se člověk svému Stvořiteli sebevíce zpronevěřil, odcizil, od něho vzdálil, kdyby se poskvrnil sebevětším hříchem a nepravostí, Bůh nemůže na něho zapomenout. Bůh nepřestává být člověku Otcem, i když se stane nezdárným jeho synem nebo dcerou. Jestliže se naše děti stanou neposlušnými, jestliže se nám odcizí tak, že jdou svými vlastními cestami přes naše rady, přes naše napomínání, uvedou-li naše jméno v pohanění a v potupu, my se vůči nim můžeme zatvrdit, ale nemůžeme je vykořenit z našeho srdce a vědomí, že jsou našimi dětmi a nemůžeme vykořenit z našeho nitra touhu, aby se tyto naše děti vzpamatovaly a v naši náruč navrátily. Přes všechno jejich zpronevěření se vůči nám, ony zůstávají našimi dětmi.

Tak je to i s poměrem člověka vůči Bohu a Boha k člověku. Bůh nemůže na člověka zapomenout vždyť je Jeho dílem, Jeho, třeba nezdárným, dítětem. A tuto skutečnost nám sám Pán Bůh zde ve svém Slově skrze služebníka Izaiáše osvědčuje: Pamatujž na to, Jákobe a Izraeli… Já jsem tě sformoval, služebník můj jsi…, … nebudeš u mne v zapomenutí. Nebyl a není neposlušnější a zatvrzelejší a odpornější národ vůči Bohu, jako byl a je až dosud národ židovský. A přece právě vůči tomuto národu projevoval Bůh nejvíce lásky. Pán Bůh to sám vyznává: „Ale ty, Izraeli služebníče můj, ty Jákobe, kteréhož jsem vyvolil, símě Abrahama, přítele mého. Ty, kteréhož jsem vychvátil od končin země, nýbrž pominuv přednějších jejich, povolal jsem tě, řka tobě: Služebník můj jsi, vyvolil jsem tě, aniž jsem zavrhl tebe.“ (Iz. 41, 8-9) Tak se zdá, že čím více se člověk Bohu odcizí a zpronevěří, tím více jej Bůh miluje a tím větší péči mu věnuje. Je to asi tak, jako když se rodičům narodí tělesný mrzáček, nedochůdče. Dobří rodiče právě jemu věnují nejvíce své lásky, poněvadž ji nejvíce potřebuje. Tak to asi činí Bůh s hříšníkem. Hříšník je nejvíce politováníhodný tvor, poněvadž se řítí vstříc svému zahynutí, aniž by si to uvědomoval. Proto je Bůh vůči hříšníku tak shovívavý, proto nevchází až dosud s tímto převráceným světem v soud. Neznamená to, že Boží shovívavost nemá hranice, že by Bůh nikdy nevešel v soud s hříšníkem. Boží soud přijde. Ale Bůh jako by chtěl vyzkoušet všechny možnosti, které tu jsou k probuzení člověka a k jeho záchraně.

Jako nám rodičům není jen tak snadné zříci se navždy svého nezdárného dítěte a navždy ho zavrhnout, tím nesnadnější je to pro našeho Stvořitele, našeho nebeského Otce. Proto pokud bude uvolněná k srdci člověka sebemenší cestička, pokud bude v srdci člověka i sebenepatrnější jiskérka, kterou je možné zapálit srdce k milování Boha, dotud Bůh svému pobloudilému dítěti shovívá a usměrňuje všechny cesty jeho života tak, aby jej přivedl k poznání svého poblouzení a aby ho přiměl k návratu ve svou Boží otcovskou náruč. Nikdo z nás by tak dlouho nevzdoroval vůči Bohu, kdybychom pochopili nesmírnou Boží lásku k nám. A kam až sahá Boží nekonečná láska k nám, to nám zjevují další slova našeho textu: „Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.“ Zahladím – jinými slovy ze své paměti navždy vymažu! „Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí“…(Iz. 1, 18). Znamená to, že Pán Bůh je hotov odpustit nám všechny naše hříchy tak dokonale, že před Jeho očima nezůstane po naší hříšné minulosti ani ta nejmenší stopa.

Je to možné?

Ano! Vždyť zde je Boží řeč, Boží slovo.

A že by platilo každému člověku, i tomu nejbídnějšímu?

Ano, platí i pro tebe, drahá duše!

Pán Bůh ze svého milosrdenství nikoho nevylučuje. Ty sám svojí nedověrou se z tohoto Božího milosrdenství vylučuješ. Ale tím okamžikem, kdy zatoužíš po dokonalém Božím odpuštění, můžeš ho dosáhnout! Snad se někdo z vás bude ptát: Ale jak? Co mám činit, abych ho skutečně dosáhl? Tady to máš v našem textu. Jasněji to nemůže být řečeno. Navrátiž se – kam? Ke mně!

Tam, kde jsi, tak jak jsi, nemůžeš zůstat! Tou cestou, kterou jsi až dosud šel, jít nemůžeš! Sloužil-li jsi až dosud světu, žádostem svého těla, dál sloužit nemůžeš. Z těchto cest se musíš navrátit k tomu, který tě vykoupil.

Jinak zahyneš!

Navrátiž se ke mně! Jak? Tak jaký jsem? Ano, tak jaký jsi. Tuto skutečnost nemohou lidé pochopit. Člověk cítí a uvědomuje si, že je Bůh svatý. A uvědomuje si svůj hřích. Jak by mohl tak jaký je ukázat se před svatým Bohem?

Milá duše!

Pán Bůh šel ve své hledající lásce tak daleko, že zařídil i to, abys se mohl k Němu navrátit takový, jaký jsi. Nám platí pozvání: „Pojďte, nebo již připraveno jest všecko.“ (Luk. 14, 17). Slova Izaiáše z našeho textu se naplnila a jsou pro nás živým Božím pozváním v Boží milující otcovskou náruč. Kteří Boží pozvání přijali, již nyní okouší plnost, dokonalost Božího odpuštění. Vpravdě věřícího člověka již hřích netíží. Plně chápe slova Žalmu 32: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest. Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti…“

Jsi to ty, milá duše? Dosáhla jsi již této milosti? Jestliže ano, pak se raduj, zpívej, oslavuj svého Stvořitele a tomu, jenž tě na kříži svou smrtí vykoupil, služ celým srdcem. Kdo jsi pak té milosti nedosáhl, pak slyš! Pamatuj na to, co ti Bůh dnes přivolává: Já jsem tě sformoval, služebník můj jsi, Izraeli, nebudeš u mne v zapomenutí. Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.

Navrátiž se!

V určitém slova smyslu – všichni se potřebujeme navrátit. I my, věřící. Vždyť není dne, abychom se z Boží cest neuchýlili. Kdyby žádného jiného zpronevěření se Bohu při nás nebylo, v jedné věci se proviňujeme všichni: Opouštíme svoji první lásku. Sbor v Efezu je nám v tom příkladem, Slyšte jen, jaké krásné vlastnosti mu Pán Ježíš přiznává: „Známť skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých; a zkusil jsi těch, kteříž se praví býti apoštolé, ale nejsou, a shledals je, že jsou lháři. A snášel jsi, a trpělivost máš, a pro jméno mé pracovals a neustal.“ Jaké krásné vlastnosti Pán Ježíš přiznává tomuto sboru. Nevím, mohl-li by to přiznat i nám. Ale i kdyby mohl, přece byto nestačilo: Vidíme to z dalších slov: „Ale mámť proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání, a první skutky.“ (Zj. 2, 2-5). Jinými slovy, navrať se tam, kde jsi stál, když tě Pán Bůh přijal na milost.

Navrátiž se ke mně neboť jsem tě vykoupil!

Ty, kdo ještě bloudíš, hyneš ve svém hříchu bez odpuštění, bez jistoty spasení, navrať se k tomu, který je hotov vše ti odpustit, který je hotov každou stopu tvé hříšné minulosti zahladit a tebe, jako navráceného syna, dceru, znovu otcovsky k sobě přivinout.

Navrať se!

A ty, kdo jsi již přijal odpuštění, kdo jsi již okusil hřejivost Boží odpouštějící lásky, kdo jsi již skrze víru v Pána Ježíše Krista v náruči Boží spočinul, ale znovu jsi zvlažněl, ochladl, zapomněl, kde tě Boží láska nalezla, z jaké zhouby tě vysvobodila, ty se navrať znovu k té první lásce, k té první horlivosti a k vděčnosti, jaká plnila tvé srdce, když jsi uvěřil a spasení v Ježíši Kristu nalezl.

Navrať se!

