Nesmazatelné stopy života

Jeremiáš 2, 22

Nebo bys ty se pak umyla sanitrem a mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, předceť patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.

Každý vykonaný hřích, každé přestoupení Božího zákona, každé uchýlení se z Božích cest zanechává v charakteru člověka, v duši člověka určité jizvy, stopy, které my sami nikdy nezahladíme. Písmo nám praví, že hřích člověka je napsán perem železným, rafií kamene přetvrdého, že je vyryt na tabuli jeho srdce.

Tak, jako se neztrácí z vesmíru ani ten nejmenší zvuk, ale zůstává v éterickém chvění, odkud jej můžeme zachytit citlivým přístrojem a vysílačem rádia přenést do kterékoliv části světa, tak i každá myšlenka, každý čin, každý náš skutek zanechává v naší duši, v našem charakteru, nesmazatelné stopy.

Každý z nás svým životem píšeme knihu vlastního života, ve které je zachycen každý záchvěv našeho srdce. S touto knihou se postavíme jednou před soudnou stolicí Kristovou. Je vědecky dokázáno, že podvědomí člověka je jakýmsi naším skladištěm, do kterého ukládáme všechny své dojmy, vše co jsme kdy ve svém životě promysleli, procítili a prožili. Tím je dokázáno, že to, co jednou prošlo naší mysli, naším vědomím, je vepsáno v knize našeho srdce na věky. Tudíž i každý náš hřích, velký či malý, je vyryt na tabuli našeho srdce, jak praví Písmo. Člověk sice vynakládá všechno své úsilí a umění, aby stopy nějak zahladil, když už ne před Bohem, tedy alespoň před lidmi, ale marně. Co to je různých krémů, mastiček a barviček, zejména u žen, aby docílily příjemnějšího zevnějšku a přec vším barvením, pálením, pudrováním dosahují pravého opaku. Krásnou tvář, příjemný zevnějšek dociluje muž i žena jedinou cestou a to krásou své duše, čistotou svého srdce, šlechetností své povahy, kdežto každý sebemenší hřích tvář člověka zohyzďuje, jeho oku dodává příšerný lesk a zanechává v jeho duši nesmazatelnou stopu. Jak žijeme, jaké myšlenky pěstujeme, v čem si nejvíce libujeme, vše, co naším srdce hýbe, zanechává v našem oku, ve výrazu našeho obličeje a v celém útvaru našeho těla i v každém jeho pohybu takové stopy, že je třeba jen zkušené oko frenologa, lidoznalce, aby poznal na první pohled, jakého má před sebou člověka. Člověk sobecký, lakomý, svým útvarem hlavy, obličeje, z daleka na sebe upozorňuje, právě tak člověk vznětlivé, prchlivé povahy či pohlavně vášnivý, výstřední. Věrnost i zradu, upřímnost neb pokrytectví, pravdivost či faleš, to vše se dá vyčíst z tváře člověka jediným pohledem, poněvadž každá vlastnost povahy a náklonnosti rýsuje si v tváři člověka určitou linii, formuje jeho lebku, určuje jeho krok, ba každý pohyb. I po chůzi poznáte člověka buď pevné vůle nebo prodejného charakteru, i podle písma poznáte, v jakém asi rozpoložení je právě jeho duše. Radost i žal, naděje i zklamání, zanechává své rýhy v dlani člověka. Dokonce máme dnes už i přístroje, kterými můžeme přezkoušet pravdomluvnost svědka u soudu. Je dokázáno, že mluví-li člověk pravdu, má jeho srdce normální tep, činí-li však svému svědomí násilí a mluví lež, je jeho tep abnormální.

Avšak co tím chci říci? Neukryje-li člověk stav své duše, svého nitra, před zrakem porušeného člověka, jak by pak chtěl ukrýt bídu svého srdce před zrakem svatého, všemohoucího a vševědoucího Boha? Nemůže-li člověk žádným způsobem zahladit stopy hříchu před porušeným člověkem, jak by je mohl zahladit před všemohoucím okem svého Stvořitele? „Nebo bys ty se pak umyla sanitrem a mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, předceť patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“

