Den díkuvzdání III

Žalm 103

Davidův. Dobrořeč duše má Hospodinu, a všecky vnitřnosti mé jménu svatému jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho, Kterýž odpouští tobě všecky nepravosti, kterýž uzdravuje všecky nemoci tvé, Kterýž vysvobozuje od zahynutí život tvůj, kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním, Kterýž nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, tak že se obnovuje jako orlice mladost tvá. Činí, což spravedlivého jest, Hospodin, a soudy všechněm utištěným. Známé učinil Mojžíšovi cesty své, synům Izraelským skutky své. Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství. Nebudeť ustavičně žehrati, ani na věky hněvu držeti. Ne podlé hříchů našich nakládá s námi, ani vedlé nepravostí našich odplacuje nám. Nebo jakož jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí. A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše. Jakož se slitovává otec nad dítkami, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kteříž se hobojí. Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme. Dnové člověka jsou jako tráva, a jako květ polní, tak kvete. Jakž vítr na něj povane, anť ho není, aniž ho již více pozná místo jeho. Milosrdenství pak Hospodinovo od věků až na věky nad těmi, kteříž se ho bojí, a spravedlnost jeho nad syny synů, Kteříž ostříhají smlouvy jeho, a pamatují na přikázaní jeho, aby je činili. Hospodin na nebesích utvrdil trůn svůj, a kralování jeho nade vším panuje. Dobrořečte Hospodinu andělé jeho, kteříž jste mocní v síle, a činíte slovo jeho, poslušní jsouc hlasu slova jeho. Dobrořečte Hospodinu všickni zástupové jeho, služebníci jeho, kteříž činíte vůli jeho. Dobrořečte Hospodinu všickni skutkové jeho, na všech místech panování jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu.

Je dobře čas od času se v tom shonu našeho života zastavit a zamyslet se nad tím vším bohatství Boží lásky a milosrdenství, které den ze dne z ruky jeho bereme. Většina lidstva přijímá všechny dary jako samozřejmou věc, jakoby se samo sebou rozumělo, že nám vše patří. Kohopak z nás napadne, aby děkoval Pánu Bohu za to, že vidí? Zrak – jaký to veliký dar a děkujeme za něj Bohu? Teprve když potkáme slepce nebo když se někomu narodí slepé dítě nebo když nám samotným se začne kalit zrak, začneme si uvědomovat, jaký je to veliký dar.

Vezměte jiný dar – řeč. Děkovali jste už někdy Pánu Bohu za to, že smíte vyjádřit své city a své myšlenky řečí? Rodiče, jímž se narodilo němé dítě, ti vám poví, jak by za to děkovali Bohu, kdyby se jejich dítěti otevřela ústa a ono promluvilo. Jedenkrát jdu po ulici Přívozu a tu vidím, jak po zemi leze dospělý muž a vleče s největší námahou své zpola mrtvé tělo za sebou. Až do půli těla měl tělo odumřelé, na nohy se vůbec nepostavil, lezl tedy po rukách. Až jsem se zachvěl při pohledu na tohoto ubožáka. Chápete, co to znamená, mít zdravé údy? A děkujete Bohu za ně? Ani vám to na mysl nepřijde.

Děkovali jste už někdy Pánu Bohu za vítr? Snad se usmějete a řeknete si: Že by vítr hrál v našem životě také nějakou důležitou roli? Ano, a jak důležitou. Větrem vlnící se lány obilí neposkytují člověku pouze nádherný pohled, ale větrem se přenáší pyl kvetoucích klasů z jednoho na druhý a tak se klasy oplodňují. Bez větru by nenastalo.

Mám ještě mluvit o jiných darech, které denně přijímáme od Boha, aniž bychom za ně děkovali Bohu? Dárcem všeho života je Bůh. Jím žijeme, hýbeme se i trváme. S každým naším vdechnutím i vydechnutím jsme závislí na Bohu. Jako strojník jediným trhnutím páky uvádí stroj v pohyb nebo jej zastavuje, tak i Bůh život dává i bere. Všechno máme od něho. Někdy slyšíme zpupnou řeč člověka: „Bůh mi nic nedá. Co si nevydělám, nemám.“ A kdo mu dává zdraví, sílu, schopnost, aby si mohl vydělat? Se vším jsme závislí na Bohu. Den ze dne bereme z ruky Boží nové a nové dary, aniž bychom si tuto skutečnost uvědomovali.

