Tam, kde se jednotlivec či celý národ s pláčem vrací ze svých hříšných cest, aby znovu hledal Boha, tam se otevírají člověku brány Boží milosti dokořán.
Vzpomeňme na město Ninive. Boží soud nad ním byl vynesen. Když Jonáš procházel jeho ulice, byla dána Ninive lhůta 40 dní. Po uplynutí této doby mělo být toto nádherné město do základů vyvráceno a zkaženo. Avšak než uplynulo 40 dní, celý národ ležel v prachu a v popelu, volaje k Bohu po odpuštění a slitování. Mohl Bůh neodpustit? I když nepravost města byla veliká, Bůh vida takové pokoření se všeho lidu od nejvyššího po toho nejnižšího, odvolal svůj soud a národ byl zachráněn.
Tak rychle to u národa izraelského nešlo. Nadarmo mu Bůh neřekl: „Věděl jsem, že jsi zatvrdilý, a houžev železná šíje tvá, a čelo tvé ocelivé.“ (Iz. 48, 4). Izrael byl déle varován než Ninive, ale všechno varování, domlouvání, všechny výstrahy proroků, všechno upozorňování ze strany Boha, ať již skrze živelní katastrofy nebo jiným způsobem, nedotklo se tvrdého srdce lidu a nepřimělo ho k pokání. Tak se stalo, že vichřice Božího hněvu se převalila přes jejich zemi. Do země vnikl nepřítel, zemi zpustošil, národ pobil mečem a zbytek, který nepadl v boji, odvedl do vyhnanství, kde je uvedl do otroctví. 70 let musel strávit zbytek přemoženého národa ve vyhnanství pod cizím panováním, než jeho tvrdé srdce změklo a stalo se způsobilé pro Boží milost. 70 let – pochopíme to?
Slova našeho textu se vztahují právě k době, kdy trosky národa izraelského, nalézající se ve vyhnanství, přicházely do sebe. Jejich vzdor vůči Bohu byl zlomen. Pýcha byla pokořena. V srdci se ozývala mocněji a mocněji touha po domově a po návratu k Bohu. A jak jsem již řekl na začátku: Ať je to v životě jednotlivce nebo celých národů, všude tam, kde se člověk vrací ze svých hříšných cest a s pláčem, všechny brány Boží lásky a milosti se člověku otevírají dokořán. Do uší zajatého lidu v Babylóně, roztouženého a lkajícího, vchází radostné volání proroka: „...zdvihněte korouhev, rozhlašujte, netajte, rcete: Vzat bude Babylón... Nebo přitáhne na něj národ od půlnoci, kterýž obrátí zemi jeho v pustinu... Zhroucení Babylónu znamenalo pro ně vysvobození. „V těch dnech a toho času, dí Hospodin, přijdou synové Izraelští, oni i synové Judští spolu; plačíce, ochotně půjdou, a Hospodina Boha svého hledati budou.“ Slzy, pláč, je vždy výrazem hlubokého pohnutí srdce a nejhlubší je tam, kde si člověk uvědomuje, že skrze hřích ztratil obecenství s Bohem a tato ztráta že je příčinou jeho veškeré tělesné i duchovní bídy. A ještě větší pohnutí srdce se dostavuje tam, kde Bůh, místo aby člověka odsoudil, přichází se svou milostí a odpuštěním. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy já sám jsem se vracel s lkajícím srdcem z cest hříchu v náruč Ježíšovu. Plakal jsem jako dítě, pro pláč jsem nebyl schopen slova. To byl ale také okamžik, kdy jsem cítil nejmocněji slova Ježíšova: Synu, odpouštějí se ti tvoje hříchy, jdi v pokoji.
Maje před sebou tento děj ze života Izraele, musím při tom myslet na dobu přítomnou. Přes hlavy národů se žene vichřice vzájemné nenávisti. Kdo dnes může říci, kdy a kde se zastaví a jaké budou následky? Vzpamatuje se lidstvo? Kdykoliv se dostavil pád, ať již v životě jednotlivce nebo celého národa, vždy to bylo příčinou jeho odvrácení se od Boha a jeho pýchy. Nic tak Bůh nenávidí jako pýchu. Kolik této pýchy je v srdci našeho lidu a i v jednom každém z nás. Vyspělost vědy, techniky, učinila z člověka boha. Bohatý jsem a zbohatl jsem a nikoho nepotřebuji... Bůh? Na co potřebujeme Boha? Mluvit s vůdci našeho lidu o Bohu?
Vzpomínám si na jeden moment z doby, kdy jsem byl ještě vojákem. Připravovala se oslava kostnického mučedníka Jana Husa. Všechny vojenské formace obdržely rozkaz nacvičit chorál Kdož jste Boží bojovníci. Po přečtení rozkazu nám náš kapitán přečetl jeho slova. Po přečtení slov „...proste od Boha pomoci a doufejte v Něho... se dal do smíchu a pravil: „Ten by nám toho dal! Musíme si sami pomoci, ale rozkaz je nacvičit tu píseň, tak to nacvičíme.“ Tak smýšlela většina české inteligence. Bůh? Byl jim na posměch. Velká část dnešního lidu si dosud neuvědomila, že Bůh „nemá v síle koně zalíbení, aniž se kochá v lejtkách muže udatného, libost má Hospodin v těch, kteříž se ho bojí a kteří doufají v milosrdenství jeho.“ (Žalm 147, 10). Než přijde čas milosti, musí se zhroutit všechno očekávání na člověka a lid musí poznat, že je to jen Boží milost, která vysvobozuje.
