Uzdravení Námana

II. Král. 5 kapitola

Děj přináší celou řadu vzácných myšlenek, na které bych rád poukázal.

První osobnost, které si musíme dobře všimnout, je děvečka v domě Námana, osvoboditele národa Syrského. Jak se sem dostala? Do země izraelské vnikla tlupa syrských loupežníků. Mezi jiným lupem odnášeli s sebou mladou dívku, kterou prodali za otrokyni hejtmanu Námanovi. Nebylo to žádná maličkost, být vytržen z hřejivého domova, být oloupen o svou svobodu a odveden daleko, daleko od svého domova. Jen se vžijme do duchovního stavu této dívky, co vše se asi odehrávalo v její duši, když si plně uvědomila nynější své postavení. Kolik to bylo proplakaných nocí, než se její rozbouřené nitro uklidnilo a smířilo s tak těžkým údělem. Jak jen to mohl Bůh dopustit? Ano, někdy se dostavují v našem životě takové rány, že se nám zdá, že se z nich nikdy nevzpamatujeme. Ale stojí psáno, že věřícímu všechny věci napomáhají k dobrému. Jistě? Ano! Neboť dopustí-li Bůh na věřícího člověka nějaký bolestný zásah, pak je v tom určitý Boží plán, skrze který se chce Bůh při člověku nějak oslavit. A což tato děvečka, nyní otrokyně v rodině Námana – byla věřící? Jak to můžeme vědět? Jen sledujte pozorně celý děj: Lotry uloupená dívky se dovídá od své paní, že její pán Náman je malomocný. Věděla dobře, co je to malomocenství, že žádné lidské umění není v stavu vyléčit tuto příšernou chorobu, která vyvolává pozvolna rozklad, tak že jedna část těla po druhé se hnilobně rozkládá, odpadává od těla, až konečně nastává úplný rozklad a smrt. Tato příšerná nemoc mohla být vyléčena jedině zásahem nadpřirozené moci, přímým Božím zásahem. Dívka byla očitým svědkem takových Božích zásahů a to skrze proroka Elizea, který se nalézal v jejím rodném kraji, v zemi izraelské. Znala dobře tohoto muže Božího a když se dozvěděla, že její pán je malomocný, hned vydává svědectví o Boží moci, která působí skrze tohoto proroka. Praví své paní: „Ó by pán můj dostal se k proroku, kterýž je v Samaří, tedy on by ho uzdravil od malomocenství jeho.“ Byla by mohla takto svědčit, kdyby neměla osobní poznání živého Boha a Jeho moci, která se tak mocně projevovala skrze Elizea? A druhá věc: Nezapomeňme, že byla otrokyní. Kdyby za jejím svědectvím nestál život v Bohu a na Bohu založený, bylo by její svědectví přicházelo v úvahu? Bůh ne nadarmo přivedl právě tuto dívku do domu hejtmana Námana, aby skrze ní se dostalo svědectví o živém Bohu celému syrskému pohanskému národu. A zde právě vidíme nevyzpytatelné Boží cesty. Vedou někdy člověka velikým utrpením, ale vedou k slávě. Svědectví nepatrné dívky, otrokyně, se dostává až k uším samého syrského krále, Bůh si ji používá k tak slavnému úkolu, aby skrze její svědectví se dostala známost o živém Bohu celému syrskému národu. Ale dívka musí nejdříve projít velikým utrpením, musí být odloučena od svých milých, musí být zbavena hřejivého domova, oloupena o svou svobodu a musí i v utrpení osvědčit svou lásku a důvěru k živému Bohu. Teprve pak proměňuje Bůh její soužení v radost a oslavuje se skrze její svědectví a její život. Takové jsou Boží cesty. Blaze každému, kdo jim porozumí.

A nyní k ději! Král syrský, když uslyšel od Námana svědectví jeho otrokyně o moci Boží působící skrze proroka Elizea, okamžitě vypravuje Námana s celým průvodem královských úředníků do země izraelské. Dává mu s sebou deset centnéřů stříbra a šest tisíců zlatých a desatero proměnných rouch, aby to odevzdal jako dar za své uzdravení. Dává mu doporučující list ke králi, protože se domnívá, je-li v zemi tak mocný Boží prorok, že musí král především o tom vědět a že snad jeho přímluvou tím dříve se mu dostane přijetí od muže Božího.

A zde jsme u druhé věci, které si musíme všimnout. Náman přichází ke králi, odevzdává mu doporučující list svého krále, ale král izraelský o žádném proroku neví a domnívá se, že na něho se vztahuje žádost o uzdravení a jelikož ví, že to v jeho moci není, roztrhuje své roucho a praví: „Zdali jsem já Bohem, abych mohl umrtviti a obživiti, že tento poslal ke mně, abych uzdravil muže od malomocenství jeho? Nýbrž posuďte, prosím, a pohleďte, že příčiny hledá proti mně.“ Král v Izraeli – a neví, že má ve své zemi proroka Božího, jemuž Bůh propůjčil moc uzdravit i malomocného. Chudá, nepatrná dívka z jeho země o tomto muži ví, zná ho, ví o jeho činnosti, vždyť jeho poselství, které přinášel lidem toužícím po Božím království, obživovalo její duši a přinášelo jí Boží světlo a sílu k životnímu boji. Ovšem král měl jiné zdroje, z nichž pro sebe čerpal radost. Boha nepotřeboval a proto také o Božím proroku nic nevěděl.

