Mene, mene, tekel ufarsin

Daniel 5. kapitola

Mene - sčetl Bůh království tvé, ke konci je přivedl

Tekel - zvážen jsi na váze a nalezen jsi lehkým

Ufarsin - rozděleno jest království tvé

V paláci krále babylonského Balsazara bylo hlučno. Obrovské síně královského paláce byly naplněny do posledního místečka nejvzácnějšími hosty. Byla zde všechna knížata a nejpřednější úředníci této nejmocnější říše. Na povýšeném trůně se nalézal sám král s předními knížaty. Zem vystlaná nejvzácnějšími koberci. Mohutná klenba sálu spočívala na zlatých a stříbrných sloupech. Obrovské palmy a jiné nádherné rostliny dosahovaly svou korunou až k samé klenbě. Podnože stolů ze slonové kosti, vrch potažený nejvzácnějším sametem. Kdo jen popíše všechnu tu nádheru a bohatství, jaké bylo nashromážděno v královském paláci?! Že na tom pracovalo tisíce otroků a nejeden zaplatil životem, co na tom? Otrok je stvořen k tomu, aby byl otrokem. Král? Je bohem na zemi – běda tomu, kdo by nechtěl uznat jeho moc... Hudba, víno a ženy a nejvzácnější lahůdky na bohatě prostřených stolech byly dostatečnou příčinou k bujnému veselí.

Na jednu věc však zapomínají všichni, král i knížata. Že dárcem všech darů je Bůh. Ne Bohu, ale králi se vzdává chvála a čest, ne Bohu, ale králi se všichni klaní a koří. Prsa králova se dmou pýchou. Jeho říše je nejbohatší a nejmocnější. A jeho moci? Kdo odolá? Kdo by se odvážil zprotivit se jeho vůli? Kdo by se zpěčoval vzdávati jemu tu nejvyšší čest? Není všechna moc v jeho rukou? Král Balsazar s pýchou přehlíží řady pozvaných knížat a tito vstávají u svých stolů a znovu a znovu provolávají slávu svému mocnáři. A král Balsazar? Aby efekt jeho moci a slávy byl ještě mocnější, nechává přinést z chrámu jeruzalémského všechny stříbrné a zlaté nádoby, do nich nechává nalévat víno a pije z nich on, ženy jeho i jeho ženiny, aby tím dokázal, že ani v otázce náboženské, v otázce bohů není nikdo, kdo by mohl něco rozkázat a omezovat jeho moc.

Ale právě v tomto okamžiku, kdy před všemi knížaty a nejvyššími úředníky své světové říše chce ukázat svoji slávu a moc... zachví se celý palác a na stěně paláce se objevuje tajemná ruka píšící zvláštní slova: Mene, mene, tekel ufarsin... Král vstává - v němém úžasu hledí na píšící tajemnou ruku a pozornost všech strhuje na stěnu, kde tajemná ruka dokončuje ještě tajemnější nápis. Nohy královy se začínají chvět v takové míře, že jedno koleno tluče o druhé, král klesá na pohovku, avšak již udílí rozkaz, aby se okamžitě dostavili všichni hvězdáři a mudrci a věštci, stojící v jeho službě. Rozkaz je vykonán. Astrologové, jasnovidci, věštci, mágové a všichni mudrci se snaží rozluštit tajemný nápis, který se tak záhadným způsobem objevil na stěně paláce. Ustává hudba, ustává všechno veselí a oči všech jsou upřeny k tajemnému nápisu. A pak se obrací k mudrcům a věštcům, očekávajíce z jejich úst rozřešení tajemného nápisu. Avšak marně.

