Skrytý poklad

Matouš 13,44

Podobno jest království nebeskému pokladu skrytému v poli.

Ne všichni dovedou poznat, pochopit, odhadnout cenu všeho bohatství, které unavená, hledající duše v Pánu Ježíši nalézá. Pro většinu lidstva to zůstává pokladem skrytým a ani se nepokouší tento skrytý poklad odhalit. Většina lidstva chválu u lidí, peněžní úspory, postavení ve veřejném životě, si cení daleko víc, než spasení a z něho ten prýštící zdroj věčného života. A proto, je-li jim ukázáno svědectvím slova Božího, že se nalézají na cestě zahynutí a jsou-li vyzváni, aby se včas obrátili k zástupci všech přestupníků Božího zákona, k Pánu Ježíši, který je může před Bohem, před Božím soudem ospravedlnit a před věčným zahynutím zachránit, tu obyčejně začnou počítat, jestli tím rozhodnutím se pro Ježíše hmotně něco neztratí. Vyptávají se na všechno možné a jestliže se přece jenom na konec rozhodnou učinit rozhodný krok k novému životu, pak si myslí, jakou to učinili Pánu Bohu milost, že se dali na cestu pokání a že vstoupili do církve. Jakmile však jim v církvi něco přelítne přes nos, hned účtují s Pánem Bohem i s církví, a jdou svou dřívější cestou zahynutí klidně dál. Tím ovšem dávají najevo, že jádro křesťanství naprosto nepochopili a že ten skrytý poklad v Ježíši Kristu neobjevili a že jejich náboženské poznání je právě tak mělké, jako celý jejich život. Neboť království Boží je skutečně podobno skrytému pokladu v poli, který člověk nalezna, odchází a prodává všechno, co má, aby to pole koupil. Všude, kde člověk objevil skrytý poklad, kde pochopil, co to znamená pro časnost i věčnost být Pánem Ježíšem ode všech hříchů očištěn a tak získat podíl na Jeho věčném království, všude tam je člověk hotov objevovat vše, co má – nejen majetek, ale i svůj vlastní život. Mistr Jan Hus by nedovedl umírat na hořící hranici, kdyby nepoznal vysokou cenu skrytého pokladu v Pánu Ježíši. Že první křesťané dovedli prodávat své statky a klást je k nohám apoštolským k rozdělení mezi všechny ostatní a že byli hotovi umírat v pohanských arénách jako hořící živé pochodně, to se dělo jen tím způsobem, že si spasení v Ježíši Kristu cenili nad všechny poklady země. S úžasem a posvátnou hrůzou čteme historii křesťanských mučedníků a nejednou si klademe otázku: Co by asi činil dnešní věřící lid, kdyby měl tímto způsobem osvědčit svou víru v Pána Ježíše?

Abychom i my pochopili cenu pokladu skrytého v Pánu Ježíši, musíme si ukázat na dvě věci: Čím jsme a co nás čeká před Bohem – bez Ježíše? A čím jsme a co nás čeká před Bohem, máme-li tento skrytý poklad v Ježíši Kristu?

Postavení člověka bez Ježíše

Nechme mluvit Písmo:

„Všecky cesty člověka čisté se jemu zdají, ale kterýž zpytuje duchy, Hospodin jest. Váha a závaží jsou úsudek Hospodinův, a všecka závaží v pytlíku jeho nařízení.“ (Přísloví 16, 2,11).

Všecky cesty člověka čisté se jemu zdají – avšak Pán Bůh na naše zdání nic nedá. Váha a závaží jsou úsudek Hospodinův. Jaký my máme úsudek o sobě, o svém poměru k Bohu, o svém duchovním a náboženském životě? Co my si o sobě myslíme – to před Bohem nemá cenu. Bůh je zpytatelem našeho srdce, zná i nejtajnější naše myšlení a Bůh se neřídí a nebude řídit naším úsudkem. Bůh váží každého člověka na své váze, kde závažím jsou Jeho přikázání.