Avšak my dnes máme na mysli dílo, které Bůh svěřil nám, věřícím, uprostřed národa. A tu si musíme přiznat, že i my jsme se Bohu zpronevěřili. Nebyli jsme vždy našemu národu světlem, nebyli jsme mu vždy solí. Nebyli jsme vždy městem na hoře ležícím. Naše skutky nebyly vždy takové, aby přiměly lid k chválení Boha. Mysleli jsme příliš na sebe, na své vlastní zájmy. I v nás bylo příliš mnoho sebevědomí, osobní pýchy a nejednou jsme hledali ne Boží, ale svoji vlastní chválu. Nebylo to v nás, abychom hledali především Boží království, ale zájmy Božího království musely často ustoupit našim vlastním zájmům. A proto nám Pán nepřidával na každý den ty, kteří by byli spaseni... a nepřidává ani dnes.
Bůh nám svěřil velký úkol v našem národě, ale my jsme se tomuto úkolu zpronevěřili. Tuto skutečnost si dnes uvědomujeme. Stav, ve kterém se nalézá náš národ a s ním i naše sbory, nás vybízí k návratu k první naší horlivosti pro Pána a Jeho dílo. Nám platí slova proroka Joele 2, 12-18. „Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým, a to s postem a s pláčem a s kvílením.“ Tento duch musí zavládnout v našem národě i v našich sborech.
„V těch dnech a toho času, dí Hospodin, přijdou synové Izraelští, oni i synové Judští spolu; plačíce, ochotně půjdou, a Hospodina Boha svého hledati budou. Na cestu k Sionu ptáti se budou...“ A tehdy se naplní i slova z verše 20: „V těch dnech, a toho času, dí Hospodin, byla-li by vyhledávána nepravost Izraelova, nebude žádné, a hříchové Judovi, však nebudou nalezeni, nebo odpustím těm, kteréž pozůstavím.“
Bratři a sestry! Přijde doba velikých zkoušek. Svět se ocitne v peci soužení. Ani věřící nebudou ušetřeni, neboť jsou právě tak vinni, jako ostatní lid. Zní to bolestně, dovídáme-li se, že v přítomné době není lásky ani zde, Nad naším národem je vztažená Boží ruka, která až dosud nás uchránila od toho nejhoršího. Vždyť každá hrouda naší země je přímo prosáklá slzami a krví našich předků, kteří hrdinně umírali za pravdu evangelia, když římská církev chtěla na věky vyhladit ze srdce našeho lidu zaseté símě čistého křesťanství.
Snad to jsou modlitby našich předků, pro které Bůh shovívá našemu lidu, naší zemi. Tím větší je zodpovědnost nás věřících, kteří známe pravdu Ježíše Krista a kterým svěřil Bůh úkol – probouzet hříchem uspané svědomí našeho národa a vést jej k čistým zdrojům Ježíšova evangelia.
Je nejvyšší čas, abychom se především vzpamatovali my, věřící. Je třeba jít do sebe a upřímně si zaplakat nad naší bídou a nad naším duchovním malomocenstvím. Nezapomeňme, že slzy upřímného pokání otvírají člověku brány Boží milosti. Je třeba roztrhnout srdce a s pláčem a s postem si vyprosit u Boha odpuštění, novou horlivost k Božímu dílu, nové posvěcení a Duchem Božím zmocnění. Jestliže toto zanítí v nás, v našich sborech, pokání, pak stojíme před požehnanou změnou, která nezůstane bez vlivu i na náš národ. Nikdo z nás neví, co nám ještě přinesou další dny. Ale slitoval-li se Bůh nad Ninive, které pro dovršení nepravosti odsoudil k zahynutí, které však zvědíc, co jej očekává, pokořilo se až do prachu, jak by se neslitoval Bůh nad námi, nad naším lidem, nad naším národem, nad každým jedním z nás, pokoříme-li se i my do prachu a jestliže s pláčem, s postem a s kvílením budeme vyznávat svoje nepravosti, vyprošovat si odpuštění, slitování a nové zmocnění k Božímu dílu.
Bratři a sestry, nesrazí-li nás do prachu vědomí naší viny, pak nás srazí Boží soud, který začne od domu Božího. Srazí-li nás však do prachu naše viny, pak to bude Boží pravice, která nás pozvedne a která zahladí všechnu naši vinu, takže kdyby vyhledával někdo naši nepravost, nebude jí, poněvadž Boží láska a milost ji zahladí a nás svou otcovskou rukou přikryje. A pak přijde i tato výzva: Zdvihněte korouhev!
(kázání č. 203, rok 1941)
Žádné komentáře:
Okomentovat