Neboj se, ó maličké stádce

Lukáš 12, 29-37

Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.

verš 32

Lid uznávající nad sebou Stvořitele Boha a očekávající Jeho království, tvořil vždy nepatrnou menšinu, která se v moři ostatního lidstva vždy ztrácela.

Vezměme dobu Noemovu. Mravní a duchovní úpadek dostoupil v době Noemově takového stupně, že Bůh přikročil k vyhlazení lidstva. Svůj soud nad mravně padlým lidstvem zjevil Noemovi, který byl jediný, jenž mravnímu a duchovnímu úpadku tehdejší doby nepodlehl a proto měl být zachován. Plných 120 roků oznamuje Noe tehdejšímu lidstvu blížící se Boží soud. Kolik lidí se nechalo varovat, aby nastoupili na cestu pokání? Kromě rodiny Noemovy ani jeden.

Naříkáme nad mravním a duchovním úpadkem dnešního lidstva. Nedá se upřít, že tento úpadek je veliký. Válka stíhá válku, nenávist jednoho vůči druhému zachvacuje celý svět. Ještě nejsou zaceleny rány způsobené posledním požárem a již hřmí nanovo děla a ničivé bomby vraždí nejen bojovníky v bitevní linii, ale i nevinné děti a ženy v městech i na venkově a tak člověk 20. století se stává dravou krvelačnou bestií. Ale je dnešní mravní a duchovní úpadek lidstva větší, než byl v době Noemově? Vezměme mravní a duchovní úpadek v národě Izraelském za krále Achaba a jeho manželky Jezábel. Všickni Boží proroci byli vyvražděni a celý národ propadl pohanské modloslužbě. V pozdější době Boží muž prorok Izaiáš naříká nad úpadkem svého lidu: „Slyšte nebesa, a ušima pozoruj země, nebo Hospodin mluví: Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni pak strhli se mne. Vůl zná hospodáře svého, a osel jesle pánů svých; Izrael nezná, lid můj nesrozumívá.“ (Iz. 1, 2-3).

A v době proroka Malachiáše? „Lid prohlašuje: Daremná jest věc sloužiti Bohu, a jaký zisk, budeme-li ostříhati nařízení jeho, a budeme-li choditi zasmušile, bojíce se Hospodina zástupů? Nýbrž nyní blahoslavíme pyšné. Ti, kteříž páší bezbožnost, vzdělávají se, a pokoušející Boha vysvobozeni bývají.“ (Mal. 3, 14-15).

Stádce Božího lidu bylo vždy maličké a naprosto se ztrácelo v moři ostatního nevěřícího lidstva. A proto také ostatní svět hleděl vždy na toto maličké stádce s opovržením. „Kolik je vás?“, bývá otázka nevěřících a žádný z nich nemá ani chuti rozhovořit se s vámi o důkazech pravdy. Světu jde o počet, ne o pravdu. Světu imponuje množství, ne pravda. A přece Pán Ježíš přivolává tomuto maličkému stádci: „Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.“ Jakoby chtěl říci: Nebude ta pravda na věky utlačena. Nebude to maličké stádce Božího lidu vždy opomíjeno, opovrhováno, potlačování.

...neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království. Jaké království? Co je slovem království myšleno? Hlavní smysl těchto slov „Boží království“ je Boží vláda v srdci člověka a Boží vláda nad celým tímto světem. Písmo svaté nám na mnoha místech svědčí, že Bůh je králem nade vší zemi: „Ale Hospodin jest Bůh pravý, jest Bůh živý a král věčný, před jehož prchlivostí země se třese, aniž mohou snésti národové rozhněvání jeho.“ (Jerem. 10, 10). Že Bůh je vládcem, králem celého vesmíru, světa materiálního i světa duchovního, je věřícímu Božímu lidu naprosto jasné. Avšak knížectví, správu nad naší zemí, svěřil Bůh jednomu z nejvyšších cherubů, který zneužil své vysoké postavení – chtěl se učinit rovný Bohu a tak Bohu jako králi se vzepřel a naši zemi, která mu byla svěřena, učinil místem odboje vůči Bohu. Národy země jsou nyní ovlivňovány tímto padlým duchovním knížetem. Bůh však nepustil naši zemi ze zřetele. Knížectví na zemi sice satanu ještě neodejmul, ale po všechny věky posílal na zem své posly, proroky, kteří svým mocným Božím poselstvím usilovali zmařit dílo satanovo a člověka, svedeného satanem, usilovali znovu získat Bohu. Byli to rozsévači slova Božího. Všude tam, kde padlo jejich símě v srdce člověka, stával se člověk znovu Božím dítětem. Avšak ani satan nelenil. I on pilně rozséval a rozsévá. Sem spadá podobenství Pána Ježíše z evangelia Matouše 13, 24-30, 36-43. Rozsévač dobrého semene je Syn člověka, pole jest tento svět. Dobré símě jsou synové království. Koukol jsou synové zlostníka a nepřítel, kterýž jej rozsívá, jest ďábel. Žeň jest skonání světa, ženci andělé. Jakož vybrán bývá koukol a ohněm spálen, tak bude při skonání světa. Pošle Syn člověka anděly své i vyberou z království ty, kteří činí nepravost a uvrhnou je do pece ohnivé. A tehdáž spravedliví stkvíti se budou jako slunce v království Otce svého. U proroka Malachiáše čteme: „Tehdy obrátíte se, a uzříte rozdíl mezi spravedlivými a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo mu neslouží.“ (Mal. 3, 18). Nevěřící svět považuje tyto zvěsti za pouhé báje a má pro ně pohrdlivý úsměv. My věřící bereme tato svědectví za naprostou skutečnost. Věříme s naprostou jistotou, že království Boží bude uskutečněno i na této zemi . Prvním příchodem Ježíše Krista bylo toto království světu jen přiblíženo, Uskutečněno bude až druhým příchodem Ježíše. Při druhém příchodu nepřijde Pán Ježíš co chudé betlémské dítě, ale přijde jako Pán všech pánů a jako Král všech králů, neboť Bůh, pro jeho oběť na kříži, dal Jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo. Těch, kteří jsou na nebesích i těch, kteří jsou na zemi, i těch, kteří jsou pod zemí. A každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus je Pánem v slávě Boha Otce – viz Fil. 2, 9-11. A apoštol Pavel k tomu poznamenává: „Potom bude konec, když vzdá království Bohu a Otci, když vyprázdní všeliké knížatstvo, i všelikou vrchnost i moc. Neboť on musí kralovati, dokudž nepoloží všech nepřátel pod nohy jeho. Nejposlednější pak nepřítel zahlazen bude smrt. Nebo všecky věci poddal pod nohy jeho. Když pak praví, že všecky věci poddány jsou, zjevnéť jest, že kromě toho, kterýž jemu poddal všecko. A když poddáno jemu bude všecko, tehdy i sám Syn poddá se tomu, kterýž jemu poddati má všecko, aby byl Bůh všecko ve všech.“ (1. Kor. 15, 24-28).

„Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.„

Bratři a sestry! Dnes tvoříme ve světě mizivou menšinu, pohrdanou, posmívanou, jsme, jak praví ap. Pavel, tomuto světu jako smetí. Učení, které hlásáme, je světu bláznovstvím. Ale přes všechno pohrdání a výsměch ze strany tohoto světa stále ještě rostou řady těch, kteří zvěsti Ježíšova evangelia přijímají za absolutní, Bohem zjevenou pravdu. Tato naše víra má hluboké základy. Je podložena osobními zkušenostmi s Bohem. Bůh nežádá slepou víru, ale vyzývá: Zkuste mne! K našemu náboženskému přesvědčení jsme dospěli cestou hlubokého přemýšlení a hledání Boha. Uposlechli jsme výzvy Božího proroka Izaiáše: „Hledejte Hospodina, dokudž může nalezen býti; vzývejte ho, pokudž blízko jest. Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu,a slitujeť se nad ním, a k Bohu našemu, nebť jest hojný k odpuštění.“ (Iz. 55, 6-7). Učinili jsme tak a první naší osobní zkušeností bylo, že Bůh skrze zásluhy Ježíše Krista sejmul z nás tíhu našich hříchů a naše srdce naplnil svým nebeským pokojem. A od této chvíle jsme činili jednu zkušenost za druhou.

To další, co položilo pevný základ našemu věření, bylo poznání, že Písmo svaté obsahuje přesný plán vykoupení lidstva. Ačkoliv Bible se skládá ze 66 knih psaných různými spisovateli v různých dobách, přec od prvního listu Bible až do posledního rozvíjí se jeden Boží plán a pozorný čtenář Bible vidí, jak jednotlivé části tohoto Božího plánu jsou jedna za druhou postupně uskutečňovány.

Další zkušenost: Bible obsahuje řadu prorockých předpovědí líčících události, které se měly odehrát až po stech a tisících letech. A čtenář Bible a opravdový hledač pravdy zase zjišťuje, jak tyto prorocké předpovědi se jedna za druhou naplňují. V prorockých předpovědích byl načrtnut vznik i zánik světových říší i jejich vládců a věřící člověk zase vidí, jak všechno to dění v lidstvu, mezi národy, děje se přesně podle prorockých předpovědí obsažených v Bibli.

Dle prorockých předpovědí bylo veškeré dění lidstva rozděleno do života a trvání čtyř hlavních světových říší, které následovaly v tomto pořadí: světová říše Babylonská, pak Médsko-Perská, potom Řecká, poslední světová říše byla Římská. Každý písmák ví, že my žijeme v době rozpadnutí poslední světové říše, říše Římské. Tato říše se rozpadla na celou řadu menších i větších království. A prorocká předpověď prohlašuje, že mezi národy, zeměmi, vzniklými z rozpadnuté říše Římské, budou vyvíjet veliké úsilí o přátelskou dohodu mezi sebou, ale marně. Že všechno úsilí o přátelskou dohodu ztroskotá. A toto dění my právě prožíváme a prorocká biblická předpověď se zde naplňuje do poslední literky. A podle prorockého předpovědění, naprostým rozpadnutím říše Římské a podle předpovědi samého Ježíše Krista, že v poslední době povstane národ proti národu, všechno světové dění má být ukončeno druhým příchodem Ježíše Krista, který učiní konec všem rozbrojům, takže národové skují meče své v motyky a oštěpy v srpy a nikdo víc se nebude učit boji a na zemi bude uskutečněno království Ježíšovo, království pokoje, spravedlnosti a lásky. A poněvadž všechny předpovědi prorocké se plní do poslední literky, věříme, že se naplní i ta předpověď o druhém příchodu Ježíše Krista a o uskutečnění Božího království i zde na zemi. Tedy naše věření je podloženo osobními zkušenostmi s  Bohem a přesným naplňováním a uskutečňováním Božích plánů a Božích prorockých předpovědí. Proto i uskutečnění Božího království na této zemi je nám naprostou skutečností.

A tady jsme zase u našeho textu: „Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.“

Vláda padlého duchovního knížete na zemi chýlí se ke konci. Proto ten jeho veliký hněv, jak o tom čteme: „Běda těm, kteříž přebývají na zemi a na moři; nebo ďábel sstoupil k vám, maje hněv veliký, věda, že krátký čas má.“ (Zj. 12, 12). Víme, že tento jeho hněv v dohledné době na zemi vyvrcholí. Blíží se hodina největšího pokušení, která má přijít na celý svět. Věřící člověk spoléhá na Boží slib obsažený v Písmu: „A poněvadž jsi ostříhal slova trpělivosti mé, i jáť tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, kteráž přijíti má na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země. Aj, přijduť brzy. Drž se toho, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé.“ Až se naplní i ty poslední části Božího plánu a Božích prorockých předpovědí, bude satanu vláda nad tímto světem odejmuta a vlády na zemi se ujme Pán všech pánu a Král všech králů, Ježíš Kristus sám. A s Ním bude kralovat Jeho maličké stádce, Jeho lid. Zde se uskuteční Ježíšova slova: „Amen, pravím vám, že vy, kteříž jste následovali mne, v druhém narození, když se posadí Syn člověka na trůnu velebnosti své, sednete i vy na dvanácti trůnech, soudíce dvanáctero pokolení Izraelské. A každý, kdož opustil by domy, bratry, neb sestry, neb otce, neb matku, neb manželku, neb dítky, neb pole pro jméno mé, stokrát více vezme, a život věčný dědičně obdrží.“ K tomuto království, ke království Ježíšovu je upřen náš zrak. Budeme účastni nejen tohoto království na zemi, ale i toho království, jímž jsou míněny příbytky věčné Boží slávy, tedy oblast ve světě duchovním, kam nic poskvrňujícího nevejde.

Proto věřící člověk pohrdá tím, co mu nabízí tento pomíjitelný svět. Nevzpíráme se občanským povinnostem, které nás vážou k tomuto světu, ale náš cíl je vyšší. Nevěřící svět nám ovšem nemůže rozumět. Rozumí jen tomu, co může nahmatat. Vše ostatní odmítá. Nám byl otevřen duchovní zrak. Vidíme vírou! Duchovní zážitky nás ve víře utvrzují. Ovšem to, co prožíváme ve vniterném životě se svým Bohem, to pouhými slovy vyjádřit nejde. A aby to mohl druhý pochopit, musí to nejdříve prožít sám. Jen takové náboženské přesvědčení, které je ne naučené, ale osobně prožité, které se opírá o vlastní, osobní zkušenost s Bohem, dává člověku tak bohatou duchovní náplň, že není moci na světě, která by mohla člověku tuto skutečnost vyvrátit.

Najímání dělníků na vinici

Mat. 20, 1-16

Nebo podobno jest království nebeské člověku hospodáři, kterýž vyšel na úsvitě, aby najal dělníky na vinici svou.

Většina lidstva nepoložila si ještě nikdy s největší vážností otázku: Proč jsem přišel na tento svět? Co je zde mým posláním? Proč jsem se vůbec narodil?

Je dosti těch, kteří mají zato, že přišli na tento svět jen z vůle rodičů a smysl života vidí jedině v tom, aby jedli, pili, ženili a vdávaly se, to že je jediný životní úkol člověka. Slovy Písma jsou to ti, kteří stojí na rynku života, zahálejíce. U těchto lidí nenajdete žádného úsilí o vyšší, duchovní hodnoty. A k těmto právě přichází hospodář – Dárce všeho života se slovy: Co tu stojíte, zahálejíce?