Mnozí z vás znáte ten děj z paláce krále Babylonského, kdy uprostřed královské hostiny se objevila na stěně paláce tajemná ruka a psala záhadný nápis: „Mene, mene, tekel, ufarsin, totiž: Zčetl jsem, zčetl, zvážil a rozděluji.“ (Daniel 5, 25). A ještě tu noc vešel Bůh v soud s tímto králem Babylonským. Ach, mnozí a mnozí mají o sobě ten nejlepší úsudek a jsou toho mínění jako sbor v Laodicii, který si říkal: „Bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji, a nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý.“ Ale Pán Bůh mu musel říci: „A nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý.“ (Zj. 3, 17).

Před Bohem neplatí to, co si my sami o sobě myslíme, ale to, jak plníme v denním našem životě vůli našeho Boha. A po této stránce je Boží úsudek o nás zdrcující. Jak zní? Žalm 14, 2-3: „Hospodin s nebe popatřil na syny lidské, aby viděl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha. Všickni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou, není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ Tak hrozné že by to bylo s námi? To že by se vztahovalo na všecky? „Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží.“ (Řím. 3, 23).

Chtěl by někdo z vás vyvrátit toto tvrzení? Je někdo z vás bez hříchu? A co z této skutečnosti vyplývá? „Ale nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi, aby neslyšel.“ (Iz. 59, 2). Hřích působí rozdělení, rozdělení člověka s Bohem i rozdělení člověka s člověkem. Necítí-li dnešní člověk potřebu Boha, je to tím, že hřích otupil jeho svědomí i srdce a jeho rozum zaslepil do takové míry, že pro duchovní věci je tupý a slepý. Je možné v takovémto stavu nějaké přiblížení se k Bohu bez Ježíše? Stav člověka bez Ježíše je naprosto beznadějný, byť měl při tom i sebelepší náboženství. Jen si všimněme svědectví Písma, jak jej máme zaznamenáno v Ef. 2, 11-12: „Protož pamatujte, že vy někdy pohané podle těla, kteříž jste slouli neobřízka od těch, kteříž slouli obřízka na těle, kteráž se působí rukama. Vy jste byli onoho času bez Krista, odcizeni od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení, naděje nemající, a bez Boha na světě.“ Bez Krista, bez naděje, a bez Boha na světě. Mnozí se odvolávají: Ale vždyť já přece věřím v Boha, já nejsem bez Boha. Nejsi-li Kristův, nemůžeš-li říci o Kristu - Pán můj a Bůh můj, nenašel-li jsi v Kristu ten skrytý poklad, pak jsi bez Krista a tím i bez Boha a bez naděje. Přístup k Bohu je možný jedině v Ježíši Kristu. „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6). Jestliže jsi se s Ježíšem ve svém srdci ještě nesetkal, nedal-li jsi mu ve svém srdci první místo jako Králi králů a jako svému osobnímu Spasiteli, pak Kristův nejsi a pak jsi bez Krista, bez Boha a bez naděje. A pak ti platí slovo Hospodinovo: „Zda-li ostojí srdce tvé? Zdaž odolají ruce tvé dnům, v nichž já budu zacházeti s tebou? Já Hospodin mluvil jsem i učiním.“ (Ez. 22, 14). Stav člověka před Bohem bez Krista, bez toho skrytého pokladu v něm, je naprosto beznadějný. Člověk je skrz naskrz hříšný. Bůh pak je svatý a Boží svatost je s hříšností lidskou neslučitelná. A očistit člověka od hříchu tak, aby snesl Boží přítomnost, může jedině Kristus. Jiné cesty k Bohu není! A proto člověk bez Krista, bez tohoto pokladu, je před Bohem na věky ztracený,

A nyní si ukažme na stav člověka před Bohem - s Kristem.

Necháme zase mluvit Písmo:

Ef. 2, 13-22:

Jaká to proměna. Dříve bez Krista, bez Boha a bez naděje a nyní v Kristu. Přijetím a nalezením tohoto pokladu spoluobčané a domácí Boží. Kristus svou obětí na kříži překlenul propast mezi člověkem a Bohem, nebo jak je to v přečteném oddíle – odstranil hradbu dělící nás s Bohem na různo a zákon přikázání, který na nás žaloval, přibil na kříž a tak nám umožnil přístup k Bohu Otci. „Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese.“ (Iz. 53, 11). Proto ap. Pavel v ep. Řím. 8, 33-34 volá: „Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh jest, kterýž ospravedlňuje. Kdo jest, ježto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.“ A hned v prvním verši v téže kapitole praví: „A protož není žádného potupení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podle těla, ale podle Ducha.“ Chápete, co to znamená? A tak není již žádného odsouzení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši.

