Hněv a jeho následky

Matouš 5, 21-26

Nevyjdeš odtud, dokudž i posledního haléře nenavrátíš!

Abychom porozuměli hlubokému významu těchto slov, musíme dobře promyslet celý přečtený oddíl Slova Božího. „Slyšeli jste, že říkáno bylo starým: Nezabiješ. Pakli by kdo zabil, povinen trpěti soud. Ale já pravím vám: Že každý, kdož se hněvá na bratra svého bez příčiny, musí trpěti soud.“

Hněv je hřích tak všeobecný, tak zevšednělý, že i když se ho dopouštíme denně, nečiníme si z toho žádné výčitky. Vidíme-li opilého člověka, tak ho beze všeho odsoudíme. Dopustí-li se někdo hříchu cizoložství, máme pro něho největší opovržení. Ale tento hřích – hněv, kterého se všichni dopouštíme téměř každodenně, s tím jsme srostli v takové míře, že se nám hříchem ani nejeví. A přec víme, že u Pána Ježíše není cizoložníkem jenom ten, kdo už zcizoložil, ale i ten, kdo pohleděl na ženu ku požádání jí a vražedníkem není u Pána Ježíše jenom ten, kdo už někoho zavraždil, ale každý, kdo chová, živí ve svém srdci hněv vůči svému bratru. „Každý, kdož nenávidí bratra svého vražedlník jest.“ (I. Jan 3, 15). Hněv v srdci člověka Pán Ježíš staví na to samé místo, jako vraždu a zdůrazňuje, že chceme-li se přiblížit k Bohu nebo přinést nějaký dar a máme-li ve svém srdci vůči některému bratru hněv, že máme odejít a nejdříve se smířit se svým bratrem. Bez takového smíření se s bratrem Pán Ježíš odmítá jakékoliv přiblížení se k Bohu. „A když se postavíte k modlení, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i Otec váš nebeský odpustil vám hříchy vaše. Nebo jestliže vy neodpustíte, ani Otec váš, který v nebesích jest, odpustí vám hříchů vašich.“ (Marek 11, 25-26).

Ale vraťme se k přečtenému oddílu Slova Božího: „Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě“. (verš 25). Na jaké cestě? K věčnosti! Do světa duchovního – do světa záhrobního. Snad jsme si toho všichni vědomi, že náš pozemský život je pouze cestou k věčnému domovu. A smrt? Všechny nás rozdělí. Možnost k smíření je jen dotud, dokud jsme na cestě. Za hrobem možnost k nějakému smiřování již nebude. Tím okamžikem, kdy smrt oddělí ducha od těla, bude náš duch uveden k pokračování dalšího života do duchovních sfér, kam jsme se svým životem na této zemi zařadili.

Dobře si všimněme vypravování Pána Ježíše o bohatci a Lazarovi: Lazar zemřel a nesen je anděly do lůna Abrahamova. Zemřel i bohatec. A kam je nesen? Také do téže duchovní sféry jako Lazar? Ne! Čteme, že bohatec v pekle pozdvihl očí svých. Lůno Abrahamovo znamená jednu duchovní sféru za hrobem, do které vchází boží vykoupený lid a peklo je sféra, která na jiných místech v Bibli je nazývána „žalářem duchů“, do kteréžto sféry vchází lid nesmířený s Bohem. Je to místo duchovní tmy a trápení. Je to příbytek těch, jejichž srdce zůstalo vůči Bohu zatvrzelé a nepovolné. Je to také místo padlých andělů, jak o tom čteme v II. Petr. 2, 4: „Nebo poněvadž Bůh andělům, kteříž zhřešili, neodpustil, ale strhna je do žaláře, řetězům mrákoty oddal, aby k odsouzení chováni byli.“ Zde na zemi roste koukol i s pšenicí pohromadě, lidé dobří i zlí žijí vedle sebe, ale ve světě duchovním tomu tak není. Duchovní svět je rozdělený. A proto ta výzva Pána Ježíše: „Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě, aby snad nedal tebe protivník soudci a soudce aby tě dal služebníku a byl bys uvržen do žaláře. Amen pravím tobě: Nevyjdeš odtud, dokudž i posledního haléře nenavrátíš!“ Nevyjdeš odtud! Odkud? Z toho žaláře...