Život člověka má vyšší cíl, než jen pouhé ukájení tělesných potřeb. Náš hospodář, náš Bůh, má s námi vyšší cíl, než je tento pozemský život, který je jen jedním článkem z řetězu nekonečného vývoje. Vše, co se ve světě děje, děje se podle určitých plánů Boží prozřetelnosti a shrnutí všech těchto Božích plánů se dá vyjádřit dvěma slovy: Boží království. V Božím království má každý tvor, od nejmenšího červíčka počínaje, až po korunu všeho stvoření, člověka, svoje poslání. Žel, že hřích zatemnil člověku úkol, který mu byl Bohem dán a zatemnil mu i samého Stvořitele a tak člověk stojí na rynku života se založenýma rukama, aniž by věděl, proč žije a kam spěje. Bloudí sem i tam, aniž by věděl, jaký je smysl a cíl jeho života. Než se však naděje, je jeho pozemská pouť u konce a tu teprve, až na smrtelné posteli, kdy vše tělesné se hroutí a duch člověka je pozvolna zbavován tělesných pout, probouzí se v člověku vědomí, že život pozemský byl mu pouze propůjčen, aby se v něm připravil pro další fáze života. Umírající člověk plně pociťuje, že stojí na prahu nových světů, ale čas, ve kterém se měl pro tento další život připravit, je pryč a proto ta hrůza ve tváři mnohých umírajících.

Oddíl Slova Božího, který jsme si četli, má vnést více světla do této otázky.

Nebo podobno jest království nebeské člověku hospodáři, kterýž vyšel – Kdy?- na úsvitě, aby najal dělníky na vinici svou. (verš 1).

Úsvit – doba dětství – věk tak do 15 let. Již k dětem tohoto věku přichází nebeský hospodář, aby je najal na svou vinici. Šťastné dítě, které již v úsvitu svého života uslyšelo hlas Spasitele: Pojď za mnou! Kolika špatností hříchů je takové dítě ušetřeno. Jeho radost ze života není kalena žádnými chmurnými vzpomínkami, které u jiných, hříchu propadlých lidí, později hlodají jako červ jejich svědomí. Dětská duše má pak tu přednost, že pod vlivem Ježíše Krista se dá formovat tak, jak Pán chce. Přijde-li člověk již v dětském věku pod požehnaný vliv Ježíšova evangelia, kdy jeho srdce je ještě povolné, vnímavé, prosté lži a falše, z takových dětí má Pán možnost učinit si nejpožehnanější nástroje ve svých rukou. Šťastné dítě, které porozumělo hned v úsvitu svého života, že jej Pán volá na svou vinici. A Pán k takovým přichází.

Chlapče, dívenko, víš o tom, že Pán i tebe volá na svoji vinici? Půjdeš?

„A vyšed okolo hodiny třetí, uzřel jiné, ani stojí na trhu zahálejíce. I těm řekl: Jdětež i vy na vinici, a co bude spravedlivého, dám vám.“ (verš3-4).

Okolo hodiny třetí ...

Tato doba nám znázorňuje dobu mládí, tak od 15 do 24 let. Pro vývoj člověka je tato doba nejnebezpečnější. V tomto věku jakoby Bůh i satan sváděli o duši člověka největší boj. Jednu chvíli vítězí v duši člověka ty nejsvatější ideály, ale zase přichází chvíle, kdy mladý člověk se ocitá ve víru nečistých žádostí a vášní a marně se snaží vymanit z jejich pout. Jednu chvíli má v sobě tolik energie, že žádná moc na světě není v stavu jej zadržet na cestě za vytčeným cílem. A zase jindy stačí sebemenší neúspěch a již se dostavuje určitá beznadějnost, někdy i zoufalost, která činí z mladého člověka nalomenou třtinu. Klid s bouří, bezpečnost s nejistotou, důvěra s pochybností, růžový optimismus s krajní skepsí, porážky s vítězstvím se střídají ustavičně v duši mladého člověka. Je tu úžasná energie, ale je neusměrněná, neukázněná. Strhne-li sílu mládí na svou stranu hřích, nadělá v životě mladého člověka takovou mravní zkázu, že někdy nestačí celý život na to, aby následky byly odstraněny.

Jak nesmírný význam má pro život mladého člověka, přišel-li v tomto věku pod požehnaný vliv Ježíše Krista a byla-li jeho mladistvá energie usměrněna Duchem Kristovým. Žel, že právě mladý člověk je nejméně přístupný evangeliu Pána Ježíše. A bývají to děti věřících rodičů, kteří přímo utíkají před tím, aby někdo neučinil na ně mravní nátlak, aby se obrátili k Pánu. A přece – jak šťastný každý mladík a dívka, kteří přes všechno pokušení mládí nechali se najmout na Boží vinici. Jejich mladistvá energie je usměrňována Duchem Kristovým a proto nejsou vláčeni bahnem hříchu a jsou ušetřeni mnohých pádů a poklesků!

Mladíku, dívko! I tebe Bůh hledá a volá na svoji vinici. Nebraň se! Neboj se, že tím něco ztratíš. Sám se brzo přesvědčíš, jak požehnaným byl tvůj krok za Ježíšem.

„Opět vyšed při šesté a devátí hodině, učinil totéž.“ (verš 5).

Šestá a devátá hodina znázorňuje nám dobu v našem životě, kdy jsme dosáhli mužného věku. Máme již za sebou kus životního boje a s ním nejednu trpkou zkušenost. Člověk poznává, že život je docela jiným, než si ho představoval ve svých snech nezkušeného mládí. Kolik je tu zklamaných nadějí, neuskutečněných plánů, nesplněných přání a tužeb, a to vše zanechává v duši člověka jakousi mezeru, kterou se člověk snaží něčím vyplnit. Začíná pociťovat potřebu mravní a duchovní síly, nemá-li ve všech bojích života ztroskotat. A člověk přichází k poznání, že tuto mezeru v jeho duši může vyplnit jedině Ježíš Kristus tím, že obrací zřetel člověka od věcí pomíjejících k hodnotám duchovním, věčným. Zapomíná na všechna zklamání, na všechny křivdy, na všechny neúspěchy a na utrpení pohlíží z jiného hlediska. V utrpení vidí nejlepší životní školu, nejlepší výchovný prostředek vedoucí člověka k vyšším metám. Muž, žena – ovlivněni Duchem Ježíše Krista- se dívají na pozemský život z hlediska věčnosti a proto dovedou mnoho protrpět, dovedou jeden druhému i jiným mnoho odpustit a všechny životní problémy řeší tak, aby jim vzešel z toho zisk pro jejich duchovní život. Všecko mohou v Kristu, který je posiluje. Je zajímavé, že nejvíce lidí se rozhodlo pro cestu za Kristem právě v tomto věku a mnozí z nich stali se sloupy, pilíři ve stavbě Božího království na zemi.

Muži, ženo! Prožíváš právě tuto dobu lidského věku? Pán Ježíš tě volá na svou vinici. Nezahálej na rynku života! Nech se najmout na Jeho roli. Než se naděješ, život ti uplyne a kde potom budeš trávit svou věčnost?

„Při jedenácté hodině vyšed, nalezl jiné, ani stojí zahálejíce. I řekl jim: Pročež tu stojíte, celý den zahálejíce? Řkou jemu: Nebo nižádný nás nenajal.“ (verš 6-7).

Jedenáctá hodina! Doba stáří, bílých hlav, kdy život člověka již vyhasíná I k takovým přichází ještě nebeský hospodář, aby v posledních dnech jejich života i je najal na svou vinici. Nechce jejich zahynutí. : „,Pročež tu stojíte, celý den zahálejíce?“ Z jejich odpovědí je slyšet zvláštní stesk. „ Nebo nižádný nás nenajal.“ Nezdá se vám, že tady padá na nás, kteří jsme již dříve přišli k poznání pravdy, určitá obžaloba? Nesmiloval se na námi náš Pán a neuvedl nás na cesty svého Božího království proto, abychom my jiné přiváděli k Němu? Co tu stojí na rynku života lidí zahálejících, nemajíce nejmenší známosti o Božím království, jichž dosud nikdo nenajal. Nebude jednou na nás žalovat?

