Micheáš 6, 6-8
Oznámil tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe.
Čím předejdu Hospodina? Dám-li prvorozeného za přestoupení své, plod života svého za hřích duše své?
Tato otázka zaměstnává každého, kdo byl jednou ze svého tápání ve tmě, ze svého chození v hříchu Duchem Božím probuzen. Neprobuzený člověk tíhu svého hříchu necítí. Jakmile však svědomí člověka je působením Ducha Božího vyburcováno, nic tak nezaměstnává mysl člověka, jako jak svůj hřích odčinit, jak stopy hříchu zahladit, jak dosáhnout u Boha odpuštění.
Čím předejdu Hospodina? Jak ukrotím Jeho hněv vůči mně? Jak odvrátím od sebe Jeho spravedlivý soud? Jak uniknu věčnému zahynutí? Tyto otázky zaměstnávají každou z hříchu probuzenou duši a jsou to otázky nesmírně důležité. Každý člověk si svůj poměr k Bohu musí jednou vyřešit a marně ji znovu a znovu oddaluje.
Nuže, čím předejdu Hospodina? Čím odvrátím od sebe ten Jeho soud? Každý z nás zhřešil. (Žalm 14, 2-3; Řím. 3, 23). Není rozdílu. My si myslíme, že je zde rozdíl, každý z nás sebe považuje za lepšího, než je ten druhý, ale Pán Bůh tento rozdíl nečiní. Podle Božího zákona kdo jedno přikázání přestoupil, je vinen všemi. A kdo mezi námi nepřestoupil jediné Boží přikázání? A proto není rozdílu.
Čím předejdu Hospodina? Zda-li sobě zalíbí Hospodin v tom, kdybych mu obětoval tisíce beránků a mnoho deseti tisíců potoků oleje? Dam-li za své přestoupení prvorozeného svého a plod života svého za hřích duše své? Což je vůbec možné přinést tak velikou oběť? A kdyby to i bylo možné, stačí tato oběť, aby vymazala můj hřích z Boží paměti pro všechny věky? Krásně to vyjadřuje jedna naše píseň:
Vím, že všechen skutek můj, nestačí na zákon tvůj,
všecko moje snažení, stálé v slzách snažení,
vše to nesmíří můj hřích, spása má je v ranách tvých.
Čím, čím předejdu Hospodina? Jak si mohu získat Jeho odpuštění, Jeho milost, odvrácení Jeho soudu, který si každý z nás plně zaslouží? Bůh sám nám dává odpověď: Oznámil tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe.
A nyní následují tři Boží podmínky:
I. Abys činil soud!
Jaký soud? „Toto pak je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byly zlí.“ Činit soud, který Bůh poslal v Pánu Ježíši na svět a v tom světle chodit. (Řím. 10, 4). Chodíme-li ve světle, kterým je Ježíš Kristus, plníme tím všelikou spravedlnost a Pán Ježíš svou obětí na kříži nás očišťuje od všelikého hříchu. Bůh přijal oběť Pána Ježíše jako zadostiučinění za hříchy celého světa. Tak vzácná mu byla tato oběť, vždyť byla přinesena z té nejčistší, nejsvatější lásky. Bůh tím přijal Ježíšovu oběť jako zadostiučinění za náš hřích, učinil nám cestu spasení tak jednoduchou, že ji může každé dítě nastoupit. Bůh nic víc od nás nežádá, než přijmout v Pánu Ježíši světlo našeho života a v tomto světle chodit, přijmout od Pána Ježíše spasení, odpuštění, jako dar Boží milosti, Boží lásky a z vděčnosti za tento dar Pánu sloužit.
Konat soud – znamená respektovat Boží pořádek, Boží cesty, Boží ustanovení, Boží spravedlnost. Přijetím Pána Ježíše a následováním Jej jsou splněny všechny Boží požadavky. Toto Bůh od nás vyhledává. Bez splnění této podmínky marně hledá člověk u Boha odpuštění. (Jan 3, 31-36). Kdo věří v Syna, má život věčný, má odpuštění, má Boha na svojí straně, Bůh mu více hříchů nepočítá.
