Job 8, 5-6
Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, a byl čistý a upřímný, jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.
Jedinou zárukou spokojeného, klidného a radostného života je správný poměr člověka k Bohu. Je-li poměr k Bohu převrácený, pak se mu převrací všechny jeho plány, všechny jeho naděje a pak je převrácený celý jeho život.
„Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?“ (Job 9, 4). Musíme si jednou provždy uvědomit skutečnost, že Bůh je pánem našeho života, On nám dal život, On určil jeho směr i délku, On rozhoduje o každém našem kroku. My sami nejsme pány ani jedné vteřiny našeho života. (Jakub 4, 13-15). Jaká je to pošetilost chtít se Bohu protivit, vzdorovat, chtít si volit jinou cestu, než mu určil Bůh, chtít vylučovat Boha ze svého života, aby mohl prosazovat svoje plány a svoji vůli. „Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?“ Jak pravdivé je svědectví Písma, které praví: „Kteříž opouštějí stezky přímé, aby chodili po cestách tmavých, kteříž se veselí ze zlého činění, plesají v převrácenostech nejhorších. Jejichž cesty křivolaké jsou, anobrž zmotaní jsou na cestách svých. (Přísl. 2, 13-15). „Nepravosti vlastní jímají bezbožníka takového a v provazech hříchu svého uvázne.“ (Přísl. 5, 22). „...převrácený pak na kterékoli cestě padne pojednou.“ (Přísl. 28, 18). Nemáme dost důkazů o pravdivosti těchto slov? Proč život mnohých lidí je samé utrpení? Proč se jim všechny jejich plány hroutí? „Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, a byl čistý a upřímný, jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.“
Rozháranost v srdci člověka, ta věčná nespokojenost mnohých lidí s údělem jejich života má svou příčinu, své kořeny, v neupřímnosti vůči Bohu. Takoví sice věří v Boha, ale nevěří Bohu, hledají Boha, ale jen tehdy, když je s nimi zle. Chtěli by, aby jim Bůh žehnal, chránil je od neštěstí, ale rozejít se s hříchem a plnit Boží rozkazy – to je jim břemenem. Ve svém hledání Boha jsou necelí, neopravdoví, a proto se potácí mezi vírou a nevěrou a ke skutečnému poznání Boha nikdy nepřichází. Všichni znáte poselství Pána Ježíše ke sboru v Laodicii: „Ó bys studený byl aneb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst svých.“
„Muž dvojí mysli je neustavičný v cestách svých. Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána.“ (Jakub 7-8). Nedávejme vinu Bohu, nedaří-li se nám šťastně na cestách našeho života – ta vina je na nás. Opravdové hledání Boha přivádí člověka k poznání sama sebe, své vlastní bídy a kdo jednou poznal sebe, převrácenost svého srdce, nikdy nemůže zůstat k Bohu vlažný a lhostejný. Avšak člověk je tak zaslepen hříchem, že by se nikdy nedostal k opravdovému hledání Boha, kdyby Bůh často nezhroutil všechny jeho plány a neuvedl člověka až na kraj zoufalství.
V době carského režimu v Rusku bylo odhaleno spiknutí proti carovi. Mnoho osob bylo zatčeno a odsouzeno k smrti provazem. Mezi nimi byl i jeden šlechtic, který ale na spiknutí neměl nejmenší podíl. Poslední den před popravou ho navštívil kazatel, který ho chtěl připravit na smrt. Avšak veškeré úsilí dostat se k jeho srdci bylo marné. Šlechtic prohlásil ke kazateli toto: „Mohl-li ten váš Bůh dopustit , abych se dostal nevinně do vězení, jaký je to Bůh? Nechci mít nic co do činění s takovým Bohem.“ Když kazatel viděl, že všechno jeho úsilí je marné, pravil: „Když nechcete přijmout moje svědectví, nechám vám zde Bibli, abyste si z ní mohl sám něco přečísti.“ Položil Bibli a odešel. Hned po jeho odchodu vzal šlechtic Bibli a mrštil ní o zem. Bůh musel zpupného šlechtice nejdříve uvést do vězení a nechat jej odsoudit na smrt, aby se zamyslel konečně nad svým životem a poznal bídu svého srdce, ale když se tak stalo a začal hledat Boha, Bůh se přiznal k jeho zkroušeným modlitbám a stonásobně mu nahradil svým požehnáním všechny jeho útrapy. Nechce-li Bůh věčné zahynutí člověka, musí často použít kladiva na jeho srdce, aby jeho pýchu a zpupnost pokořil a přiměl k opuštění cest, které vedou do zahynutí. A je lépe pro člověka, jde-li z trápení do trápení, stíhá-li jej rána za ránou, je-li v tom Boží úmysl přimět nás k opravdovému hledání Boha, než aby trávil svůj život v blahobytu a přitom se řítil do věčného zahynutí.
A skutečnost je ta, že všude tam, kde člověk konečně pochopil, že smysl našeho života je jedině v Bohu, bez Boha že nemá žádný smysl, a když to vzal s hledáním Boha doopravdy, v životě takového člověka uvádí Bůh vše do jedné harmonie. Trpké zkoušky ustávají a místo nich hřejí paprsky Boží lásky.
„Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, a byl čistý a upřímný, jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.“
Bratře, sestro příteli!
Jak je to s tvým hledáním Boha? Jsi v tom opravdový? Projevuje se tvoje opravdovost v modlitebním životě a v úsilí o čistý a upřímný poměr ke svému Bohu? Jestliže ne, nic se nediv, přijdou-li nové rány, nové zkoušky a nová utrpení. Utrpení je oheň, který má spálit při nás vše, co se staví mezi nás a Boha.
U proroka Izaiáše čteme:
„Aj, přepálím těm přebéřu tě v peci soužení...“
„Pro sebe učiním to...“
„Slávy své jinému nedám...“
„Jáť jsem první, já jsem i poslední...“
Rozumíš tomu? Chceš se snad přepalování vzpírat? Jsi jen červ závislý na Bohu s každou vteřinou svého života. Vezmi to s hledáním Boha doopravdy a naplní se při tobě slova Písma, která čteme u Joba 22, 23-30. Navrátíš-li se k Všemohoucímu......
Pán Ježíš ti návrat umožňuje!
(kázání č. 205, rok 1940)
Žádné komentáře:
Okomentovat