Jedenáctá hodina – doba šedin. Zdálo by se, že v tomto věku by měl být člověk pravdě Boží nejpřístupnější. Žel, je tomu naopak. K pochopení Božích pravd, Božích cest a plánů je třeba svěží mysl, bystrého ducha, ale mysl starého člověka je mdlá, hlubšího přemýšlení často neschopná. Nerada se pouští do řešení nových problémů, nejraději setrvává při starých názorech. Proto to napomenutí Písma: „A pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své, prve než nastanou dnové zlí, a přiblíží se léta, o nichž díš: Nemám v nich zalíbení.“ (Kaz. 12,1). Uvěří-li člověk až v hodinu jedenáctou, tedy v době šedin, je to zvláštní milost od Boha. Avšak nějaký duchovní růst od těchto lidí očekávat nemůžeme. I když je jejich srdce plné vděčnosti, přece jen jejich duch je již mdlý. Všechno je unavuje a velmi těžko se zbavují zlozvyků, na něž si již v životě navykli. Jsou sice i zde výjimky, ale jen výjimky. A já zdůrazňuji: Je to zvláštní milost od Boha, zvláštní projev Boží lásky, zastavuje-li se ještě u lidí i tohoto věku, kteří celý svůj život chodili cestami hříchu a všechnu svoji svěžest, svoji sílu a všechny své hřivny promarnili s tímto světem úsilím o věci pomíjející.

Je zde snad někdo, kdo prožíváš již jedenáctou hodinu svého života, aniž bys náležel Ježíši Kristu? Slyš, i tebe Pán Ježíš volá na svou vinici. Chceš ještě nyní, kdy se nalézáš již na kraji hrobu, pohrdnout Jeho pozváním?

A nyní k závěru: Jek veliký je Bůh ve své lásce a ve své milosti. Nechce zahynutí nikoho z nás. Každému z nás platí ta Jeho výzva obsažená v našem textu: „Jdete i vy na vinici.“

Jak je to s tebou, milá duše? Dala jsi se již najmou k Jeho dílu? Co je tu práce na Boží vinici a ty dosud zahálíš? A nejen že zahálíš, ale snad se i dokonce stavíš tomuto nebeskému hospodáři na odpor? Kde budeš potom trávit svou věčnost?

Konec oddílu pojednává o mzdě těch najatých dělníků. U té otázky se nebudu dnes zdržovat. Dnes mi jde o jednu věc: Vás, kteří ještě stojíte na rynku života, zahálejíce, vyzvat co nejvážněji, abyste se dnes nechali najmout na Boží vinici, abyste mohli vykročit do nového roku co Boží vyvolený lid.

A všechny ty, kteří se dali již najmout, vyzvat k pilné práci, neb rychle zraje klas a svět se blíží ke žni.

Je tu někdo, kdo by chtěl dnes učinit rozhodný krok za Ježíšem? Kdo by se chtěl nechat najmout pro život, ve kterém člověk, byť i při vší mdlobě, spěje k nebeským výšinám?

(Nový rok 1956)

Kristus původ života

Již staletí, ba dokonce tisíciletí, se člověk snaží vyřešit si otázky: Jak a proč vznikl život na této zemi, proč zde žije člověk, jaký je jeho životní cíl, jak má žít, apod.

Dva směry řeší tyto otázky: filozofie – rozumovým uvažováním a náboženství – vírou.

Staří řečtí filozofové začali uvažovat o těchto otázkách, nevyřešili je však a dnešní filozofové nejsou o nic dále. Vznikly nanejvýš nějaké domněnky a teorie, které nejsou ničím dokázány a jsou založeny na víře.

Mám mluvit o původu života. Nebudu to řešit filozoficky; když s tím nehnuli učení mužové po tolik tisíc let, ani my bychom to zde nevyřešili. Vezmeme si na pomoc náboženství – Bibli. Je k tomu potřeba víra. Avšak máme-li věřit myšlence, která se zrodila v hlavě nějakého filozofa a není nic, co by ji dokázalo, proč bychom neměli věřit Bibli? Vždyť k tomu, abychom nevěřili v Boha je třeba právě tolik víry, jako k tomu, abychom v Něj věřili. A zase zde nebudu řešit otázku víry v Boha. To není mým úkolem.

Vycházím z předpokladu, že všichni v Boha věříme. Otevřeme si tedy Bibli a budeme hledat místa, kde se mluví o původu života. Vynecháme vypravování o stvoření člověka ve Starém zákoně a podíváme se hned do Nového zákona: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.“ (Jan 1, 1-3). V ep. Pavla ke Kol. 1, 15-17 čteme:„Kterýž jest (mluví se zde o Pánu Ježíši ) obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďte knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A on je přede vším, a všecko jím stojí.“

Apoštol Petr mluví ve Skutcích sv. apoštolů přímo o Pánu Ježíši jako o dárci života. Vyčítá tam Židům: „Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův, Bůh otců našich, oslavil Syna svého Ježíše, kteréhož jste vy vydali, a odepřeli se před tváří Pilátovou, kterýž ho soudil býti hodného propuštění. Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste se, a prosili jste za muže vražedlníka, aby vám byl dán. Dárce pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých; čehož i my svědkové jsme.“ (Sk. 3, 13-15).

Jako dárce života určuje Kristus též jeho délku. Ve Zj. Jana oslovuje Pán Ježíš Jana: „Neboj se. Já jsem ten první i poslední. A živý, ježto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“ (Zj. Jana 1, 17-18). Klíče smrti, to je symbol moci nad smrtí. Tuto moc vidíme též v jeho působení na zemi. Evangelista Lukáš vypravuje o vzkříšení dcery knížete Jaira (Luk. 8, 49-56). Na Ježíšův rozkaz vrací se duch dcery Jairovy, který již vyšel z těla, zpět. Mohlo by se snad namítnout, že ještě nebyla mrtvá, že to bylo jen bezvědomí. Ale ukážeme si případy mrtvých, kde se již nemůže mluvit o zdánlivé smrti. Tentýž evangelista líčí vzkříšení mladíka, kterého nesli již na hřbitov (Luk. 7, 11-16). I tomuto mládenci vrací Pán Ježíš život. A konečně, evangelista Jan vypráví o vzkříšení již čtyři dny mrtvého Lazara (Jan 11, 21-27, 38-44). Kristus je tedy dárcem i pánem života, jím žijeme, hýbeme se i trváme. Na Jeho zavolání vstaneme všichni z hrobu ke dni soudu, jak čteme: „Nedivte se tomu; neboť přijde hodina, v kterouž všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho. A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.“ (Jan 5, 28-29). Z toho, že Kristus je pánem našeho života, plynou také pro nás určité důsledky: Jsme-li každou vteřinou svého života závislí na Něm, měli bychom se bát hněvat Jej svými hříchy, poněvadž On bude naším soudcem a může nás odsoudit. Měli bychom být vždy poslušní Jeho slova, protože takovou poslušnost On odměňuje: „Kdož by měl přikázání má, a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati, a zjevím jemu sebe samého. Řekl jemu Judas, ne onen Iškariotský: Pane, jakž jest to, že sebe nám zjeviti chceš, a ne světu? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Miluje-li mne kdo slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.“ (Jan 14, 21-23).

