Pozvání k Pánu Ježíši

Skut. 26, 1-32

Potom Agrippa řekl Pavlovi: Dopouštíť se, abys sám za sebe promluvil. Tedy Pavel vztáh ruku, tuto zprávu dával: Na všecky ty věci, z kterýchž mne viní Židé, králi Agrippo, za šťastného se počítám, že dnes před tebou odpovídati mám, A zvláště proto, poněvadž jsi ty povědom všech těch, kteříž u Židů jsou, obyčejů a otázek. Protož prosím tebe, vyslyšiž mne trpělivě. O životu mém od mladosti, jaký byl od počátku v národu mém v Jeruzalémě, vědí všickni Židé, Měvše mne prvé zdávna v dobré známosti, (kdyby chtěli svědectví vydati), kterak vedlé nejjistší sekty v našem náboženství byl jsem živ farizeus. A nyní pro naději toho zaslíbení, kteréž se stalo otcům od Boha, stojím, soudu jsa poddán, K kterémuž dvanáctero pokolení naše, sloužíce Bohu ustavičně dnem i nocí, naději má, že přijde. Pro tuť naději žalují na mne Židé, ó králi Agrippo. A tak-liž se to od vás za nepodobné k víře soudí, že Bůh křísí mrtvé? Ačť mně se zdálo, že by náležité bylo, proti jménu Ježíše Nazaretského mnoho odporného činiti, Jakož jsem i činil v Jeruzalémě, a mnohé z svatých já jsem do žalářů dával, vzav moc od předních kněží {biskupů}. A když měli mordování býti, já jsem pomáhal ortele vynášeti. A po všech školách často je trápě, přinucoval jsem rouhati se; a náramně rozlítiv se na ně, sháněl jsem se po nich i v jiných městech. A v tom, když jsem šel do Damašku, s mocí a s poručením předních kněží {biskupů}, O poledni na cestě, ó králi, uzřel jsem, ano světlo s nebe, jasnější nad blesk slunečný, obklíčilo mne, i ty, kteříž se mnou šli. A když jsme my všickni na zem padli, slyšel jsem hlas mluvící k sobě, a řkoucí Židovským jazykem: Sauli, Sauli, proč mi se protivíš? Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati. A já jsem řekl: I kdo jsi, Pane? A on řekl: Já jsem Ježíš, kterémuž ty se protivíš. Ale vstaň a stůj na nohách svých; nebo protoť jsem se tobě ukázal, abych tebe učinil služebníkem a svědkem i těch věcí, kteréž jsi viděl, i těch, v kterýchž ukazovati se budu tobě, Vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanů, k nimž tě nyní posílám, Otvírati oči jejich, aby se obrátili od temností k světlu, a z moci ďábelské k Bohu, aby tak hříchů odpuštění a díl s posvěcenými vzali skrze víru, kteráž jest ve mne. A protož, ó králi Agrippo, nebyl jsem nevěřící tomu nebeskému vidění. Ale nejprv těm, kteříž jsou v Damašku a v Jeruzalémě, i po vší krajině Judské i pohanům zvěstoval jsem, aby pokání činili, a obrátili se k Bohu, skutky hodné činíce pokání. A pro tu příčinu Židé javše mne v chrámě, pokoušeli se rukama zamordovati. Ale s pomocí Boží ještě až do dnešního dne stojím, vydávaje svědectví i malému i velikému, nic jiného nevypravuje, než to, což proroci a Mojžíš zvěstovali, že se mělo státi: Že měl Kristus trpěti, a z mrtvých vstana první, zvěstovati světlo lidu tomuto i pohanům. To když od sebe promluvil Pavel, Festus hlasem velikým řekl: Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umění k bláznovství tebe přivodí. On pak řekl: Neblázním, výborný Feste, ale slova pravdy a středmosti mluvím. Víť zajisté o těch věcech král, před kterýmž svobodně mluvím; nebo mám za to, žeť ho nic z těchto věcí tajno není, poněvadž se toto nedálo pokoutně. Věříš-li, králi Agrippo, prorokům? Vím, že věříš. Tedy Agrippa řekl Pavlovi: Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem. A Pavel řekl: Žádalť bych od Boha, abyste i poněkud i z cela, netoliko ty, ale všickni, kteříž slyší mne dnes, byli takoví, jakýž já jsem, kromě okovů těchto. A když to Pavel promluvil, vstal král i vládař a Bernice, i ti, kteříž s nimi seděli. A odšedše na stranu, mluvili spolu, řkouce: Nic hodného smrti neb vězení nečiní člověk tento. Agrippa pak Festovi řekl: Mohl propuštěn býti člověk tento, kdyby se byl neodvolal k císaři.

