Izaiáš 40, 29
On dá ustalému sílu, a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.
Ano, takový je Bůh ve své lásce a ve svém milosrdenství. Třtiny nalomené nedolomí a lnu kouřícího neuhasí. „Ne podle našich hříchů nakládá s námi, ani vedle nepravosti našich odplácí nám. Nebo jako jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí. A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše“ (Žalm 103, 10-12). Proto tak často přivolává padlému člověku „Neboj se...“
Dobře zná malomocenství člověka, že i tam, kde má nejlepší vůli vykonat dobré, ve většině případů se ho přidrží zlé. Člověk je celkem padlý tvor. Není jedno místo v jeho srdci, aby nebylo poskvrněno hříchem. A přece jej Bůh den ode dne zahrnuje svou láskou a milosrdenstvím. Dokud si je člověk své bídy vědom a dokud si je vědom, že nebýt Božího milosrdenství a Boží lásky, že by byl ve svých hříších dávno zahynul a dokud člověk v té bídě vztahuje své ruce k Bohu, dotud je Boží otcovská náruč člověku otevřena a platí mu pozvání:
„Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.“ (Mat. 11, 28). „A kdo žízní, přijdi, a kdo chce, naber vody života darmo.“ (Zj. 22, 17). „On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“ (Izaiáš 40, 29).
Často myslím na Eliáše. Všechna jeho důvěra v Boží vítězství byla najednou v troskách a on prchá před šířícím se zlem v jeho vlasti a ani si nepřeje déle žít. Vysíleného a uštvaného ho nalézá anděl v pustém kraji pod jalovcem, kde si žádá od Boha smrt. V tomto vysílení usnul. A když se probudil, nalézá u své hlavy chléb a číši vody, tímto pokrmem se posiluje a v síle pokrmu jde 40 dní a nocí, až na horu Boží Oréb, kde dostává další pokyny od Boha. Neděje se i nám tak nejednou v našem životě? Všechna naše důvěra v Boží pomoc a v Boží vedení jako by nás najednou opustila. Člověk vidí jen všude šířící se zlo a nespravedlnost, šklebí se na něj ze všech stran nejistá budoucnost se všemi nepříznivými okolnostmi, na všech stranách se setkává s neporozuměním a tak nakonec pod tíhou života klesá unavený a přál by si nežít. A právě v takových chvílích posílá Bůh své anděly s pokrmem a v síle Božího pokrmu se člověk vzpamatuje a spěchá, aby na takové Boží hoře Oreb, jinými slovy řečeno u nohou Ježíšových, si vyžádal další radu a sílu k boji. „On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“
Četl jsem, jak se císař Alexandr ve své válečném tažení ocitl ve velmi nepříjemné situaci. Jeho vojsko stálými útoky na nepřátele a pak dlouhými pochody bylo úplně vyčerpáno. Umdlévalo velkou žízní a také i sám císař. Úplně zemdlen ležel ve svém stanu. Zpráva o tom se dostala mezi vojíny a tu jeden z nich s nasazením vlastního života se vplížil v noci mezi nepřítele, který je obkličoval, prošel všechny jeho hlídky, až se dostal k vodě, nabral ji do čepice a řetězem nepřátelských hlídek se zase s nasazením života vplížil zpět do svého tábora a podal vodu císaři. Věrností a láskou prostého vojína byl císař tak dojat, že vzal vodu z rukou vojína a pravil: „Dovedou-li hrdinně snášet žízeň moji druhové, bylo by pro mne velikým zahanbením, abych zahnal svoji žízeň vodou, která byla donesena jedním z nich s nasazením vlastního života.“ A vodu vylil na zem. Zpráva se roznesla po celém táboře a nadchla vojsko tak, že časně ráno podniklo nový útok na nepřátelské pozice, nepřítel byl poražen a vojsko dostalo vodu i pokrm vedle bohaté kořisti. Ježíš nasazuje svůj vlastní život, aby ukojil žízeň naší duše. Z lásky k člověku, k unavené duši. Podstupuje nejtěžší boj s naším nepřítelem, svou smrtí vykupuje naši svobodu, svojí krví smývá náš hřích a zjednává nám přístup k Božímu trůnu.
Proč?
Pán Ježíš viděl, že člověk ve svém malomocenství vůči hříchu si pomoci nemůže. Nebýt Golgoty, nebýt oběti Ježíše Krista, nebylo by se dostalo umdlenému síly, hřích by nás uštval. Svojí smrtí na kříži nám otevřel Pán Ježíš zdroj nevyčerpatelné síly a věčného života. Z Golgoty vztahuje Bůh svoji Otcovskou náruč i vůči těm, kteří pod tíhou životního boje, pod tíhou vlastního hříchu, upadli do takové mdloby, že se jim nedostává více síly k boji dalšímu.
„On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“
Nedostává se ti síly? Umdléváš? Trápí tě myšlenky, že Bůh nemůže mít své zalíbení v takové nalomené třtině? Nezoufej! On třtinu nalomenou nedolomí. Jeho láska spočívá v tom, že se milostivě sklání právě k takovým nalomeným třtinám. Ztiš se na chvíli před Pánem, zamysli se nad dílem Golgoty a když ve víře pohlédneš ke kříži, otevřená Boží otcovská náruč, která ti kyne z Kristova kříže, bude ti duchovním pokrmem, v jehož síle půjdeš do dalšího boje. Slyš, co ti přivolává Bůh skrze svého služebníka Izaiáše: „Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano, i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“ Jak by mohla zapomenout žena na nemluvně? Ale právě takovým je Bůh ve své lásce. A tuto jeho lásku si máme dnešní památkou večeře Páně znovu připomenout. Jen připomenout? Nejen to, ale plnými doušky ji do sebe nasát a s upřímnou vděčností za ni děkovat.
(kázání č. 188, rok 1931)
Žádné komentáře:
Okomentovat