Daniel 3, 1-29
Marek 11, 22
Mějte víru Boží
Co je živá víra?
Výraz naprosté důvěry, ve které se člověk vzdává své vlastní vůle, svého vlastního chtění a se vším a ve všem se klade bezpodmínečně do Božích rukou, byť neviděl kupředu ani krok, byť mu hrozila i ztráta vlastního života.
V tmavém hlubokém sklepě pracoval otec asi tříletého dítěte, které běhalo kolem domu. Přišlo až k otevřenému oknu, které vedlo do sklepa. Hned postřehlo, že ve sklepě pracuje otec. „Tatínku, tatínku, kde jsi?“ volá dítě otevřeným oknem do sklepa. „Co chceš, dítě?“ „Tatínku, chci jít za tebou.“ „Tak pojď. Postav se do okna a skoč dolů, já tě chytím do náruče.“ „Ale já tě nevidím.“ Otec odpovídá: „Ale já tě vidím. Neboj se, jen skoč.“ A dítě skočilo. Nevidělo otce v té tmě, ale slyšelo jeho hlas. Jeho ujištění, že jej chytí do náruče stačilo, aby se vrhlo z okna dolů do sklepa. To je víra! Třebas nevidět, ale důvěřovat.
Tři mládenci v zajetí babylonském, Sidrach, Mizach a Abdenágo, měli dost příčin k nedůvěře vůči Bohu. Byli vytrženi z hřejivého domova. Nepřítel vtrhl do jejich vlasti, zpustošil ji, oloupil, je odvedl do zajetí. To nebyla malá věc ztratit své milé, ztratit svou vlast a ocitnout se v úplně cizím prostředí, kde místní lid na ně hleděl jako na cizí vetřelce. Prostředí, do kterého byli uvedeni, bylo čistě pohanské, s náboženskými zvyky, s pohanským náboženstvím. Nu, mnozí jiní byli by se hleděli přizpůsobit daným poměrům, aby si v co nejkratší době získali přízeň nového prostředí. Tito mládenci to učinit nemohli. Nechtěli se zpronevěřit poznané Boží pravdě i svému vlastnímu národu. I když Bůh na ně dopustil tak těžkou zkoušku, poznání, které měli o svém Bohu, je vedlo k důvěře Bohu za každých okolností. Byli si plně vědomi toho, že bez Boží vůle se nic neděje a že Pán Bůh sám nejlépe ví, co může prospět a co uškodit. Na podkladě svých dosavadních zkušeností s Bohem si byli plně vědomi toho, že všechno je v Božích rukou, Bůh že je vševědoucí, všemohoucí a všude přítomný. A že jsou v Jeho rukou jen hlína v rukou hrnčíře a bez Jeho vůle ani vlas z hlavy nesejde. Z tohoto poznání plynula jejich naprostá důvěra k Bohu.
Ale tato víra měla projít takovým ohněm, jako ještě nikdy předtím. Byli přiděleni na královský dvůr. Brzy si je král oblíbil pro jejich poctivost ve všem, ale právě pro tuto přízeň královu upadli v nenávist svých spoluslužebníků z lidu babylonského. Když na nich nenašli ani to nejmenší, čím by je mohli u krále osočit, nastrojili věc, která se dotýkala jejich náboženského přesvědčení. Pravděpodobně na popud babylonských byl zhotoven k poctě krále velký obraz, při jehož odhalení měla být králi vzdána taková čest, jako samotnému Bohu. Na dané znamení měl všechen shromážděný národ padnout k zemi a klanět se obrazu. Pro ty, kteří by se zdráhali tak učinit, byla postavena pec, ta byla ohněm rozžhavena a do ní měl být uvržen každý, kdo by se obrazu neklaněl.