Jan 7, 37-38

V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál Ježíš a volal, řka: Žízní-li kdo, poď ke mně, a napíj se. Kdož věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.

Apoštol Pavel vydal před králem Agrippou svědectví o Ježíši Kristu tak jasné, s takovou přesvědčivostí a jistotou, že toto svědectví mocně zapůsobilo na krále. Tam, kde naše svědectví je podloženo naší vlastní osobní zkušeností s Bohem a kde je doloženo radikální proměnou našeho vnitřního duchovního a mravního života tak, jak tomu bylo u ap. Pavla, takové svědectví nemůže vyznět naprázdno. A přec, i když král Agrippa byl již nakloněn stát se křesťanem, satan potlačil v jeho nitru tuto touhu a uhasil v něm mocné působení Ducha svatého.

Během mé působnosti na misijním poli, při evangelizaci téměř ve všech našich sborech, byl jsem nejednou svědkem mocného působení Ducha svatého na srdce posluchačů a když byla učiněna výzva, aby ti, kteří jsou hotovi vydat se Pánu, aby povstali, přímo jsem cítil, ba i viděl, jaký boj se odehrává v nitru těch, kteří byli poselstvím Slova Božího mocně dotčeni. Kolik bylo takových, kteří pod mocným vlivem Slova Božího byli téměř nakloněni, jako král Agrippa, státi se křesťany – a přece se jimi nestali. Není nebezpečnější stav jako ten, kdy člověk patrně cítí Boží volání na cesty Božího království a zastaví se na poloviční cestě. Nic tak Bůh nenávidí jako polovičatost, nerozhodnost. Jasně je to vyjádřeno v písni M. Royové: Ach, už raz sa sa rozhodnite, koho chcete milovat“! Nemožno je svetu slúžiť i Kristu sa věnovat“.

„Nyní tedy, Izraeli, čeho žádá Hospodin Bůh tvůj od tebe? Jediné abys se bál Hospodina Boha svého, a chodil po všech cestách jeho, a abys miloval ho, a sloužil Hospodinu Bohu svému v celém srdci svém, a ve vší duši své.“ (V. Mojž. 10, 12). Mám tu zkušenost, že není člověka, aby v jeho životě nepřicházely chvíle, kdy Bůh zvláštním způsobem dotýká se jeho srdce a kdy ho zve ve svou Boží otcovskou náruč.

Nedávno jsme uvažovali o slavném vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma a o tom, jak Pán Ježíš nad Jeruzalémem plakal a volal k němu: „Ó kdybys poznalo i ty, a to aspoň v takový tento den tvůj, které by věci ku pokoji tobě byly, ale skrytoť jest to nyní před očima tvýma.“ (Luk. 19, 42). Každý člověk má ve svém životě den, který je speciálně jeho dnem, kdy Bůh zvláštním způsobem a zvláštními cestami se blíží k srdci člověka. Žel, že tak málo si uvědomuje tuto od Boha jim danou milost, kdy jejich srdce pod zvláštním působením Ducha Božího je přístupné Božím pravdám.

Nejednou jsem byl žádán, abych vysvětlil lidem co je to „hřích proti Duchu svatému“. O tom je napsáno, že tento hřích nebude lidem odpuštěn ani v tomto věku ani v budoucím. Hříchu proti Duchu svatému se dopouští ti lidé, kteří moc Ducha svatého na svém srdci okusili, pod jeho vlivem v Pána Ježíše uvěřili a přijali odpuštění hříchů a stali se Božími dětmi. Ale tím, že nebděli dostatečně nad čistotou svého srdce, když přišlo nové pokušení, znovu upadli – upadli jednou, upadli podruhé, pak začali svůj hřích omlouvat, zlehčovat, až jejich svědomí nanovo otupělo a oni se dostali znovu pod moc hříchu. A pak už to šlo s nimi ve větší míře dolů, až nakonec se nechali namluvit satanem, že to celé jejich obrácení bylo jen pouze rozechvěním jejich citů, milostivé působení Ducha svatého v jejich nitru popřeli a nakonec popřeli i jsoucnost Ducha svatého a nanovo se vydali cele do služby hříchu. To je ten hřích proti Duchu svatému.