A všem nám platí slova: „Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle, a pohnuť svícnem tvým z místa jeho.“

Jak veliká je Boží láska, tak veliký může být i Boží hněv, jestliže Boží láskou pohrdáme. Jen si všimněme svědectví apoštola Petra: „Nebo jest čas, aby se začal soud od domu Božího. A poněvadž nejprv od nás, jakýž bude konec těch, kteříž nejsou povolni evangelium Božímu? A poněvadž spravedlivý sotva k spasení přichází, bezbožný a hříšník kde se ukáže?“ (I. Petr. 4, 17-18).

Navrátiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil!

Kdo z nás uposlechne? Kdo z nás spočine v náruči Boží tak, aby Pán Bůh mohl zahladit jako oblak přestoupení naše a jako mrákotu hříchy naše? Musím myslet na zvláštní Boží výstrahu: „Bojmež se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vjití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás.“ (Zid. 4, 1).

Jedna loď, která převážela z jednoho státu do druhého zlato, narazila na skálu a ztroskotala. Posádka vytáhla rychle záchranné čluny a připravovala se k opuštění lodi. Ale jeden námořníků se nemohl od množství zlata na lodi odtrhnout. Plnil si zlatem kapsy, nádoby a byl tak do toho zabrán, že přeslechl poslední výstražný signál k opuštění lodi. Když měl už vše naplněno, bral se k záchranným člunům, ale v tom okamžiku se převalila voda přes palubu a loď i s námořníkem zmizela v hlubinách moře.

Přátelé! Loď tohoto světa má nebezpečné trhliny. Z Božího slova zní poslední výstražné signály k opuštění tonoucí lodi. Pokoj je již ze země vyzdvižen. Láska člověka k člověku ustydá. Národy přes všechna volání ku pokoji se připravují k boji a dojde-li k němu, bude to znamenat zánik většiny lidstva.

Svět dozrává ke žni. A Bůh? Volá k návratu! Uslyšíme poslední signál k naší záchraně?

Aby se někdo z nás neopozdil….

Kdybys znala ten dar Boží

Jan 4, 1-15

A jakž poznal Pán, že slyšeli farizeové, že by Ježíš více učedlníků činil a křtil než Jan. (Ačkoli Ježíš sám nekřtil, ale učedlníci jeho), Opustil Judstvo, a odšel opět do Galilee. Musil pak jíti skrze Samaří. I přišel k městu Samařskému, kteréž slove Sichar, vedlé popluží, kteréž byl dal Jákob Jozefovi, synu svému. Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici. A bylo okolo šesté hodiny. I přišla žena z Samaří vážiti vody. Kteréž řekl Ježíš: Dej mi píti. Nebo učedlníci jeho byli odešli do města, aby nakoupili pokrmů. I řekla jemu žena ta Samaritánka: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Nebo neobcují Židé s Samaritány.) Odpověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé. I dí jemu žena: Pane, aniž máš, čím bys navážil, a studnice jest hluboká. Odkudž tedy máš tu vodu živou? Zdaliž jsi ty větší nežli otec náš Jákob, kterýž nám dal tuto studnici, a sám z ní pil, i synové jeho, i dobytek jeho? Odpověděl Ježíš a řekl jí: Každý, kdož pije vodu tuto, žízniti bude opět.. Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému. Řekla jemu žena: Pane, dej mi té vody, abych nežíznila, ani chodila sem vážiti.

Kdybys znala ten dar Boží…

Oč méně bolu, zklamání, utrpení, by bylo v našem životě, kdybychom znali kdy, kde a odkud ono zklamání přijde, kdybychom věděli, které a jaké věci to budou, z nichž nám vzejde bolest a utrpení a naproti tomu které a jaké věci to jsou, jež mohou náš život zradostnit a obohatit. Oč šťastnější by byl náš život, kdybychom znali a dovedli uchopit za vlasy každou tu příležitost, kdy samo nebe nám klade štěstí do klína, ale my pro svoji slepotu to, co bylo k našemu štěstí, odmítáme. Často teprve až po letech se nám rozjasní v mysli a my si musíme říci: Ó bych to byl věděl a tu příležitost tenkrát využil, mohl jsem být dnes šťastným člověkem. Na cestě naším životem potkáváme dobré i zlé. To nejtragičtější v našem životě je, že my často to dobré pokládáme za zlé a to zlé pokládáme za dobré. A v tom smyslu se buď pro jedno nebo pro druhé rozhodujeme. Teprve ovoce, následky našeho rozhodnutí, nás poučí, byla-li naše volba dobrá či zlá.

Setkáte se se ženou zdrcenou manželským rozvratem, slyšíte její nářek: „Ó bych byla věděla, že ty naše povahy jsou tak protichůdné! Kolik jiných příležitostí ke vdávání jsem si nechala ujít a do tohoto manželství jsem šla jako slepá.“ Setkáte se s chudými starými rodiči. Dali své děti na studia, aby jim připravili lepší budoucnost. Sami nejedli, strádali, dřeli se ve dne, v noci, v naději, že se jim děti jednou odmění. A výsledek? Děti zpanštěly, zmoudřely, rodičům se odcizily a nyní se za svoje chudobné rodiče i dokonce stydí. A starým zedřeným rodičům srdce krvácí žalem a s pláčem si říkají: „Kdybychom jen tušili, že naše děti právě touto cestou se nám odcizí, že je ztratíme, byli bychom to s nimi jinak zařídili.“ Pojďme do historie Starého zákona. Ó by byl Kain věděl, že ta zsinalá tvář jeho bratra Ábela jím zabitého dnem i nocí bude děsit jeho duši a že palčivé výčitky jeho svědomí budou jej štvát z místa na místo a nikdy a nikde nedají jemu pokoje. Ó by byl Kain věděl, jak hřích dovede uštvat člověka a učinit mu život přímo nesnesitelným, jistě by se byl ve chvíli, kdy se ho hněv vůči bratrovi zmocnil, jistě by se ovládl a svého bratra nezabil. Ó by byl David věděl, jak hrozně se vymstí jeho vlastní hřích s ženou Uriášovou na jeho vlastní rodině, byl by jistě ve chvíli pokušení sám nad sebou zvítězil a tohoto hříchu se nedopustil. A vezměte si zradu Jidášovu: Byl by Jidáš svého Mistra zradil, kdyby byl znal všechny důsledky této své zrady? Ó kdyby lidé znali, že hřích se mstí na člověku do třetího i čtvrtého pokolení, ale že hned v zápětí vyvolává v našem životě samou bolest a samé utrpení a že každý námi vykonaný hřích je vyryt železným perem na deskách našeho srdce a že s touto živou knihou se musíme jednou postavit před soudnou stolici Boží. Kdyby lidí tuto skutečnost znali, jak jinak by usměrňovali celý svůj život. Příčinou naší nevědomosti, naší neznalosti, pokládáme dobré za zlé a zlé za dobré. A v tomto smyslu se rozhodujeme ve věcech, které ovlivňují celý náš další život. A každý z nás si občas povzdechne: „Ó, kdybych znal, věděl!“ Někdo z vás by mohl snad říci: „A proč tedy Bůh ponechává člověka v takové tmě? Proč ho neuchrání takových osudných omylů a nezjeví mu, co by bylo k jeho prospěchu a co k jeho zhoubě?“

Bratři, sestry, přátelé!

Vezměte do ruky knihu Božího zjevení – Bibli – a v ní se dočtete, jak Bůh na tisíce způsobů a cest se snažil to učinit člověku jasným, pochopitelným, jak se vyhnout zkáze, záhubě a jak dosáhnout plného, radostného života. Ale člověk si posloužit nedal. Upozorním vás jen na některá místa v Bibli: „Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tedy říkávali: Nebudeme choditi. Když jsem pak ustanovil nad vámi strážné, řka: Mějtež pozor na zvuk trouby, tedy říkávali: Nebudeme pozorovati. Protož slyšte, ó národové, a poznej, ó shromáždění, co se děje mezi nimi. Slyš, ó země: Aj, já uvedu zlé na lid tento, ovoce myšlení jejich, proto že nepozorují slov mých, ani zákona mého, ale jím pohrdají.“ (Jer. 6, 16-19). „Ale toto přikázal jsem jim, řka: Poslouchejte hlasu mého, a budu vaším Bohem, a vy budete mým lidem, a choďte po vší cestě, kterouž jsem vám přikázal, aby vám dobře bylo. Však neposlechli, aniž naklonili ucha svého, ale chodili po radách, a podlé zdání srdce svého zlého. Obrátili se ke mně hřbetem a ne tváří svou.“ (Jer. 7, 23-24).

Celý Starý zákon je svědectvím, jak Bůh hledal cestu k srdci člověka, aby jej uvedl na cesty pokoje a radostného života a jaký byl výsledek jeho trpělivosti, hledající lásky? A myslíte, že tomu tak bylo jenom v životě národa Izraelského? Nejednal tak Bůh s tebou, se mnou? S námi všemi?

