Kde jsou mrtví­­?

Pročetl jsem tento týden velmi pozorně spis od biblických badatelů nebo-li Svědků Jehovových pod názvem „Kde jsou mrtví?“. V tomto spise je rozebíráno vícero otázek a sice: „Stav mrtvých“, „Vzkříšení“, „Vykoupení“. Všechny tyto výklady jsou v takovém rozporu s Biblí, že jsem se rozhodl na ně veřejně poukázat.

Stav mrtvých

V této úvaze dokazují Svědkové Jehovovi, že každý člověk umírá stejným způsobem jako zvíře. Upírají člověku nesmrtelného ducha, Bůh nevdechl v tělo člověka učiněného z hlíny duši, nýbrž pouze život a tento život končí právě tak, jako u každého zvířete smrtí. Cituji ze spisku, str. 37, 1: Všechna zvířata jsou duše. Když umře zvíře, jest to mrtvá duše, mrtvá bytost nebo mrtvé zvíře. Člověk umře tak, jako každé zvíře a přijde na to samé místo, totiž do hrobu, do země.

Na str. 17: Žádný člověk nemá duši. Slovo duše znamená bytost, tvora neb člověka. Bůh nestvořil člověka a pak vdechl do něj duši, jak nám říkají kazatelé, nýbrž stvořil člověka následovně. Nejdříve udělal z hlíny tělo člověka. Pak vdech mu do chřípí dech, který vdechují všichni tvorové. Tento dech oživil tělo a člověk vstal a žil. Všechna zvířata budou označena jako duše. Kráva jest duše, vůl jest duše.

Aby potvrdili tento svůj blud, ukazují citáty z Bible, které mají ovšem docela jiný smysl, než oni mu dávají.

Rozebereme si nejdříve tuto první část na základě Bible:

Tedy oni praví: Všechna zvířata jsou duše. Člověk umře tak jako každé zvíře.

Že by tedy nebyl rozdíl?

„I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“ (I. Mojž. 1, 27)

„Přednímu zpěváku na gittejský nástroj, žalm Davidův. (8:2) Hospodine Pane náš, jak důstojné jest jméno tvé na vší zemi! Nebo jsi vyvýšil slávu svou nad nebesa. Z úst nemluvňátek a těch, jenž prsí požívají, mocně dokazuješ síly z příčiny svých nepřátel, abys přítrž učinil protivníku a vymstívajícímu se. Když spatřuji nebesa tvá, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kteréž jsi tak upevnil, říkám: Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej. Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho: Ovce i voly všecky, také i zvěř polní, Ptactvo nebeské, i ryby mořské, a cožkoli chodí stezkami mořskými. Hospodine Pane náš, jak důstojné jest jméno tvé na vší zemi!“ (Žalm 8, 1-10)

Je-li člověk právě jen živou duší, živým tvorem jako každé jiné zvíře, proč je to, že člověk ve svatém roztoužení žízní po Bohu, kdežto u zvířete tuto touhu nenacházíme? Odkud vyvěrá svatá touha, zda-li ne právě z nesmrtelného ducha, kterým člověk převyšuje všechno ostatní tvorstvo? „Také na cestě soudů tvých, Hospodine, očekáváme na tě; ke jménu tvému a k rozpomínání se na tě patří žádost duše. Duše má touží po tobě v noci, nýbrž i duchem svým ve mně ráno tě hledám..“ (Iz. 26, 9). Proč zvíře nemá touhu po Bohu? Protože mu schází nesmrtelná částka člověka – duch. Že tedy nemá člověk duši, ducha?

Str. 17, 2: Žádný člověk nemá duši.

Slyšme Písmo:

„Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ (Mat. 16, 26). Mluví zde Ježíš o tělesném životě? Přece zemřít musíme všichni. Tělesný život ztratíme všichni. O jaké ztrátě zde tedy mluví? O ztrátě duše, o škodě, kterou můžeme svým odvrácením se od Boha způsobit té nesmrtelné podstatě, duši. „A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.“ (Kaz. 12, 7). Navrátí-li se porušený, vezme škodu, kterou ničím nenahradí. „A nebojte se těch, kteříž mordují tělo, ale duše nemohou zamordovati; než raději se bojte toho, kterýž může i duši i tělo zatratiti v pekelném ohni.“ (Mat. 10, 28).

