Cesta ke Kristu

Kol. 1, 9-23

Protož i my, od toho dne, jakž jsme to uslyšeli, nepřestáváme modliti se za vás a žádati, abyste naplněni byli známostí vůle jeho ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní. Abyste chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti, v každém skutku dobrém, ovoce vydávajíce a rostouce v známosti Boží. Všelikou mocí zmocněni jsouce, podlé síly slávy jeho, ke vší trpělivosti a dobrotivosti s radostí, Díky činíce Otci, kterýž hodné nás učinil účastnosti losu svatých v světle, Kterýž vytrhl nás z moci temnosti, a přenesl do království milého Syna svého, V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, Kterýž jest obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A on jest přede vším, a všecko jím stojí. A onť jest hlava těla církve, kterýž jest počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak on ve všem prvotnost držel, Poněvadž se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala, A skrze něho aby smířil s sebou všecko, v pokoj uvodě skrze krev kříže jeho, skrze něj, pravím, buďto ty věci, kteréž jsou na zemi, buď ty, kteréž jsou na nebi. Ano i vás, někdy odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé, nyní již smířil, Tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté, a nepoškvrněné, a bez úhony před oblíčejem svým, Však jestliže zůstáváte u víře založení a pevní, a neuchylujete se od naděje evangelium, kteréž jste slyšeli, jenž jest kázáno všemu stvoření, kteréž jest pod nebem, jehož já Pavel učiněn jsem služebník.

Máme si dnes ujasnit cestu ke Kristu. Není mnoho těch, kteří tuto cestu hledají. Má to svoji příčinu. Mnozí teologové, mnohé náboženské a teologické směry svými nebiblickými názory staví před lid osobnost Ježíše Krista v takových barvách, že jim Ježíš Kristus přestal býti žádostivým. Zlehčili Ježíšovo svědectví, mnohé zvěsti evangelia označili jako báje, Ježíšovu osobnost postavili na roven jiných náboženských reformátorů a k mnohým pravdám Ježíše Krista vzbudili v srdcích lidí nedůvěru. Svou kritikou rozpitvali zvěsti evangelia Ježíšova v takové míře, že mnohý z křesťanů neví, co z těch pravd evangelia Ježíšova má vzíti za skutečnost a co jen za pouhou báj. Ve své kritice šli tak daleko, že sáhli i na význam oběti Pána Ježíše na kříži. Prohlásili (to prohlášení jsem četl v oficiálním listu jisté křesťanské církve), že nikdy nepřijmou učení, že by Pán Ježíš umíral za naše hříchy - jaký by to prý byl Bůh, aby nechal ukřižovat svého Syna. Stejně tak prý nikdy nepřijmou učení, že by Ježíš Kristus byl Synem Božím. Byl prý jen člověkem jako my a tím prý padají všechny pohádky o jeho zázračném narození, zmrtvýchvstání atd. O proměnění vody ve víno v Káni Galilejské prohlásili v témže církevním orgánu, že prý ti svatebčané byli již tak opilí, že pijíce vodu mysleli, že pijí víno.

Nic se nedivte, že staví-li církev, která se má za křesťanskou, takto Ježíše a jeho evangelium před oči lidu, že není těch, kteří by vpravdě cestu ke Kristu hledali.

Krásně to vyjádřil před lety profesor dr. Hromádka, který řekl: „Největší chybou dneška je to, že si vykládáme Krista podle toho, jak jsme vědecky vzdělaní nebo filozoficky naladěni. Ježíš Kristus je osobnost, na které se nenechá dlabat, která se musí vzít tak, jak je.“

A vy my odpustíte, jestliže se dříve, než obrátím vaši pozornost k cestě, která vede ke Kristu, když obrátím vaši pozornost nejdříve ke Kristu samému, neb Kristus stane se nám žádostivým jen tehdy a jen tehdy se budeme ptát na cestu ke Kristu, bude-li Ježíš Kristus před našimi zraky tím, čím On ve skutečnosti je.