Boží láska je však nevyčerpatelná. Když člověk nechtěl porozumět starozákonním prorokům, přestože pravdivost svého tvrzení dokazovali často způsobem nadpřirozeným, přichází na svět Bůh sám v Ježíši Kristu. A příčina jeho příchodu? „Já světlo na svět jsem přišel, aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě nezůstal.“ (Jan 12, 46). A zde jsme u našeho textu: „Kdybys znala ten dar Boží…“ Co? Světlo života, ve kterém nemůže člověk zbloudit, ve kterém si nemůže změnit zlé za dobré a dobré za zlé, ale vede ho k nejvyšším metám života.

Ó, bys poznal i ty, a to alespoň v tento den tvůj, které věci by ku pokoji tobě byly!

Přicházíme k setkání Pána Ježíše se ženou Samaritánkou. Nemysleme si, že toto setkání bylo náhodné. V životě nejsou náhody. Ve všem dění je určitý Boží plán. Pro Samaritánku to byl ten její den. Každý člověk má ve svém životě takový Bohem určený den, kdy Bůh zvláštním způsobem se blíží k srdci člověka, aby v něm rozsvítil světlo nového života, ale ne všichni poznají takovýto svůj den. Samaritánka poznala, že to je její chvíle života, která má rozhodnout o celém dalším jejím životě. Nepoznala to hned. Pán Ježíš musel napřed odkrýt clonu z jejího minulého života a ukázat jí na její hřích: „Nebos pět mužů měla, a nyní kteréhož máš, není tvůj muž.“ (verš 18). Jak to její nitro odkryl! Nikdy Ježíš nepřišel do její blízkosti, ani ona do jeho. A přece četl v její duši jako v otevřené knize. Tak bude jednou číst v duši každého jednoho z nás. Před jeho zrakem jsou všechny věci nahé a odkryté. „Řekla jemu žena: Pane, vidím, že jsi ty prorok.“ (verš 19). A Samaritánka začíná rozumět jeho slovům: „Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“ Ano, tak je to! Dokud člověk nepozná svůj hřích, své zahynutí, dokud nevidí svoji duchovní bídu, musí se Pán Ježíš doprošovat koutečku v jeho srdci. Ale když pak odkryje hřích a my vidíme své zahynutí, pak se karta obrací a člověk začíná prosit, protože začíná chápat, kde je pro něho milost, odpuštění a pokoj.

Vy, kteří se stále bráníte učinit rozhodný krok za Ježíšem, živíte se domněnkou, že to jsou jiní, kteří se musí k Pánu Ježíši obrátit, s vámi že to není až tak zlé, pamatujte! Jednou poznáte svůj omyl, ale nebude již pozdě? Ó, kdybys znala, kdybys znal, že všechna spravedlnost je jako roucho ohyzdné, Pán Ježíš by se nemusel doprošovat místečka ve tvém srdci, ale ty by ses mu otevřel cele a tehdy by jsi také plně poznal, kdo je ten, jenž ti říká: „Synu můj, dej mi srdce své!“

Samaritánka poznala, jaký je dar napít se vody živé, kterou jí Pán Ježíš nabídl. V jejím životě to vyvolalo veliký převrat. Začala chodit ve světle Ježíšově. To už nebylo bloudění, to už nebylo chodění v hříchu! První, co učinila, přivedla k Pánu Ježíši z města Sichar celý zástup lidu. Vidím ji, jak jde od domu k domu a všude zve: „Poďte, vizte člověka, kterýž pověděl mi všecko, což jsem koli činila. Není-li on ale Kristus?“ (verš 29). I Samaritáni očekávali příchod zaslíbeného Mesiáše. A pozvání Samaritánky, aby šli s ní ke studnici Jákobově, nalézá podivuhodný ohlas mezi obyvatelstvem. Nehledí na její temnou minulost, vždyť je to právě zvláštnější, že právě ona přichází s takovým poselstvím. Veliký zástup lidu jde s ní daleko za město ke studnici. Vše se kupí kolem Pána Ježíše a z jeho úst se řine radostné poselství pro všechny. Ježíšovo poselství je uchvacuje a s vděčností se obrací k ženě Samaritánce: „Již ne pro tvé vypravování věříme; nebo sami jsme slyšeli, a víme, že tento jest právě spasitel světa, Kristus.“ (verš 42). Dva dny zůstává Pán Ježíš v městě Sichar aby ty, kteří v něho u věřili, utvrdil a rozšířil obzor jejich duchovního vědění. A tak v Sichar přičiněním prosté ženy vzniká veliký křesťanský sbor a živé vody Ježíšova evangelia rozlévají se po celém Samaří. Prostá žen s temnou minulostí, uchvácena však Ježíšem a skrze víru v něho co Spasitele světa, od hříchu očištěna a z moci hříchu vysvobozena, stává se požehnanou misionářkou. Jak se zde osvědčuje svědectví Ježíšovo dané předním knížatům z národa Izraelského: „Amen pravím vám, že publikáni a nevěstky předcházejí vás do království Božího.“ (Mat. 21, 31). A apoštol Pavel píše do Korintu: „Vidíte zajisté povolání své, bratří, že nemnozí moudří podlé těla, nemnozí mocní, nemnozí urození. Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. A neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž kteréž nejsou, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil, Proto aby se nechlubilo před oblíčejem jeho žádné tělo.“ (I. Kor. 1, 26-29). Chce-li si Bůh učinit z člověka svůj požehnaný nástroj, pak mu v tom nevadí ani jeho minulost, ani jeho přítomnost, neb je to nejmenší věcí u něho, aby shladil stopy minulosti a aby jej uvedl na cestu nového života. Bůh žádá od člověka jen jedno, aby mu otevřel své srdce a vpustil jej do svého nitra a kde tak člověk učiní, tam mocí svého Ducha, své lásky, změní srdce kamenné v srdce masité a uzpůsobí i mysl i ducha k Božímu království. Tak tomu bylo i se ženou Samaritánkou a tak tomu bylo a dosud může být s mnohým z nás. Jen poznat ten Boží dar, poznat Toho, z nějž prýští prameny vody živé a pak tyto prameny se rozlijí nejen naším nitrem, ale i kolem nás. „Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“ „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se. Kdož věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.“ (Jan 7, 37-38). Kéž by poznal i ty, co by tobě ku pokoji bylo a to aspoň v takovýto den tvůj.

Je možné, že právě dnes se ke tvému srdci blíží Bůh? Poznáš svůj den? Neztrácej tuto příležitost! Možná se to už nikdy nevrátí.

A my, kterým se dostalo milosti od Boha, těžíme z ní? Zveme jiné k pramenům živé vody? Žeň je mnohá i dnes a dělníků málo, nechceš být právě ty požehnaným nástrojem v Božích rukou? Nehleď na svoji neumělost, na dřívější bloudění, ale dej se Pánu cele k dispozici, ke službě, staň se samaritánem, samaritánkou ve svém okolí. Pán i tvoje snahy požehná.

1935 Ostrava

Druhý příchod Ježíše Krista

II. Petr. 3, 1-14

Nejmilejší, již toto druhý list vám píši, jimižto vzbuzuji skrze napomínání vaši upřímou mysl,
Abyste pamatovali na slova předpověděná od svatých proroků, a na přikázaní vydané od nás apoštolů Pána a spasitele, Toto nejprvé vědouce, žeť přijdou v posledních dnech posměvači, podlé svých vlastních žádostí chodící, A říkající: Kdež jest to zaslibování o příchodu jeho? Nebo jakž otcové zesnuli, všecko tak trvá od počátku stvoření. Tohoť zajisté z úmysla věděti nechtí, že nebesa již dávno slovem Božím byla učiněna, i země z vody a na vodě upevněna. Pročež onen první svět vodou jsa zatopen, zahynul. Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, i země, týmž slovem odložená, chovají se k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí. Ale tato jedna věc nebuď před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den. Nemeškáť Pán s naplněním slibů, (jakož někteří za to mají, že obmeškává), ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili. Přijdeť pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterémž nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živlové pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou. Poněvadž tedy to všecko má se rozplynouti, jací pak vy býti máte v svatých obcováních a v pobožnostech, Očekávajíce a chvátajíce ku příští dne Božího, v němžto nebesa, hoříce, rozpustí se, a živlové pálivostí ohně rozplynou se? Nového pak nebe a nové země podlé zaslíbení jeho čekáme, v kterýchž spravedlnost přebývá. Protož, nejmilejší, takových věcí čekajíce, snažtež se, abyste bez poškvrny a bez úhony před ním nalezeni byli v pokoji.

