Eliáš na útěku

I. Král. 19, 1-18

Doba, do které spadá působnost proroka Eliáše, byla pro Boží svědky dobou nejtěžších zkoušek. Celá izraelská země byla pod vlivem královny Jezábel, která byla pohankou a která přímo hořela nenávistí vůči Božímu lidu. Všechny Boží proroky, pokud se jí podařilo dostat je do ruky, nechala zamordovat a po těch, kteří jí unikli, slídila i za hranicemi a na jejich místo povolala kněze pohanské, kteří zavedli v celé zemi pohanskou modloslužbu.

Do této doby spadá působnost proroka Eliáše. Přesto, že Jezábel i král Achab rozeslali posly do všech měst i do okolních zemí, aby Eliáše vyhledali a zatkli, Eliáš se objevil každou chvíli na jiném místě a bezohledně káral hřích lidu i králův a Bůh držel na ním ochrannou ruku. Samému králi vešel do cesty a vyzval ho, aby svolal lid i všechny kněze Bálovi na horu Karmel a tam ať se ukáže, kdo je Bohem. Sám jediný se postavil proti králi i pohanským kněžím a na hoře Karmel svoláním ohně s nebe přesvědčil lid, že Bůh je na jeho straně a že proroci Bálovi jsou proroci lživí.

Po svolání ohně s nebe svolal déšť na vyprahlou zemi, které se po celé tři roky nedostalo nejmenší vláhy, takže zemi izraelské hrozilo vymření hladem. A přec po všech těchto důkazech, že Bůh stojí na jeho straně, se dostavuje skleslost a únava. V horlivosti pro Hospodina měl stále před očima duchovní bídu svého lidu, až stálým na ni hleděním sám oslábl a zemdlel. To byla příčina mdloby Eliášovy a to je hlavní příčina mdloby naší v dnešní době. Člověk má stále před očima ty davy lidu, které šmahem propadají modloslužbě, pověře i nevěře a proti tomu vidí, jak jen sem tam některý jedinec horlí pro Hospodina a to vyvolává v našem srdci malomyslnost. Přesto, že cítíme, že pravda je na naší straně, malomyslníme. Proto tak často přivolával Bůh lidu izraelskému: „Pozdvihni oči své vzhůru a pohleď...“ Hleděním na skutky Boží moci a slávy, ať v přírodě, ať v historii lidstva, se probouzí v člověku nová důvěra a odvaha, ale stálým hleděním na lidskou bídu člověk malomyslní.

A tak vidíme i Eliáše, jak se ho najednou zmocňuje úzkost a strach před pomstou ze strany královny Jezábel a utíká na poušť, do samoty, do ústraní, protože si je vědom, že v takovém stavu duchovné skleslosti by stejně nic nevykonal. A tak i v životě největších reků víry nalézáme chvíle, kdy se cítili neschopní k Božímu svědectví a kdy cítili potřebu se sami uchýlit do ústraní a tam znovu načerpat potřebnou sílu. V dalším vyprávění se shledáváme s Eliášem již uprostřed pouště, kde vysílen únavou usedá pod jalovec a žádá si smrt. Zdá se mu, že všechno jeho úsilí slovem Hospodinovým vyburcovat národ z duchovní tuposti a úpadku, se potkává se samým neúspěchem a nechce hledět na bídu a hřích lidu a raději si žádá smrt: „Již jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou...“ Není jednoho služebníka evangelia, který by neprožíval takovéto chvíle. Jak málo se mu často rozumí.

Pod jalovcem Eliáš usíná. Ze spánku jej probouzí anděl. Zdálo by se, že mu bude činit výčitky, že jej bude kárat pro jeho mdlobu. Ale nic takového. Bůh není tak nemoudrý, jako lidé. Padne-li člověk do hříchu, umdlí-li v duchovním životě, tak výčitkami, že kdyby nebyl to a to učinil, že nemusel padnout, mdlého nepovzbudíme, neposilníme. Anděl nejdříve přináší Eliášovi pokrm, protože věděl, že je vysílený: „Vstaň, pojez.“ Eliáš se ohlíží a vidí u své hlavy chléb a číši vody. Jak mu to dobře padlo!