Ale je tu ještě další způsob hřešení proti Duchu svatému. Řekl jsem, že každý člověk na světě má v životě dobu, dny, kdy se mu dostává od Boha zvláštního pozvání, zvláštní působení skrze Ducha svatého. V takových chvílích se zmocňuje člověka zvláštní touha, cítí prázdnotu ve svém srdci, cítí bezúčelnost svého života, svědomí ho obviňuje z hříchu a tím vyvolává v jeho srdci neklid, nepokoj, prostě řečeno - Pán Bůh mocně klepe na dveře jeho srdce a to znovu a znovu. Jestliže takový člověk působnost Ducha svatého ve svém nitru stále a stále uhašuje, své vydání se Pánu stále a stále oddaluje, danou Boží milost vytrvale odmítá, Pán Bůh nakonec od takového člověka se odvrací a ponechává jej sama sobě. Vytrvalé vzpírání se Boží milosti je také hřích proti Duchu svatému. Všude tam, kde člověk stále oddaluje se vydat Pánu, nakonec ztrácí schopnost Pánu se vydat, ztrácí schopnost uvěření a skrze víru přijmout dar spasení.

Tak tomu bylo s králem Agrippou. A já nepochybuji o tom, že i v tomto našem shromáždění jsou takoví, kteří jsou již nakloněni státi se křesťany. Věří v proroky, věří v pravdivost zvěstí Ježíšova evangelia, věří, že Pán Ježíš proto přišel, aby spasil, co bylo zahynulo, uvědomují si svoji vlastní bídu a jsou o tom přesvědčeni, že je této bídy duchovní může jedině sám Pán Ježíš zbavit… jen jedno jim chybí. Je to vyjádřeno v naší písni: Tak, jakýž jsem, ač nemám nic, však že mi krev tvá kyne vstříc a že mne voláš víc a víc, Beránku Boží, k tobě jdu. Půjdeš, milá duše, taková, jaká jsi? A učiníš to, co je vyjádřeno v písni:

Vydávám ti vše, ó Jezu, vše, co jsem i vše co mám, nic si nechci ponechati, dosti mi, že tebe znám. Vše ti vydávám, vše ti vydávám, požehnaný Spasiteli, vše ti vydávám. Učiníš i ty takové rozhodnutí? Nebo zůstaneš s králem Agrippou Boží pravdě jen nakloněn a přitom si půjdeš svoji cestou dál?

Je tomu právě 54 let, co jsem byl pozván do jedné z našich věřících rodin brněnského sboru. Měl jsem tehdy již mnoho svědectví o tom, co mám učinit, nechci-li zahynout, ale při všech těch svědectvích jsem stále ještě zůstal nerozhodnut. Bylo mi tehdy 22 let. Po tiché rodinné pobožnosti jsme se všichni ztišili k modlitbám. Všichni, jeden po druhém, prosili v modlitbě Pána za moje obrácení. Nikdy nezapomenu na to, co se v této chvíli odehrávalo v mé duši. Měl jsem tehdy již za sebou kus tvrdého života – svět mi neměl co dát. Ve svém nitru jsem cítil mocné Boží volání k novému životu. Chyběl už jen rozhodný krok – krok za Ježíšem. A abych tento krok učinil, k tomu se nesly modlitby všech přítomných. Ó, jak děkuji za to Pánu, že mi tenkrát dal milost, abych ten krok učinil.

Je tu někdo, kdo by dnes chtěl učinit rozhodný krok za Ježíšem? Jestliže ano, učiň toto rozhodnutí radostně, bez otálení. V mém životě to byl ten nejvýznamnější krok, který dal mému životu úplně jiný směr a bude tomu tak i ve tvém životě.

1966 Vysoké Mýto