Pro lid evangelia je druhý příchod Pána Ježíše takovou skutečností, že nemůže mít o této věci ani nejmenší pochybnosti. Nový zákon mluví o druhém příchodu znovu a znovu. Prosba - Přijď království tvé – obsažena v modlitbě Páně se vztahuje k druhému příchodu Ježíše Krista. Pán Ježíš svým prvním příchodem na zem království Boží přiblížil. Jeho druhým příchodem bude království Boží uskutečněno i na zemi v plném rozsahu. Toto téma bych rozdělil na tyto části:

1. Skutečnost druhého příchodu Ježíše Krista
2. Účel druhého příchodu
3. Způsob druhého příchodu
4. Znamení druhého příchodu
5. Věci, které jsou s druhým příchodem spojeny

Chci se vyvarovat v otázce druhého příchodu Ježíše Krista jakékoliv vlastní myšlenky, Povedu vás výhradně Písmem svatým. Upozorňuji, že svědectví Písma o druhém příchodu Ježíše Krista je tolik, že vás povedu jen k těm nejdůležitějšm…

1. Skutečnost druhého příchodu Ježíše Krista

Je založena na osobním svědectví samého Pána Ježíše. „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 1-3). „První zajisté knihu sepsalť jsem, ó Teofile, o všech věcech, kteréž začal Ježíš i činiti i učiti, Až do toho dne, v němž dav přikázaní apoštolům, kteréž byl skrze Ducha svatého vyvolil, vzhůru vzat jest. Kterýmž i zjevoval sebe samého živého po svém umučení ve mnohých jistých důvodích, za čtyřidceti dnů ukazuje se jim, a mluvě o království Božím. A shromáždiv je, přikázal jim, aby z Jeruzaléma neodcházeli, ale aby očekávali zaslíbení Otcova, o kterémž jste prý slyšeli ode mne. Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech. Oni pak sšedše se, otázali se ho, řkouce: Pane, v tomto-li času napravíš království Izraelské? I řekl jim: Neníť vaše věc znáti časy aneb příhodnosti časů, kteréž Otec v moci své položil. Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země. A to pověděv, ani na to hledí, zhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich. A když za ním v nebe jdoucím pilně hleděli, aj, dva muži postavili se podlé nich v rouše bílém,
A řekli: Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž zhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ (Sk. 1, 1-11).

Pán Ježíš krátce před svojí smrtí se loučí se svými učedníky. Již delší dobu je připravoval na svoji násilnou smrt – smrt ukřižováním. Učedníci jsou zdrceni a Pán je potěšuje. Zdůrazňuje jim pokračování života za hrobem. Odchází proto, aby jim připravil věčné příbytky. „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 1-3). A když odejdu a připravím vám místo – zase přijdu… Chcete pochybovat o tomto Ježíšově prohlášení? Vždyť každé Jeho slovo je jako přísaha.

2. Účel druhého příchodu

Již je vyjádřen předcházejícími slovy: „… a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli. Účel druhého příchodu Ježíše Krista je tedy vzetí Kristovy církve, tedy těch, kteří jsou Kristovo, ze země a uvedení jich do v nebi připravených příbytků.

Milá duše! Jsi Ježíšova? Já se tě neptám, do které církve zde na zemi patříš. Jsi Ježíšova? Jestliže ano i ty budeš mezi těmi, které Pán Ježíš při svém druhém příchodu vezme z této země a uvede je do svých příbytků. Někdo by zde mohl položit otázku: A která církev je církví Kristovou?: Katolická? Evangelická? Baptistická? Adventistická? Metodistická? Československá? Ani jedna! Ve všech církvích najdete i pšenici i koukol. Jsem 53 roku věřícím. Za tu dobu jsem měl mnoho příležitostí vniknout i do soukromého života příslušníků jiných církví a shledal jsem, že ani jedna není prosta těch, kteří i ty nejvážnější Boží pravdy berou lehkomyslně a povrchně a při vší známosti Boží pravdy zůstávají otroky hříchu. A naproti tomu jsem našel i v jiné církvi duše, které neměly snad ve všech otázkách spasení dostatečné světlo, ale byly to duše Pánu věrné a oddané, o kterých nepochybuji, že jsou vlastnictvím Kristovým. Téměř v každé církvi najdete ty, kteří opravdu Pána Ježíše milují, Jemu cele důvěřují a snaží se Pána ze všech svých sil následovat a právě tyto duše tvoří skutečnou, zde na zemi neviditelnou církev Kristovu. Všechny tyto duše Pán Ježíš při svém druhém příchodu shromáždí v jedno, vezme je ze země a uvede do nebeských příbytků. „Tehdážť se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdyť budou kvíliti všecka pokolení země, a uzříť Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou. Kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, i shromáždíť vyvolené jeho ode čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich.“ (Mat. 24, 30-31). „Potom pohleděl jsem, a aj, zástup veliký, kteréhož by žádný přečísti nemohl, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, ani stojí před trůnem a před oblíčejem Beránka, oblečeni jsouce v bílé roucho, a palmy v rukou jejich. A volali hlasem velikým, řkouce: Spasení jest od Boha našeho na trůnu sedícího a od Beránka.“ (Zj. 7, 9-10). „I promluvil ke mně jeden z těch starců, a řekl mi: Kdo jsou tito oblečení v bílé roucho? A odkud přišli. I řekl jsem jemu: Pane, ty víš. I řekl mi: To jsou ti, kteříž přišli z velikého ssoužení, a umyli roucha svá, a zbílili je ve krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím, a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho; a ten, kterýž sedí na trůnu, zastěňovati je bude. Nebudouť lačněti více, ani žízniti více, a nebude bíti na ně slunce, ani žádné horko. Nebo Beránek, kterýž jest u prostřed trůnu, pásti je bude, a dovedeť je k živým studnicím vod, a setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.“ (Zj. 7, 13-17). Z těchto svědectví vidíme jasně, že druhý příchod Ježíše Krista přinese světu naprosté rozdělení. Ti, kteří se cele vydali Pánu, budou v jednom okamžiku odděleni od těch, kteří dali přednost světu. Kteří jsou vpravdě Ježíšovo, bez ohledu na to, ze které jsou církve zde na zemi, budou z této země vzati, jako Enoch, aniž by procházeli údolím smrti. Jejich těla budou rázem proměněna, zduchovněna a způsobena pro svět duchovní. „I promluvil ke mně jeden z těch starců, a řekl mi: Kdo jsou tito oblečení v bílé roucho? A odkud přišli? I řekl jsem jemu: Pane, ty víš. I řekl mi: To jsou ti, kteříž přišli z velikého ssoužení, a umyli roucha svá, a zbílili je ve krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím, a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho; a ten, kterýž sedí na trůnu, zastěňovati je bude. Nebudouť lačněti více, ani žízniti více, a nebude bíti na ně slunce, ani žádné horko. Nebo Beránek, kterýž jest u prostřed trůnu, pásti je bude, a dovedeť je k živým studnicím vod, a setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.“ (I. Kor. 15, 50-55). „Ale naše obcování jest v nebesích, odkudž i spasitele očekáváme Pána Jezukrista, Kterýž promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy jeho, podlé mocnosti té, kterouž mocen jest i všecky věci podmaniti sobě.“ (Fil. 3, 20-21). O tomto dni mluvil již prorok Malachiáš: „Tehdy ti, kteříž se bojí Hospodina, tytýž mluvili jeden k druhému. I pozoroval Hospodin a slyšel, a psána jest kniha pamětná před ním pro ty, kteříž se bojí Hospodina, a myslí na jméno jeho. Tiť budou, praví Hospodin zástupů, v den, kterýž já učiním, mým klínotem, a slituji se nad nimi, jako se slitovává otec nad synem svým, kterýž mu slouží. Tehdy obrátíte se, a uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo jemu neslouží.“ (Mal. 3, 16-18). Jak dojde k rozdělení, o tom mluví sám Pán Ježíš: „Tehdyť dva budou na poli; jeden bude vzat, a druhý zanechán. Dvě budou mleti ve mlýně; jedna bude vzata, a druhá zanechána. Bdětež tedy, poněvadž nevíte, v kterou hodinu Pán váš přijíti má.“ (Mat. 24, 40-42). Vzetí Božího lidu ze země bude úžasným Božím zásahem do života této země. Jeden bude vzat, druhý zanechán. Mezi kterými budeš, milá duše, ty?