Z obsahu evangelia vidíme, že Pánu Ježíši na tom velmi záleží, aby jeho učedníci měli jasný pojem o tom, kým je. Proto jim předložil otázku: „Přišed pak Ježíš do krajin Cesaree Filipovy, otázal se učedlníků svých, řka: Kým praví lidé býti mne, Syna člověka? A oni řekli: Někteří Janem Křtitelem, jiní pak Eliášem, jiní pak Jeremiášem, aneb jedním z proroků. I dí jim: Vy pak kým mne býti pravíte? I odpověděv Šimon Petr, řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého. A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 16, 13-17). Tělo a krev ti to nezjevilo. Tělem, krví – jinými slovy smysly tělesnými, se Boží věci pochopit nedají. Nedostane-li se člověku od Boha zvláštního, vnitřního osvícení, vnitřního zjevení, je ke všem pravdám Slova Božího slepý a tupý. Pán Ježíš v jedné své modlitbě volá: „V ten čas odpověděv Ježíš, řekl: Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům.“ (Mat. 11, 25 ). Tělo a krev ti to nezjevilo! Že já jsem Kristus, ten Syn Boha živého, k tomuto poznání jsi nepřišel cestou svých tělesných smyslů. ale to poznání ti dal můj otec. Mnozí z vás budete znát rozmluvu Pána Ježíše se samaritánkou u studnice Jákobovy. Když Pán Ježíš v této rozmluvě odkryl pochybnou minulost této ženy, samaritánka ihned pochopila, že má před sebou Božího proroka a praví mu: „Vím, že Mesiáš přijde, kterýž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko.“ (Jan 4, 25). A Ježíš jí na to praví: „Jáť jsem, kterýž mluvím s tebou.“ (Jan 4, 26). Jak mohou lidé brát toto Ježíšovo prohlášení na tak lehkou váhu? Buď je Ježíš Kristus tím Mesiášem - Synem Božím - nebo celé evangelium je jediný podvod.

Ještě jedno závažné místo z evangelia o tom, kým Ježíš Kristus je: „A povstav nejvyšší kněz {biskup}, řekl jemu: Nic neodpovídáš, co tito proti tobě svědčí? Ale Ježíš mlčel. I odpovídaje nejvyšší kněz {biskup}, řekl jemu: Zaklínám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus Syn Boží? Dí mu Ježíš: Ty jsi řekl. Ale však pravím vám: Od toho času uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží, a přicházejícího na oblacích nebeských.“ (Mat. 26, 62-64). Celý spor židovské církve, židovského národa, ležel právě v této věci. Ježíš se znovu a znovu prohlašoval za Syna Božího a přišlého Mesiáše, který přišel co Boží Beránek, aby se položil v oběť za náš hřích na naše vykoupení. Židé mu toto Mesiášství a Boží Synovství upírali. Proto nejvyšší kněz použil při soudu nad Ježíšem zaklínací formule, aby přinutil Ježíše k jasnému, neodvolatelnému prohlášení, je-li tím Kristem, Synem Boha živého, za kterého se prohlašuje. Odpověď Pána Ježíše je naprosto jasná: Ty jsi řekl. Jinými slovy: Jsem. Na ta Ježíšova slova nejvyšší kněz roztrhuje své kněžské roucho, protože Ježíšova slova považuje za největší rouhání.

Nám zde je jasno! Nechceme-li Ježíše považovat za největšího podvodníka, pak musíme přijmout jeho prohlášení se všemi jeho důsledky. Pak to není pouhý člověk, ale vpravdě Mesiáš, Vykupitel, Boží Syn. A tu bych chtěl citovat slova jednoho z nejvěrnějších učedníků Jana, miláčka Páně: „A vímeť, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.“ (I. Jan. 5, 20). „Kdož věří v Syna Božího, máť svědectví sám v sobě. Kdož nevěří Bohu, lhářem jej učinil; nebo neuvěřil tomu svědectví, kteréž vysvědčil Bůh o Synu svém. A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdožť má Syna, máť život; kdož nemá Syna Božího, života nemá.“ (Jan 5, 10-12). Jestliže osobnost Ježíše Krista stojí takto před námi, je-li nám svědectví Ježíšova evangelia svědectvím Boha živého, pak není možné, aby nám Ježíš Kristus se nestal žádostivým. A kdo je ve své duši, ve svém srdci, žádostivý tohoto Ježíše Krista Nazaretského, ten všecko vynaloží na to, aby k němu našel cestu.

A nyní se dostaneme k našemu předmětu: Cesta ke Kristu.

Upozorňuji vás na jednu skutečnost: Ke Kristu přicházely veliké zástupy lidu, každý mu chtěl být co nejblíže, přímo se na Pána Ježíše tiskly – a přece cestu k němu nenalezly. Abyste pochopili tuto skutečnost, přečtu jedno místo: „(Tedy žena jedna, kteráž tok krve měla dvanácte let, A mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla, Uslyšavši o Ježíšovi, přišla v zástupu po zadu, a dotkla se roucha jeho. Nebo řekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu. A hned přestal krvotok její, a pocítila na těle, že by uzdravena byla od neduhu svého. A hned Ježíš poznav sám v sobě, že z něho moc vyšla, obrátiv se v zástupu, řekl: Kdo se dotekl roucha mého? I řekli mu učedlníci jeho: Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl? I hleděl vůkol, aby ji uzřel, která to učinila. Ta pak žena s bázní a s třesením, věduci, co se stalo při ní, přistoupila a padla před ním, a pověděla mu všecku pravdu. On pak řekl jí: Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdiž u pokoji, a buď zproštěna od trápení svého).“ (Marek 5, 25-34). Chápete, co vám tímto příběhem chci říci? Celý zástup lidu byl seskupen kolem Ježíše, tiskl se na něho – a přece se k němu lidé nedostali, nenašli cestu co k Synu Božímu, nýbrž jen co k člověku.