Měli bychom Jemu dát celé svoje srdce, abychom patřili jedině Jemu, protože jen ti, kteří jsou Jeho, vejdou s Ním v slávu božích příbytků, jak čteme u Jana 17, 24-26. Je to konec té slavné modlitby Pána Ježíše: „Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kteroužs mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa. Otče spravedlivý, tebe svět nepoznal, ale já jsem tebe poznal, a i tito poznali, že jsi ty mne poslal. A známéť jsem jim učinil jméno tvé, a známo učiním, aby milování, kterýmž jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich.“

Když je Bůh, proč je na světě tolik utrpení?

(Job 5,17-18).

Aj, jak blahoslavený je člověk, kterého tresce Bůh. A protož káráním Všemohoucího nepohrdej. On zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.

Kdo z vás četl pozorně rozhovory spisovatele Čapka s T.G.Masarykem, upamatuje se, že s touto otázkou přišel k Masarykovi spisovatel Čapek. Když Masaryk vyznal, že věří v Boha, že k uznání všemohoucího Stvořitele ho vede účelnost světa, účelnost života, spisovatel Čapek mu položil tuto otázku: „A jak vyložíte odkud a proč a nač je všecko to zlé, bolest a neštěstí, války a pohromy?“ Masaryk na to odpověděl: „Nevyložím! Nedovedu vyložit! Ale řekněte, proč by to špatné, bolestné, co nám život dává, mělo vážit víc, než to zdravé, šťastné a pěkné? Dobrého je v řádu světa víc. Bez přemáhání překážek, bez naléhavých a někdy i bolestných příčin by život nebyl životem.“

Jak vidíte, otázka, kterou jsme učinili předmětem naší dnešní úvahy, hýbala a hýbe myslí mnoha a mnoha lidí. A je dosti těch, kteří vám řeknou: „Já v žádného Boha nevěřím, kdyby byl, jak by se mohl na to všechno utrpení dívat?“

Tak se tedy této věci podíváme trochu na kloub…

V Bibli čteme: „Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování (Job 14,1). V Žalmu 90,10 čteme: Všech dnů let našich jest let sedmdesáte aneb jestli kdo silnějšího přirození, osmdesáte let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída…“ Je tomu tak? JE!!

Život člověka od samé kolébky až po hrob je jeden řetěz samého boje a utrpení. A zde stojíme před otázkou: Kdo na tom nese vinu? Pán Bůh či člověk sám? U proroka Jeremiáše 29,11 čteme: „Takto zajisté praví Bůh: Nebo já nejlépe znám myšlení, která myslím o vás, dí Hospodin, myšlení o pokoji, a ne o trápení.“ Pán Bůh to myslí s člověkem dobře. Jeho vůle je, aby žil životem klidným, pokojným a radostným, ne aby se trápil.

Kde je tedy příčina lidského utrpení? A další otázka: Není-li možné, aby lidský život byl bez utrpení, proč netrpí všichni stejným dílem? Proč jedni tráví větší část svého života v blahobytu a jiní musí kalich hořkosti vypít až na dno? A ještě další otázka: Když Písmo praví, že Bůh je láska, že je spravedlivý a že je všemohoucí, proč nezasáhne do lidského dění tak, aby z něj utrpení úplně vymizelo? Proč nevyslýchá vždy modlitby těch, kteří k Němu v úzkosti a bolesti svého srdce volají a o pomoc prosí?

Přiznám se vám, že na těchto otázkách jsem si brousil svůj rozum řadu let, než jsem našel uspokojující odpověď na všechny tyto otázky, To, co vám chci nyní podat, je osobně prožitá zkušenost a výsledek uvažování a přemyšlování.

Je naše země tak chudou, že by nás matička všechny neuživila? Není krize v našich spižírnách - ty Pán Bůh rok co rok bohatě plní, ale je krize v lidských srdcích, která svým sobectvím, svým zpronevěřením se Bohu – zkameněla.

Je tím Bůh vinen?

A pojďme ve své úvaze dál. Je tím Bůh vinen, že člověk obilí, ve kterém Bůh dává chléb, obrací na alkohol a alkoholem rozvrací štěstí a blahobyt tisíců a tisíců rodin a jednotlivců? Je tím Bůh vinen, že člověk ve své převrácenosti železo, ocel, měď a jiné kovy používá k výrobě děl a strojních pušek k vražedné válce?

Snad někdo řekne: A proč tomu Bůh nezabrání! Jak? Má sáhnout na svobodnou vůli člověka a učinit ho ve svých rukách bezduchým nástroje? Chtěli byste být tvory bez svobodné vůle? Pak by přestal být člověk člověkem. Svobodná vůle, ve které se člověk smí dobrovolně rozhodovat buď pro dobré nebo zlé, je nevyšší dar, kterým člověk převyšuje všecko tvorstvo. Ale tím, že se člověk uchýlil z cest, které mu Bůh předem vyměřil, tím, že se odcizil svému Stvořiteli a pohrdl Jeho moudrostí a radou a že svoji svobodnou vůli postavil do služeb zla, tím se dostal na pochybné cesty, které ho nyní vedou k záhubě. A zde je příčina veškeré lidské bídy. Avšak musíme se dostat ještě blížeji našemu předmětu“

Ze svých vlastních zkušenosti víme, a z obsahu Písma jsem poznal, že člověk trpí:

1. Cizí vinou
2. Svou vlastní vinou
3. Zásahem vyšších tajemných sil

Podíváme se nejdříve na utrpení cizí vinou:

Jsou mnozí, jimž utrpení bylo dáno hned při jejich narození do kolébky a sice neúprosným zákonem dědičnosti. Je zde zákon, že každé přestoupení přírodních i Božích zákonů zanechává zhoubné následky v lidském zdraví, v duši i charakteru člověka.

Domnívají-li se mnozí, že Pán Bůh by měl být takovým policistou, který by každého hříšníka chytil za límec a hned na místě ztrestal, Pán Bůh tak nečiní. Bůh má své zákony. Nedbá-li jich člověk, trestá se sám. Respektuje-li tyto zákony, ušetří si mnohé bolesti. Bůh člověka neomezuje násilně, neužívá při člověku násilí ani tam, kde se jedná o jeho dobro. Bůh respektuje svobodu člověka. Boží zákony jsou zde proto, aby chránily člověka před zlem. Chce-li však člověk jednat za každou cenu proti těmto Božím zákonům, může, ale musí počítat s následky své neposlušnosti.

Ukáži vám to názorně:

Když jsem ještě působil na Drahanské vysočině, navštěvoval jsem rodinu, která měla sedm dětí. Z těchto sedmi dětí bylo 5 úplně blbých, naprosto neschopných k životu. Byl to smutný obraz. Šel jsem po stopách příčin. Rodiče žili spořádaným životem, ale dědeček a babička těchto dětí byli notorickými opilci, denně opilými. Následek opilství jednu generaci vynechal a postihl až generaci druhou. Těchto 5 blbých dětí mělo co děkovat za své utrpení dědečkovi a babičce. Nesly následky otravy alkoholem. Trpěly za hřích svých prarodičů.

Každý hřích, každé přestoupení Božího zákona, zeslabuje náš tělesný organismus a toto oslabení zaviňuje různé choroby nejen při nás, ale při našich potomcích. Navštivte ústav slepců a ptejte se lékařů po příčině jejich slepoty. V 90% zjistíte u rodičů těchto slepců nezřízený pohlavní život, pohlavní nákazu, hřích smilstva. Hřích spáchali rodiče a trpí za ně děti. Nákaza se dostala do krve a poněvadž dítě je krev z jejich krve, odnáší následky hříšného života svých rodičů. Trpký úděl života dali do kolébky – rodiče. Trpí cizí vinou. Jeden zajímavý obrázek: Profesor Pelmann v Bonnu sledoval život potomků z ženy, která se oddala opilství. Ve třetím pokolení počet těchto potomků vzrostl na 834 osob. Z nich bylo:

Nemanželských dětí 106, žebráků živících se žebrotou 142, v chudobincích 64, veřejných nevěstek 181, zločinců 76. Hřích opilství jedné ženy zatížil 569 jejich potomků a zmařil tak účel jejich života.