Slavnost byla připravena. K postavenému obrazu byl shromážděn všechen lid i všechen královský dvůr. Zazněl hlas trub a všechen lid padl k zemi. Všechen lid? Ne! Sidrach, Mizach a Abdenágo nesklání svá kolena před obrazem u vědomí, že tato pocta patří jedině Bohu. Na tento okamžik čekají jejich nepřátelé a okamžitě upozorňují krále na jejich vzdor. Král se cítí hrozně uražen, vždyť tu jde o jeho prestiž před celým národem. Jen to, že si oblíbil mládence pro jejich poctivost, zadrželo jeho hněv. Ale jeho prestiž před celým národem musí být zachráněna. A proto dává ještě jednou rozkaz ke klanění se obrazu a vyzývá mládence k poslušnosti s tímto upozorněním: „Pakli se klaněti nebudete, té hodiny uvrženi budete do prostřed peci ohnivé, rozpálené, a který jest ten Bůh, ježto by vás vytrhl z ruky mé?“ A zde přicházíme k vyvrcholení události. Odpověď na nejhroznější královu hrozbu zní: „My se nestaráme o to, ó Nabuchodonozore, co bychom měli odpověděti tobě. Nebo aj, buďto že Bůh, jehož my ctíme, kterýž mocen jest vytrhnouti nás z pece ohnivé rozpálené a tak z ruky tvé, ó králi, vytrhne nás. Buď že nevytrhne, známo buď tobě, ó králi, že bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme.“
Buď že vytrhne, buď že nevytrhne...
Víra, skutečná víra, neklade Pánu Bohu žádné podmínky. Nebylo to něco malého, nechat se uvrhnout do rozžhavené pece a být tak zaživa upálen. Očekávání takové smrti muselo i tomu nejodvážnějšímu nahánět hrůzu. Ale skutečná víra je hotová podstoupit i to. „Byť mne Bůh i zabil, což bych v Něho nedoufal?“ Máme my takovou víru? Je nám Boží pravda víc, než vlastní život? Je nám Bůh takovou skutečností, že i kdyby se nám všechny naše plány zhroutily, kdyby všechny naše naděje zklamaly a kdyby Pán Bůh všechny naše modlitby nechal nevyslyšeny, abychom zůstali věrni poznané Boží pravdě? Máme víru Boží nebo jen lidskou?
Víra Boží, jinými slovy řečeno naprostá důvěra k Bohu, vyrůstá z hlubokého poznání Boha a z poznání Jeho předivných cest. Chceš mít víru Boží? Pak se nespokojuj jen s povrchní známostí Boha a Jeho cest, běž na hlubinu, denně a denně se noř do obsahu Slova Božího a s největší pozorností a zájmem sleduj Boží cesty při člověku. Jen opravdoví hledači Boží pravdy čím více rostou v známosti Boha a Jeho cest, tím se stávají pevnějšími ve víře. Povrchní člověk v náboženství nepřichází k žádné osobní zkušenosti s Bohem, takový je mdlý i v té lidské víře a o víře Boží nemá žádné ponětí. Má-li však člověk jen víru lidskou, jeho náboženství se hroutí při každém neúspěchu.
Buď že vytrhne, buď že nevytrhne...
Nejde jen a jen o zachování tělesného života, jde tu především o naši věčnost. „Nebojte se těch, kteří mordují tělo, ale duši zamordovati nemohou,“ volá Pán. Nejde o tělo, o duši jde. Nejde o časný tělesný život, jde o to, abychom prostřednictvím tělesného dosáhli věčný. Tělesný život na zemi nám byl dán jen proto, abychom se v něm připravili pro život věčný. Skutečná víra ponechává čistě na Bohu, provede-li nás v pozemském životě slávou či utrpením, obdaří-li nás pevným zdravím nebo bude-li chtít při nás v mdlobách a nemocech dokazovat svou moc. Bohatý i chudý se potkávají spolu, učinitel obou je Hospodin.
Tři mládenci plně pochopili, že v tomto případě nejde jen o jejich tělesný život, ale že jde o Boha, o Jeho pravdu, o Jeho požadavky a tím také o jejich věčnost. A proto se nezdráhali, bude-li to Bůh chtít, položit i život. Věděli, že je může vytrhnout, ale důvěřovali svému Bohu tak, že to ponechávali čistě Jemu, co s nimi učiní. To je víra. Znovu zdůrazňuji: skutečná víra neklade Bohu žádné podmínky – vytrhne, či nevytrhne... Jak by se Bůh nepřiznal k takové poslušnosti a oddanosti do Jeho vůle.