Tato žena uvěřila svědectví o Ježíši, že z něho vyzařuje moc Boží a proto si řekla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu – a v této důvěře v Boží moc se k němu přiblížila a jen se dotkla. Ježíš pocítil hned, že z něho vyšla moc. Proč z něho nevyšla moc, když se k němu tiskl celý zástup lidu? Třebaže se na něj tiskli, cestu k němu nenašli a proto nemohli ani pocítit moc, která z něho vycházela.

Cesta ke Kristu? Najdeš ji jen tehdy, přijmeš-li svědectví, které Bůh sám o něm vydal: „Toto je můj milý syn, v němž se mi zalíbilo. Toho poslouchejte.“ Marně se namáháš vyřešit si záhady osobnosti Ježíše Krista, nenastoupíš-li tuto cestu, marně usiluješ, abys sám se přesvědčil o božství Ježíše Krista, nepřiblížíš-li se k němu v plné důvěře, že on je ten Beránek Boží, který přišel, aby překlenul propast mezi námi a Bohem, našimi hříchy způsobenou.

Ke Kristu, k poznání jeho Božství, jeho moci, jeho lásky, vede jediná cesta – cesta víry. Tělesný člověk chce nejdříve důkazy, pak že bude věřit, ale Boží pořádek, Boží zákon, je jiný. Vyžaduje nejdříve víru a pak se teprve dostavují důkazy. Tento Boží pořádek nikdo nezvrátí. Cesta ke Kristu je jediná a to je cesta víry. Zahleď se na Pána Ježíše jako na Syna Božího, jako na Božího Beránka, který proto přišel, aby se položil v oběť za tvůj hřích a ve vědomí své bídy, své ztracenosti před Bohem, ve víře sáhni na odpuštění, které ti Bůh v Ježíši Kristu připravil a které ti nabízí. A tvým nitrem se rozlije takový mír, pokoj, jaký jsi nikdy v životě nepocítil.

Přiblížíš-li se ke Kristu v té samé důvěře, jako ta žena, moc, která je v Kristu, přenese se i na tebe. Pokud si však budeš vykládat Krista svým vlastním rozumem, aniž by sis vyžádal vnitřní osvícení od Boha, budeš-li se blížit ke Kristu jako k člověku, pak cestu k němu nenajdeš i kdyby se na něho tiskl jako ty zástupy. „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho. Kdož věří v něho, nebude odsouzen, ale kdož nevěří, jižť jest odsouzen; nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Otec miluje Syna, a všecko dal v ruku jeho. Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3, 16-18; 35-36). I já jako jinoch jsem prožil dobu naprosté nevěry. Nevěra oloupila mne o smysl života. Dospěl jsem k názoru, že život nemá smysl. Celý život se rvát o skývu chleba a nakonec zahynout jako jiné zvíře – má to smysl? Řekl jsem si: Takového boje se mohu ušetřit. Zemřu dobrovolně a budu životního boje ušetřen. Ale naprostá jistota, že Bůh není a že život smrtí končí, mi chyběla. S touto rozervaností svého nitra jsem se svěřil svému spoludělníku a ten mi řekl toto: „Radím ti, zkus to ještě s Ježíšem.“ Mně však byl Ježíš tehdy jen člověkem. A přec ve svém nitru jsem toužil, abych mohl tohoto Ježíše lépe poznat. Chtěl jsem mít jistotu, byl-li to jen pouhý člověk nebo to byl skutečně Mesiáš, Boží Syn. Jak jsem šťasten, že jsem k němu našel cestu jako k Synu Božímu. Nebylo to hned. I já jsem žádal napřed důkazy, pak že budu věřit. Ale nakonec jsem přece pochopil, že k Božímu tajemství je jediný klíč – víra. „Bez víry pak nemožné jest líbiti se jemu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává.“ (Žid. 11, 6).

Milá duše!

Hledáš cestu ke Kristu? Zbav se lidských předsudků, lidských názorů, že to byl pouhý člověk, přibliž se k němu jako k Synu Božímu. Jen touto cestou získáš důkazy, které hledáš. Jdi k němu se svým břemenem u vědomí, že on je Beránek Boží, na nějž břímě svých hříchů smíš uvalit a první důkaz, který dostaneš, bude to, že budeš své tíhy hříchů naráz zbaven a ve tvé duši se rozlije takový klid, jaký může dát jedině Bůh. Nezapomeň, že Ježíš Kristus je tentýž – včera, i dnes, i na věky. Tím okamžikem, kdy se k němu přiblížíš cestou víry, otevře se před tebou duchovní svět a pochopíš mnohé věci, které ti byly až dosud záhadou. Ježíš tě uvede na cesty Božího království.

Končím otázkou žalářníka z Filipis, který pod vlivem mocného Božího zásahu se táže uvězněných apoštolů: „Co já mám činiti, abych spasen byl?“ Dostává odpověď: „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj.“

1952 Kroměříž