A zase jsme u otázky: A co bude s ostatním světem? Svět do určité doby půjde svou cestou dál – ale jak? Odchodem lidu Božího ze země bude země zbavena soli, svět zůstane bez mravní a duchovní opory, kterou mu byl Boží vyvolený lid. Satan bude mít na této zemi volné pole. Nikdo mu nebude v jeho zhoubném díle překážet. Hřích, bezbožnost, nespravedlnost, boj jednoho proti druhému vyvrcholí. Antikrist rozvine zde své dílo. V této době má být vylito na tuto zemi sedm koflíků Božího hněvu: „I slyšel jsem hlas veliký z chrámu, řkoucí těm sedmi andělům: Jděte, vylijte sedm koflíků hněvu Božího na zem. I šel první, a vylil koflík svůj na zem, i vyvrhli se vředové škodliví a zlí na lidech, majících znamení šelmy, a na těch, kteříž se klaněli obrazu jejímu. Zatím druhý anděl vylil koflík svůj na moře, a učiněno jest jako krev umrlého, a všeliká duše živá v moři umřela. Potom třetí anděl vylil koflík svůj na řeky a na studnice vod, i obráceny jsou v krev. I slyšel jsem anděla vod, řkoucího: Spravedlivý jsi, Pane, kterýž jsi, a kterýžs byl, a svatý, žes to usoudil. Poněvadž krev svatých a proroků vylévali, i dal jsi jim krev píti; nebo jsou hodni. I slyšel jsem jiného od oltáře, kterýž řekl: Jistě, Pane Bože všemohoucí, praví jsou a spravedliví soudové tvoji. Potom čtvrtý anděl vylil koflík svůj na slunce, i dáno jest jemu páliti lidi ohněm. I pálili se lidé horkem velikým, a rouhali se jménu Boha toho, kterýž má moc nad těmi ranami, a však nečinili pokání, aby vzdali slávu jemu. Tedy pátý anděl vylil koflík svůj na stolici té šelmy, i učiněno jest království její tmavé, i kousali jazyky své pro bolest. A rouhali se Bohu nebeskému pro bolesti své a pro vředy své, a však nečinili pokání z skutků svých. Šestý pak anděl vylil koflík svůj na tu velikou řeku Eufrates, i vyschla voda její, aby připravena byla cesta králům od východu slunce. A viděl jsem, ano z úst draka a z úst šelmy a z úst falešného proroka vyšli tři duchové nečistí, podobní žabám. Nebo jsou duchové ďábelští, ješto činí divy, a chodí mezi krále zemské a všeho okršlku světa, aby je shromáždili k boji, k tomu velikému dni Boha všemohoucího. Aj, přicházímť jako zloděj. Blahoslavený, kdož bdí a ostříhá roucha svého, aby nah nechodil, aby neviděli hanby jeho. I shromáždil je na místo, kteréž slove Židovsky Armageddon. Tedy sedmý anděl vylil koflík svůj na povětří, i vyšel hlas veliký z chrámu nebeského, z trůnu, řkoucí: Stalo se. I stali se zvukové a hromobití a blýskání, i země třesení stalo se veliké, jakéhož nikdy nebylo, jakž jsou lidé na zemi, země třesení tak velikého. I roztrhlo se to veliké město na tři strany, a města národů padla. A Babylon veliký přišel na pamět před oblíčejem Božím, aby dal jemu kalich vína prchlivosti hněvu svého. A všickni ostrovové pominuli, a hory nejsou nalezeny. A kroupy veliké jako centnéřové pršely s nebe na lidi. I rouhali se Bohu lidé pro ránu těch krup; nebo velmi veliká byla ta jejich rána.“ (Zj. 16, 1-21). Rána za ránou, jedna katastrofa hroznější druhé, jedna živelná pohroma za druhou budou stíhat svět.

Ještě se musíme maličko vrátit ke vzetí Božího lidu ze země. Řekl jsem, že to bude úžasný Boží zásah do života této země. Ale tomuto bude předcházet ještě větší Boží zásah a sice vzkříšení těla z mrtvých a to těch, kteří předtím u víře v Pána Ježíše zemřeli. Nejdříve tito vstanou z hrobu, ne v tom těle, ve kterém zemřeli. Vstanou v těle duchovním uzpůsobeném pro duchovní svět. Oni budou první vtrženi k Pánu do oblak a s nimi budou vtrženi do oblak ti, kteří se osobně dočkají druhého příchodu Ježíše Krista. „Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, o těch, kteříž zesnuli, abyste se nermoutili, jako i jiní, kteříž naděje nemají. Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel, a z mrtvých vstal, takť Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprvé. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme. A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy.“ (I. Tes. 4, 13-18).

A co bude s těmi mrtvými, kteří zemřeli bez smíření s Bohem? „I viděl jsem stolice, a posadili se na nich, i dán jest jim soud, a duše stínaných pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, a kteříž se neklaněli šelmě, ani obrazu jejímu, a aniž přijali znamení jejího na čela svá, aneb na ruce své. A ožili, a kralovali s Kristem tisíc let. Jiní pak mrtví neožili, dokudž by se nevyplnilo těch tisíc let. Toť jest první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení. Nad těmiť ta druhá smrt nemá moci, ale budou kněží Boží a Kristovi, a kralovati s ním budou tisíc let.“ (Zj. 20, 4-6). Jiní pak mrtví neožili, dokudž by se nevyplnilo těch tisíc let. K jejich vzkříšení dojde až po tisíciletém království Kristově na zemi. Bude to vzkříšení k soudu.

3. Způsob druhého příchodu

Víme, že Pán Ježíš vstal v těle, ve kterém byl ukřižován a pohřben. I když toto tělo bylo Boží mocí proměněno a zduchovněno, zachovalo si svůj původní zjev. Byly na něm viditelné rány od hřebů i od kopí, kterým mu byl probodnut bok. „A po osmi dnech opět učedlníci jeho byli vnitř, a Tomáš s nimi. Přišel Ježíš, a dvéře byly zavříny, i stál u prostřed a řekl: Pokoj vám. Potom řekl Tomášovi: Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj, a nebudiž nevěřící, ale věrný. I odpověděl Tomáš a řekl jemu: Pán můj a Bůh můj Dí jemu Ježíš: Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20, 26-29). Duchovní tělo nepodléhá již zákonům hmoty, zákonům země. Hmotu prostupuje. Proto mohl Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání projít i zavřenými dveřmi. Toto proměněné zduchovnělé tělo neslo již odlesk Boží slávy. Když se Pán Ježíš již po svém zmrtvýchvstání zjevil Saulovi na cestě do Damašku, Saul hleděním na tuto slávu Ježíšovu oslepl. Ve zmrtvýchvstalém oslaveném těle se odebral Pán Ježíš od svých učedníků do nebeských příbytků : „A to pověděv, ani na to hledí, zhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich. A když za ním v nebe jdoucím pilně hleděli, aj, dva muži postavili se podlé nich v rouše bílém, A řekli: Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž zhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ (Sk. 1, 9-11). Toto Boží prohlášení je tak zřetelné a srozumitelné, že tu nemůže být nejmenší pochybnost o tom, jakým způsobem Pán Ježíš přijde podruhé. Tímto Božím prohlášením je také znovu potvrzena skutečnost Ježíšova druhého osobního příchodu. Nepřijde jako chudé betlémské dítě, ale v Boží moci a slávě jak Pán všech pánů a Král všech králů. Pán Ježíš mluví o tom na vícero místech: „A tehdyť uzří Syna člověka, an se béře v oblace s mocí a slavou velikou.“ (Luk. 21, 27). „Syn zajisté člověka přijde v slávě Otce svého s anděly svými, a tehdáž odplatí jednomu každému podlé skutků jeho.“ (Mat. 16, 27). Již prorok Daniel ve svém prorockém vidění, ve kterém mu Bůh odhaloval budoucnost zem a národů, viděl Pána Ježíše přicházejícího na oblacích: „Viděl jsem u vidění nočním, a aj, s oblaky nebeskými podobný Synu člověka přicházel; potom až k Starému dnů přišel, a před něj postaven byl. I dáno jest jemu panství a sláva i království, aby všickni lidé, národové a jazykové sloužili jemu; jehož panství jest panství věčné, kteréž nepomíjí, a království jeho, kteréž se neruší.“ (Dan. 7, 13-14). Pán Ježíš přijde podruhé na oblacích. Přijde jako blesk. „Nebo jakož blesk vychází od východu slunce, a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka. Nebo kdežkoli bude tělo, tuť se shromáždí i orlice. A hned po ssoužení těch dnů slunce se zatmí, a měsíc nedá světla svého, a hvězdy budou padati s nebe, a moci nebeské budou se pohybovati. Tehdážť se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdyť budou kvíliti všecka pokolení země, a uzříť Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou.“ (Mat. 24, 27-30). Přijde ve chvíli, kdy se nikdo nenaděje. „Ale tato jedna věc nebuď před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den. Nemeškáť Pán s naplněním slibů, (jakož někteří za to mají, že obmeškává), ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili. Přijdeť pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterémž nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živlové pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou.“ (II. Petr. 3, 8-10). „Nebe a země pominou, ale slova má nikoli nepominou. Ale o tom dni a hodině žádný neví, ani andělé, kteříž jsou v nebesích, ani Syn, jediné Otec. Vizte, bděte a modlte se; nebo nevíte, kdy bude ten čas. Jako člověk, kterýž daleko odšel, opustiv dům svůj, a poručiv služebníkům svým vládařství, a jednomu každému práci jeho, vrátnému přikázal, aby bděl. Protož bděte; nebo nevíte, kdy Pán domu přijde, u večer-li, čili o půlnoci, čili když kohouti zpívají, čili ráno. Aby snad přijda v nenadále, nenalezl vás, a vy spíte. A cožť vám pravím, všechněmť pravím: Bděte.“ (Marek 13, 31-37).