Není většího bláznovství, jako svůj hřích stále přikrývat a stavět se tak, jakoby člověk žádné pokání nepotřeboval. A přece kolik je takových lidí, kteří přes to, že si uvědomují, že to mezi nimi a Bohem není v pořádku, nemohou se odhodlat k tomu, aby s tíží svých hříchů přišli k Pánu Ježíši a u Něho hledali odpuštění a život věčný. Co je lidí, jejichž nitro je zmítáno nejistotou, nepokojem, svědomí jim činí výčitky, všechno je leká, smrt je leká, věčnost je leká, a přece svoji bídu stále přikrývají a staví se, jakoby to s jejich srdcem bylo v úplném pořádku. Co je lidí, kteří svůj hřích všelijak omývají a omlouvají, jak před lidmi tak i před svým vlastním svědomím. Ale hřích zůstává hříchem, byť jej člověk oblékl do sebečistějšího roucha. Svou nepravost nesmyje člověk žádným mýdlem, ale pravá příčina našeho duchovního úpadku zůstane vždycky před Bohem patrnou.

Tato skutečnost, jestliže si ji plně uvědomíme, naplňuje nás v prvním okamžiku hrůzou. Vědomí, že každé naše uchýlení se z Božích cest zůstává na naší duši nesmazatelnou skvrnou, vnáší do našeho srdce hrozný neklid. Tento neklid je však nutný, máme-li se probudit z naší vlažnosti, lhostejnosti a nerozhodnosti vůči Bohu. Vždyť Bůh posílá dokonce své služebníky, aby tento neklid v srdci vyvolali. Tak dostává Izaiáš rozkaz, aby šel mezi lid a ukázal jim na jejich převrácenost a na jejich hřích. Apoštol Pavel přikazuje svému tovaryši Timoteovi: „Kaž slovo Boží , ponoukej v čas neb ne v čas, trestej, žehři, napomínej...“

A my dobře víme, jak nás to zneklidní, když nám někdo bez obalu vytkne náš hřích. Sám Pán Ježíš mluví o Duchu svatém, že až přijde, bude svědomí člověka obviňovat z hříchu, z nepravosti a z nevěry. A my všichni dobře víme, že kdyby nebylo působnosti Ducha svatého, která člověka hned po vykonaném hříchu zneklidňuje a činí mu ustavičné výčitky, že by bylo lidstvo již dávno podlehlo mravní a duchovní zkáze. A já se nebojím říct: Požehnaný neklid, vychází-li z té příčiny, že nás Duch svatý obviňuje z hříchu, neboť takové obviňování je jen známkou, že jiskra Božího života v nás nebyla ještě nadobro udušena, že se Bůh od nás ještě úplně neodvrátil, ale že nás tím neklidem našeho srdce chce vzpamatovat a k sobě obrátit. Avšak zde jsme u otázky: Co tedy s hříchem, když jeho stopy žádným úsilím nezahladíme a s poskvrněným svědomím a srdcem před Bohem neobstojíme? Bylo by to hrozné, kdyby skutečně nebyly prostředky, jak hřích odstranit a jeho stopy zahladit. Bůh ve své hledající lásce nám dal prostředek, jak hřích odstranit a navždy zahladit. Jaký je to prostředek? „..krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.“ (I. Jan. 1, 7)

„Aj, Beránek Boží, který snímá hříchy světa...“

Jistý kapitán na širém moři těžce onemocněl. V tichých dlouhých hodinách na svém loži přišly vzpomínky a svědomí se probudilo. Obrazy z jeho uplynulého života, jeden za druhým, míhaly se před jeho zrakem a na paměť mu přicházely věci, o kterých by si přál, aby se bývaly v jeho životě nikdy nestaly. Hledíme-li smrti v tvář, naše svědomí se probouzí a přivádí nám na paměť kdejaký hřích, kterého jsme se v životě dopustili. Tomuto soudu vlastního svědomí se nikdo v životě nevyhne. Svědomí je hlas Boží v člověku, zrcadlo, které nám ukazuje, jací jsme před Bohem. Může se nám podařit Boží hlas v nás na čas umlčet, ale jen na čas. Dostaví se chvíle, kdy hlas svědomí se nedá umlčet ničím a nikým. Tak to bylo i u námořního kapitána. Jeho dosavadní, bohaprázdný život mu přicházel na paměť. Ano, i takové věci, které kdysi ani za hřích nepovažoval. Cítil, že jeho život se blíží ke konci. Až dosud vylučoval Boha ze svého života, ale v této chvíli jej tato otázka lekala. V neklidu své duše si k sobě zavolal prvního důstojníka lodní posádky. „Cítím, že to jde se mnou ke konci, proto bych rád s vámi mluvil o umírání. Důstojník byl těmito slovy velmi překvapen a nevěděl, co by odpověděl. Nakonec řekl: „Pane kapitáne, všichni musíme zemřít.“ „Ovšem,“ praví kapitán, „ale přijde na to, jak má člověk zemřít a o tom bych s vámi rád mluvil.“ Jak má člověk umřít? Tak, jak se sluší na námořníka – zatnou se zuby a zmužile se odchází ze života...

