Chlouba

Jeremiáš 9, 23-24

Takto praví Hospodin: Nechlub se moudrý v moudrosti své, ani se chlub silný v síle své, aniž se chlub bohatý v bohatství svém. Ale v tom nechť se chlubí, kdo se chlubí, že rozumí a zná mne, že já jsem Hospodin, kterýž činím milosrdenství, soud i spravedlnost na zemi; nebo v těch věcech libost mám, dí Hospodin.

Je to již v povaze člověka, že se rád chlubí. Slovo Boží nás však upozorňuje, v čem má být chlouba věřícího člověka a v čem se má chlouby vyvarovat. Rád bych na tyto Boží pokyny upozornil.

Čím se nemáme chlubit:

1. Svou moudrostí (I. Kor. 1, 19-20)

Kam spěje svět se vší svou moudrostí? O moudrost Boží nám má jít, vystihnout Boží vůli, vyrozumět Božím cestám při nás, poznat Boha v Jeho moci, v Jeho slávě a v Jeho milosrdenství – to je největší moudrost. Vychloubání se svým věděním, chlubit se chytrostí, chlubit se tím, co víme a co umíme – takovým chlubením prozrazujeme naši nevědomost. Je to zvláštní, že většinou právě ti lidé, kteří skutečně něco vědí, bývají velmi pokorní a skromní. „Nechlub se moudrý v moudrosti své...“ I kdybychom měli nejvyšší vzdělání, nemáme-li moudrost Boží, nic nevíme.

2. Svou silou (Zachar. 4, 6)

Svět se rád chlubí svou silou, ale z historie víme, že i ti nejmocnější světa se svou silou nakonec padli. Silný je ten, na jehož straně je ten nejsilnější, Bůh sám.

3. Svým bohatstvím

Nejsme pány ničeho. Vše, co máme, je nám Bohem pouze propůjčeno. A nebudeme-li s tím hospodařit podle vůle Boží, může nám to Bůh každým okamžikem odejmout. Nemáme nic, co bychom nevzali od Boha. Nic není našeho. Za vše, co máš, jsi Bohu odpovědný – a běda ti, jestli s tím hospodaříš jen pro svůj prospěch.

4. Nemáme se chlubit lidmi

Kor. 3, 21

5. Nemáme se chlubit sami sebou

II. Kor. 12, 5

V čem tedy má být naše chlouba?

- v naší mdlobě, v naší slabosti II. Kor. 12, 7-10

- v soužení Řím. 5, 3

- v naději Boží slávy Řím. 5, 2

- v známosti Boha Jerem. 9, 24

- v Kristově kříži Gal. 6, 14

Nejvyšší chvála a nejvyšší hana o člověku

Mat. 25, 31-46

1. Chvála

Jak zní? „Pojďte požehnaní Otce mého...“

Být požehnaným Božím - je možné dosáhnout vyššího stupně? Je možné dostat vyšší chválu z úst – ne lidských, ale Božích, než jak vyznívá z těchto slov živého Boha? „Pojďte požehnaní Otce mého...“

Co všechno lidé udělají pro kousek lidské chvály. Ale lidská chvála, sláva, je jako tráva. Avšak Boží chvála má význam pro celou věčnost. Chvála z Božích úst určí člověku další dráhu života a to věčného života. Proto bychom měli všechno vynaložit, abychom tuto chválu získali. Jen si všimněme výtky, kterou udělil Pán Ježíš předním knížatům ze svého národa – Jan 5, 39-44.

Jak mnoho je těch, i mezi věřícími, kteří hledají jen chválu u druhých. Na lidském mínění, na tom, co lidé o nich soudí, jim mnohem více záleží, než na tom, co o nich soudí Bůh. Jak často pro kousek lidské chvály opouští Boží přikázání. Nám musí jít o Boží chválu, ne o lidskou!

A jak se získává? Mat. 25, 35-36. Jan vysoko si cení Bůh i té nejmenší služby lásky a jak bohatě ji odměňuje: „Pojďte požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.“ Ti, kteří svůj život vyplnili účinnou láskou, budou vládnout v Božím království. Sám Pán Bůh je nazývá svými požehnanými. Patříme mezi ně?

2. Hana

Jak zní? Verš 41: „Jděte ode mne, zlořečení...“ Vychází-li zlořečení z úst člověka, je to hrozné. Oč je hroznější, vychází-li z úst Božích. Když Pán Ježíš zlořečil fíku, nenalezna na něm ovoce, fík ihned uschnul. Co bude s těmi, jimž Bůh zlořečil a nebo bude zlořečit? Dovedete si představit následky? „Jděte ode mne, zlořečení...“ A komu to bude platit? Zlořečenství se vztahuje na mnohé a mnohé, kteří se mají za věřící. Nikdy nikomu nepomohou, nikdy nikoho nenasytí, host je jim břemenem. Všechno požehnání, které jim Bůh udělil v hmotných věcech, spotřebují jen pro sebe. Nemocné nenavštíví, pocestného do domu nepřijmou, žijí jen pro své pohodlí a pro svůj zisk (verš 42-43). Nemyslete si, že tak činí pro svou chudobu. U těch nejchudších najdete vždycky prostřený stůl a dveře otevřené pro každého. Rozdělí se s vámi o to poslední. Srdce vycvičené v lakomství nalézáte obyčejně u těch, kteří mají všeho dostatek.

Bratři a sestry, nepatří i někdo z nás mezi zlořečené? Navštěvujete nemocné? Přijímáte hosty do domu? Odíváte nahé?

Mezi které budeme zařazeni?

(rok 1943)