Věrnost za věrnost!

Bůh k upřímnému upřímně se má.

Skut. 10, 1-48

V ději, který jsme si přečetli a který se odehrál brzy po vylití Ducha svatého na apoštoly, je celá řada věcí, které stojí za povšimnutí a které mohou vnést světlo do našeho vlastního života. Budeme jim věnovat větší pozornost.

Hlavní osobností celého děje je důstojník římského vojska, Kornelius. Je zde o něm zvláštní svědectví: „ Nábožný a bohabojný se vším domem svým, čině almužny mnohé lidu.“ Vidíme, že Bůh má v každém národě ty, kteří se neuspokojují jen nízkým, pudovým životem, ale kteří hledají vyšší smysl a vyšší cíl života. Dále také vidíme, že v každém prostředí, v každém povolání je možné sloužit Bohu a býti Jeho živým svědkem. Že vojenské prostředí je nejméně vhodné pro pěstování duchovního a náboženského života, mnohý z nás poznal z vlastní zkušenosti. Ve vojsku se necítí nikdo býti vázán nějakými mravy. Nemravnost, nejspustlejší řeči jsou zde vedeny beze všeho studu. A přec i v tomto prostředí je možno být zbožným a bohabojným, jak to vidíme v tomto ději. I bezbožný svět respektuje člověka, který stojí pevně za svým náboženským přesvědčením a který si dovede uhájit svůj čistý charakter i v tom nejšpinavějším prostředí. Tak tomu bylo i u Kornelia. Svědectví o něm je zde skutečně zvláštní. Nábožný a bohabojný! Je mnoho nábožných lidí, kteří se však Boha nebojí. Nebojí se lhát, třebaže stojí ve Slově Božím: „Zatratíš mluvící lež.“ (Žalm 5, 7). Nebojí se pomlouvat, i když vědí, že v Písmu stojí: „Škodícího jazykem bližnímu svému tajně, tohoť vytnu.“ (Žalm 101, 5). Nebojí se lakotit, mamonit, i když stojí psáno, že žádný lakomec do království Božího nevejde. (1. Kor. 6, 10 ). Nábožných lidí máme v církvích dost a dost, ale těch, kteří by se při tom báli přestupovat Boží rozkazy, lidí vpravdě bohabojných, máme velmi, velmi málo. A to je také příčinou, proč svět má vůči náboženství tak silný odpor. Není-li za naší zbožností život, není-li naše zbožnost podložena bohabojným životem, pak takový nábožný člověk se všemi svými nábožnými řečmi se nám přímo protiví. A dnešnímu světu, který je v nábožných lidech tolik zklamán, je lépe mnoho o Pánu Ježíši ani nemluvit, pokud mu nemůžeme ukázat svoji zbožnost skutkem, životem. Kornelius, třeba že neměl ještě v duchovním životě plné světlo - on tu pravdu teprve hledal, svou zbožnost dokazoval životem, skutky lásky a milosrdenství.