Tak mluví všichni, kteří ještě nepocítili blízkost smrti. „To mi nestačí, jiného o tom nevíte?“ „Ne“, odpovídá důstojník. „Pošlete mi sem vrchního kormidelníka. Kormidelník se přiblížil k loži umírajícího kapitána. Tento ho uchopil za ruku, křečovitě ji stiskl a praví: „Kormidelníku, já nyní odcházím do jiné země, ale nemám žádný kompas a žádný cíl. Vy jste často řídil moji loď do přístavu, nuže, řiďte i mou životní loď do bezpečného přístavu, kde je dobrý základ pro zakotvení. Ukažte mi cestu!“ Nová chvíle ticha. Kormidelník neměl jediného slova a hleděl bezradně na kapitána. Konečně ze sebe vypravil slova: „Zemřít musí každý z nás.“ „Je to vše, co víte o smrti? Nemáte pro mne žádnou jinou zvěst?“ „Ne.“ „Nuže, pošlete mi sem někoho, s kým bych mohl mluvit o věčnosti,“ prosil kapitán. Kormidelník odešel, svolal celou posádku a sdělil jim přání kapitánovo. Bohužel, nikdo se dosud nestaral o otázku své duše. Bůh, věčnost, to vše jim bylo neznámé. Vzpomínali, kdo by z těch, kdo jsou na lodi, měl nějakou známost o těchto otázkách a přišli na jednoho plavčíka, o kterém věděli, že má jakousi svatou knihu. Zavolali ho a poslali k umírajícímu kapitánovi. Ten vzal svoji Bibli a šel. Ještě byl ve dveřích a kapitán jej již vítal slovy: „Tak hochu, máš něco pro svého kapitána?“ „Ano, mám Bibli.“ „Bibli?“ Hoch vyhledal 53. kapitolu z proroka Izaiáše a začal číst od 4. verše: „Ještotě on nemoci naše vzal , a bolesti naše vlastní on nesl...“ „Počkej hochu, ach, to je něco krásného.“ Zavřel oči, sepjal ruce a jakoby se chtěl vnořit do hloubky těchto slov. Po chvilce ticha se hoch ptá: „Mám vám to číst tak, jak jsem to musel čítávat mojí mamince?“ „Ano, hochu, čti!“ A hoch četl: Ještotě on nemoci moje vzal a bolesti moje vlastní on nesl...“ Kapitán znovu hocha přerušil: „Hochu, to je ještě krásnější, ale musíš to číst ještě jinak. Tam, kde jsi dal svoje jméno, dej jméno moje.“ A mladý plavčík četl znovu:

„Ještotě on nemoci kapitána na se vzal a bolesti kapitána vlastní on nesl.. My však domnívali jsme se, že jest raněn a ubit od Boha, i strápen. On však raněn jest pro přestoupení kapitánovo, potřín pro nepravosti kapitánovy, kázeň pokoje kapitánova na něj vložena a zsinalostí jeho lékařství kapitánovi způsobeno.“ To byl lék pro umírajícího! „Hochu, to stačí. Kompas je již nařízen. Nyní již mohu vejít v nový, lepší kraj, v němž bych jednou provždy zakotvil.“ A jeho ústa šeptala znovu: „A zsinalostí jeho lékařství kapitánovi způsobeno..“

Milá duše! Co je tím jediným prostředkem, aby tvůj hřích byl z tvého srdce dokonale smyt? A z Boží paměti navždy vymazán? Ty sám Jej žádným svým úsilím, jak ze svého života, tak z Boží paměti, nevymažeš. A přec takový, jaký jsi, před Bohem neobstojíš. Svůj hřích před Bohem ničím nezakryješ a jeho stopy ničím nezahladíš. Je to vůbec možné zahladit jakoukoliv stopu hříchu z našeho života? To může jedině Boží Beránek, Pán Ježíš Kristus.

Pojď k Němu!

(kázání č. 65)