4. Znamení druhého příchodu

Pán Ježíš mluvil s apoštoly o svém druhém příchodu znovu a znovu. Je tedy přirozené, že tito byli zvědaví kdy to bude a tak s touto otázkou přichází ke svému Pánu. „A když se posadil na hoře Olivetské, přistoupili k němu učedlníci soukromí, řkouce: „Pověz nám, kdy to bude, a které znamení příchodu tvého a skonání světa?“ (Mat. 24, 3).

Pán Ježíš nestaví před svoje učedníky den ani hodinu svého druhého příchodu, praví, že o tom dni a hodině neví ani on sám, jedině jeho Otec v nebesích. „Ale o tom dni a hodině žádný neví, ani andělé, kteříž jsou v nebesích, ani Syn, jediné Otec.“ (Marek 13, 32).

Ale Pán Ježíš upozorňuje své učedníky, jaká znamení budou jeho příchodu předcházet:

4.1. Falešní Kristové

4.2. Světové války, hlad, epidemie

4.3. Pronásledování věřících

4. Zrazování jedni druhých
5. Nenávist jedněch proti druhým
6. Rozmnožení nepravosti
7. Ustydnutí lásky
8. Zvěstování evangelia po celém světě

4.1. Falešní kristové

Že by se mohl najít takový člověk, který by se prohlašoval za Ježíše Krista? Vám, kteří se nezaměstnáváte speciálně těmito otázkami, unikne mnohá věc, která se děje ve světě a často i ve vaší blízkosti. Takový falešný Kristus se nedávno objevil v Ivančicích. Jeho jméno je Student. Když měl kolem sebe již větší skupinu přívrženců, prozradil se tím, že jejich dětem odepřeli povinné vyučování ve škole. Jeho přívrženci ho za Krista plně uznávali a proto přestali své děti do školy posílat. Pan Student je učil sám jako Kristus. A když začali kácet kříže, sochy, ničit obrazy, upozornili na sebe úřady a nastalo vyšetřování. Úřadům se zdálo, že Student, který se prohlašoval za Krista, to nemá v hlavě v pořádku a dali ho do ústavu choromyslných do Kroměříže. Jeho přívrženci za ním chodili do ústavu a on je při návštěvách vyučoval dál. A že to brali s ním vážně, přesvědčil jsem se sám. Měl jsem v Gottwaldově evangelizaci a v jednom shromáždění jsem mluvil o druhém příchodu Ježíše Krista. Při tom jsem upozornil na falešného Studenta – Krista. Po shromáždění přišla za mnou jedna paní a pravila: „S jednou věcí jsem nemohla souhlasit. Vy jste prohlásil našeho vůdce za falešného Krista, ale on Kristem je a já vám to dokáži z Písma.“ Otevřela mi v Bibli knihu Izaiáš proroka, 53. kapitolu a pravila, že celá tato kapitola se vztahuje na proroka Studenta. „On zvítězí, o tom se ještě přesvědčíte.“ Tak jsem přišel do ostré polemiky ještě i při jiné příležitosti. Falešný Kristus.

Před poslední válkou se konal v Indii v Madrasu světový kongres theosofů. 35 národů vyslalo na něj 20 000 delegátů a z nejbližších krajů se zúčastnilo 80 000 lidí. Před tímto množstvím lidí byl prohlášen za Spasitele světa a hned také korunován mladý sedmnáctiletý Ind, jménem Krišnamurti. A Také mu byl dán k ruce kruh zvolených apoštolů. Za Krista ho před celým kongresem prohlásila představitelka theosofické společnosti Dr. Besantová, která se stala jedním ze sedmi apoštolů tohoto nového Mesiáše. Teosofická společnost také už vydala jeho myšlenky v knize s nadpisem U nohou Kristových. Nenaplňuje se zde předpověď Pána Ježíše? A není to zajímavé znamení Jeho blízkého druhého příchodu?

4.2. Světové války, hlad, epidemie

„Budete slýchati zajisté boje a pověsti bojů. Hleďtež, abyste se nekormoutili; nebo musí to všecko býti; ale ne i hned bude konec. Nebo povstane národ proti národu a království proti království, a budou hladové a morové a země třesení po místech. Ale tyto všecky věci jsou počátkové bolestí.“ (Mat. 13, 6-8).

Dvě hrozné světové války máme za sebou a ke třetí se svět připravuje. A je všeobecné mínění, že nechá-li lidstvo dojít ke třetí světové válce, bude to zánik veškeré lidské kultury a civilizace. Proto to velké úsilí o mír. Nejsou tyto hrozné války naplnění předpověděného znamení druhého příchodu Ježíše Krista?

4.3. Pronásledování věřících

„A tehdy vydadí vás v ssoužení, a budou vás mordovati, a budete v nenávisti u všech národů pro jméno mé.“ (Mat. 24, 9).

Začal s ním Hitler v Německu, Mussolini v Itálii, Franco ve Španělsku, došlo k němu i na jiných místech a boj proti náboženství je v programu mnohých velkých i malých národů. Není to naplnění znamení, které má předcházet druhému příchodu Ježíše Krista?

4.4. Zrazování jedni druhých

Již za Hitlera byla mládež vedena k tomu, aby se nebála udat i své rodiče, jestliže jejich mínění je proti vedoucímu režimu ve státě. A bylo mnoho případů, kde se tak i stalo.

Všichni víme, co bylo německé gestapo. A přec i toto u nás prohlašovalo, že se jim hnusí udavačství českého lidu. Hanebným udavačstvím bylo vehnáno do koncentračních táborů německých tisíce a tisíce poctivých občanů, kteří se provinili jedině tím, že si dovolili mít jiné mínění, než vládnoucí německý režim. Není nic hanebnějšího, než takové udavačství, kde přítel zradí přítele, bratr bratra, rodiče děti a děti rodiče. A to za okupace bylo všedním zjevem ve všech ohrožených zemích. Zrazováním lidstvo přímo propadlo. Není to naplnění znamení předpověděného Pánem Ježíšem?

4.5. Nenávist jedněch proti druhým

„A tehdy vydadí vás v ssoužení, a budou vás mordovati, a budete v nenávisti u všech národů pro jméno mé.“ (Mat. 24, 9).

Dějiny lidstva neznají dobu větší nenávisti jedněch proti druhým, než jak je tomu dnes,. A není to jen nenávist jednoho národa proti druhému, nýbrž je to nenávist, která zasahuje rodiny, dělnictvo v továrnách, úřednictvo v kancelářích. Nenávist, ve které za účelem prosazení svých osobních zájmů je člověk hotov smést z cesty i svého největšího přítele – i svého vlastního bratra. I tato nenávist je zvláštním znamením brzkého příchodu Ježíše Krista.

4.6. Rozmnožení nepravosti

„Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční. Nebo nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejcí, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, Nelítostiví, smluv nezdrželiví, utrhači, nestředmí, plaší, kterýmž nic dobrého milo není.
Zrádci, přívažčiví, nadutí, rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha,“ (II. Tim. 3, 1-4).

„Ale jakož bylo za dnů Noé, takť bude i příchod Syna člověka.
Nebo jakož za dnů těch před potopou žrali a pili, ženili se a vdávaly se, až do toho dne, když Noé všel do korábu, A nezvěděli, až přišla potopa, a zachvátila všecky: takť bude i příští Syna člověka.“ (Mat. 24, 37-39).

O mravním úpadku dnešního světa mluvit nebudu. Je daleko větší, než jste vstavu pochopit.

A následky toho?

4.7. Ustydnutí lásky

„A že rozmnožena bude nepravost, ustydne láska mnohých.“ (Mat. 13, 12).

Hledejte dnes mezi lidmi lásku. Hledejte ji v rodinách mezi manžely. Hledejte ji v církvi. Hledejte ji mezi rodiči a dětmi a mezi děti a rodiči. Láska v lidských srdcích vyhasla a místo ní plane v lidských srdcích nenávist. I to je zvláštním znamením blízkého příchodu Ježíše Krista.

