Mistr je zde a volá tebe

Jan. 11, 1-45

Mistr je zde a volá tebe (verš 28)

Nejdříve krátce k samotnému ději: Lazar, bratr Marty a Marie, jeden z těch, které si Pán Ježíš obzvláště zamiloval, onemocněl. Obě sestry vypravily okamžitě posla k Pánu Ježíši s následujícím vzkazem: „Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest.“ Dá se soudit, že Lazar musel být velmi milé povahy a vzácného charakteru, když si ho Pán Ježíš tak zamiloval. A stejně milé povahy musely být i obě sestry Lazarovy, jak o tom čteme v 5. verši: „Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara.“ Jsou lidé, jejichž srdce je jako plápolající ohníček, u kterého se každý ohřeje. A jsou lidé, kteří svou sobeckostí každého od sebe odpuzují. Jejich srdce je jako kus ledu.

Příbytek v Betany teplem vzájemné lásky vábil k sobě i samého Pána Ježíše. Jak šťastní lidé, jejichž příbytek je vyhřát vzájemnou láskou v takové míře, že si v něm každá unavená duše ráda odpočine. Bratři a sestry, je to tak u nás?

Do tohoto příbytku tří vzájemně se milujících duší, Marty, Marie a Lazara se vetřel najednou zármutek. Lazar onemocněl. Bůh navštěvuje křížkem i ty, ve kterých našel své zalíbení. Ne bezúčelně! Každá zkouška v životě, kterou Bůh dopustí i na svůj lid, má určité poslání. Přinejmenším abychom se naučili cítit s těmi, kteří prochází podobným soužením. Jen z utrpení se rodí láska. Nebýt v životě lidí utrpení, bylo by lidské srdce již dávno zkamenělo. Proto Bůh nemůže z lidského života odstranit utrpení.

Zdá se, že onemocnění Lazarovo zpočátku nevyvolávalo u Marty a Marie vážnější obavy. Vždyť jejich nejlepší přítel Ježíš byl lékařem, který uzdravoval i v beznadějných případech pouhým slovem. Uzdravil takto již sta jiných a Lazara, kterého celým srdcem miloval, by neuzdravil? Proto ihned vypravují posla se vzkazem: „Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest.“ Odpověď Pána Ježíše je zvláštní: „Nemoc ta není k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni.“ Kéž bychom mohli porozumět těmto slovům! Jsou utrpení, různé bolestné zásahy do našeho života, při kterých naše srdce přímo krvácí. My při nich zvedáme bolestně svůj zrak k nebi a voláme: Bože, proč to na mne dopouštíš? A přece často právě takové nejbolestnější zásahy do našeho života přichází jedině proto, aby se Bůh mohl v nás a skrze nás oslavit a ještě v daleko větší míře nám mohl prokázat svoji milost a projevit svoji lásku k nám. Ve všech takových případech platí slovo žalmisty: „Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé. Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se.“ (Žalm 62, 5-6). A na jiném místě: „Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu; onť jest hojné spasení tváři mé a Bůh můj.“ (Žalm 42, 12).

Podivná byla odpověď Pána Ježíše a ještě podivnější bylo další jeho počínání. Očekávali bychom, že Pán Ježíš ihned nastoupí cestu k nemocnému Lazarovi, vždyť ho tolik miloval. Zatím jakoby nedal, nejde do domu Lazarova, setrvává v kraji, kde právě působil. A mezitím se nemoc Lazarova vystupňuje a Lazar umírá bez Ježíšovy pomoci. Dům Marty a Marie je naplněn nesmírným žalem. Lazar byl pohřben a Ježíš nepřišel. Proč nepřišel? Sestry měly zprávu, že jejich vzkaz přišel včas. Proč nevyslyšel jejich prosby? Věděly určitě, že kdyby byl Ježíš přišel, Lazar by neumřel. Proč tedy nepřišel? Proč jejich prosbu nevyslyšel? Proč na ně dopustil takovou ránu? Jejich srdce je dvojnásobně raněno. Jednak proto, že ztratily bratra, se kterým se měli rádi a také proto, že Ježíš je zklamal v jejich očekávání. Tolik jiných uzdravoval a k Lazarovi nepřišel, ač ho tolik prosily! To bylo zklamání, které bolelo víc, jak samotná smrt Lazarova. Nestává se tak i nám v životě? Modlíme se v naší bolesti denně a denně, očekávajíce, že Bůh konečně naše prosby vyslyší a zatím to, čeho jsme se nejvíc obávali a za co jsme prosili, aby nás Pán Bůh od toho ochránil, valí se na nás jako lavina a pohřbívá tak všechny naše naděje. A pod takovým zklamáním se hroutí naše víra. Nu, zklamal skutečně Ježíš Martu a Marii? Uvidíme to z dalšího vyprávění.

