Je Bůh? Kdo je a kde je?

Řím. 1, 16-25

Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku. Nebo spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně z víry u víru, jakož psáno jest: Spravedlivý pak z víry živ bude. Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících. Nebo což poznáno býti může o Bohu, známé jest jim, Bůh zajisté zjevil jim. Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby oni byli bez výmluvy, Proto že poznavše Boha, nectili jako Boha, ani jemu děkovali, ale marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich. Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou. Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v podobenství obrazu porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů. Protož i Bůh vydal je v žádosti srdce jejich k nečistotě, aby zprznili těla svá vespolek. Jako ty, kteříž směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli stvořiteli, kterýž jest požehnaný na věky. Amen.

Žádná jiná otázka nezaměstnává mysl člověka po všechny věky v takové míře, jako tato otázka. A je nesporné, že celý náš život se utváří dle toho, jak jsme si tuto otázku vyřešili. Život těch, kteří si vyřešili tuto otázku kladně, kteří došli k naprostí jistotě, že Bůh je, bere se jejich život zcela jiným směrem než život těch, kteří přijali myšlenku, že Bůh není. Dnešní názor velké části lidstva na původ života, na smysl života, na účel života je čistě materialistický. Bůh – duše – věčný život – duchovní a nadpřirozený svět – to jsou otázky, kterým velká část dnešního světa nerozumí a nechce rozumět. Popírá existenci duchovna a světa nadpřirozeného, popírá, že Bůh stvořil svět a snaží se dokázat, že svět se vyvinul z nižších tvorů, někteří se snaží dokázat, že se vyvinul z opice a že člověk je jen nejdokonalejší zvíře. Já bych k této otázce dodal, že člověk všude tam, kde sešel z Božích cest, je daleko na nižší úrovni, než jakékoliv jiné zvíře, protože jeho krutosti, bestiálnosti, s kterou vraždí jiné lidi, se nevyrovná ani ten nejkrvelačnější dravec.

Celkem řečeno, značná část lidstva se snaží dokázat, že všecko je pouhá hmota, žádné duchovno neexistuje. Odkud se vzala hmota, kdo ji oživil, kdo do ní vložil zákonitost, zákony, jimiž je celý vesmír řízen, spravován, takže o nějaké náhodě se nedá ani mluvit, to nám dnešní materialistická filozofie dosud nevysvětlila.

Zdůrazňuji! Vyřešení otázky, je-li Bůh či není, určuje směr celému našeho životu. A my se nyní této otázce budeme věnovat. Zejména si budeme všímat, jak si tuto otázku vyřešili největší myslitelé a vědci tohoto světa.

Jeden z největších našich českých básníků Svatopluk Čech v knize svých básní „Modlitby k neznámému“ píše:

Vždy se mi zdává jakoby něčí ruka mě vedla

Neviděná – po té zemi jak broučka nejmenšího když vede v péči

A jak by vládl mými údy všemi, mou každou myšlenkou i mými city.

Kdos ve všem vůkol, i s mém nitru skrytý.

I pravím si: Vše v důvěře mu dej.

Kdo jest a kam s tebou kráčí?

Nebádej.

V ty taje lidský nepronikne duch.

A zve-li ten jej příroda – ten Bůh – ten jinak

vše to je pouhá hláska.

Jen vím – že jest – a že je láska.

V nejstarších knihách hinduismu zvaných Upanišády starých několik tisíc let, nalézáme tuto báseň:

On, jenž v nebi, v blaženosti přebývá

a jiný jest než nebe, jemuž nebe cílem jest

On, jenž nebem z nitra vládne, ten je tvou duší

onen vnitřní nesmrtelný vládce.

On, jenž v slunci přebývá a jiný jest než slunce

kterému slunce tělem jest –

On, jenž sluncem z  nitra vládne, ten je tvou duší

onen vnitřní nesmrtelný vládce.

On, jenž v měsíci a hvězdách, v myšlenkách a pocitech sídlí –

a jiný jest než měsíc a hvězdy,

který měsícem a hvězdami z nitra vládne, ten je tvou duší

onen vnitřní nesmrtelný vládce.

Tato báseň pokračuje ještě dál a její obsah je jako odpověď na naši otázku Je Bůh? Kdo je a kde je?