4.8. Zvěstování evangelia po celém světě

Jediné znamení, které není ještě naplněno. Máme nejméně 1600 milionů pohanského lidu., kterým se ještě nedostalo dostatečného svědectví evangelia o Ježíši Kristu. Ta nepatrná hrstka misionářů, která působí v pohanských zemích a kterým i tak dnešní světovou situací je jejich činnost znemožňována, není schopna naplnit tyto země Ježíšovým evangeliem. A můj osobní názor je ten, že Pán Bůh ve své nezměrné lásce k všemu lidstvu v  dohledné době ještě dá na různých místech větší duchovní probuzení a rozvlažení, aby se i pohanskému lidu dostalo jasné svědectví Ježíšova evangelia. Nevím, jakou cestou, jakým způsobem to Pán Bůh učiní, ale věřím, že to učiní. A slyším-li zprávy z některých misijních polí, kdy například na jednom místě bylo křtěno najednou 500 dospělých lidí a shromáždění v přírodě přítomno 35 000 lidí a slyším-li zprávy, že v těchto shromážděních jsou ve jménu Ježíše Krista uzdravováni slepí, hluší, chromí, němí – proč by Pán Bůh ve své veliké lásce nemohl dát takováto duchovní probuzení v pohanských zemích mezi pohanským lidem? Až budu vidět naplnění i tohoto znamení, pak budu očekávat, že se naplní slova Ježíšova: „A bude kázáno toto evangelium království po všem světě, na svědectví všechněm národům, a tehdáž přijde skonání.“ (Mat. 24, 14).

To vše se může stát v nejbližších letech. Je tu jedna skutečnost. Člověk by musel být slepý aby neviděl, že svět zraje ke žni. A toto si dne uvědomuje celý náboženský svět. Všem nám platí slova: „Kdo škodí, škoď ještě; a kdo smrdí, smrď ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě. A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podlé skutků jeho.“ (Zj. 22, 11-12).

Apoštol Jan již tehdy volal: „Pane Ježíši, přijdi tedy brzy! “

Mohli bychom tak volat i my? Jsme připraveni na jeho druhý příchod? Pán Ježíš nám přivolává: „Buďtež bedra vaše přepásaná, a svíce hořící. A vy podobni lidem očekávajícím Pána svého, až by se vrátil z svadby, aby hned, jakž by přišel a potloukl, otevřeli jemu.“ (Luk. 12, 35-36).

4. Věci, které jsou s druhým příchodem spojeny

„Prosímeť pak vás, bratří, skrze příští Pána našeho Jezukrista, a naše shromáždění v něj,
Abyste se nedali rychle vyrážeti z mysli, ani kormoutiti, buď skrze ducha, buď skrze řeč, neb skrze list, jako od nás poslaný, jako by nastával den Kristův.
Nesvodiž vás žádný nižádným obyčejem. Neboť nenastane, leč až prvé přijde odstoupení, a zjeven bude ten člověk hřícha, syn zatracení, Protivící a povyšující se nade všecko, což slove Bůh, aneb čemuž se děje Božská čest, tak že se v chrámě Božím jako Bůh posadí, počínaje sobě, jako by byl Bůh. Nepomníte-liž, že ještě byv u vás, o tom jsem vám pravil? A nyní co mešká, víte, totiž aby on zjeven byl časem svým. Nebo již tajemství nepravosti působí, toliko až by ten, kterýž jej zdržuje nyní, z prostředku byl vyvržen. A tehdážť zjeven bude ten bezbožník, kteréhož Pán zabije duchem úst svých, a zkazí zjevením jasné přítomnosti své, Toho nešlechetníka, jehož příští jest podlé mocného díla satanova, se vší mocí a divy i zázraky lživými, A se všelikým podvodem nepravosti, v těch, kteříž hynou, proto že lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů aby věřili lži, A aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.“ (II. Tes. 2, 1-12).

Musím upozornit na jednu skutečnost. Druhý příchod Pána Ježíše má dvě fáze, dvě období. V první fázi si přijde Pán pro svoji církev a to tak, že jej spatří ti, kteří na něj očekávají. „A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom bude soud,Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidí hříchů; podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení.“ (Žid. 9, 27-28). „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští jeho.“ (II. Tim. 4, 7-8).

Jaký den je zde myšlen? Den Páně, den jeho druhého příchodu: a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští jeho.

Tato první fáze, první období druhého příchodu Páně rozdělí lidstvo. Ti, kteří jsou cele Pánovo, vezme Pán z této země k sobě do oblak, kde bude shromážděna Jeho církev ze všech končin světa. A Slovo Boží zdůrazňuje, že toto rozdělení zasáhne i věřící sbory: „Tehdy podobno bude království nebeské desíti pannám, kteréžto vzavše lampy své, vyšly proti ženichovi. Pět pak z nich bylo opatrných, a pět bláznivých. Ty bláznivé vzavše lampy své, nevzaly s sebou oleje. Opatrné pak vzaly olej v nádobkách svých s lampami svými. A když prodlíval ženich, zdřímaly všecky a zesnuly. O půlnoci pak stal se křik: Aj, ženich jde, vyjděte proti němu. Tedy vstaly všecky ty panny, a ozdobily lampy své. Bláznivé pak opatrným řekly: Udělte nám oleje svého, nebo lampy naše hasnou. I odpověděly ty opatrné, řkouce: Aby se snad nám i vám nenedostalo. Jděte raději k prodavačům, a kupte sobě. A když odešly kupovati, přišel ženich, a které hotovy byly, vešly s ním na svadbu. I zavříny jsou dvéře. Potom pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděv, řekl: Amen, pravím vám, neznámť vás.“ (Mat. 25, 1-12). Proto kdykoliv Pán Ježíš mluvil o svém druhém příchodu, vždy své svědectví končil napomenutím: „Pilně se pak varujte, aby snad nebyla obtížená srdce vaše obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život, a v náhle přikvačil by vás ten den. Nebo jako osídlo přijde na všecky, kteříž přebývají na tváři vší země. Protož bděte, všelikého času modléce se, abyste hodni byli ujíti všech těch věcí, kteréž se budou díti, a postaviti se před Synem člověka.“ (Luk. 21, 34-36).

Již při prvních úvahách o druhém příchodu Páně jsem zdůraznil, že toto rozdělení bude nejmocnějším a nejpodivuhodnějším Božím zásahem do života této země, kdy jeden bude vzat a druhý zanechán, kdy Boží lid bude oddělen od lidu tohoto světa, kdy pleva bude oddělena od zrna. Vzetí Božího lidu ze země naplní svět úžasem a naplní úžasem srdce těch, kteří měli určité poznání svědectví Písma o těchto věcech, ale brali je v pochybnost a proto nebyli způsobní k tomu, aby si je Pán vzal do svého království. Před vtržením Božího lidu k Pánu bude vzkříšení těla těch, kteří zemřeli ve víře v Ježíše Krista: „Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, o těch, kteříž zesnuli, abyste se nermoutili, jako i jiní, kteříž naděje nemají. Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel, a z mrtvých vstal, takť Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprvé. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme. A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy.“ (I. Tes. 4, 13-18).

V prvním okamžiku druhého příchodu Páně tedy dojde ke vzkříšení těch, kteří zesnuli v Pánu. Vstanou z hrobu v proměněném těle uzpůsobeném pro duchovní svět a v ten samý okamžik ti, kteří se dočkají zde na zemi, budou rovněž proměněni a současně se vzkříšeným Božím lidem budou vtrženi v jednom a témže okamžiku k Pánu do oblak tak, jak nám o tom svědčí Písmo: „Takť bude i vzkříšení z mrtvých. Rozsívá se porušitelné, vstane neporušitelné; Rozsívá se nesličné, vstane slavné; rozsívá se nemocné, vstane mocné; Rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo duchovní. Jest tělo tělesné, jest i duchovní tělo. Takť i psáno jest: Učiněn jest první člověk Adam v duši živou, ale ten poslední Adam v ducha obživujícího. Však ne nejprvé duchovní, ale tělesné, potom duchovní. První člověk z země zemský, druhý člověk sám Pán s nebe. Jakýž jest ten zemský, takoví jsou i zemští, a jakýž ten nebeský, takovíž budou i nebeští. A jakož jsme nesli obraz zemského, takť poneseme obraz nebeského. Totoť pak pravím, bratří: Že tělo a krev království Božího dědictví dosáhnouti nemohou, aniž porušitelnost neporušitelnosti dědičně obdrží. Aj, tajemství vám pravím: Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. A když porušitelné toto obleče neporušitelnost, a smrtelné toto obleče nesmrtelnost, tehdy se naplní řeč, kteráž napsána jest: Pohlcena jest smrt v vítězství. Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?“ (I.. Kor. 15, 42-55). „Ale naše obcování jest v nebesích, odkudž i spasitele očekáváme Pána Jezukrista,Kterýž promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy jeho, podlé mocnosti té, kterouž mocen jest i všecky věci podmaniti sobě.“ (Fil. 3, 20-21).