A další místa v Písmu:

„Prosímeť pak vás, bratří, napomínejte z řádu vystupujících, potěšujte choulostivých, snášejte mdlé, trpělivě se mějte ke všechněm. Vizte, aby někdo zlého za zlé neodplacoval, ale vždycky účinnosti dokazujte, i k sobě vespolek i ke všechněm. Vždycky se radujte, Bez přestání se modlte, Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši při vás. Ducha neuhašujte, Proroctvím nepohrdejte, Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte. Od všeliké zlé tvárnosti se varujte. Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.“ (I. Tes. 5, 14-23). A že duch při smrti těla se od těla odlučuje, vidíme rovněž z Písma: „Neboť mi učinil veliké věci ten, kterýž mocný jest, a svaté jméno jeho, A jehož milosrdenství od pokolení až do pokolení bojícím se jeho. Dokázal moci ramenem svým, rozptýlil pyšné myšlením srdce jejich. Sházel mocné s stolic, a povýšil ponížených. Lačné nakrmil dobrými věcmi, a bohaté pustil prázdné. Přijal Izraele, služebníka svého, byv pamětliv na milosrdenství, Jakož mluvil otcům našim, Abrahamovi a semeni jeho na věky.“ (Lukáš 8, 49-55). Proto Štěpán ve své smrti volá: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého.“ Nevolal by tak, kdyby věděl, že nemá ducha a že musí čekat až do vzkříšení. Tedy tvrzení Svědků, že člověk nemá duši a že umírá jako každé jiné zvíře, je Biblí naprosto vyvráceno. Právě svojí duší převyšuje člověk všecko ostatní tvorstvo a ve své duši nosí neukojitelnou touhu po Bohu.

Vzkříšení

Učením, že člověk nemá duši, vyvrací Svědkové učení o věčném zahynutí. Popírají peklo. Kde Bible mluví o pekle, podle jejich učení se to vztahuje na hrob. Peklo to je prý hrob. Jiné peklo prý není. Jediný trest za hřích je smrt. Jiný trest není. A poněvadž k hříchu byl člověk sveden ďáblem, tedy zodpovědný za svedení člověka a za hřích je satan, ne člověk. Proto také prý Bůh připravil člověku vykoupení, vysvobození, které je v tom, že všichni lidé budou vzkříšení a bude jim dána znovu příležitost poznat pravdu a získat věčný život.

Na straně 30 se píše: Učení o pekle nebylo slyšeno od doby vynesení rozsudku smrti nad Adamem. Toto samé je vynálezem ďábla.

Nuže, vezměme si Bibli.

„Byl pak člověk jeden bohatý, a obláčel se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně. A byl jeden žebrák, jménem Lazar, kterýž ležel u vrat jeho vředovitý, Žádaje nasycen býti těmi drobty, kteříž padali z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho. I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben jest. Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka, a Lazara v lůnu jeho. I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; nebo se mučím v tomto plameni. I řekl Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar též zlé. Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti.“ (Lukáš 16, 19-26).

