Ježíšův křest

Matouš 3, 13-17

V poslední úvaze jsme se zastavili u svědectví Písma, svědčící nám o požehnaném dětství Ježíšově. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem i milostí u Boha i u lidí. To je jediná zpráva, kterou máme o Pánu Ježíši od jeho narození až do jeho třicátého roku. Zpráva o narození Mesiáše, svědectví pastýřů betlémských a svědectví mudrců od východu v první době rozechvěla Jeruzalém a jako blesk se rozešla po celé Palestině. Marně však lid hledal tohoto narozeného Mesiáše. Jeho pěstoun Josef, pozdější muž Marie, jsa ve snách upozorněn, že král Herodes hledá bezživotí dítěte, odešel s ním do Egypta a vrátil se odsud až po smrti Herodesově. Víme, že Herodes nechal povraždit všechny pacholíky do dvou let a tak snad mnohý i z těch, kteří věděli o narození Mesiáše, se domnívali, že narozený Mesiáš byl Herodesem zavražděn s ostatními pacholíky.

Po návratu Josefa a Marie z Egypta lid dávno již zapomněl na poselství betlémských pastýřů. Ježíš byl považován za vlastní dítě Josefovo (Lukáš 3,23). Víme, že po narození Ježíše si vzal Josef Marii za svoji zákonitou manželku a že s ní měl ještě více synů a dcer (Luk. 1,26-35). Pán Ježíš přicházel jako nejvyšší kníže, král nadhvězdných světů, z příbytků Boží slávy. Jeho narození nebylo obvyklým zrozením dítěte, nýbrž bylo výhradně pouhým vtělením se v život Marie. Aby nám Pán Ježíš mohl zjevit svého Otce a zároveň se mohl stát obětním Beránkem za náš hřích, musel sestoupit z nebeských výšin a přijmout na sebe člověčenství (Jan 16,28). Musel se vtělit v lidské tělo, stát se dítětem a prodělat celý ten vývoj, jakým postupuje život člověka. To právě mýlí mnohého člověka, zvláště ty, kteří dosud nepronikli do tajemství duchovního světa, který je všude kolem nás. Takovým je i těžko uvěřit v nadpřirozený původ Ježíšův. Dokud člověk nepronikne do duchovna, dokud nepozná, nepochopí, že vše viditelné je zhmotněním neviditelného, dotud je mu poselství evangelia nepřijatelným. Takové marně budeme přesvědčovat o pravdivosti Písma a jeho svědectví.

A nyní k věci!

Pán Ježíš vyrůstal v rodině nazaretského tesaře, aniž by jeho vlastní rodina věděla, kdo Ježíš je. Jedině o Marii čteme, že všechna proroctví o dítěti, které se jí v Betlémě narodilo, i všechny nadpřirozené zjevy, které narození i život jejího dítěte provázely, hluboce ukládala ve svém srdci. Tak uplynulo třicet let života Ježíšova, aniž by svět věděl, kdo Ježíš je. Předpisy židovského zákona nedovolovaly nikomu vystoupit na veřejnost jako prorok nebo učitel lidu, dokud nedosáhl třiceti let. Půl roku před Ježíšovým vystoupením vystoupil na veřejnost jako prorok Jan Křtitel, který byl o půl roku starší. Jan Křtitel strávil celých svých 30 let většinou na poušti. Zde, v chrámu přírody, se připravoval na své prorocké poslání. Jeho vystoupení bylo mocné. Oděn v prosté roucho zhotovené z velbloudí kůže se postavil u řeky Jordán, kudy se ubíralo do Jeruzaléma i z Jeruzaléma množství lidu ze všech koutů Palestiny. Zde shromáždil lid a zvěstoval jim příchod zaslíbeného Mesiáše. Brzy se seskupil kolem něho hlouček těch, kteří uvěřili jeho poselství a stali se jeho učedníky a tak poselství, že v patách za ním přichází zaslíbený Král, Mesiáš a Vykupitel, se brzy rozneslo po celé Palestině a to přivedlo k Jordánu nové a nové tisíce lidu, chtějící slyšet mocného proroka a vyslechnout jeho radostné poselství. Sám král Herodes i se svým dvorem přicházel k Jordánu si poslechnout tohoto proroka. Avšak Jan Křtitel se nespokojoval jen s kázáním. Jemu šlo o to, aby Pánu připravil lid hotový. Již 400 let nebylo slyšet na ulicích nebo v chrámě hlasu proroka a tak lid v poslední době zhrubl, mravně i duchovně upadal. Bylo třeba nápravy. Království Boží se blížilo, ale lidské srdce se podobalo úhoru, zarostlému býlím a plevelem.