A co ti ostatní zemřelí?

„I viděl jsem stolice, a posadili se na nich, i dán jest jim soud, a duše stínaných pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, a kteříž se neklaněli šelmě, ani obrazu jejímu, a aniž přijali znamení jejího na čela svá, aneb na ruce své. A ožili, a kralovali s Kristem tisíc let. Jiní pak mrtví neožili, dokudž by se nevyplnilo těch tisíc let. Toť jest první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení. Nad těmiť ta druhá smrt nemá moci, ale budou kněží Boží a Kristovi, a kralovati s ním budou tisíc let.“ (Zj. 20, 4-6).

A co ti, kteří z nevěřících se tohoto dne dočkají zde na zemi?

Život lidstva na této zemi po odchodu lidu Božího půjde svou cestou a se svým vývojem dál. Jen s tím rozdílem, že odchodem lidu Božího ze země nebude satanu v jeho díle na této zemi nikdo překážet a proto hřích na zemi vyvrcholí. Vyvrcholení satanova díla bude v příchodu antikrista. Tak jako se Bůh vtělil v Syna člověka, v Ježíše Krista, aby v něm a skrze něho konal na zemi dílo spásy, tak i satan se vtělí v syna člověka, aby v něm a skrze něho konal a vyvrcholil dílo své zhouby. A jako Ježíš Kristus, Spasitel světa, vyšel z národa Izraelského, tak i tento dyn ďáblův, antikrist, vyjde z národa izraelského. Všimněte si dobře oddílu Slova Božího, který jsme si četli: „Prosímeť pak vás, bratří, skrze příští Pána našeho Jezukrista, a naše shromáždění v něj, Abyste se nedali rychle vyrážeti z mysli, ani kormoutiti, buď skrze ducha, buď skrze řeč, neb skrze list, jako od nás poslaný, jako by nastával den Kristův. Nesvodiž vás žádný nižádným obyčejem. Neboť nenastane, leč až prvé přijde odstoupení, a zjeven bude ten člověk hřícha, syn zatracení, Protivící a povyšující se nade všecko, což slove Bůh, aneb čemuž se děje Božská čest, tak že se v chrámě Božím jako Bůh posadí, počínaje sobě, jako by byl Bůh.“ (II. Tes. 2, 1-4).

Slovo Boží zná jen jeden Boží chrám a to chrám v Jeruzalémě. Poněvadž tento chrám byl v době poroby izraelského národa zbořen, nyní, kdy Izrael má zase svoji vlast a samostatnost, bude tento chrám zase vystavěn. V něm se posadí pravý antikrist, který se ujme vlády a moci v Izraeli a který všechno své úsilí zaměří k vyvrcholení díla satanova.

Toto vše se odehraje v prvním období druhého příchodu. Nevíme, jaká doba uplyne mezi prvním a druhým obdobím. Ze svědectví Slova Božího však vyrozumíváme, že na zemi zbavené soli - nebo-li lidu Božího- se budou odehrávat hrozné věci: „I budouť znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách, a na zemi ssoužení národů, nevědoucích se kam díti, když zvuk vydá moře a vlnobití, Tak že zmrtvějí lidé pro strach a pro očekávání těch věcí, kteréž přijdou na všecken svět. Nebo moci nebeské pohybovati se budou.“ (Luk. 21, 25-26). Bude to doba velikých Božích soudů a velikého soužení na zemi. A skrze veliká soužení má přijít izraelský národ k poznání Ježíše Krista co svého Spasitele. Mezi prvním a druhým obdobím má být postavena na nebi před soudnou stolici Kristovu celá Kristova církev, aby každý věřící vzal z rukou svého Pána buď odměnu nebo škodu za to, jak svému Pánu sloužil. To nebude soud na naším hříchem, neboť tento soud podstoupil za věřící Pán Ježíš na golgotském kříži. Pán Ježíš prohlašuje v evangeliu sv. Jana 5, 24: „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života.“ Tedy slova Písma, že my všichni se musíme postavit před soudnou stolicí Kristovou neznamenají soud nad naším hříchem, ale znamená to hodnocení naší věrnosti vůši Pánu. Sem spadají slova Písma: „Nebo základu jiného žádný položiti nemůž, mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus. Staví-liť pak kdo na ten základ zlato, stříbro, kamení drahé, dříví, seno, strniště. Jednohoť každého dílo zjeveno bude. Den zajisté to okáže; nebo v ohni zjeví se, a jednoho každého dílo, jaké by bylo, oheň zprubuje. Zůstane-liť čí dílo, kteréž na něm stavěl, vezme odplatu. Pakliť čí dílo shoří, vezme škodu, ale sám spasen bude, a však tak, jako skrze oheň.“ (I. Kor. 11-15).

A nyní přicházíme k druhému období druhého příchodu Pána Ježíše. V tomto druhém období přijde Pán Ježíš viditelný celému světu v plné své moci a slávě.

„A hned po ssoužení těch dnů slunce se zatmí, a měsíc nedá světla svého, a hvězdy budou padati s nebe, a moci nebeské budou se pohybovati. Tehdážť se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdyť budou kvíliti všecka pokolení země, a uzříť Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou.“ (Mat. 24, 29-30).

„I pohleděl jsem, když otevřel pečet šestou, a aj, země třesení veliké stalo se, a slunce zčernalo, jako pytel žíněný, a měsíc všecken byl jako krev. A hvězdy nebeské padaly na zemi, podobně jako dřevo fíkové smítá s sebe ovoce své, když od velikého větru kláceno bývá. A nebe se schovalo jako kniha zavřená, a všeliká hora i ostrovové z místa svého pohnuli se. A králové země, i knížata, i bohatí, a úředníci, a mocní, i každý služebník, i všeliký svobodný, skryli se v jeskyních a v skálí hor. A řekli horám i skálí: Padněte na nás, a skrejte nás před tváří toho, kterýž sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka.

Neboť jest přišel ten den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci ostáti?“ (Zj. 6, 12-17).

„A tehdážť zjeven bude ten bezbožník, kteréhož Pán zabije duchem úst svých, a zkazí zjevením jasné přítomnosti své. Toho nešlechetníka, jehož příští jest podlé mocného díla satanova, se vší mocí a divy i zázraky lživými, A se všelikým podvodem nepravosti, v těch, kteříž hynou, proto že lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů aby věřili lži, A aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.“ (II. Tes. 2, 8-12).

Teprve v druhém období pozná celý svět moc a slávu Ježíše Krista. Antikrist bude zničen i se svým dílem. Satan bude uvržen do propasti a bude mu odejmuta všechna moc na tisíc let a na celé zemi, která bude vyčištěna od bezbožníků, ujme se své vlády Pán Ježíš se svojí církví. Vše bude pod vlivem Jeho lásky a Jeho moci a na zemi bude uskutečněno království Boží. Naplní se proroctví: „Nebo aj, já stvořím nebesa nová a zemi novou, a nebudou připomínány první věci, aniž vstoupí na srdce. Anobrž radujte se a veselte se na věky věků z toho, což já stvořím; nebo aj, já stvořím Jeruzalém k plésání, a lid jeho k radosti. I já plésati budu v Jeruzalémě, a radovati se v lidu svém, aniž se více bude slýchati v něm hlasu pláče, aneb hlasu křiku. Nebude tam více žádného v věku dětinském, ani starce, kterýž by dnů svých nevyplnil; nebo dítě ve stu letech umře, hříšníku pak, by došel i sta let, zlořečeno bude. Nastavějí též domů, a bydliti budou v nich, i vinice štěpovati budou, a jísti budou ovoce jejich. Nebudou stavěti tak, aby jiný bydlil, nebudou štěpovati, aby jiný jedl; nebo jako dnové dřeva budou dnové lidu mého, a díla rukou svých do zvetšení užívati budou vyvolení moji. Nebudouť pracovati nadarmo, aniž ploditi budou k strachu; nebo budou símě požehnaných od Hospodina, i potomkové jejich s nimi. Nadto stane se, že prvé než volati budou, já se ohlásím; ještě mluviti budou, a já vyslyším. Vlk s beránkem budou se pásti spolu, a lev jako vůl bude jísti plevy, hadu pak za pokrm bude prach. Neuškodíť, aniž zahubí na vší mé hoře svaté, praví Hospodin.“ (Iz. 65, 17-25).

Bratislava 1965