Tak je tomu dodnes. Mocní tohoto světa Boha nepotřebují, mají svou moudrost, své zdroje a prameny k zradostnění života. Duchovní zdroje Božího života jsou jim neznámé a také ani po nich netouží, ba i s nimi pohrdají. Člověk až žasne nad duchovní ubohosti a otupělostí těchto lidí, jimž bohatství, moc i sláva světa je jediným bohem. Nu, jsou-li mocnými v pozemském životě, jsou největšími ubožáky ve chvíli smrti. Není jim co závidět.

Než se král izraelský vzpamatoval z leknutí, že král syrský hledá příčinu k válce, přichází posel od Elizea se vzkazem ke králi: „Proč jsi roztrhl roucho své? Nechť nyní přijde ke mně a zví, že jest prorok v Izraeli.“ Podivná věc. Kdo to oznámil proroku, že ho Náman hledá a proč k němu přichází? Jak se musel zastydět král před těmito cizinci za svou nevědomost ve věcech Božích?!

A nyní další věc, které si musíme všimnout. A to je jednoduchost, jakou Bůh používá všude tam, kde se chce oslavit. Náman se svým průvodem následuje posla Elizeova až k jeho prorocké chýši. Není to žádný palác, je to chudá, prostá chýše. Největší Boží svědkové procházeli naprostou chudobou. Největší z Božích proroků, Jan Křtitel, neměl ani obvyklé roucho, byl pouze přepásán velbloudí kůží. Náman očekává, že mu Elizeus vyjde vstříc, bude na jeho hlavu vzkládat ruce a vzývaje svého živého Boha, takto odejme jeho malomocenství. Nic takového, Elizeus ze své chýše nevychází, ale vzkazuje Námanovi, aby se sedmkrát pohroužil do vody Jordánu a že bude zdráv. Taková neuctivost ze strany proroka Námana pohněvala. Byl v zemi syrské po syrském králi největším mužem a Elizeus ho nepovažuje ani tolik hodna, aby k němu vyšel. To přece Námana muselo urazit a pohněvat. Odcházel od chýše proroka s úmyslem neuposlechnout jeho výzvy a navrátit se domů. Nu, služebníci jeho byli pokornější. Domlouvají svému pánu, aby slov proroka přece jen uposlechl. Na jejich domluvu sestupuje Náman do řeky Jordánu a ponořuje se sedmkrát do jeho vod – a hle – jeho malomocné tělo po sedmém ponoření je uzdraveno, je jako tělo dítěte. Teprve nyní se koří Náman před velikou mocí Boží. Okamžitě se vrací k proroku a vyznává: „Aj, již jsem poznal, že není Boha na vší zemi, jedině v Izraeli.“ A hned mu nabízí všechny dary, stříbro, zlato a roucha proměnná, jako odměnu za uzdravení. Ale ten odmítá. Je si vědom toho, že ne on, ale Boží moc Námana uzdravila. Nic nepřijímá.

A tu přicházíme k věci, která mě zvlášť dojímá: Náman je nyní přesvědčen, že jediný živý Bůh je ten, kterého vyznává Izrael. A jeho rozhodnutí je, od této chvíle vyznávat a sloužit jedině tomuto Bohu. Bydlí však v pohanské zemi. Vyprošuje si tedy od proroka, aby si směl vzít prsť, hlínu z jejich země, protože i ta je mu svatou, aby si mohl po návratu do své domoviny na této prsti postavit oltář a na něm obětovat živému Bohu. Stavět oltář na zemi poskvrněné modlářstvím se mu zdá nehodným této služby. A ještě za jednu věc prosí proroka: Je služebníkem svého stařičkého krále, kterého až dosud doprovázel do pohanského chrámu k modloslužbě, neznaje jiné pravdy. Ale nyní si plně uvědomuje, že když má známost živého Boha, bylo by hříchem, aby se zúčastňoval náboženských obřadů, které nejsou podle živého Boha. Avšak jeho král nemá toto poznání a i nadále vyžaduje, aby jda do pohanského chrámu, mohl se opírat o Námanovo rámě. A tak Náman prosí Božího proroka, aby mu to nepokládal za hřích, když bude muset doprovázet svého stařičkého krále do chrámu a podpíraje ho svým ramenem, sklánět se současně s ním v chrámu. Prorok mu na to praví: „Jdi v pokoji.“

A nyní na závěr: Co se asi odehrávalo v domě Námanovo po jeho návratu? Jaký poměr zaujal nyní jeho dům ke své otrokyni? A myslíte, se poznání živého Boha si nechal Náman jen pro sebe? Že by nebyl svědčil o svém uzdravení i samému králi? Ó, jak bohatě byla asi odměněna tato nepatrná děvečka za svou věrnost vůči Bohu i v době pro ni velkého utrpení. Byla svědkem svého Boha i za těch nejtěžších okolností. A takovou věrnost Bůh odměňuje.

Bratři a sestry! Žijeme v době samých proměn. Nikdo z nás neví, odkud a jakou cestou může přijít bolestný zásah i do našeho života. Jedno si uvědomme! Dopustí-li Bůh na věřícího nějakou bolestnou zkoušku, pak to činí jen tenkrát, když tím sleduje nějaký vyšší plán, který s ním má a skrze který se chce při něm nějakým způsobem oslavit. Osvědčíme se i my v takové zkoušce? Přijmeme to jako úděl daný z Boží ruky? Vystihneme v tom Boží plán a budeme hotovi jej uskutečnit? Jestliže ano, pak ať se s námi stane cokoliv, nakonec Bůh všechno obrátí v náš duchovní prospěch. Bůh svým věrným zahynout nedá.

A na konec otázka: Jsme již všichni cele Jeho?

(kázání č. 223, rok 1944)