„Potom v pekle pozdvihl oči svých…“ V jakém pekle? V hrobě? Či mohl v hrobě pozdvihnout svých očí a vidět Lazara v lůně Abrahamově? Dále – umřel Lazar a umřel i bohatec. Podle učení Badatelů oba byli v hrobě, peklem jim byl hrob. Jak to, že jeden se radoval a druhý mučil? Jak to, že mezi nimi byla propast? Dále: „A jižť jest i sekera k kořenu stromů přiložena. Každý tedy strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá. Jáť křtím vás vodou ku pokání, ten pak, kterýž po mně přichází, jestiť mocnější nežli já, jehožto nejsem hoden obuvi nositi. Onť vás křtíti bude Duchem svatým a ohněm. Jehožto věječka v ruce jeho, a vyčistíť humno své, a shromáždí pšenici svou do obilnice, ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným.“(Mat. 3, 10-12). „Když pak přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své, A shromážděni budou před něj všickni národové. I rozdělí je na různo, jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce zajisté na pravici své, kozly pak na levici. Tedy dí Král těm, kteříž na pravici jeho budou: Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne; Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně. Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti? Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme, neb nahého, a přioděli jsme? Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě? A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. Potom i těm na levici dí: Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu i andělům jeho. Neboť jsem lačněl, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti; Hostem jsem byl, a nepřijali jste mne; nah, a neodívali jste mne; nemocen a v žaláři, a nenavštívili jste mne. Tedy odpovědí jemu i oni, řkouce: Pane, kdy jsme tebe vídali lačného, neb žíznivého, neb hostě, neb nahého, neb nemocného, aneb v žaláři, a neposloužili jsme tobě? Tedy odpoví jim, řka: Amen pravím vám: Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, ani mně jste nečinili. I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného. (Mat. 25, 31-46). „A horšila-li by tě ruka tvá, utni ji. Lépeť jest tobě bezrukému vjíti do života, nežli obě ruce majícímu jíti do pekla v ten oheň neuhasitelný, Kdež červ jejich neumírá, a oheň nehasne. A pakli noha tvá horšila by tě, utni ji. Lépeť jest tobě kulhavému vjíti do života, nežli obě noze majícímu uvrženu býti do pekla, v ten oheň neuhasitelný. Kdež červ jejich neumírá, a oheň nehasne. Pakli by tě oko tvé horšilo, vylup je. Lépeť jest tobě jednookému vjíti do království Božího, nežli obě oči majícímu uvrženu býti do ohně pekelného, Kdež červ jejich neumírá, a oheň nehasne.“ (Marek 9, 43-48). Kdyby tím peklem byla míněna smrt, pak by to nebyl žádný trest za hřích a my bychom mohli směle říci: Jezme, pijme, protože zítra zemřeme. A já si dovolím říci, že právě toto učení je satanovo. Smrt vše ukončí. Proto lidé kradou, loupí, vraždí, pijí hřích za hříchem a když už je toho plný vrchol, tak co? Revolver a je všemu konec?

Na str. 40, 4: v rozmluvě s otcem, jemuž zemřel syn, následující: Váš syn, pane Joy, nesnažil se nikdy státi se křesťanem. Byl jako všichni z nás následkem Adamova hříchu, narozen bez práva na žití. Proto byl zlý v božském oku. To však nenaznačuje, že jej Bůh proto poslal do pekla.

Na str. 20, 5 praví: Peklo znamená hrob. A tam také se nalézá váš syn. Jest v bezvědomí. Netrpí. Bude vzkříšen od Boha v určený čas a navrácen a bude míti pak příležitost s vámi věčně bydliti na zemi, šťastně a spokojeně a vy s ním. No tak! Nač bojovat s pokušením? Proč si nedovolit nějaký ten hřích? Smrt všecko vyrovná. Přijde vzkříšení, vstaneme z hrobu a budeme šťastně žít dál.

Co myslíte, bylo by to spravedlivé? Aby takový necitelný kapitalista, který žil z krve a mozolů chudého dělníka, měl při vzkříšení ta samá práva jako ti. kteří proto, aby získali život věčný, trpěli, strádali? Nemluví Písmo o těch, kteří na této zemi svědectví evangeliu Ježíšovu neuvěřili, jako o ztracených? „Otec miluje Syna, a všecko dal v ruku jeho.
Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3, 35-36). „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.17. Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“ (Jan 3, 16-18). A nemluví Písmo o dvojím vzkříšení? „A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.“ (Jan 5, 29). Je zajímavé, jak tomuto místu rozumí bibličtí badatelé: Přijít na soud znamená přijít na zkoušku, znamená to prý tedy příležitost k získání věčného života.