A zde jsme u jedné příčiny lidského utrpení. Následky neposlušnosti člověka vůči Bohu, následky hříchu – hřích sám, ať už je to vášeň pijáctví, vášeň smilstva, hněv, nenávist, dychtivost po cizím majetku, všechny ty sklony ke zlu přenáší se z člověka na člověka, z pokolení na pokolení – plodí nové hříchy a přináší lidem nové utrpení. Veliká část lidí trpí touto cizí vinou – za hříchy svých předků.

Příteli! Nebude trpět někdo tvojí vinou?

Utrpení z vlastní viny:

Další část lidí, kteří prochází v životě utrpením, trpí svojí vlastní vinou. Ve věcech, kdy se rozhodovalo o jejich štěstí, o jejich budoucnosti, neptali se v jejich záležitostech na Boží vůli, nežádali si Boží rady, nečekali na Boží vedení. Nechali se vést svými vášněmi, nechali rozhodovat své tělesné pudy, nechali se strhávat svým klamných citem. A tak činili kroky, jejichž následky se již nikdy odčinit nedají. Kolik manželství svedla dohromady ne čistá láska, ale pohlavní vášeň a když z této vášně jeden či druhý vystřízlivěl, ukázalo se, že jsou si jeden druhému cizí a nastal rozvrat.

Lidé všechen neúspěch v životě svalují na jakýsi osud a zapomínají, že do určité míry si tvoří osud každý sám. Můžete věřit, že by Bůh dal někomu takový osud, aby se válel opilý v příkopě? Bůh dal člověku rozum, aby než něco učiní, nějaký důležitý krok, vše vážně, zdravě uvážil. Nečiní-li tak, musí trpět za své nerozvážné, nemoudré jednání. Největší část utrpení v našem životě přichází naší vlastní vinou, jsou to následky naší vlastní neposlušnosti vůči Božím zákonům. V Písmu čteme: Ó by mne můj lid poslouchal a po cestách mých chodil… byl bych je krmil jádrem pšenice a medem ze skály sytil bych je (Žalm 81). Každý pohár tělesné rozkoše má na dně silnou dávku jedu, který nakonec otráví tělo i duši.

Lidé mají zásadu: Jezme, pijme, zítra zemřeme. Máme jen to, co užijeme. A tak život velké části lidstva je jediný shon za tělesnými požitky. V tom vidí smysl svého života. Tím však upadají z jedné neřesti do druhé a nakonec je celý jejich život otrávený. Kolik mladých jinochů a dívek si přivodilo tancem tuberkulózu a pak měsíce, někdy i léta pozvolna umírali. Kdo byl vinen jejich utrpení? Bůh? Osud? Trpí za svou vinu. A zde si dovolím prohlásit jednu věc: Oč méně utrpení v lidském životě by bylo, kdyby v srdci člověka bylo více bázně před Bohem. Dobře praví písmo: Bázeň Hospodinova je pramen života k vyhýbání se osidlům smrti.

A nyní chci upozornit na třetí příčinu utrpení v našem životě a sice

zásahem vyšších tajemných sil.

V evangeliu Janově se nám vypravuje, jak jednou procházel Pán Ježíš se svými učedlníky kolem slepce, který se slepý narodil. Učedlníci se táží svého Mistra: Mistře, kdo zhřešil? Tento aneb rodičové jeho, že se slepý narodil? Pán Ježíš jim odpovídá: „Ani tento, ani rodiče jeho, ale aby zjeveny byly skutky Boží na něm.“ A po těchto slovek přistoupil ke slepci a otevřel jeho zrak. Z tohoto případu vidíme, že jsou případy, kdy určitá utrpení vložila na nás sama prozřetelnost. Nesmíme zapomenout na jednu věc. Je-li v tomto hříšném a převráceném světě něco ušlechtilého, krásného, je-li kde soucit, vzájemné porozumění, hřejivá láska k bližnímu, pak to vyrostlo z utrpení. Lidé, kteří neprošli utrpením, mají srdce jako z kamene. Nikde se nesetkáme s takovou tvrdostí, jako u těch lidí, kteří nikdy nepocítili ve svém životě bolest a bídu. A já si dovolím směle prohlásit: Odstraňte utrpení z lidského života a lidská srdce zkamení. Pročítejte životopisy těch, kteří od svého dětství se museli rvát se životem o každou skývu chleba. A všímejte si lidí, kteří byli vždy upíry a vykořisťovateli jiných. Byli to většinou lidé, kteří byli vypipláni v hedvábí a blahobytu. Jsou sice i zde výjimky, ale jen výjimky.

A podívejme se na utrpení ještě z jiné stránky: Jsme-li si vědomi Boží jsoucnosti, že je zde Bůh, dárce všeho života a že tento pozemský život je jedním článkem z tohoto řetězu nekonečného vývoje, že tedy smrtí náš život nekončí, smrt že nás převádí jen do další fáze života, pozemský život je pro nás přípravou pro život další a uvědomíme-li si, že utrpení je tou nejprospěšnější školou života, že nás nic tak nevede k přemýšlení a nepřivádí k Bohu, jako právě utrpení, pak porozumíme volání žalmisty: K dobrému je mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým (Žalm 119).

Dále nesmíme zapomínat, že Bůh, náš Stvořitel, má s každým člověkem svůj plán. Ale my, příčinou neznámosti Boha a Jeho cest, často rušivě zasahujeme do těchto Božích plánů, maříme tak účel svého vlastního života a často se vzpamatujeme z toho svého poblouznění až tehdy, když procházíme utrpením. Utrpení je Boží pluh, kterým Bůh kypří tvrdou půdu našich srdcí a připravuje se tak tuto půdu pro své myšlenky. Znázorním vám to příběhem: Malé dítě se napilo jedu. Otec spěchá k lékaři vlakem a neustále to dítě budí, burcuje, nedá mu usnout, což velmi nelibě nesou spolucestující. Otce odsuzují pro hrubost: „Což nevidíte, že vaše dítě je unavené a touží po spánku?“ Otec vysvětluje, že ho nemůže nechat usnout, protože se napilo jedu a kdyby usnulo, už by se neprobralo.

Utrpení, jestli ho pochopíme, jsou často provázky Božího milování, kterými si nás Bůh přitahuje k sobě, dává nám pochopit pravý smysl pozemského života. Zvláště taková utrpení, která vložila na nás sama prozřetelnost Boží, přináší našemu lidstvu nejlepší prospěch. Nechci tím říci, že bychom měli utrpení vyhledávat. Zvláště ne ta utrpení, na jehož příčiny jsem poukázal na počátku. Skutečnost je ta, že kdybychom žili v souzvuku s Nekonečným, v harmonii s Bohem, utrpení by se stalo zbytečné a také by v tak velké míře nebylo. Ještě k naší věci. Je tedy utrpení, která na nás vložila sama Boží prozřetelnost. Takové utrpení není náhodné, není také projevem Božího hněvu, nýbrž Bůh se chce skrze toto utrpení v nás a skrze nás oslavit, chce na nás a při nás oslavit skutky své lásky a své moci a chce si nás touto cestou uzpůsobit k Božímu království. Proto takové utrpení, které jsme si nezavinili sami, ale které na nás vkládá Boží prozřetelnost, máme přijímat v pokoře a tichosti, vědouce, že je to k našemu dobru. Utrpení, které přichází cizí vinou, se neubráníme. Zde nám nezbývá nic jiného, než se smířit s naším trpkým údělem života a hledat radost a uspokojení ve věcech vyšších. Nejsme zde jen pro časný život. Pozemský život není naším konečným cílem. Je nám jen přípravou pro další život. Jsme-li zakotveni v Bohu, tedy i takové utrpení, kde trpíme cizí vinou, vede nás k Němu blíž a nutí nás k tomu, abychom nestavěli své štěstí na věcech pomíjejících, ale abychom obraceli svůj zrak k věčnosti.