Kdo z vás je čtenářem Bible kralické, a měl by jím být každý upřímný Čechoslovák, bude znát zajímavou historii s Mojžíšem:

Mojžíš byl 40 let vychováván na dvoře egyptského faraóna, kde byl vyučen veškerému umění a vědění. Jsa žid, nemohl hledět na příkoří a útisk, s jakým farao zacházel s Izraelem, tak opustil královský dvůr a připojil se ke svému lidu. Nacházeje se se stádem svého tchána uprostřed široširé stepi, vidí jednoho dne hořet keř. Kromě něho a jeho stáda nebylo na pustině živé duše. Kdo ten keř zapálil? Blíží se ke keři a vidí, že plameny ohně šlehají vysoko vzhůru a přec keř neshoří. Přistupuje ještě blížeji, ale již slyší hlas z hořícího keře: „Zuj obuv svou, neb místo, na kterém stojíš, svaté jest! Já jsem Bůh otce tvého Abrahamův, Izákův a Jákobův.“

A Mojžíš je vyzván, aby šel ke svému lidu, postavil se v jeho čelo a vysvobodil jej z rukou faraóna. A Mojžíš se táže: „Aj, já půjdu k synům Izraelským a dím jim: Bůh otců vašich poslal mne k vám. Řeknou-li mi: Které jest jméno jeho? co jim odpovím? I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM.“ (II. Mojž. 3, 13-14). Mojžíše to neuspokojuje. Chce vědět víc o tom, který se mu v keři zjevil a proto prosí: „Okažiž mi, prosím, slávu svou.“ (II. Mojž. 33, 18). Ve verši 20. slyší odpověď“: „Nebudeš moci viděti tváři mé; neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal.“

Je Bůh? Kdo je a kde je?

Jistý římský císař měl ve veliké vážnosti jednoho rabína, kterého si ctil pro jeho moudrost. Jednou se k němu obrátil s těmito slovy: „Stále mi tvrdíš, že je Bůh. Nuže, ukaž mi ho!“ Rabín vyvedl císaře na pavlač paláce. Bylo právě poledne, kdy sluneční paprsky dopadaly kolmo na zem. „Pohleď do slunce,“ káže rabín císaři. Císař pohlédl do slunce, ale okamžitě strhl svůj zrak dolů. „Blázne, byl bych oslepl,“ pravil císař. Rabín mu na to klidně odpověděl: „A to je jeden z Božích vyslanců. Nesneseš-li pohledět v jeho tvář, jak by jsi snesl

pohledět v tvář samého Boha?“

Rozumíte? Kdo je Bůh? Nemáme slova, kterými bychom zodpověděli tuto otázku. Je tak veliký, že nejsme naprosto schopni učinit si o Bohu nějakou představu. Boží velikost výstižně vyjadřuje francouzský astronom Flamarion. Ve svém astronomickém díle, v knize „Na nebi a na zemi“ volá: „Bože, Bože, tajemný, neznámý, nesmírný tvůrce harmonie! Kdo jsi, když tvé dílo jest tak veliké? Kdo odvážil se tě poprvé jmenovati? A jaké jméno dáti těm, kteří tě popírají a kteří nikdy nepocítili tvoji přítomnost, ó, otče přírody? Ó, miluji tě, miluji tě, nejvyšší, ale jsem tak maličký, že nevím, jestli mne slyšíš? Ano, ty mě slyšíš, ó tvůrce, jenž dáváš květince polní její krásu i vůni. Hlas oceánu nepřehluší hlas můj a myšlenka má stoupá k tobě, ó Bože, s modlitbou všech.“

V posvátné knize Hindů – Bhagavad-Gita čteme o Bohu tato slova: „Žádná bytost konečná mne zcela poznati nemůže. Jsem duch, jenž v hlubinách duše každé bytosti sídlím, Jsem každé věci počátek, střed i konec, jejich původ, život i zánik.“ Slovy Bible – Jsem, kterýž jsem!

A přece jsou zde cesty, kterými se můžeme dozvědět o Bohu něco určitějšího, něco bližšího. Jak? Mluví nám o tom jeden veliký učitel našeho národa J.A.Komenský. Praví: „Jsou tři věci, jež pozorujíce, moudrosti nabýváme. Jsou to: Bůh, svět a člověk. To trojí kdo zná, zná všecko. Že pak jest Bůh sám v sobě se skrývající, v hlubinách věčnosti své se skrývající, učinil se zřejmým trojím způsobem:

1. Stvořením viditelného světa, stav se viditelným skutky své moci.

2. Učiniv člověka podle obrazu a podobenství svého.

3. Promluvením konečného slova svého, čímž dává znamení své vůle.“

Z toho vyplývá, že jsou tři Boží knihy, z nichž jediných se naučíme všemu:

1. Kniha přírody

2. Kniha rozumu a svědomí

3. Kniha Zákona či-li Písma.

Do těchto tří knih nyní trochu nahlédneme:

