Hora proměnění

Marek 9, 1-8

„A po šesti dnech pojal Ježíš Petra, Jakuba a Jana...

Proč právě jen tyto tři? Byli snad dokonalejší než ostatní? Nebyl to právě Petr, který Pána Ježíše první zapřel? A nebylo by to posloužilo všem, kdyby se byli stali svědky slávy Ježíšovy? Mám za to, že i když nebyli tito tři, pokud se týká bezúhonnosti, dokonalejší, přece jen určitý rozdíl mezi nimi byl. I ve světě se setkáte s lidmi, kteří svou duchovní úrovní stojí nejednou výš, než i mnohý věřící člověk. A přec když bychom postavili věřícího s nevěřícím do světla Božího a mohli tak nahlédnout Božím okem do jejich srdcí a poznat tak jejich vnitřní pohnutky, viděli bychom, oč výše stojí věřící při všech svých slabostech, než ten nevěřící při své zdánlivé bezúhonnosti. Jen si vzpomeňte na biblický děj, v němž se popisuje volba krále Izraelského. Boží prorok Samuel byl Bohem poslán do rodiny Izai, aby jednoho z jeho synů, na kterého mu Bůh ukáže, pomazal za krále Izraele. A tak před zkušeným okem Božího muže předstupují všichni synové této rodiny, jeden za druhým. První přichází Eliáb. Krásný člověk, svým zjevem přímo uchvátil proroka Samuele a tak si Samuel v duchu myslí: „Jistě před Hospodinem je pomazaný tento...,“ ale již slyší: „Nehleď na tvárnost jeho a na zrůst postavy jeho, nebo jsem ho zavrhl. Nebo nepatřím, nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, co jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“ Jak i nás mnohý člověk, i věřící, klame svým ušlechtilým zevnějškem, svým uhlazeným jednáním, svou zdánlivou dokonalostí, zatímco v jeho srdci je pravý opak. Nedá se upřít, že Šimon farizeus, který si pozval Pána Ježíše do domu, pokud se týká mravní bezúhonnosti, stál jistě výš než nevěstka, která se vetřela do jeho domu při návštěvě Ježíšově a tam se vrhla k Ježíšovým nohám, a přec všechna pozornost Ježíšova platila této mravně upadlé ženě. Jí se dostalo vzácných potěšujících slov: „Víra tvá tebe k spasení přivedla. Jdiž u pokoji.“

