Koho pošli? A kdo nám půjde?

Izaiáš 6, 1-13

Léta, kteréhož umřel král Uziáš, viděl jsem Pána sedícího na trůnu vysokém a vyzdviženém, a podolek jeho naplňoval chrám.

Zvláštní vidění dostává ještě mladý muž Izaiáš a to ve chvíli, kdy v touze a pokoře své duše sklání kolena v chrámu před Neviditelným, Nejvyšším. Vidí Pána všech pánů na trůnu, jehož sláva naplnila chrám. Nevidí ho tělesným zrakem, Pán v tomto okamžiku otevřel jeho zrak duchovní a i to, co mu ukázal ze své slávy, Izaiáše přímo ochromilo.

Vidí Pána obklopeného serafíny, bytostmi povýšenými nad jiné anděly. Každý z nich měl šest křídel. Dvěma křídly zakrýval svou tvář, dávaje tím najevo, že není hoden patřit přímo tváří v tvář Nejvyššímu. Dalšími dvěma křídly zakrýval své nohy. Tím vyjadřoval svou nedokonalost před třikrát svatým a nejdokonalejším. A dvěma křídly létal. Z úst všech těchto serafínů zní jásavý chvalozpěv, opěvující slávu Nejvyššího: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jest všecka země slávy jeho.“ A Izaiáš vidí, jak se chrám naplňuje oblaky a slávou Hospodinovou. Jen zřídka a jen některým lidem k tomu Bohem povolaným se zjevuje Bůh přímo takovýmto způsobem a to jen tehdy, má-li pro člověka zvláštní úkol, zvláštní poslání.

Izaiáš, vida slávu Hospodinovu, ochromen viděním, hroutí se do prachu. Cítí v tuto chvíli svou porušenost, uvědomuje si svoji hříšnost a duchovní bídu. V Boží přítomnosti se hroutí všechna naše lidská domýšlivost. Myslíme-li si o sobě, že jsme dobří, v Boží přítomnosti se naše dobrota hroutí, protože vidíme sebe tak, jak nás vidí Bůh - plné nečistoty, nepravosti, ve víru nečistých žádostí a vášní. V Boží přítomnosti neobstojí ani ten nejdokonalejší člověk, jak nám o tom svědčí kniha Jobova 15, 14-16: „Nebo což je člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho. Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jak vodu.“ A v knize proroka Jeremiáše, 2, 22 čteme: „Nebo bys ty se umyla sanitrem, a mnoho na sebe mýdla vypotřebovala, předceť patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“

Nic se nedivme, že Izaiáš padá tváří svou do prachu, když jej osvítila sláva Hospodinova. Jak všichni, všichni potřebujeme, aby sláva Hospodinova osvítila i nás. Všechna naše osobní domýšlivost, naše osobní pýcha a povyšování se jeden nad druhého, rázem by zmizely a my bychom se pokořili v prachu, v pokoře před Nejvyšším. Aby však člověk poznal sama sebe, svou ubohost a nicotnost, své zahynutí, musí se setkat s živým Bohem a dostat se do Jeho přítomnosti. Nemusí to být ten samý způsob, jak to prožíval Izaiáš. Pán Bůh má tisíce jiných způsobů a cest, kterými se zjevuje lidem, s nimiž má svůj zvláštní plán.

Vraťme se nyní k Izaiáši. Uvedení do Boží přítomnosti zjevilo Izaiášovi, jaký je ve skutečnosti před Bohem. Sám sebe se zhrozil. A své zděšení dává najevo slovy: „Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé.“ Boží přítomnost usvědčuje každého člověka z hříchu. Jsou-li lidé, kteří necítí své zahynutí, kteří si neuvědomují svůj hřích, kteří se kolébají myšlenkou, že to se stavem jejich duše není tak zlé, pak to jsou lidé, kteří se ještě nikdy nesetkali ve svém nitru s Bohem. Takoví lidé se svou vymyšlenou dobrotou se řítí do zahynutí, aniž by si toho byli vědomi. Zato každý člověk, který byl jakýmkoliv způsobem uveden do Boží přítomnosti, se hroutí pod tíhou své hříšnosti. Pán Bůh se nezjevil Izaiáši proto, aby ho soudil, nýbrž proto, aby ho svou milostí očistil, ospravedlnil a posvětil a pak aby jej postavil do své služby. A tak jeden z těch serafínů bere žhavý uhel z obětního oltáře, dotýká se jeho rtů a zvěstuje mu: „...odešla nepravost tvá a hřích tvůj shlazen jest.“