1. Kniha přírody

Zajděte si zjara na kvetoucí louku. Najdete zde tisíce a tisíce různých květů a rostlin. Jaká to směs barev, tvarů a vůně! Jak to, že každá bylinka je jiného tvaru, jiné barvy, jiné vůně i jiné chutě? Nevyrůstají všechny z jedné země? Neozařuje je jedno a totéž slunce? Nesvlažuje je jedna rosa? Odkud ta pestrost a rozmanitost? Chtěl by někdo tvrdit, že je to pouhá náhoda? Zahleďte se na mohutný stoletý dub. Jaká to krása a mohutnost života. A přece jeho život je skryt v nepatrném žaludu. Vezměte si přírodní síly. Co vědělo lidstvo před tisíci lety o elektřině, o magnetismu, o radiu nebo o atomové energii? Vzalo to tisíce let, než byly tyto síly objeveny. A můžeme dnes říci, že už jsme odhalili všechny síly přírody? Co je tu zázraků, co je tu ještě neodhalených tajemství!

Slavný geolog Heer praví: „Čím hlouběji vnikáme v poznání přírody, tím vroucněji se stává naše přesvědčení, že jen víra ve všemohoucího Stvořitele dovede rozluštit záhadu přírody i lidského žití.“

A slavný francouzský bakteriolog Pasteur prohlašuje: „Potomstvo se ještě jednou zasměje nad hloupostí naší dnešní materialistické filozofie. Čím více studuji přírodní vědy, tím větším úžasem a obdivem mě naplňují skutky Stvořitele. Já se při své práci v laboratoři modlívám.“

Profesor Lyell řekl veřejně svým žákům: „Započneme-li bádati kterýmkoliv směrem, všude shledáváme jasné důkazy tvůrčí inteligence aneb jejího určení, moci a moudrosti.“

Jak účelně, dokonale, je v dílně přírody vše zařízeno. Všechno má svůj pořídek, svůj čas, své zákony. Každá bylinka je k něčemu určena i každý červíček v zemi má své poslání.

Náš český náboženský filozof T.G.Masaryk praví: „Účelnost světa, života, historického dějstva našeho poznání i mravního úsilí mne vede k uznání Stvořitele a ředitele všeho, osobní bytosti duchové a nekonečně dokonalé. Mluvit o náhodě a bezcílnosti světa je proti rozumu. Nic se neděje náhodou, ale vše se děje podle určitých plánů Boží prozřetelnosti a na nás je, snažit se tyto plány vystihnout a napomáhat k jejich uskutečnění.“

A což teprve zahledíme-li se na hvězdou oblohu. Nikdy, nikdy nepochopíme velikost a nekonečnost vesmíru. Víme, že naše slunce je od nás vzdáleno 148 milionů km. Jaká to vzdálenost! Ale ve vesmíru to neznamená ani jeden náš krok. Na některé hvězdy z blízkého souhvězdí bychom museli jet naším rychlovlakem 50-60 milionů let. A to bychom byli stále jen na okraji našeho vesmíru. Dejme tomu, že bychom letěli do vesmíru rychlostí dělové koule takových 100 tisíc let, milion let, 10 milionů let – cestou bychom objevovali tisíc jiných sluncí, jako je naše země, i daleko větších bychom objevovali a konec vesmíru? Nikdy a nikdy! Jak směšné je tvrzení některých lidí, že lidstvo v budoucnu ovládne celý vesmír.

Dobře čteme v Písmu: „Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje.“ A což zamyslíme-li se nad korunou všeho stvoření – člověkem. Vezměte lidské oko. Jaký to dokonalý fotografický aparát. Obraz toho, co jednou uzří, vtiskne do vaší paměti tak dokonale, že si můžete vybavit živě tento obraz pouhou myšlenkou po mnoha a mnoha letech znovu a znovu.

Vezměte si lidské ucho, jaká to dokonalá a důmyslná telefonní centrála. S jakou úžasnou rychlostí a přesností zachycuje každý hlas, každý zvuk.

Vezměte náš žaludek. Dokonalá chemická laboratoř. Lékař vám předepíše několik léků, jeden pro srdce, jeden pro ledviny, jiný pro žlučník. Vy to předáte žaludku a tato laboratoř se už postará o to, aby se lék dostal tomu údu, který ho právě potřebuje.

Jak účelně a dokonale je ten náš tělesný organizmus sestaven. Člověk sám je velikým zázrakem tvůrčího Božího díla. Nezdá se vám směšným tvrzení nemyslících lidí, že to vše povstalo slepou náhodou? Vždyť vše, vše je tvořeno podle přesných a nanejvýš důmyslných zákonů Božích i přírodních. Je tu možné mluvit o nějaké náhodě?

Kdo je Bůh? Zde vidíte jeho dílo! Naučili jste se už číst v jeho knize přírody?