Pán Ježíš vchází do městečka Betany v době, kdy Lazar byl již čtyři dny pochován v hrobě. O jeho příchodu do městečka dovídají se obě sestry dříve, než mohl vejít do jejich domu. Marta okamžitě vstává a běží Pánu Ježíši vstříc. Marie zůstala k příchodu Pána Ježíše netečná. Čteme: „Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Maria doma seděla.“ Jak je to možné? Ta Marie, která nejraději seděla u nohou Ježíšových, najednou nejeví o jeho příchod žádný zájem? Kdežto Marta, které Pán Ježíš vytkl přílišné pečování o to hmotné, takový zájem o Ježíše?! Nechci být soudcem Marie, ale tak se mi zdá, že si dovedla sednout k nohám Ježíšovým je tenkrát, když se jí nic bolestného nedotýkalo. Nyní, kdy její srdce bylo zasaženo ztrátou toho, kterého tolik milovala, jakoby všechen zájem o Ježíše z jejího srdce zmizel. Teď přichází? Když její bratr je již čtyři dny v hrobě? Proč nepřišel včas, kdy byla možná záchrana? Teď přichází, kdy je již všechno ztraceno? To že je ta Marie, která měla tolik zájem o Ježíše?

Překvapuje nás Marta. I její srdce překypuje žalem. Ale právě proto tím více spěchá vstříc Ježíšovi, aby tam ulevila svému žalu. „I řekla Marta Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh.“ To že je ta pečlivá Marta? Jak vyrostla ve víře! Její bratr je sice již v hrobě, ale Marta věří, že za co by Ježíš požádal svého Otce, tento mu dá. Jek veliká víra! Ani smrt jejího milého bratra neotřásla její vírou. Ano, víra se projevuje právě tam, kde život nám zasazuje ty nejtěžší rány, pod nimiž se hroutí všechny naše dosavadní plány a kdy hasnou všechny naše naděje. Tak, jako nás překvapuje Marie svou skleslostí, ta Marie, která nejraději sedávala u nohou Ježíšových, tak nás zase překvapuje nyní Marta svou velikou vírou v Ježíšovu moc. A mezi Martou a Ježíšem se rozvíjí rozhovor nesmírného významu. „Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj.“ „Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější.“ „Řekl jí Ježíš: já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“ Jaká to významná slova – ale u jejich významu se nechci dnes zastavovat. Dnes mi jde o jinou myšlenku. Po tomto významném rozhovoru posílá Ježíš Martu pro Marii. Neušlo mu, že zůstala doma sedět. Snad Pána Ježíše zabolel její nezájem o něho, ale rozuměl tak dobře lidskému srdci. Věděl, že srdce Marie je zlomeno žalem nad ztrátou milovaného bratra a že její síla nestačuje, aby se u víře povznesla nad takový bol. Stav Marie nebyl Pánu Ježíši lhostejný. Musel ji z jejího žalu pozvednout. A proto posílá Martu k Marii se vzkazem: „Mistr zde jest, a volá tebe.“ A zde jsme u hlavní myšlenky, kterou bych rád z děje vyzvedl. „Mistr zde jest, a volá tebe.“ Pán Ježíš nezklamal ani Martu ani Marii. Dopustil-li, aby Lazar umřel, dopustil tak proto, aby jim tím ve větší míře dal poznat sebe sama – ve své moci a lásce. A tak je tomu všude, kde Pán Bůh navštěvuje svůj lid těžkými zkouškami života. My se díváme na život příliš z nízkého hlediska. Máme zato, že je hlavní, abychom zachovali hmotný, materiální život. Ale o ten se tady nejedná. Vždyť je stejně uloženo každému zemřít – a potom? Zde se naprosto nejedná o to zemřít dříve či později, zde se jedná o dosažení v životě to, co dosáhnout máme – život věčný. A co je život věčný? „Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17, 3). Poznat jediného a pravého Boha a toho, kterého On poslal, Ježíše Krista, v tom je všecko. I když Marie i Marta Pána Ježíše znaly, v té moci slávě, v jaké se jim nyní chtěl zjevit, ale nejen jim, ale celému světu, v té moci a slávě Pána Ježíše ještě nepoznaly. Aby ho tak poznaly, musel Lazar zemřít. A to je cíl všech zkoušek, kterými nás Bůh provádí. Mnohý z nás by dodnes bloudil ve tmě a neznámosti Boha a jeho cest, kdybychom různými těžkostmi nebyli přivedeni k hledání Boha. A proto díky jemu za všechny trpké životní zkoušky. Na vzkaz – Mistr je zde a volá tebe - vychází i Marie vstříc Ježíšovi. Setkajíc se s ním zhroucena ve svém bolu padá u jeho nohou. „Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, řkuci jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.“ Z těchto slova Marie lze vycítit bolestnou výčitku. Byla to příliš veliká rána, která zasáhla její srdce. Marie u Ježíšových nohou pláče a s ní pláčí i ti, kteří stáli kolem. Lazar byl všemi milován a proto jeho náhlé úmrtí se dotýkalo bolestně všech. My zde čteme, že i Ježíš zastonal duchem. Táže se Marie: Kam jste jej položili? A Marie vede Ježíše k hrobu a evangelista nám vypravuje, že u hrobu i Pán Ježíš zaplakal. „Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval!“ „Dí Ježíš: Zdvihněte kámen „ - zní Ježíšův rozkaz. Marně Marie protestuje, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. „Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.“ Kámen je z hrobu odvalen, Pán Ježíš pozdvihuje svůj zrak k nebi v modlitbě a je slyšet jeho hlas: „Lazaře, poď ven.“ Všech se zmocňuje úžas. V mrtvém tichu se obrací zrak všech k hrobu – a hle, z hrobu vychází Lazar živ. „I vyšel ten, kterýž byl umřel.“ V takové moci Pána Ježíše ještě neviděli. Všichni se chvějí svatou bázní. Uvědomují si, že mají před sebou ne syna tesaře z Nazareta, ale samého Knížete života, jenž má ve svých rukou klíče pekla i smrti. Ó, jak vyrostl Ježíš nyní před jejich zrakem. Marie je vyléčena ze své nedověry a právě tak i zástup, který byl očitým svědkem vzkříšení Lazara.

A nyní k naší základní myšlence: „Mistr zde jest, a volá tebe.“

Slyšíš milá duše? Volá tebe! Chce tě vyvést ze tvé nedověry. Chce ti zacelit rány, které ti život zasadil. Chce se ti zjevit ve své moci a slávě, abys uvěřiv v něho, mohl skrze víru brát podíl na velikém díle vykoupení, které pro tebe dokonal na kříži. Chce tě přesvědčit, že to, co On činí, dobře činí.

Mistr je zde a volá tebe.

Zná dobře stav tvého srdce a není mu lhostejný. Nechce tvé zahynutí, ale chce tě uvést k zřídlům věčného života. Uposlechneš jeho volání? Snad všechno, co jsi až dosud prožíval, tě zklamalo. Pán Ježíš tě nezklame. Budeš-li věřit, i ty uzříš slávu Boží. Budeš to ty, který mu vyjdeš vstříc s otevřeným srdcem?

Ježíš je zde a volá tebe.

Toužíš po lásce? Toužíš po odpuštění? Toužíš po pokoji? Toužíš po živém obecenství s Bohem? Vyjdi vstříc Ježíši a vše, co tě tíží, co tě bolí, co tě znepokojuje – slož u Jeho nohou. Učiníš-li tento krok, staneš se i ty svědkem veliké Boží moci a poznáš i ty Pána Ježíše v jeho moci a slávě a v jeho slávě najdeš i slávu svoji.

Ostrava 1943