Další svědectví tady praví, že byl nábožný a bohabojný se vším svým domem – tedy i s manželkou, dětmi i služebníky. Ovlivnit celý dům může jen ten, který své náboženství dokazuje životem. Ani vlastní děti nezískáte pro Krista, jestliže tyto děti vidí mezi vaší zbožností a vaším jednáním rozpor. Mohl-li Kornelius získat pro pěstování duchovního a náboženského života celý dům, pak to svědčí o jeho naprosté upřímnosti a opravdovosti v hledání Boha a Jeho království. O tom svědčí i další svědectví: „...čině almužny mnohé lidu“. Jak by nám nepřišlo na mysl upozornění našeho Pána Ježíše na službu našim bližní u Mat. 25, 34-36,40: „Pojďte požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne; nah, a přioděli jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně. Cožkoli jste činili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.“ A naproti tomu praví: „Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, který jest připraven ďáblu a andělům jeho. Nebo jsem lačněl, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti; hostem jsem byl, a nepřijali jste mne, nah, a neodívali jste mne;, nemocen a v žaláři, a nenavštívili jste mne. Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, ani mně jste nečinili.“ (Mat. 25, 42-43, 45). Korneliova zbožnost byla podepřena skutky lásky a milosrdenství a proto jeho modlitby prorážely nebesa. V době, kdy Kornelius trvá obvykle na modlitbách, dostává se mu zvláštního Božího zjevení. Bůh posílá k němu svého anděla se zvláštním poselstvím: „Korneli! Modlitby tvé a almužny tvé vstoupily na paměť před tváří Boží.“ Bůh k upřímnému upřímně se má! Kornelius, pohan, sloužící dosud Bohu podle té známosti, které se mu až do této doby dostalo. Jak by Bůh neznal jeho upřímnou touhu po pravé známosti Boha! Jak by Bůh neznal jeho soucitné srdce, které místo shromažďování mamonu pro sebe slouží tímto mamonem svým bližním a tak si činí z mamonu přátele. Jak by Bůh mohl zůstat hluchým k jeho modlitbám, když každá jeho modlitba je podepřena skutky lásky a milosrdenství.

Proč naše modlitby zůstávají často nevyslyšeny? Proč mnohý a mnohý nemůže a nemůže proniknout k pravému světlu a nemůže dojít k plnému rozhodnutí se pro Krista? Bůh sám nám odpovídá na tuto otázku: „A hledajíce mne, naleznete, když mne hledati budete celým srdcem svým!“ (Jerem. 29, 13). Kornelius hledal celým srdcem.

Příteli, jak ty hledáš Boha? Nehledáš-li Jej celým srdcem, pak marně Jej hledáš, k žádnému poznání pravdy nepřijdeš. Chceš, aby se Bůh přiznal k tvým modlitbám? Jen tehdy se přizná, bude-li za tvým jednáním i skutek lásky a milosrdenství. Chceš získat celou svou rodinu, celý svůj dům k tomu, aby společně s tebou hledali Boha a sloužili Bohu? Pak tvé úsilí musí být podložené skutky lásky a milosrdenstvím a pravidelnými, upřímnými modlitbami. „Modlitby tvé a almužny tvé vstoupily na paměť před tváří Boží.“ A nyní anděl vyzývá Kornelia, aby poslal pro apoštola Petra, který ho uvede v další známost Boha a Jeho cest, který ho uvede na cestu spasení. Proč tuto cestu spasení nezjevil Korneliovi anděl sám? Kázání evangelia nesvěřil Bůh andělům, ale lidem k tomu obzvláště povolaným. Všimněte si úvodu epištol Pavlových. Téměř každou epištolu začíná Pavel těmito slovy: „Pavel, služebník Jezukristův, povolaný apoštol, oddělený ke kázání evangelia Božího.“ (Řím. 1, 1). Kázání evangelia svěřil Bůh ne andělům, ale lidem, a to takovým, kteří byli rovněž na cestu spasení uvedeni. Jen ti mohou svědčit o moci evangelia Ježíše Krista, kteří sami tuto moc evangelia pocítili na svém vlastním srdci. Vše jiné se dá naučit, nastudovat, ale Bůh se studovat nedá! S Bohem se musí člověk nejdříve sejít ve svém vlastním srdci a pak teprve může svědčit o Jeho lásce a milosrdenství. A zde máte vysvětlení, proč kázání mnohých duchovních jsou tak neživá, studená – nikdo z nich nic nemá. Člověk může vystudovat bohosloví, ale Boha nastudovat nemůže, s Ním se musí sejít a do obecenství s Ním vejít. Povede-li však slepý slepého, oba v jámu upadnou. Kornelius je poslušen Božího rozkazu. Posílá své služebníky pro Petra, kterého Bůh již předem na to připravil, aby se nezdráhal vejít do domu pohanského setníka. Jak předivné jsou ty cesty Boží. A tak ocitá se Petr v domě Korneliově. Prostý, galilejský rybář v domě římského důstojníka. Ten nejprostší muž z lidu, je-li naplněn Duchem Božím, stojí daleko výš, než i ten nejvznešenější panovník tohoto světa, kterému nebylo dosud zjeveno spasení v Ježíši Kristu. Prostý galilejský rybář, ale přitom Boží vyslanec. Po Bohu roztoužený Kornelius je si toho plně vědom. S největší úctou vítá Petra a v pokoře vypravuje mu o Božím zjevení, kterého se mu dostalo, když dlel na modlitbách a své vyprávění končí slovy: „Nyní tedy my všickni i před obličejem Božím hotovi jsme slyšeti všecko, což jest koli přikázáno tobě od Boha.“ Kornelius totiž shromáždil předtím k návštěvě Petrově celý svůj dům a mluví-li zde za celý svůj dům, vidíme, že byli všichni jedné touhy, jednoho ducha.