2. Kniha rozumu a svědomí

V Bibli čteme tato slova: „Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají…“ (Řím. 1, 20). Vidím-li postavený dům, mám na mysli hned jeho stavitele. Jak bláznivou by byla myšlenka, že žádný stavitel není a dům se slepil dohromady pouhou náhodou. A co je takový dům proti vesmíru? Pravdu má žalmista praví-li: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha.“ (Žalm 14, 1). Všude, kde je jaké dílo, musí být i jeho tvůrce. Kde je život, musí být i životodárce. Rozum mi říká, že je zde někdo, kdo za tím vším životem stojí a kdo tomu všemu určuje směr. To mi říká kniha rozumu.

A co kniha našeho svědomí? Není naše svědomí také jedním z důkazů, že Bůh je? Proč to v našem nitru bouří, dopustíme-li se zlého činu? Je sice pravda, že i svědomí člověka se dá otupit, ohlušit, ale ne navždy. Svědomí je Boží hlas v člověku. Cestou našeho nitra, našich myšlenek, našeho svědomí, se blíží Bůh k našemu srdci a vede nás tímto životem. Necháme-li se ovšem vést a jestliže Boží hlas v nás násilně neumlčujeme.

V tomto směru je zajímavý výrok italského filozofa Mazziniho: „Člověk, který první začal popírat Boha, musel mít na svědomí nějaký zločin. Popíráním Boha chtěl se snad zbavit jediného svědka činu.“ a slova církevního otce Augustina: „Boha popírá jedině ten, kdo si přeje, aby Boha nebylo.“

A naposled nahlédněme do třetí knihy, na kterou nás upozorňuje J.A.Komenský.

Kniha Zákona či-li Písma

Bůh se lidstvu čas od času zjevoval a všechna zjevení jsou zapsána v této knize. Hodnověrnost a pravdivost těchto zjevení nám potvrzuje skutečnost, že všechno, co Bůh člověku zjevil, se do poslední literky vyplnilo a dosud se vyplňuje.

Kniha Božího zjevení nám podává odpověď na všechny otázky naší duše. Vznik světa – stvoření člověka, kdo ho stvořil a proč ho stvořil, jaké plány má Bůh s jednotlivcem i celými národy, jaký je konečný cíl člověka i této země - kdo je Bůh a kde je – odpověď na všechny tyto otázky najdete v Bibli.

Vrcholem Božího zjevení je příchod a poselství Pána Ježíše Krista. V této knize nám zjevuje Pán Ježíš Boha svého Otce takovým způsobem, že to může i dítě pochopit. Podle Ježíšova poselství je člověk marnotratným synem, který dobrovolně odešel z domu svého otce a který ve světě prohýřil, promrhal svůj otcovský podíl. Tím podílem je myšleno vše, co krásného, dobrého Bůh vložil do duše člověka, když jej stvořil ke svému obrazu a čím měl člověk převyšovat všechno ostatní tvorstvo. Tím, že si člověk zamiloval hřích, hřích všechno krásné, všechno to Boží v duši člověka utlumil a tak ten marnotratný syn nyní bloudí po světě bez domova, bez hřejivé otcovské lásky. Stav, ve kterém se nyní lidstvo nalézá, ve kterém se vrhá bratr na bratra a vzájemně se vraždí, je výsledkem toho, že člověk se Pánu Bohu, svému Stvořiteli, odcizil. Jádrem Ježíšova poselství je, že On, Pán Ježíš Kristus, náš Spasitel a Vykupitel proto přišel, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo. Jeho posláním tedy je zbloudilého marnotratného syna přivést zase domů, v náruč otcovu. Od Velkého pátku, kdy Boží Beránek obětoval sebe na kříži za hříchy celého světa, nikdo nemusí pro svůj hřích zahynout, v Pánu Ježíši je všem, všem, Boží otcovská náruč otevřena a každý marnotratný syn, každá marnotratná dcera, se smí navrátit domů, k Otci, třeba ve svých rozedraných hadrech. Toto poselství je nejradostnějším poselstvím z té třetí knihy, z knihy Božího zjevení.

A já přicházím ke konci své úvahy. Je Bůh? Kdo je a kde je?

Bůh je!

Je mnohým a mnohým proto neznámý, že příliš daleko zabloudili. Hřích, zkaženost a převrácenost člověka postavila se mezi člověka a Boha a zakryla mu jeho tvář. Ač je všude Bohem obklopen, ač všude vidí jeho velkolepé dílo, ač den ze dne zahrnuje člověka svými dary a různým způsobem zasahuje do jeho života, je mu skrytý, nevidí ho a nepoznává ho a vůči všem důkazům jeho jsoucnosti zůstává tupý a slepý.

Milá duše!

Jak je to s tebou? Chceš ještě dál hynout a bloudit tímto světem?

Vrať se domů. Otec volá – dítě pojď – pojď domů – domů.

1968 Ostrava Poruba