A co se týče utrpení, kde trpíme vlastní vinou, uvědomme si, že se to nevyplácí šlapat Boží zákony a že každá neposlušnost vůči Bohu, dříve nebo později, se jistě na nás samotných vymstí. Tohoto utrpení se můžeme uchránit. Uvedeme-li svůj denní život, své jednání, způsob života do harmonie s Bohem, budeme ušetřeni mnohého a mnohého utrpení, jehož jsme si sami vinni. Znovu vás upozorňuji na tuto skutečnost: Odstraňte utrpení ze života člověka a lidská srdce zkamení. Utrpení je Boží řeč k člověku. Je to moc, kterou máme být uváděni z našich bludných cest na cesty Božího života.

A konečně si musíme uvědomit, že aby byl život životem, musí každá věc zde na světě mít svůj protějšek. Nikdy byste nepocítili slast odpočinku, kdybyste předtím nebyli pocítili únavu. Radost oceníte jen tehdy, jestli jste před tím okusili hořkost žalu. Cenu míru, pokoje, oceníte po prožití zhoubné vražedné války. Jaro by nemělo svou krásu, kdyby mu nepředcházela krutá zima. Život, aby byl životem, je plný radostných i bolestných proměn. Tak to Bůh ve své nekonečné moudrosti zařídil. Že by Bůh měl zalíbení v utrpení člověka - n e m á ! Bůh příčinou našeho utrpení není a dopouští-li utrpení, pak ho dopouští jen k prospěchu člověka. Každá věc v životě má svou příčinu. Nejsme ještě na takovém stupni duchovního vývoje, abychom ve všem porozuměli Božím cestám a Božímu vedení. Nejméně jim pak rozumíme ve věcech utrpení. Utrpení je však nejlepší školou života. Každý z nás neseme nějaký kříž. Kéž by nás tento kříž přiváděl blíž k Bohu. Nejtěžší kříž nesl Pán Ježíš Kristus. Nesl ho za nás. Z Jeho utrpení vzešel nám život. Je-li nám někdy ten náš kříž těžký, zamysleme se nad křížem Ježíšovým. Nikdy nezapomeňme na Jeho slova: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj mne. A nikdy nezapomínejme na Jeho pozvání: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.

Bratře, sestro, příteli!

Ať trpíš třeba cizí vinou, ať trpíš za hřích jiných, ať trpíš svojí vlastní vinou za svoji neposlušnost a nemoudrost, ať utrpení, kterým procházíš vložila na tebe sama Boží prozřetelnost, pojď se svou bolestí, se svým křížem ke Kristu. On má lék pro každou tvoji bolest. Jedině v Něm se utišíš, uspokojíš a budeš-li cele v Kristu a na Kristu založený, i to největší soužení ti bude lehoučkým břemenem.

(rok 1947)

Kalich mnohého spasení

Žalm 116, 12-16

Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněna? Kalich mnohého spasení vezmu a jméno Hospodinovo vzývati budu.

Kalich mnohého spasení vezmu...

Slovo spasení vyjadřuje souhrn Božího díla při člověku. Spasení, které Bůh ve své milosti nabízí člověku, bychom mohli rozdělit na čtyři části: Vykoupení, Smíření, Posvěcení, Oslavení.

1. Vykoupení

Co to je vykoupení? Není to ještě tak dávno, kdy se konaly trhy s otroky. Stávalo se, že klidná osada byla přepadena lupiči, mladí lidé byli zajímáni a odvlečeni do otroctví. Víme z historie, že například v hlavním městě Řecka v Athénách na 25 000 svobodných občanů připadalo 200 000 otroků. Takový otrok musel sloužit všem choutkám svého pána. Jeho pán si s ním mohl dělat, a také si dělal, co chtěl. Otrok neměl v ničem svobodnou vůli. Byl čistě loutkou svého pána. Stávalo se však, že některým šlechetným lidem zželelo se otroka a tak šli za jeho majitelem a vykoupili ho a dali mu svobodu. Otrok vykoupený z otroctví jistě rozuměl slovu vykoupení, vždyť vykoupení mu přineslo svobodu. Postupem doby bylo tělesné otroctví zrušeno. Avšak existuje jiná otroctví, horší toho prvního, otroctví ducha.

Mluvil jsem s otcem velmi početné rodiny, jehož duch byl zotročen alkoholem. Řekl mi toto: „Já vím, že svou pijáckou vášní sebe ničím, že tím ničím svoji rodinu, ale já si nemohu pomoci. Když se mne tato vášeň zmocní, zhroutí se mi všechna předsevzetí a já musím pít.“ Duchovní otrok!

Před několika lety přišel jsem do rodiny, kde jsem byl svědkem tohoto výstupu: Muž žádal ženu o peníze na kořalku: „Dej mi peníze, já musím do hospody.“ „Nedám,“ pravila žena. „Dej mi peníze, já je musím mít...“ Když to trvalo asi půl hodiny, kdy muž si vynucoval na své ženě peníze, žena mu v největším rozhořčení pravila: „Já tě už budu muset snad zabít, jinak nebudu mít od tebe pokoj...“ A muž ji na to řekl: „Třeba mě zabij, to je mi jedno, ale teď mi dej peníze, já musím do hospody.“ Otrok alkoholu!

Stál jsem ve skupině lidí a najednou vidím, jak dosti slušně oděný muž stále na zemi něco hledá. Měl jsem zato, že něco ztratil. Najednou se radostně shýbne a zvedá odhozený zbytek ohořelé cigarety. Otrok nikotinu!

Byl jsem před několika lety na návštěvě u jedné věřící rodiny. V tom někdo klepe a vejde jeden z našich přátel, který navštěvoval občas naše shromáždění. Byl velmi rozrušen. Ptali jsme se po příčině jeho rozrušení a on se dal do pláče a po chvilce nám pravil: „Jsem ničema, jdu od nevěstky z domu hanby.“ Doma měl hezkou ženu. Otrok pohlavní vášně!

Tak se setkáte s otroky lakomství, s otroky sportu, biografu, karbanu, pomlouvačství, prchlivé, hněvivé povahy, apod. Člověk, který je spoutaný čímkoliv, není pánem sama sebe, není svobodným člověkem, je otrokem. Jen si všimněte takového kuřáka, když nemá tu svou cigaretu, jak je celý nervózní, nesvůj.