Teprve až se Eliáš posilnil spánkem a pokrmem, přichází Bůh s dalšími pokyny: „Vstaň, pojez, neboť velmi dlouhou cestu máš před sebou.“ A po tomto vybídnutí vede Eliáše 40 dní a nocí, aby ho přivedl až na horu Oréb. Byl to druhý vršek hory Sinai, kde se ukázal Bůh Mojžíšovi a kde dal lidu izraelskému zákon. Svojí přítomností dal Bůh Eliášovi pocítit, že není opuštěný, že On sám, Bůh, stojí po jeho boku. Na Boží hoře Oréb se Eliáš uchyluje do jeskyně a zde vyčkává další pokyny. Také již slyší hlas Hospodinův: „Co tu děláš, Eliáši?“ Jak jemně se dotýká Bůh jeho srdce. Zde přece nebylo jeho místo! Zde nebyla jeho služba potřebná. Jeho místo bylo tam, kde hynul lid. Jak jemně ho na to Bůh upozorňuje: „Co tu děláš?“ Často se obrací Bůh s touto otázkou k nám. Eliáš na dotaz Hospodinův otevírá celé své srdce a předkládá svoji úzkost. Bůh mu hned neodpovídá, ale přikazuje mu vyjít z jeskyně a očekávat na Něho. A tady je Eliáš svědkem Boží moci a síly: Větrná bouře, podvracející hory se žene kolem něho... Jak nicotným se cítí člověk v takové chvíli, kdy je svědkem větrných bouří, které lámou jako sirky i staleté duby. Eliášovi to muselo připomenout dobu, kdy Bůh v blesku a hromu sestoupil na horu Sinai a zde se zjevil Mojžíšovi. Avšak tentokrát Bůh nepřicházel. Za větrnou bouří přichází zemětřesení. Po zemětřesení přichází oheň. A za ohněm hlas tichý a jemný. Moc a síla Hospodinova, projevující se v ohromné síle přírodních živlů, znovu vzpamatovala Eliáše. Snad teprve nyní si uvědomil, jak zbytečným byl ten jeho strach a úzkost před mstou člověka, když po jeho boku stál Bůh ve své moci a slávě...

A zase přichází Bůh s otázkou: „Co tu děláš, Eliáši?“ Nu, musel Eliáš již cítit, jak malicherné jsou jeho důvody, které ho přiměly k útěku. Na jeho omluvu: „I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali.“ Bůh praví Eliášovi: Zachoval jsem v Izraeli 7000 těch, kteří nesklonili koleno své před Bálem. Jdi, navrať se cestou svou...

Bratře, sestro! Prožíváš dobu své duchovní skleslosti? Zdá se ti, že všechno tvé úsilí o vítězství Božího království v tobě i mimo tebe se potkává se samým neúspěchem? Nehleď stále na ty nedostatky svoje i jiných, ale buď si toho vědom, že Boží moc i v nemoci se dokonává. Či myslíš, že na to Boží láska nestačí, aby přikryla hřích tvůj i jiných? Zaráží tě malý počet těch, kteří nesklánějí svá kolena před Bálem? Ani nevíš, jak mnoho je těch, jejichž jména jsou v knize života Beránkova, i když je nevidíš.

A umdlenému? On dá sílu a kde věřící člověk tak klesl, že nemá žádnou sílu k povstání, Bůh je hotov mu novou moc udělit, jen když s tou mdlobou přijde k Pánu. Že umdléváš? Máme kněze, který naše mdloby zná, poněvadž je ve všem zkušen, jen se v nové důvěře přibliž k Němu, On právě takové přivolává: „Pojďte ke mně všichni..“

Jen od tváře Páně neutíkej!

(kázání č. 130)