Musím přitom myslet na slova Písma z ep. Židům, 10, 14-23, kde čteme: „Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají. Svědčí nám to i sám Duch svatý. Nebo prvé pověděv: Tatoť jest smlouva, kterouž učiním s nimi po těch dnech. Praví Pán: Dám zákony své v srdce jejich a na myslech jejich napíši je. A na hříchy jejich, i nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kdež pak jest odpuštění jich, neníť více oběti za hřích. Majíce tedy, bratři, plnou svobodu k vjíti do svatyně skrze krev Ježíšovu, a kněze velikého nad domem Božím, přistupmež s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého.“

Jestliže Izaiáše očistil od hříchu žhavý úhel, který byl andělem vzat z oltáře, na němž byl obětován beránek, čím dokonaleji náš očišťuje od jakéhokoliv hříchu krev Božího Beránka, který se sám, dobrovolně, z lásky k nám hynoucím, položil v oběť za náš hřích na naše odpuštění, ospravedlnění a posvěcení. Když jeden ze serafínů žhavým úhlem z obětního oltáře očistil rty Izaiášovy a zvěstoval mu, že nepravost jeho je očištěna a že je od hříchů prost, slyší Izaiáš hlas Pána všech pánů: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Izaiáš hned chápe, že se jedná o poselství, které má být přineseno ostatnímu hynoucímu lidu. I jiným mělo být zjeveno, jak veliký je Bůh ve své moci a ve své slávě a jak veliký je ve své lásce, milosti, v hotovosti k odpuštění a vysvobození. Izaiáš je hotov jít. O moci a slávě Hospodinově se nyní přesvědčil. Jeho milost a lásku sám nyní okusil na svém vlastním srdci, je tedy hotov nyní jít, aby o tom zvěstoval jiným. Na otázku tedy nadšeně odpovídá: „Aj, já, pošli mne.“

A zde bych se chtěl maličko zastavit. Bratře, sestro, i dnes se Bůh táže těch, kterým zjevil sama sebe: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Tisíce lidí žije v naprosté neznámosti Boha. Tisíce lidí hyne v otroctví hříchu a neví, jak se z toho vymanit. Tisíce lidí nepoznalo dosud pravý smysl života, neví, proč žije a kam spěje. Setkal jsi se se svým Bohem? Poznal jsi svou hříšnost a své zahynutí? Místo zahynutí – okusil jsi však Boží milost, přijal jsi v Pánu Ježíši odpuštění, spasení, život věčný. Jak bys o tom mohl druhým nevyprávět? Jak bys mohl nejít a tu nejradostnější Boží zvěst o spasení lidem nezvěstovat? „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Budeš to ty, bratře, sestro?

Izaiáš byl okamžitě hotov: „Aj, já, pošli mne.“ „Ó jak krásné na horách nohy toho, ježto potěšené věci zvěstuje a ohlašuje pokoj, toho, ježto zvěstuje dobré, ježto káže spasení a mluví k Sionu: Kralujeť Bůh tvůj.“ (Iz. 52, 7). Bůh přijímá nabídku Izaiášovu, ale předem ho upozorňuje na to, že se ve službě setká s tvrdostí lidského srdce. Lidé budou mít uši, ale slyšet nebudou, budou mít oči, ale vidět nebudou, svá srdce zatvrdí, aby nesrozuměli a k Bohu se neobrátili. A Izaiáš se v úzkosti táže: Pane, jak dlouho bude trvat tento neutěšený stav? A Pán mu zjevuje, že tupost smyslů – hluchota, slepota a tvrdost lidského srdce bude trvat tak dlouho, dokud nepřijde na lid desaterá zhouba, nezpustnou města a lid z nich z největší části nevyhyne a dokud země úplně nezpustne... Ach, jaká to bude tedy ta jeho služba? Bude lidem kázat, bude prorokovat, bude lid zvát k Bohu, ku pokání vyzývat, ale nadarmo?!