Kdo zajal tyto lidi? Kdo je zbavil svobodné vůle? Kdo je uvedl do takového duchovního otroctví? Slyšme Písmo: „Darmo jste sebe prodali, protož bez peněz vykoupeni budete.“ (Iz. 52,3). A tady jsme u toho slova „vykoupení“. Ze stavu duchovního otroctví si člověk sám pomoci nemůže. Z moci hříchu nás může vykoupit jen jeden – a to je Ježíš Kristus. A tu jsme u jednoho omylu: Mnozí mají zato, že spasení , vykoupení, které Pán Ježíš vydobyl světu svou obětí na kříži, týká se výhradně posmrtného života. Vykoupení je však akt, který zasahuje náš život už zde na zemi. „Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tit. 2 ,14). To je vykoupení, jehož část prožíváme již zde na zemi. „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2. Kor. 5, 17). Prožil jsi již každý díl Božího vykoupení? Kdo jsi ho neprožil, slyš! Pán Ježíš Kristus je hotov odpustit ti každý hřích a je mocen vysvobodit tě z moci, z otroctví jakéhokoliv hříchu. Pojď k Němu milá duše, pojď k Němu, milý příteli, pojď k Němu takový, jaký jsi! Kdyby jsi byl sebevíce zmazaný hříchem, kdyby jsi byl otrokem jakékoliv vášně, vezmeš-li to s Pánem Ježíšem doopravdy, vložíš-li svůj život do Jeho rukou, v Něm staneš se novým člověkem již zde, již v tomto životě. To je první část vykoupení, vykoupení z moci hříchu.

Druhá část vykoupení týká se našeho vykoupení ze zlořečenství zákona. Dokud bylo lidstvo pod zákonem, ležela na něm strašlivá kletba, neboť stojí psáno: „Zlořečený každý, kdož nezůstává ve všem, což je psáno v knize zákona, aby to plnil.“ (Gal. 3, 10). Nikdo z lidí to však nedokázal a nedokáže, aby všecko, co je psáno v zákoně Božím, naplnil. A tak každým prohřešením se proti zákonu Božímu uvaloval člověk na sebe klatbu. Z tohoto zlořečenství nás Pán Ježíš vykoupil tím, že zaplatil za nás tu nejvyšší cenu, Nejenže nás vytrhl z moci temnosti, z otroctví hříchu, ale On i vyrovnal naši minulost tím, že všechno zlořečenství naše vzal sám na sebe a svou obětí zhladil každou stopu našeho hříšného života. Ti, kteří Pána Ježíše přijali za svého osobního Spasitele, jsou Pánem Ježíšem od každého hříchu očištěni, i od těch, do kterých upadli v minulosti, i od těch, do kterých ve své mdlobě ještě snad v budoucnosti upadnou. Jejich hřích je smyt, odpuštěn, nikdo už je nebude pro jejich hřích soudit. To je vykoupení. A tady se musím vrátit ke slovům Izaiáše: „Darmo jste sebe prodali, protož bez peněz vykoupeni budete.“ Ano, vykoupení skrze krev Beránkovu udílí Bůh zdarma. Nic od tebe Bůh nežádá, než abys to vykoupení z Jeho ruky s vděčností v srdci přijal jako dar. Jako jsme četli v Žalmu 116: „Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněna? Kalich mnohého spasení vezmu a jméno Hospodinovo vzývati budu.“ Pro své spasení nic víc nemůžeš učinit, než žádostivě sáhnout po vzácném daru a pak za to Boha velebit. Všecko bohatství v Pánu Ježíši ti Bůh nabízí zdarma. A ty se ještě zdráháš Ho přijmout? Ty ještě své rozhodnutí se pro Pána Ježíše oddaluješ? Či se snad domníváš, že stopy tvého hříšného života zahladíš před Bohem sám? A kdo ještě toto vykoupení nemáš, sáhni po něm, chtivě, radostně, a pak jdi a vypravuj všem, jaké veliké věci učinil tobě Bůh.

2. Smíření

O smíření se může mluvit jen tam, kde bylo předtím nepřátelství. Na čí straně bylo nepřátelství? Na straně Boží nebo na straně naší? „Poněvadž se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala, a skrze něho, aby smířil s sebou všecko, v pokoj uvodě skrze krev kříže jeho, skrze něj, pravím, buďto ty věci, kteréž jsou na zemi, buď ty, kteréž jsou na nebi. Ano i vás, někdy odcizené a nepřátele v mysli, skrze skutky zlé, nyní již smířil, tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté, a nepoškvrněné, a bez úhony před obličejem svým.“ (Kol. 1, 19-22). Ano, i vás, někdy odcizené a nepřátele v mysli... Kdo se zde odcizil? Bůh nám nebo my Jemu? „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho. Kdož věří v něho, nebude odsouzen, ale kdož nevěří, jižť jest odsouzen; nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho. Ale kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněny jsou.“ (Jan 3, 16-21). Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla ... Zde je příčina, proč lid nenávidí Boha a proč je mu vše Boží, svaté, tak odporné? Lidé ležící v hříchu jsou přímo vydráždění k hněvu, když k nim přijdete se svědectvím o Bohu, o Ježíši Kristu. A kdyby mohli, tak by náboženství vyhladili ze země. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla...

Hřích vyvolává v srdci člověka vzpouru vůči Bohu. „I vás obživil mrtvé v vinách a hříších. V nichž jste někdy chodili podle obyčeje světy tohoto, a podle knížete mocného v povětří, ducha toho, kterýž nyní dělá v synech vzpoury. Mezi nimiž i my všickni obcovali jsme někdy v žádostech těla svého, činivše to, což se líbilo tělu a mysli, a byli jsme z přirození synové hněvu jako i jiní. (Ef. 2, 13-17). Všude tam, kde u vědomí svého zahynutí, u víře přiblížili jsme se k Ježíši Kristu, všude tam Pán Ježíš mocí své lásky naše nepřátelství vůči Bohu mění v synovství. Pod požehnaným vlivem Ježíšovy odpouštějící lásky nemůžeme jinak, než Pána Boha celým svým srdcem milovat. Dobře si všimněte svědectví Písma: „To pak všecko jest z Boha, kterýž smířil nás s sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost smíření toho. Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchu jejich, a složil v nás to slovo smíření. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal,. za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ Smiřte se s Bohem! Kdo se má smířit? Bůh? Ne, Bůh nám není nepřítelem, to nepřátelství je v našem srdci, protože je tam hřích. Smiřte se s Bohem znamená právě tolik, jako dejte se očistit, dejte se od hříchu osvobodit! Pán Ježíš je hotov to učinit, Pán Ježíš je mocen to učinit. Ale proti tvojí vůli to činit nebude. On do tvého srdce násilně nevejde. Ale stojí u dveří a tluče, zda-li se mu dveře tvého srdce neotevřou.

Příteli! Jak dlouho Ho necháš za dveřmi srdce stát? „Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem.“ Kdo z vás otevře dnes své srdce?

Smíření je dalším aktem spasení a za ním hned přichází

3. Posvěcení

Nejenže nás Pán Ježíš svou krví od hříchu očistil, On nás svou krví i posvětil, jinými slovy řečeno, oblékl v roucho své svatosti. Vy víte, že je napsáno, že bez svatosti nikdo neuzří Pána. Nazývá-li Písmo věřící lid lidem svatým, pak tak činí ne proto, že by věřící stáli již na takovém stupni dokonalosti. Vždyť i mezi věřícím lidem je ještě samá nedokonalost. Ale svatými je nazývá proto, protože Pán Ježíš každého, kdo v Něho vpravdě uvěřil a Jej za svého Spasitele přijal, každého takového oblékl v roucho své svatosti: „Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17, 17-19).

4. Oslavení

Oslavení je tím čtvrtým článkem v souhrnu spasitelného díla. K němu teprve spějeme. Vyvrcholí v druhém příchodu Páně. „Pohleďte, jako lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli. Protoť svět nezná nás, že jeho nezná. Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jenu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest.“