II. Abys činil soud a miloval milosrdenství
„Oznámil tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe.“
Komu bylo tolik odpuštěno, komu se dostalo tolik milosrdenství, nemůže ani jinak, než zase druhým odpouštět, nad jinými se smilovávat, jiné milovat. Každý, kdo prožil vpravdě obrácení mi potvrdí, že ve chvíli, kdy Pán Ježíš sňal z něho tíhu hříchu, kdy se v jeho srdci rozlil Boží pokoj, byl hotov odpustit i tomu největšímu nepříteli. Komu bylo vpravdě odpuštěno, nemůže jinak, než zase jiným odpouštět. Kdo nedovede druhému odpustit, tomu nevěřím, že se obrátil. Mluví-li někdo o svém obrácení a přitom dovede chovat ve svém srdci hořkost vůči svému bližnímu, pak jeho obrácení je pouhou lží. Jak bych mohl druhému neodpustit, když mně Bůh tolik odpustil. Jak bych neměl konat milosrdenství, když mně se dostalo od Boha, a denně dostává, tak velikého milosrdenství. Mluví-li někdo o svém obrácení a přitom všude a ve všem pečuje jen a jen o sebe, aniž by byl hotov sloužit druhým, pak jeho obrácení je pouhou lží.
Milosrdenství Hospodinovo má v sobě tu vlastnost, že každého, kdo ho vpravdě okusil, přímo nutí k tomu, aby konal milosrdenství. A to Bůh od nás také vyhledává. Věřící člověk má nesmírnou radost, když z požehnání, které mu Bůh udělil, se může dělit s druhými. Podle toho také poznáte věřícího člověka. „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ ( Jan 13, 34).
III. ... a pokorně chodil s Bohem svým
V člověku, který přijal odpuštění od Boha skrze oběť Pána Ježíše Krista, není žádná pýcha. Obrácený člověk si je plně vědom toho, že spasení, odpuštění hříchů obdržel od Boha z pouhé milosti – zásluhou Ježíše Krista! A proto není schopen toho, aby vynášel na druhé. I když opravdově věřící člověk stojí společensky, existenčně výš, nikdy to nedá druhému pocítit, poněvadž si je vědom toho, že před Bohem je chudý jako bohatý, oba jsou si věrni. Kde se ve sboru věřících dělí chudí a bohatí, tam je duchovní úpadek a v takovém sboru nemůže najít Bůh své zalíbení. Bůh od nás požaduje, abychom chodili s Ním v pokoře svého srdce. Pyšným se Bůh protiví, ale pokorným dává svou milost.
...abys pokorně chodil se svým Bohem. Konečně, vždyť i po obrácení se k Pánu nejsme nic, než-li samá bída, samá mdloba. Stačí se nad svojí bídou zamyslet a už nás to pokořuje do prachu. Tam, kde člověk zapomene, z jaké duchovní bídy ho Bůh vyzvedl a jak neschopný je k tomu, aby všude a ve všem vykonával Boží vůli, tam to nedovolí člověku, aby pyšně zvedl hlavu a myslel si o sobě, co všecko není. Žalmista, když se zamyslel sám nad sebou, praví: „Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a povrhel vůbec.“ (Žalm 22, 7). A na jiném místě volá: „Bloudím jako ovce ztracená, hledejž služebníka svého... (Žalm 119, 176).
Takové to s námi je. Bůh nás proto nesoudí, vždyť nám v Pánu Ježíši všecko odpustil, jen od nás žádá, abychom s Ním chodili v pokoře svého srdce. Pán Ježíš byl Božím Synem a přec i On chodil pokorně se svým Otcem. Praví: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ Kéž bychom se naučili od Něho tomuto pokornému chození s Bohem To Bůh od nás vyhledává.
Čím předejdu Hospodina? „Oznámil tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe. Abys činil soud, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“
Pochopíme? Porozumíme? Uposlechneme?
(kázání č. 120)
Žádné komentáře:
Okomentovat