Zvěst o tom se rozšíří po celém paláci a dolehne až do komnaty královniny. Přichází tedy ke králi a upozorňuje ho na jednoho ze zajatců izraelských, Daniele, konajícího službu při královském dvoře. V něm je duch Boha svatého a proto již otec krále Balsazara, král Nabuchodonozor, ustanovil jej knížetem všech mudrců. On jistě rozřeší záhadu tohoto nápisu. Okamžitě je Daniel přivolán a sám král se k němu obrací se slovy: „Ty-li jsi ten Daniel, jeden z synů zajatých judských, kteréhož přivedl král otec můj z Judstva? Slyšel jsem zajisté o tobě, a osvícení i rozumnost a moudrost znamenitá jest v tobě. A nyní jsou přivedeni přede mne mudrci a hvězdáři, aby mi místo toto přečetli, a výklad jeho oznámili, avšak nemohli výkladu věci té oznámiti. Já pak slyšel jsem o tobě, že můžeš to, což je nesrozumitelného, vykládati, a což je nesnadného, rozvázati. Protož nyní, budeš-li moci písmo to přečísti, a výklad jeho mně oznámiti, v šarlat oblečen budeš a řetěz zlatý na hrdlo tvé, a třetím v království po mně budeš.“ (verš 13-16). Odpověď Danielova je těžkou obžalobou krále: „Pozdvihl ses proti Pánu nebes; nebo nádobí domu jeho přinesli před tebe, a ty i knížata tvá, ženy tvé i ženiny tvé pili jste víno z něho.“ Takové zneuctění ! „Nadto bohy stříbrné a zlaté, měděné, železné, dřevěné a kamenné, kteříž nevidí aniž slyší, aniž co vědí, chválil jsi, Boha pak, v jehož ruce jest dýchání tvé, neoslavoval jsi.“ Jaká to zaslepenost! Živého Boha popírat a modlám se klanět. Přikázání živého Boha nedbat, ale ze dřeva nebo z kamene udělaným sochám vzdávat úctu. Vzdělaný člověk, král, a být tak slepým? Jak je to možné? Nevědět, že všechno naše dýchání je v rukou – ne z kamene nebo ze dřeva udělaných bohů, ale v rukou toho, jehož žádné oko ještě nespatřilo a jejž žádný člověk vypodobnit nemůže. Každá socha, každý obraz, znázorňující Boha, je urážkou Boha, poněvadž Bůh je tak veliký ve své moci a slávě, že i to nejlepší sochařské dílo, které by ho chtělo vypodobnit, by muselo být pouhou karikaturou. Proto Bůh tak přísně zapověděl dělání soch, obrazů, rytin, které by měly znázorňovat Boha. (V. Mojž. 4, 15-16; III. Mojž. 26, 1; Žalm 115, 3-8; Skut. 17, 24-29). Přesto, že Písmo svaté mluví o této otázce tak jasně, lid to nechápe a nechápe to ani inteligence. Za živého Boha se lidé stydí, ale před bohem udělaným ze dřeva nebo z kamene se bude klanět i inteligence.

Vraťme se ke králi Balsazarovi. Kdyby byl pochopil, že moc a slávu, kterou měl, má propůjčenou od Boha, kdyby se byl před živým Bohem pokořil a snažil se naplnit Jeho vůli, byl by ho Bůh ponechal na vrcholu jeho slávy. Avšak král Balsazar všechnu slávu a moc připisoval sobě, své moudrosti a svému umění. Nuže, Bůh mu ukázal, kdo vládne a v kterých rukou je všechna moc. A právě v době, když byl na vrcholu své slávy, vynesl Bůh nad ním svůj soud: „Sčetl Bůh království tvé a ke konci je přivedl. Zvážen jsi na váze a nalezen jsi lehkým. Rozděleno je království tvé a dáno jest Médským a Perským.“

Tajemný nápis byl rozřešen, jeho poselství bylo vynesení Božího soudu nad Balsazarem. Soud Boží se uskutečnil ještě té noci. Slavná říše Babylonská se rozpadla na říši Médskou a Perskou.

Bůh vládne, i když se panovníkům zdá, že vládnou oni. Pýcha předchází pád. Běda každému člověku, který si o sobě myslí, že něco je. Ve chvíli, kdy se nejméně nadá, vznese Bůh nad ním své mene – mene – tekel...

(kázání č. 184, rok 1941)