Souhrn všeho: Vykoupení, nebo-li vysvobození, které Pán Ježíš nám vydobyl, je v tom, že Ježíš zvítězil nad smrtí a že všichni bez rozdílu budou vzkříšeni z mrtvých a že jim bude dána znovu příležitost poznat pravdu a podrobit se vládě Beránkově. Že ji na tomto světě zavrhli, to nic nevadí, za to může satan, ne oni. Odsouzen nebude nikdo.

Na str, 52, 7: Bůh probudí lidi ze smrti, ale nevrátí jim staré tělo, s kterým byli pochování, nýbrž obdrží zdravé a svému účelu odpovídající. Když pak se probudí ze spánku smrti, obdrží poznání pravdy a když uslyší o velké lásce a dobru Božím, budou se učiti rozumět, co jim učinil velkého a budou jej zcela radostně poslouchati.

Proč tedy ta námaha Ježíše na zemi? Proč ten rozkaz Pána Ježíše: „A řekl jim: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, budeť zatracen.“ (Marek 16, 15-16). Jak to? Svědkové Jehovovi učí, že poznání pravdy se nám dostane až po vzkříšení a že nikdo nebude k zahynutí odsouzen. A Ježíš? Káže, že v tomto životě je třeba se učit znát pravdu a praví, že kdo zde neuvěří, že bude zatracen. Klame nás Ježíš nebo Bibličtí badatelé? Jak to, že Ježíš mluví o dvou cestách, úzké a široké? Úzká že vede k životu a široká k zahynutí a má člověka k tomu, aby se zde na zemi rozhodli. A celá Bible mluví o tom, že na rozhodnutí zde, v tomto životě, závisí celá naše věčnost. „Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno jeho.“ (Jan 1, 10-12). Kteří jej přijali. Proto je evangelium zvěstováno všem národům, aby každý měl příležitost se rozhodnout buď pro Ježíše nebo proti němu. Kdo se rozhodl pro Ježíše, ten se stává podílníkem na Božím království a všechny Boží zaslíbení jsou jeho majetkem. V nich je bohatství věřícího člověka. Kdo však neuvěřil a nepřijal radostné poselství evangelia, na toho se vztahují slova Pána Ježíše: „Kdo neuvěří, bude zatracen.“ A na tomto soudu Ježíše nezmění nic ani Bibličtí badatelé svým učením, že není zahynutí. Odvolávání se na Boží lásku je nemístné.

Dejme tomu, že přijdu do lesa a uvidím, že tam někdo sbírá jedovaté houby a já k němu přijdu a upozorním ho, že ty houby jsou jedovaté, ať je nesbírá, protože se otráví. Jsou jedovaté. A on mi odpoví: „Ty mne budeš učit.“ Houby nasbírá a připraví k jídlu a otráví se. Nebyl včas varován? Trestal ho předčasnou smrtí Bůh? Trestal se sám za svoji neposlušnost. A tak se to má i s věčným zahynutím. Či snad nedal Bůh člověku dosti příležitosti, aby se obrátil a byl živ?

Jen si vzpomeňme, kolik svědectví evangelia, kolik varovných kázání, kolik vybídnutí k tomu, aby se lidé obrátili ke Kristu a uvěřili Jeho svědectví., vyšlo už z tohoto místa. Dali se všichni varovat? Všimněme si ještě krátce té prosby bohatce k Abrahamovi: „I řekl: Ale prosím tebe, otče, abys ho poslal do domu otce mého.“ (Luk. 16, 27).

A nyní závěr. Učení biblických badatelů je plné bludů. Věřící člověk k tomu nemůže zůstat lhostejný. Lidé, nezvyklí hlouběji uvažovat, neznalí dokonale Písma, snadno takový blud přijmou, poněvadž učení satanovo se dříve ujímá než pravda Boží. Je třeba náš lid i jiné varovat, ukázat jim na tu jedinou cestu k získání věčného života a tou jedinou cestou je – Uvěřit a přijmout Pána Ježíše za svého osobního Spasitele, ne až za hrobem, ale zde, v tomto životě.

1942 Přívoz