Přátelé! U kterého člověka nalézá Duch Boží takovou hotovost, tam není možný jiný výsledek, než že ty proudy Ducha Božího se rozlejí v největší míře. Ale bohužel, většina lidu, i když hledá pravdu, není ochotna vzít na sebe všechny požadavky Božího slova, nýbrž přijímá než ty, které ji vyhovují. U Kornelia byla naprostá hotovost podrobit se všemu, co jim Bůh rozkáže a proto ten požehnaný výsledek.

A nyní si všimněme toho, co Bůh vkládá do úst Petrových, aby o tom svědčil Korneliovi a jeho domu: Vy sami víte, co se dálo po všem Židovstvu, počna od Galileje, po křtu, kterýž kázal Jan: Kterak Ježíše od Nazaréta pomazal Bůh Duchem svatým a mocí. Kterýž chodil, dobře čině, a uzdravuje všecky posedlé od ďábla; nebo Bůh byl s ním. A my jsme svědkové všeho toho, což činil v krajině Judské a v Jeruzalémě. Kteréhož zamordovali, pověsivše na dřevě.“ Všechny tyto věci byly Korneliovi známé. Avšak to, co nyní následovalo, bylo pro Kornelia novým svědectvím: „Toho Bůh vzkřísil třetího dne, a způsobil to, aby zjeven byl. Ne všemu lidu, ale svědkům prvé k tomu zřízeným od Boha, nám, kteříž jsme s ním jedli a pili po jeho z mrtvých vstání. A přikázal nám kázáti lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých. Jemuž všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho.“

To byly pro Kornelia veliké zvěsti. Nebyl by je pochopil, kdyby Duch svatý nebyl uschopnil jeho srdce, a i těch ostatních, k uvěření všeho toho, co zde od Petra slyšeli. Tou největší zvěstí byla pro něho slova, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno Jeho všeliký, kdožkoli by uvěřil v Něho... tedy i on i domácí jeho. Jak by netoužil po odpuštění, vždyť každý, každý, kdo si je vědom jsoucnosti Boha, cítí svou ubohost, duchovní bídu, svůj hřích a je na plněn svatou bázní, jak před tímto Bohem obstojí.