Všude tam, kde člověk získal tento poklad v Kristu Ježíši, získává s Ním dokonalé odpuštění a tím se stává znovu Božím dítětem účastným Božího království. A nejen že získává dokonalé odpuštění všech svých hříchů, ale také tím získává i potřebné svatosti, bez níž nikdo neuzří Pána. „Aj, já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17, 19). A na základě tohoto posvěcení se stáváme královským kněžstvem, jak to čteme ve Zj. 1, 5-6: „...kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou. A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, jemuž buď sláva a moc na věky věků.“ V Ježíši Kristu se i při našich mdlobách stáváme Kristovou vůní, jak to čteme v II. Kor. 2, 15: „Nebo jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž k spasení přicházejí, i v těch, kteříž hynou.“ Takové postavení před Bohem získáváme tím skrytým pokladem. A což vezmeme-li k tomu ještě množství nejvzácnějších Božích zaslíbení, která platí výhradně Božímu lidu? Ukáži na některá: „Vězte, žeť jest oddělil Hospodin sobě milého. Vyslyšíť mne Hospodin, když k němu volati budu. Já u pokoji lehnu i spáti budu, nebo ty, Hospodine, sám způsobíš mi bydlení bezpečné.“ (Žalm 4, 4,9). „Ale vojensky se klade anděl Hospodinův okolo těch, kteříž se ho bojí a zastává jich.“ (Žalm 34, 8). „Ale ty, služebníče můj, kteréhož jsem vyvolil... Nebojž se, nebo jsem já s tebou; nestrachujž se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti tvé.“ (Iz. 41, 8-10). „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 4-3). Jak se jen postavení hříšného člověka mění působením toho skrytého pokladu. Tam, kde ležela na člověku kletba hříchu, nyní spočívá na něm Boží požehnání. Kde byl člověk dříve pro hřích od Boha odvrácen, nyní je objímán Jeho otcovskou Náručí. Tam, kde dříve očekávalo člověka věčné zahynutí, tam ho nyní očekává věčná Boží sláva. Minulost hříšného člověka přichází u Boha v zapomenutí a tak i ti nejbídnější, u světa opovrženi, působením skrytého pokladu v Pánu Ježíši, se stávají spoluobčany svatých a domácími Božími.

Divíte se, že všichni, kteří poznali nesmírnou cenu tohoto pokladu, jsou hotovi všechno ztratit, všechno obětovat, všeho se vzdát, jen aby tento poklad získali? A čím blížeji stojí člověk hrobu, tím cennějším se stává tento poklad. Všichni se divíme, že ve chvíli smrti vše, co jsme získali na tomto světě z hmotných statků, ztrácí pro nás cenu, neboť nic z toho na věčnost nevezmeme. Ale pokoj v Kristu, naděje věčného života, jde s námi za hrob a do temného údolí smrti nám vrhá jasné světlo života. Proto všichni ti, kteří jednou poznali cenu tohoto pokladu, byli hotovi všecko ztratit, všechno obětovat, aby poklad získali.

„Opět podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má a koupí pole to.“ (Mat. 13, 44).

Milý příteli! Bůh svým slovem upozorňuje i tebe na všechno bohatství, skryté v Pánu Ježíši. Co s ním učiníš? Uvědom si, čím jsi bez Něho před Bohem a co s Ním před Bohem získáváš. Jednou se dostaví i ve tvém životě chvíle, kdy všechno, co jsi od světa získal, ztratí pro tebe cenu.

Sáhni po tom pokladu a nedbej, vyžaduje-li to z tvé strany nějakou oběť. Vzpomeň na slova Pána Ježíše: „A každý, kdož opustil by domy, neb bratry, neb sestry, neb otce, neb matku, neb manželku, neb dítky, neb pole pro jméno mé, stokrát více vezme, a život věčný dědičně obdrží.“ (Mat. 19, 29).

(kázání č. 82, rok 1934)