Rozkaz je vykonán. Pec je rozpálená sedmkrát víc, než původně měla být. Tři mládenci jsou svázáni a již je vrhají do rozpálené pece. Žár je tak veliký, že při otevření pece jsou vyšlehnutým ohněm spáleni ti, kteří uvrhli mládence do pece. Král pozoruje celý výjev a s ním i jeho lid. S úžasem pozorují, že žár pece se mládenců nedotýká a že se procházejí pecí žárem nedotčení. A jeho úžas vzrůstá, když mezi nimi vidí čtvrtého, podobného Synu Božímu, se s nimi procházet. Přistupuje k peci a volá: „Sidrachu, Mizachu, Abdenágo, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem.“ Mládenci vychází, celý národ i s králem v úžasu hledí na ně, vždyť ani vlas na jejich hlavě není ohněm porušen. A král babylonský musí přiznat: „Požehnaný Bůh jejich, totiž Sidrachův, Mizachův a Abdenágův, kterýž poslal anděla svého a vytrhl služebníky své, kteříž doufali v něho...“
Bratři a sestry, přátelé!
Dnes už Bůh nevytrhuje, dnes se už nepřiznává k těm, kteří mu celým srdcem důvěřují? Vytrhuje, a vytrhuje v daleko větší míře, než tehdy. Především vytrhuje z moci temnosti. Zdálo se vám to jako veliká věc, vytržení tří mládenců z rukou Nabuchodonozora a jejich zachránění před žárem rozpálené pece, ale daleko větším a slavnějším je vytržení, kde Bůh nás vytrhl skrze víru v Ježíše Krista z moci pekelného knížete a zachránil nás před ohněm Božího soudu a zahynutím věčným. Ale tak, jako tehdy žádal Bůh skutečnou živou víru, tak ji žádá i dnes. Nevěříš-li Ježíši Kristu cele, není-li ti Jeho vůle vším, nejsi-li hotov ztratit pro něho tělesný život, pak nečekej, že se Bůh v Ježíši Kristu v tobě a skrze tebe oslaví.
Co Bůh přímo nenávidí, je polovičatost v náboženství: „Ó bys studený byl aneb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst svých.“
Milá duše! Jaká je tvá víra? Boží nebo lidská? Závisí to z veliké části od tvé známosti Boha a Jeho cest, od osobní zkušenosti s Bohem. Příkaz našeho textu zní: „Mějte víru Boží!“
Nedostává se ti této víry? Pak pros, volej k Pánu: „Pane, přispoř nám víry!“ Bez této víry jsi a budeš stále jen nalomenou třtinou, bez živé Boží víry budeš duchovně jen živořit a nikdy neokusíš, co je to Boží moc. Zanech veškeré rozumové spekulace a s dětinskou důvěrou polož svůj život do Jeho rukou a ve zkušenostech, které budeš s Pánem denně činit – tvá víra bude den ode dne mohutnět. Neklaď Pánu Bohu v ničem žádné podmínky. Ať tě vytrhne či nevytrhne z denních těžkostí, nesnází, ať tě vede slávou nebo utrpením, zdravím či nemocemi, hojností či nedostatkem, vše, vše ponech v důvěře Jemu. Buď jist, že On tě k cíli dovede, ty měj vždy dost na Jeho milosti. A nikdy nezapomeň, že nejde pouze o tvůj časný život, ale že v první řadě jde Bohu, a má jít i tobě, o život věčný. A ještě na jednu věc nezapomeň! Položíš-li se cele do Ježíšových rukou, On bude bdít i nad tvojí vírou. Slyš Jeho slova, která řekl Petrovi: „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá.“
Končím výzvou apoštola Pavla: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty, i dům tvůj.“
(kázání č. 33, rok 1944)
Žádné komentáře:
Okomentovat