Do takové půdy by bylo marné zasévat símě nového života. A tak Jan Křtitel vyzýval lid den co den ku pokání. Jeho slovo padalo jako kladivo na lidské svědomí obtížené hříchem. Nešetřil nikoho, ani krále. Kde viděl hřích, ukázal na něho a vyzýval všechny bez rozdílu ku pokání. Od těch, kteří chtěli uposlechnout jeho výzvy žádal, aby své rozhodnutí zpečetili pokřtěním se v řece Jordáně. Jsa pln Ducha svatého kázal tak mocně, že jeho kázání nemohl nikdo odolat. Vždyť zaslíbený Mesiáš jde hned za ním a proto třeba srdce vyčistit a připravit se pro přijetí zaslíbeného Mesiáše. A tak sta a sta lidí sestupovalo do řeky Jordánu a zde každý z nich byl Janem Křtitelem pohřížen pod vodu na svědectví, že umírá starému životu a povstává k životu novému.

V celé Palestině nastávalo mocné duchovní probuzení. K Jordánu se hrnuly denně nové zástupy lidu. Cítily svůj hřích. Toužily po pokoji a toužily po zaslíbeném Mesiáši. Jejich duše prahla po živém Bohu. Vždyť tak dlouho měly duchovní půst. Jejich duchovenstvo nemělo žádný pokrm pro jejich hladovějící duši. Těm šlo jen o tělesný zisk, o nadvládu nad lidem. O spásu duše jim nešlo, sami ničemu nevěřili.

Půl roku uplynulo jako voda, Jan Křtitel i zástupy lidu snad nedočkavě očekávali, brzo-li se objeví zaslíbený Mesiáš... Tento den nadešel.

Jednoho dne, jistě na pokyn Otce v nebesích, si Ježíš uvědomil, že je čas, aby vystoupil jako Mesiáš. Opouští Nazaret, svůj domov, a jeho kroky vedou k řece Jordánu. Ve křtu chce posvětit celý svůj další život službě pro Boží království. Nepotřeboval by tohoto zevního znamení, ale byl si vědom, že Jan Křtitel nečiní tak ze své vůle, ale z Otcovy. A proto je hotov i v této věci naplnit Otcovu vůli. Pro něho není křest znamením, že umírá starému životu, ale bude pro něho poslušenstvím víry a pak svědectvím, že od této chvíle jeho život náleží jedině Bohu.