A zde se mu dostává poselství, že může býti svých hříchů zproštěn a to skrze víru v ukřižovaného, ale zmrtvýchvstalého Ježíše Krista Nazaretského, Bůh že Jej ustanovil soudcem živých i mrtvých. Srdce Korneliovo i ostatních přímo saje do sebe tuto radostnou zvěst. Jak by ji mohli nevěřit, když jim ji zvěstuje sám Bůh? Bůh jim posílá tohoto svědka, mohli by jeho poselství nevěřit? Jejich srdce jsou této radostné zvěsti otevřeny dokořán. A Bůh, který je zpytatelem srdce, vida jejich hotovost, jejich uvěření zpečeťuje vylitím Ducha svatého na ně. Čteme zde: „A když ještě Petr mluvil slova tato, sstoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova.“ Tak slavně se přiznal Bůh ke Korneliovi i jeho domu. Sám Petr i ti, kteříž byli s ním, stojí tu v úžasu. Vždyť je to v domě pohanského setníka. Jak Kornelius, tak i ostatní z jeho domu, byli vesměs pohané neznajíce Božího zákona, nemajíce až dosud hlubší známosti Boha a Bůh se přiznává k nim v takové bohaté míře. A Petr v úžasu volá: „Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my?“ Křest Duchem svatým dal jim sám Bůh a Duch svatý nutí Petra, aby zde byl vykonán i křest vodou. Vždyť i křest vodou byl Bohem nařízen všude tam, kde předcházela živá víra v Pána Ježíše. Zde dostávají políček všickni ti, kteří stále zdůrazňují, že křest vodou není důležitý, když je tu křest Duchem svatým. I mnozí věřící by chtěli Pána Boha stále v něčem opravovat, stále by chtěli slovo Boží rozdělovat. Kde Bůh sám nezrušil své slovo, kde nedal svému slovu dočasné trvání, jak to například učinil ve Starém zákoně, tam nemá člověk práv, aby Jeho slovo zlehčoval.

„Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my?“ A hned čteme dál: „I rozkázal je pokřtíti ve jménu Páně.“ Brání se tomu Kornelius? Odkazuje Petra na jinou, pozdější dobu? Nic takového. Je poslušen Božích rozkazů i ve křtu. Kolik je těch, kteří odpuštění hříchů by chtěli mít, Duchem svatým by chtěli být naplněni, ale když se jedná o splnění Božího požadavku křtu, hned ustupují - teď ještě ne, až později.

A protože není hotovost naplnit vůli Boží ve všem, Bůh se k nim nemůže přiznat v té míře, v jaké se přiznal ke Korneliovi a jeho domu. Křest není požadavkem církve baptistů, křest je požadavkem samého Ježíše Krista: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude, kdož neuvěří, budeť zatracen.“ (Marek 16, 15-16). Táži se vás s největší vážností: Kdo měl právo ustanovení Ježíše Krista změnit? Ježíš Kristus žádá nejdříve víru, přesvědčení, a pak teprve křest. Mnohé církve žádají napřed křest a pak, ať věří nebo nevěří, jen když je v církvi! Divíte se, že v jejich církvích je tolik bezvěrců, smilníků, opilců, lakomců...?

Boží pořádek nelze zvrátit. Nejdříve musí člověk o Pánu Ježíši slyšet, nejdříve se musí naučit Pána Ježíše a Jeho učení znát a pak je na něm, jestli tomu uvěří a jestli svoji víru zpečetí křtem a následování Ježíše samého. Kdo uvěří a pokřtí se spasen bude, kdo neuvěří, bude zatracen. Toužíš po spasení? Toužíš po odpuštění hříchů? Toužíš po zmocnění Duchem svatým k novému životu? Všechno to můžeš dosáhnout ještě dnes. Ježíš Kristus je od Boha ustanoveným soudcem živých i mrtvých. A v Jeho jménu vezme odpuštění hříchů všeliký, kdož by uvěřil v Něho.

Je-li na tvé straně hotovost k splnění všech požadavků, jako tomu bylo u Kornelia, pak na Boží straně je zase hotovost tobě odpustit a tebe Duchem svatým zmocnit k životu novému. Tím okamžikem, kdy se ve tvém srdci projeví tato hotovost vůči Bohu, tím okamžikem se projeví moc Ducha Božího ve tvém srdci a mohutné proudy Božího požehnání se rozlejí celým tvým nitrem. U koho z vás bude tato hotovost? Položíš-li se Pánu Ježíši do Jeho rukou bez výhrady, jsa hotov splnit každý Jeho požadavek, pak moc Jeho Ducha tě uchopí a uschopní ke všemu Jeho dílu.

Neboj se tohoto kroku!