Přece však alespoň jeden paprsek světla zableskne do jeho nastávající prorocké činnosti. Když totiž takový jilm nebo dub vytneme, pokácíme, za čas z pařezu, z kořene vyrůstají nové výhonky a z  nich se tvoří nový kmen. A tak tomu bude i na poli duchovním. I když se na lid povalí jedna zhouba za druhou a lidské srdce tím vším více se bude zatvrzovat, někteří přece jen uvěří, pochopí a jeho poselství přijmou – a ti budou oporou Božího díla.

Tak se mi zdá, jako by tyto kapitola Písma byla psána pro dnešní dobu. Že by se Pán Bůh dnes ve své slávě a moci lidem nezjevoval? Zjevuje, ale jen těm, kteří jej v upřímnosti svého srdce hledají. A všude tam, kde se člověku Bůh, ať již jakýmkoliv způsobem zjeví, kde se člověk ocitne v Boží přítomnosti, všude tam člověk padá svou tváří do prachu ve vědomí své duchovní bídy a své nicotnosti před Bohem. Prvním krokem k poznání Boha a Jeho cest je poznání své vlastní bídy. Z toho pak vyrůstá touha po záchraně, po osvobození z hříchu a po odpuštění našich vin.

A dnes, zásluhou obětí Pána Ježíše, je Bůh tím více hotov k odpuštění. Ve jménu Ježíšově a pro Jeho zásluhy se dostává plného odpuštění všem těm, kteří po něm touží a u Pána Ježíše hledají. Ty, kteří uvěří a spasení v Pánu Ježíši přijmou, Pán posílá mezi ostatní lid, aby celému světu se dostalo nejradostnější poselství o Boží odpouštějící lásce.

Avšak tak, jak tomu bylo v době Izaiáše, tak je tomu i dnes. Lid má uši, ale o Božích věcech slyšet nechce. Má oči, ale pro Boží věci je slepý. Má srdce, ale to je vůči Bohu tvrdší než kámen. Ruce mnohých Božích svědků příčinou neúspěšné práce umdlévají a mnohý z nich se v úzkosti táže: Pane, až dokud, dokud bude tato tvrdost v lidském srdci i tam, kde se jedná o jeho záchranu? A Boží člověk se přímo leká toho, že uslyší stejná slova, která byla řešena k Izaiáši: Dokud nebude mezi lidem desateré zhouby a dokonalého zpustnutí na zemi...

Je tedy na práce v Pánu daremná? Není! Platí zde slova Písma: Ti, kteří s pláčem seli, s prozpěvováním budou žíti. I když símě námi rozsévané se snad ujme až někdy po letech, některé přeci jenom hned a stává se oporou Božího díla. A třeba jsou houfy Božího lidu malé, Bůh jim sám říká: Neboj se, maličké stádce, nebo se zalíbilo Bohu dáti vám království.

Přesto, že půda pro rozsévání Božího slova je tvrdá, žeň je mnohá, ale dělníků málo. A zde jsme u našeho textu: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Poslání malých církví je, aby byla misijní. Když velké církve zvlažněly, zesvětštily, svému duchovnímu poslání se zpronevěřily, Pán Bůh v nich probouzel jednotlivé duše, které nesnesly duchovní mrtvost, spojovaly se s jinými duchovně probuzenými jednotlivci a tvořili tak zvláštní skupiny Božího věřícího lidu.

V těchto sborech byl každý jednotlivec misionářem, knězem a jeho živelnou touhou bylo jiné přivádět k živé víře v Ježíše Krista. A pokud byla v těchto skupinkách věřícího lidu živelná touha po záchraně jiných, skupinky rostly.

A dnes?! Misijní horlivost, živelná touha zachraňovat jiné, mizí. A v lidstvu? Duchovní úpadek je stále větší. A Boží volání zaznívá mocněji a mocněji: „Koho pošli? A kdo nám půjde?“ Probudí nás Boží volání z duchovní ospalosti? Jak dlouho se spokojíme s tím, že přijdeme do shromáždění, vyslechneme Boží slovo a zase odejdeme, aniž by nás to nutilo jít s poselstvím Boží lásky k těm, kteří tuto lásku ještě nepoznali, abychom vyhledávali ty, kteří v skrytu ve svém srdci po Bohu touží a vedli je pak k plné známosti Boží? K tomu nás Bůh vyvolil. Proč tuto kněžskou práci nekonáme?

Jak těžce doléhají na naše svědomí slova našeho Pána, promluvena ke sboru v Efezu: „Ale mám proti tobě, že jsi tu první lásku opustil.“

( kázání č. 5, rok 1961)