Vraťme se však k našemu textu. Nedá se říci, že by byli Petr, Jan a Jakub bezúhonnější, než ti ostatní, ale určitý rozdíl zde byl. Ne každý má stejný smysl pro duchovní věci. Je veliký rozdíl i mezi věřícím a nevěřícím. Jedni, když uvěří, jsou prodchnuti skrz naskrz takovou vděčností k Pánu a takovou žízní a touhou po hlubší známosti Slova Božího, že by si pokládali za veliký hřích opustit jediné shromáždění. Přijít pozdě do shromáždění považují za projev neúcty vůči Bohu. Jsou vždy v pravý čas na svém místě a dovedou si vše zařídit tak, aby jim neušla ani jediná příležitost k obecenství s Bohem. Sami se chápou práce ve sboru, aniž by je musel kdo nutit, umí si ji najít a mají z toho velikou radost, mohou-li pro Pána něco vykonat. U jiných hned po přijetí do církve se setkáváte s jakousi vlažností. Nejít do shromáždění, přijde-li na návštěvu nějaký host, nepodkládají za hřích. Aby se zúčastnili ve sboru nějaké práce, musíte je o to znovu a znovu prosit a do čeho je sami nepostavíte, tam nejsou. Nikdy nejsou hotovi k modlitbě – zdá se, že se ani modlit neumějí. Tu sžírající touhu po hlubší známosti Boha a Jeho cest u nich marně hledáte. Nemají smysl pro to, že věřící lid je královským kněžstvem, a proto že mají být hotovi k Boží službě. Není tu sžírající touha po novém poznání, po novém zmocnění, ale platí jim výtka, kterou Pán dává věřícím v Sardinii: „...máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý. Pomniž tedy, co jsi přijal a slyšel, a ostříhej!“ (Zj. 3, 1-3). Rozdíl mezi věřícím a věřícím je často. I mezi učedníky Pána Ježíše rozdíl byl. Kdykoliv se jednalo o vážnou věc, bral s sebou Pán Ježíš jen tyto tři učedníky: Petra, Jakuba a Jana. Jen si lépe všímejte například Petra: „Kdyby tě všichni opustili, já tě nikdy neopustím.“ Nedovedl dodržet slovo, byl první, který zapřel Pána, ale touha vykonat to, ho přímo sžírala. Proto mu Pán tak brzy odpustil. Tak tomu bylo i s Jakubem a Janem. To byli lidé, kteří byli Ježíšem uchváceni. Byli by raději vše jiné ztratili, než jedinou chvilečku obecenství s Pánem. A to bylo příčina, proč Pán Ježíš bere s sebou na horu proměnění právě tyto tři. Možná, že ti ostatní ani po tom nějak zvlášť netoužili. Vždyť to znamenalo novou únavu – šplhat se někam na vysokou horu. Petr, Jakub a Jan však dobře věděli, kde jejich Mistr čerpá vždy novou sílu. Byly to ty tiché chvíle modliteb strávené většinou na některé hoře v samotě. I oni toužili po takovém zmocnění a proto nedbají nové únavy, ale radostně vystupují s Ježíšem na horu. Jak bohatě byli odměněni za tělesnou námahu! Po boku Ježíšově se noří v pokoře v Jeho modlitbu, když tu najednou je obklíčí světlo jako blesk a v tomto světle vidí Pána v běloskvoucím rouchu a po Jeho boku Mojžíše a Eliáše. Jen evangelista Lukáš poznamenává, že se to stalo ve chvíli modliteb, kdy jejich Pán vzal na sebe roucho nebeské slávy. (Luk. 9, 29). Ve chvíli modliteb se otevírá před zraky Petra, Jakuba a Jana duchovní svět a oni vidí, jak Mojžíš a Eliáš, Boží proroci, bývalí vůdcové národa, o jejichž činnosti tolik slyšeli a kteří již před sty lety vešli na věčnost, rozmlouvají s Ježíšem o Jeho blížící se smrti. Jména těchto dvou proroků byla vyslovována v národě izraelském s velkou úctou. Od jejich smrti uplynula již dlouhá doba a nyní je vidí učedníci v duchovním světě rozmlouvat s jejich Mistrem. Jak mocný důkaz, že tělesnou smrtí život nekončí a že Bůh ty, kteří jsou Jeho, po skončení pozemské pouti si uvádí v příbytky Boží slávy. V němém úžasu hledí učedníci jednak na běloskvoucí roucho a proměněnou tvář Mistra, jednak na skvoucí se postavy Mojžíše a Eliáše. Obklopující sláva Ježíšova, Mojžíšova a Eliášova je přímo oslňuje, nejsou schopni se dívat na takovou slávu. Však také již je zastiňuje oblak a slyší Boží hlas: „Tentoť jest ten Syn můj milý, jeho poslouchejte.“ Chvějí se posvátnou hrůzou, ale již také obraz mizí, duchovní svět se před nimi uzavírá a nevidí již nikoho jiného, než Ježíše samého. Nic se nedivme Petrovi, že ve svatém zanícení k Pánovi praví: „Mistře, dobréť jest nám tuto býti. Protož udělejme tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden, a Eliášovi jeden.“ A evangelista poznamenává, že Petr si ani nebyl vědom toho, co mluví a čeho žádá. Jeho srdce bylo uchváceno touhou nevracet se již mezi lid, do údolí slz, bídy a hříšnosti, ale zůstat již navždy v oblastech duchovního světa. Ale nebylo to možné. Pán Ježíš, měla-li být poskytnuta hynoucímu světu záchrana, musel zemřít na kříži a tak vykonat dílo spásy a učedníci radostnou zvěst evangelia měli roznést do všech koutů světa. Zatím jim mělo stačit, co viděli a okusili. Mělo to být posilou pro jejich boj, který je očekával. Zde se jim dostalo důkazu, jaká sláva je očekává, až jejich pozemský boj bude dobojován.

Bratři a sestry, toužíte po novém zmocnění?