A tak se blíží k Jordánu....Současně s jinými sestupuje od řeky, aby byl pohřížen do jejich vln. V tom se setkal jeho zrak se zrakem Jana Křtitele a Duch, který byl v Janu, mu dal ihned znát, koho má před sebou. A již vztahuje svoji ruku vůči němu a volá: „Já má od tebe křtěn býti a ty pak jdeš ke mně?“ Avšak Ježíš jej hned umlčuje: „Nechej nyní. neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ Jaká to poslušnost! Nemohu pochopit, jak mohou lidé odmítat křest, kde se jedná o vydání se Bohu, kde se jedná o svědectví, že umíráme starému životu a svůj život klademe do rukou Ježíšových. Křest je Boží nařízení, ne lidské, a tak kde odmítáme tento Boží rozkaz naplnit, projevujeme svoji neposlušnost vůči Bohu. Snad někdo řekne: Ale já jsem byl přece pokřtěn, když jsem se narodil. Kdo rozkázal křtít narozená nemluvňata? Najděte mi jediné místo v Písmu, kde by byl dán rozkaz křtít narozené děti. Najděte mi jediné místo v Bibli, kde by se vyprávělo, že bylo nějaké dítko pokřtěno. Křest Janův byl křtem pokání, křtěn byl jen ten, kdo se rozhodl činit pokání. Křest, jak ho Pán Ježíš nařídil, je křtem víry, jen ten mohl být pokřtěn, kdo v Pána Ježíše uvěřil. Dítě nemůže ani pokání činit ani uvěřit, protože takové narozené nemluvně ještě neví, co je život.

Zastánci křtu nemluvňat se odvolávají na tato místa Písma: Marek 10, 13-16 ; Sk. 16 14-15, 30-33; Zjev 22, 18-19.

Jsou mnozí, jako Armáda spásy, Jednota českobratrská, nebo metodisté, kteří říkají: Otázka křtu není důležitá. Podivná věc: Ježíš, Syn Boží, ji pokládá za důležitou a ubohý člověk ji chce prohlašovat za nedůležitou. Pán Ježíš nejméně potřeboval křest a přec, když Jan zbraňuje Pána Ježíše pokřtít, tento prohlašuje: „Nechej nyní, neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ A když posílá své učedníky do světa, dává jim rozkaz: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“. (Mat. 28,19). To čteme také v evangeliu Marka 16,15-16. Chceš-li být vpravdě následovníkem Pána Ježíše, pak je na tobě, abys byl poslušen všech rozkazů Ježíšových – i křtu! Ovšem musí to být křest víry – viz Sk. 8, 35-38.

Kdo z vás se má za věřícího a dosud nezpečetil svoji víru křtem podle rozkazu Ježíšova, pak je na vás, abyste to učinili co nejdříve. Na výslovnou žádost Ježíšovu Jan Křtitel ponořuje i Ježíše do vody Jordánu a v tomto okamžiku se dostává Janu Křtiteli zvláštního svědectví s nebe: „A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil i hned z vody; a aj, otevřína jsou mu nebesa a viděl Ducha Božího, sstupujícího jako holubici a přicházejícího na něj. A aj, hlas s nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3, 16-17). Zdá se, že Jan Křtitel byl tímto svědectvím od samého Boha a tím zjevením se zaslíbeného Mesiáše tak uchvácen, že než se ze svého úžasu vzpamatoval, Ježíš se ztratil v zástupu, aniž by Jan na něj mohl poukázat jako na předpověděného Mesiáše. Teprve na druhý den dostává tuto příležitost. Pán Ježíš přichází znovu k Jordánu a Jan Křtitel, vida jej, před celým zástupem vztahuje k Němu své ruce a volá: „Aj Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ ( Jan 1, 29-34). Ano, tím On byl. Nám je pojem „Boží Beránek“ trochu cizí, ale tehdejšímu lidu cizí nebyl.

Konče dnešní úvahu, chtěl bych jako Jan Křtitel vztáhnout svoji ruku vůči tomuto Beránku a všem vám, kteří cítíte svůj hřích a kteří toužíte po pokoji své duše přivolat: „Aj Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Pojď k Němu, milá duše, On sejme i tvůj hřích, neboť proto přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo. Aby hledal... Hledáme jen to, co je ztraceno. Každý člověk, na němž lpí hřích, je ztracen, I ty, nebyl-li dosud z tebe hřích sejmut, jsi ztracen. On přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.

Dej se mu najít! Neutíkej před ním! On je Beránek, který snímá hřích. Sejme ho i z tebe.

(kázání č. 128)