Pokoj a mír na zemi

Izaiáš 2, 1-5

I zkují meče své v motyky a oštěpy své v srpy. Nepozdvihneť národ proti národu meče a nebudou se více učiti boji

Dnešní shromáždění má v programu: Pokoj a mír na zemi.

Chceme si v něm zdůraznit nejen naši živelní touho po míru, ale i základní podmínky k zachování a k udržení tohoto míru. Chceme si připomenout, co musíme činit my, ty, já, my všichni, abychom úsilí poctivých, pravím poctivých obránců míru podepřelo.

V roce 1951 probíhala světem akce Lidového hlasování na obranu míru. My baptisté se stavíme za mír celým srdcem. Pro nás není živelnější touhy, jako právě touha po míru. Jsme si však plně vědomi toho, že nestačí si jen mír přát, nebo jen provolání míru podepsat, nýbrž že k dosažení míru je nutno odstranit všechny příčiny, které mohou k válce vést. Především je nutno, aby z lidských srdcí byla vykořeněna všechna nenávist, závist, sobectví, sebeláska, protože to je právě živná půda, ze které vyrůstají válečné choutky. A zde si musíme přiznat, že není na světě člověk, že není jediný národ, v jehož srdci by tyto zárodky nepřátelství nebyly. Mluvíme-li o válečných paličích, máme obyčejně na mysli řemeslné válečné štváče. Ve skutečnosti válečným paličem je každý, kdo je hotov vrhnout se na svého bližního, stojí-li mu v cestě k dosažení svých vlastních sobeckých zájmů. A takových paličů je dost i mezi naším vlastním lidem. A zde je právě nutno vyvinout úsilí, aby jeden každý z nás se vyprostil ze zajetí svého sobeckého já a tím aby udusil v sobě právě ty zárodky, které vedou k nepřátelství vůči druhému. Nebezpečím pro mír nejsou tedy právě ti řemeslní váleční štváči, ale nebezpečím pro mír je každý takový člověk, který se ještě nevyprostil z otroctví svých sobeckých zájmů. Aby byl světu zachován trvalý mír, je nutno vypěstovat v srdci každého občana smysl pro poctivost a spravedlnost, aby se tak zabránilo korupci a zlodějství ve vlastních řadách, protože jak praví Písmo: „Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích je ku pohanění národům.“ (Přísl. 14, 34).

Vraťme se však k našemu oddílu Slova Božího:

„I stane se v posledních dnech, že utvrzena bude hora domu Hospodinova na vrchu hor, a vyvýšena nad pahrbky, i pohrnou se k ní všickni národové. A půjdou lidé mnozí, říkajíce: Pojďte a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho. Nebo z Siona vyjde zákon, a slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. Onť bude souditi mezi národy, a trestati bude lidi mnohé. I zkují meče sví v motyky a oštěpy své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče a nebude se více učiti boji.“ Každý čtenář Bible chápe, že se tato slova vztahují na první i druhý příchod Ježíše Krista, Proto hledíme na vše, co se děje ve světě ve světle Slova Božího. Proto také plně chápeme, že dnešní živelné volání po míru potřebuje hlubší kořeny. Mír je něco svatého. Sledujete-li historii národa Izraelského ve Starém zákoně, shledáváte, že kdykoliv se dostal na trůn král, v jehož srdci byla bázeň Boží, který se ve všech věcech řídil Božími zákony, že za jeho panování se celý národ těšil míru a že se mohl pokojně vyvíjet a zvelebovat svoji zem. Jakmile však dosedl na trůn král, který nerespektoval Boží zákony, národ nevycházel z válek, byl ze všech stran napadán svými nepřáteli, kteří zem i národ loupili a ničili. Aby mír mohl naplnit srdce národů, aby trvalý mír zavládl celým světem, musí v základním myšlení lidstva dojít k velikému duchovnímu přerodu, mezi národy musí být utvrzena hora Hospodina a v srdci dnešního lidstva, musí proniknout touha vyjádřena v našem textu: „Pojďte a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho.“ Hledím na úsilí socialismu s veškerou úctou, ale jsem přesvědčen, že uskutečnění jeho velikých cílů je možné jen na duchovním základu. Bez plného uvědomění si, že my všichni jsme dílem jednoho Stvořitele, který je Otcem všech nás a tedy my všichni že jsme bratřími, bez hlubokého pocitu mravní a duchovní odpovědnosti za každý náš čin vůči Bohu i našim bližním, zůstává člověk ve svém nitru nenapravitelným sobcem, hledajícím jen svůj osobní prospěch, který i pod rouškou a ve jménu vysokých ideálů vždy myslí jen a jen na své vlastní osobní zájmy. Znovu zdůrazňuji: Mír je svatý a může zapustit trvalé kořeny jen v takové půdě lidského srdce, která je posvěcena Božími myšlenkami. Nejsme tak slepí, abychom neviděli, jak půda srdce dnešního člověka je zarostlá sobeckým bejlím v takové míře, že nenávist vůči druhému z něho přímo kypí a proto se podobá sudu naplněného střelným prachem. Stačí jen nepatrná jiskra a následky nového ohně mohou být nedozírné. Proto dnes nestačí jen volat po míru, zde je nutno na všech stranách odstraňovat příčiny, které jsou živnou půdou pro vypuknutí války.