Okultní směry učí, že duše, která pro svoji nízkou duchovní úroveň není schopna dalšího duchovního vývoje, se vrací zpět na tento svět, aby se znovu vtělila a novým životním bojem, novým utrpením, odčinila svůj hřích a nabyla tak schopnosti dalšího vývoje. Podle této teorie by byla možnost vyjít z tohoto žaláře. Okultismus převzal teorii nazvanou reinkarnací z buddhismu a hinduismu a tvrdí, že Bůh nikoho na věky nezatratí, ale že člověk se musí znovu a znovu vtělovat na tuto zem, až cestou reinkarnace se dostane na vyšší duchovní úroveň. Svoji nauku opírají právě o slova Pána Ježíše: Nevyjdeš odtud, dokud posledního haléře nenavrátíš, jinými slovy, dokud poslední svůj hřích neodčiníš. Nauce o reinkarnaci však odporuje učení Pána Ježíše. Kdyby znovuvtělování bylo cestou k získání dokonalosti, pak by Pán Ježíš zbytečně na kříži umíral. A druhá věc: Svět už stojí tisíce let a za ty tisíce let by nebyl došel k dokonalosti jediný člověk? A nedošel. Kdyby se člověk tisíckrát znovuvtělil, bude znovu tisíckrát hříchem zatížený, neb co se narodilo z těla, je vždy jen tělo. Proto Pán Ježíš zdůrazňuje: „Amen, amen, pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího.“ (Jan, 3, 3). A ke znovuzrození skrze vodu a Ducha přicházíme jedině skrze víru v Pána Ježíše Krista co Božího Beránka., neb jedině živá víra v Pána Ježíše co v Syna Božího se stává v nás, v našem srdci, tou mocí, která v nás činí všecko nové. Tak, jak to prohlašuje i ap. Pavel v II. Kor. 5, 17: „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ A apoštol Jan píše: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, z Boha se narodil... Všecko, což se narodilo z Boha, přemáhá svět.“ (I. Jan 5, 1-4).

Okultisté učí, že žalářem, o které mluví Pán Ježíš, je prý tento svět, ale Pán Ježíš mluví-li o žaláři, má na mysli duchovní sféru za hrobem v duchovním světě, kam vchází duchové těch, kteří zemřeli nesmířeni s Bohem. A jelikož nikdo z nás neví, kdy, kde a jakým způsobem nás smrt zachvátí, vyzývá nás Pán Ježíš, abychom vešli v dobrou vůli se svým protivníkem „rychle“, dokud jsme na cestě, to znamená dříve, než nás smrt rozdělí. A jak již jsem dříve poznamenal, smrt rozděluje, jinými slovy smrt zařazuje každého do té duchovní sféry, kam náleží a tím zmizí jakákoliv možnost ke smíření.

Kdyby si člověk a zvláště věřící tuto skutečnost uvědomil, rázem by přestaly ve sboru jakékoliv roztržky a hněvy. Proč Pán Ježíš bere hněv tak vážně a proč člověka, který dal ve svém srdci místo hněvu vůči svému bratru staví s vražedlníkem na jednu a tutéž linii? Proč Pán Ježíš tak přísně posuzuje tento hřích? Pro jeho hrozné následky! Čti: I. Mojž. 4, 1 a dále.

Okamžik, kdy hněv ovládl srdce Kainovo, byl okamžikem, kdy k příšerné bratrovraždě scházel už jen malý krůček. Pán Bůh mluví ke Kainovi: „Proč jsi se tak rozpálil hněvem? Aj, hřích ve dveřích leží.“ Ve všech případech, kdy hněv zaujme místo v našem srdci, je už jen nepatrný krůček k hříchu dalšímu. Hněv je narkóza, která činí srdce a svědomí člověka necitelným.

Takový jeden okamžik hněvu pohřbil štěstí tisíců lidí, roztrhal statisíce rodinných svazků, naplnil bolem a zoufalstvím miliony duší a byl příčinou tisíců sebevražd a dal podnět k nejbestiálnějším válkám. Okamžikem, kdy první vlna hněvu zachvěje naším srdcem, sám Satan otevírá si dveře do našeho srdce, aby v něm v nejbližším okamžiku vykonal své další zhoubné dílo. Marně se člověk odvolává na svoji prudkou povahu. Každý z nás by si měl uvědomit, že s prvním záchvatem hněvu přicházíme pod vliv těch nejtemnějších sil a nezbavíme-li se okamžitě tohoto vlivu, že si Satan sám udělá z nás nástroj k vykonání svého zhoubného díla.

A nyní snad pochopíme, proč Pán Ježíš takového člověka, který se nechal ovládnou hněvem, staví na místo vražedlníka. Je to vyjádřeno v I. Jan. 3, 14-15: „My víme, že jsme přeneseni z smrti do života, nebo milujeme bratří. Kdož nemiluje bratra, zůstává v smrti. Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedlník jest, a víte, že vražedlník nemá života věčného v sobě zůstávajícího.“ Z této skutečnosti vyplývá otázka ještě vážnější: Očekává-li člověka, který vejde do záhrobního života nesmířený se svým bližním věčný žalář, co očekává člověka, vejde-li do záhrobního života – nesmířený s Bohem?

A já končím slovy ap. Pavla: II. Kor. 5, 19-21.