Toužíte se dostat s Ježíšem na horu proměnění? Pak musíte nedbat na novou únavu, nový boj. Mezi nás a Ježíše se staví hory překážek, ale musíme se dostat nad tyto hory, až k nebeským výšinám. Ven z nížin tělesných tužeb, tělesného pečování. Nížiny musíme zdolat, musíme se dostat výš i kdyby nás to mělo stát nový boj, novou únavu. Čím výš se vznese náš duch, tím dříve unikne hříchu a porušení. Tělu se nechce, to by raději zůstalo v klidu – nač se stále namáhat? Překonejme tělesnost, pryč s tělesným pohodlím, posilněme se v Pánu a v moci Jeho síly. Božího zjevení a Boží přítomnosti se dostává jen těm, kteří jsou vedeni neukojitelnou touhou vždy výš a výš.

Chceš vidět, jaká sláva tě očekává? Musíš na horu proměnění s Pánem!

A nyní se ještě maličko zastavíme u druhých učedníků, kteří zůstali v údolí, aby zde vyčkali, až se jejich Mistr s hory vrátí. Mezitím, co Petr, Jakub a Jan byli svědky slávy Ježíšovy a slávy Mojžíše a Eliáše, ostatní učedníci prožívali v údolí chvíli velkého ponížení. Přivedli jim člověka, který byl posedlý ďábelstvím. Když jej čas od času ovládl, vrhl ho jednou do ohně, jindy do vody a tak hrozilo zahynutí. Byl to hrozný stav. Otec tohoto postiženého přivedl svého syna k učedníkům s prosbou, aby jej nečistého ducha zbavili. Pokusili se o to, ale marně. Zástup, který přihlížel, se musel přesvědčit, že učedníci žádnou Boží moc nemají. Nebylo to pro ně pokořující? Pán Ježíš sestoupil s hory a nalézá učedníky, jak se hádají se zákoníky. Asi jim přehazovali jejich neschopnost. Sotva se Pán Ježíš objevuje, vše okamžitě umlká. Nyní se otec posedlého obrací s prosbou o uzdravení k Pánu Ježíši samému. Sděluje mu, že o to žádal už učedníky, ale že nic nevykonali. Jak je to muselo zahanbovat. Podobně se děje všem věřícím, kteří se spokojují jen s duchovním živořením. Třebaže mají známost Ježíše Krista, třebaže jsou v církvi, i ten nevěřící svět je toho každou chvíli svědkem, jak málo je v nich toho Božího. Ano, to Boží, to vyžaduje námahu, úsilí, touhu dostat se výš a výš. A tak zatímco se jedni věřící ocitají každou chvíli s Pánem na hoře proměnění, jiní věřící pro své duchovní živoření jsou terčem hanlivých útoků ze strany nevěřících, kteří jim musejí ukazovat na jejich duchovní malomocenství. Po příchodu Pána Ježíše s hory proměnění se všechna pozornost obrací na Něj. Ptá se otce postiženého: „Můžeš-li tomu věřiti? Všecko jest možné věřícímu.“ A otec pokorně odpovídá: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“ Po tomto vyznání se Ježíš obrací přímo k nemocnému s mocným rozkazem: „Duchu němý a hluchý, já tobě přikazuji, vyjdi z něho, a nevcházej více do něho.“ Stalo se tak, jak Ježíš rozkázal – a postižený byl zdráv. Zástup byl znovu svědkem veliké Boží moci, která byla v Ježíšovi. Když se zástup rozešel a učedníci s Pánem osaměli, přistupují k Němu s otázkou, proč ho nemohli oni uzdravit. Vina byla na obou stranách. Nebyla živá víra ani na straně učedníků ani na straně toho, co uzdravení žádal. Odpověď Pána Ježíše je zvláštní: „Toto pokolení nijakž nemůž vyjíti, jedině skrze modlitbu a půst.“ Víra se získává jen na kolenou a v zapírání sama sebe. Bez opravdového, skutečného úsilí není žádného zmocnění Duchem Božím. Jaké to vážné ponaučení pro nás! Kéž bychom si uvědomili, kde a v čem je zdroj naší duchovní síly a kéž bychom z tohoto duchovního zdroje denně čerpali. Nikdo z nás se nespokojujme jen s nějakým duchovním živořením. Dnešní nevěřící svět nepřesvědčíme slovy, jedině novým a mocným životem z Boha. Ale takový život je nutno získávat na kolenou.

Kéž by nás Pán vyvedl na horu proměnění, aby naše srdce bylo tak uchváceno Božími věcmi, že bychom kolem sebe neviděli nic, než Ježíše samotného.

(kázání č. 105, rok 1931)