Musíme začít každý sám u sebe. Mír musí nejdříve zavládnout v srdci jednotlivců a pak v rodině, v dílně, v továrnách, v kancelářích, ve vesnicích mezi sousedy, ve městě a pak i v národě a mezi národy. Víme, že hlavním úsilím dnešních obránců míru je v první řadě zakřiknout nynější podněcovatele války. Musíme si však uvědomit, že jen tento krok by nestačil. Trvalý mír se nedá nadiktovat, vnutit, trvalý mír se musí stát živelní potřebou všeho lidstva. Pokud však zůstává člověk sobcem, bude vždy vytvářet takovou atmosféru kolem sebe, která je živnou půdou pro vypuknutí nepřátelství. Vezměte si rodinu. Jsou v ní dva lidé, muž se ženou. Kolik je těch rodin, v nichž by se všechny rodinné problémy řešily pokojnou cestou? Oč těžší je vypěstovat pokojný život mezi národy!

K uskutečnění trvalého míru vidím jenom jednu cestu a to je: Uskutečnění království Božího na zemi. My věříme, že království Boží na zemi uskutečněno bude. Nebude to hned,. musí přijít ještě nejedno zklamání člověka v  člověku. Člověk sám království Boží neuskuteční, i když o to usiluje. Cíle a snahy dnešního socialismu jsou veliké a vznešené, ale uskutečněny budou až na Božím základě. Zatím my všichni připravujeme blížícímu Božímu království půdu. Socialismus to činí svým způsobem, my křesťanské církve to činíme zase způsobem svým. Nepodceňujme práci a snahy jedni druhých, ale vzájemně se doplňujme.

I v tomto úsilí o zabezpečení světového míru každý konejme to, co nám Pán svěřil. Úlohou nás věřících je, řečeno Slovem Božím, našimi zkušenostmi s Bohem zkypřovat půdu lidských srdcí a uvádět lid na Boží cesty. Nezapomínejme na slova Pána Ježíše v blahoslavenství: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.“ (Mat. 5, 9). V moři dnešního neklidu buďme skutečnými syny pokoje.

Mnozí o míru mluví jen slovy, my mluvme o míru svým životem a svými skutky. Dbejme slov Písma: „Žádnému zlého za zlé neodplacujte, opatrujíce dobré přede všemi lidmi. Jestliže jest možné, pokudž na vás jest, se všemi lidmi pokoj majíce.“ (Řím. 12, 17-18).

Mír, mír, tato živelní touha jde dnes světem. Bůh skrze svého proroka Izaiáše volá: „Ó bys byl šetřil přikázání mých, bylť by jako potok pokoj tvůj a spravedlnost tvá jako vlny mořské.“ (Iz. 48, 18). A často, často musím myslet na slova jiného Božího proroka: „Vyhlazen bude lid můj pro neumění. Poněvadž jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu... a že jsi zapomněl na zákon Boha svého, já také zapomenu na syny tvé.“ (Ozeáš 4, 1-6). Tento Boží soud stihl Izraele. Kéž by nestihl i nás, protože i náš lid pohrdl a zapomenul na zákon Boha živého.

Nejlepší a nejjistější cestou k trvalému míru by byl upřímný návrat lidstva k Bohu. Ale touto cestou dnešní lid pohrdá. Vinu na tom nesou křesťanské církve, které zklamaly. I křesťanské církve se potřebují navrátit k Bohu, protože i ty se zpronevěřily. Jak málo je Božího i v samotných církvích. Všude je třeba náprava. Nežádejme nápravu od jiných, ale začněme jeden každý sám u sebe.

Chtěl bych naši mírovou úvahu zakončit výzvou proroka Joele 2, 12-18: „A protož ještě nyní dí Hospodin: Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým a to s postem a s pláčem a s kvílením. A roztrhněte srdce vaše a ne roucha vaše, neboť jest on milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství, a kterýž lituje zlého. Kdo ví, neobrátí-li se a nebude-li želeti a nezůstaví-li po něm požehnání, oběti suché a mokré Hospodinu Bohu vašemu. Trubte troubou na Sionu, uložte půst, svolejte shromáždění. Shromažďte lid, posvěťte shromáždění, shromažďte starce, shromažďte maličké i ty, jenž prsy požívají; nechť vyjde ženich z pokojíka svého a nevěsta z schrány své. Kněží, služebníci Hospodinovi, ať pláčí mezi síňcí a oltářem, a řeknou: Odpusť, ó Hospodine, lidu svému a nevydávej dědictví svého v pohanění, tak aby nad nimi panovati měli pohané. Proč mají říkati mezi národy: Kde jest Bůh jejich? I bude horlivou milostí zažžen Hospodin k zemi své a slituje se nad lidem svým.“

Přáním nás všech je, aby akce pro zachránění světového míru se setkala u všech národů s plným úspěchem. Všichni jsme si vědomi, že kdyby se ještě jednou rozpoutal světový válečný požár, že by to znamenalo zánik veškeré civilizace. Prosme na svých modlitbách za ty, v jejichž rukou je vedení národů, aby je Bůh osvítil svým svatým Duchem, aby podnikli vše, co je v jejich moci, aby světový mír byl zachován. Sami pak přiložme všude svou ruku k dílu, kde můžeme a co ve svých vlastních silách pro zachránění světového míru vykonat. Naší posilou ať je nám dnešní text, ve kterém nám praví, že v posledních dnech bude utvrzena hora Hospodinova, že nastane duchovní probuzení národů a v tomto duchovním probuzení že konečně národy zkují meče v motyky a úštipy v srpy a nikdo víc se nebude učit boji. Bude to tenkrát, kdy se na zemi ujme vlády Ježíš Kristus sám a kdy se naplní předpověď proroka Izaiáše 65, 8-25.

(kázání č. 157, rok 1951)