Slavnost díkuvzdání nám má tuto skutečnost připomenout. My obtěžujeme Boha denně a denně novými a novými prosbami. Nuže, alespoň jeden den v roce máme ustat od proseb a místo proseb máme Bohu děkovat za to, co jsme již obdrželi. Dnes by měly být naše modlitby samá chvála a díkučinění vůči Bohu.

Myslím, na příběh, který jsem vám již zde vyprávěl. Věřící matka učila své dítě prosit Boha za každou věc, kterou si žádalo. Jedenkrát se dítě obrátilo k matce se slovy: „Maminko, já už se nebudu modlit.“ „A proč?“ táže se udiveně matka. „Podívej se, maminko, já už všecko mám. Mám tebe, tatínka, mám všecky možné hračky, já už nic nepotřebuji.“ „Dobře, dítě,“ praví matka. „Když už nepotřebuješ za nic prosit, tak teď začni za všecky věci Pánu Bohu děkovat.“ Dítě si hned kleklo a svým dětským způsobem začalo děkovat – za maminku, tatínka, že se mají všichni rádi, za zdraví, za houpacího koně, koloběžku…V dalších slovech jmenovalo všechny hračky, najednou se zastavilo v modlitbě a říká: „Ale maminko, tomu děkování by nebyl konec.“

Bratře, sestro, příteli!

Den díkuvzdání je k tomu, abys se zamyslil na tím, co všecko jsi již přijal tento rok z ruky tvého nebeského Otce. Nuže, ztiš se na chvíli a sečti všecky dary, které Pán ti dal. Zjistíš, že nejsi schopen, abys za všecky věci Pánu Bohu dost poděkoval.

A co jsi ty dal svému Bohu? Co jsi vykonal pro oslavu jeho jména? Co jsi konal pro oslavu jeho jména? Co jsi konal pro rozšíření jeho království? Co jsi z těch darů, kterými tě Bůh denně zahrnoval, obětoval na zachraňování hynoucích duší? I nad tím je třeba se zamyslet.

Lid Staré smlouvy přinášel z vděčnosti vůči svému Bohu prvotiny všeho, co sklízel, Bohu na oltář – prvotiny ze stáda, prvotiny z úrody na poli, prvotiny z úrody na vinici a desátou část ze všech svých úrod přinášel do Boží pokladnice a to neznali Pána Ježíše, jak jej známe my. Jak málo je vděčnosti v našich srdcích za všechny dary, kterými nás Pán Bůh denně zahrnuje. Avšak žalmista vzpomíná ještě další věci, za které projevuje Pánu Bohu svou vděčnost: „Kterýž odpouští tobě všecky nepravosti…“ (Žalm 103, 3). Jen se vmyslete do toho, že by Bůh nás soudil hned za každý náš hřích. „Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství.“ (Žalm 103, 8). Ach ta velikost Boží odpouštějící lásky!

A to bychom neměli Pánu Bohu za co děkovat? Je sice pravda, že se setkáváme v našem denním životě i s mnohými těžkostmi a bolestmi, ale buďme upřímní, nejsou všecky ty těžkosti a bolesti příčinou naší neposlušností vůči Bohu? „Ó kdybys byl šetřil přikázaní mých, bylť by jako potok pokoj tvůj, a spravedlnost tvá jako vlny mořské.“ (Iz. 48, 18) „Ó byť mne byl lid můj poslouchal, a Izrael po cestách mých chodil, A krmil bych je byl jádrem pšenice, a medem z skály sytil bych je.“ (Žalm 81, 13, 16).

Ano, život je boj a bol, ale Bůh není vinen naším trápením, to je výsledkem naší neposlušností vůči Bohu. Avšak i tak – musíme říci s básníkem: „Není kříže víc než milosti…“. Boží lásky a milosrdenství je v životě víc.

A ještě jednoho daru si musíme všimnout. Je to dar největší, který Bůh dal lidstvu: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3, 16).

Ano, chápu, že všichni za tento dar děkovat Bohu nemohou. Proč? Protože ho nepřijali. Ne všichni mohou říci se žalmistou: „A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše.“ (Žalm 103, 12). To mohou říci jen ti, kteří Pána Ježíše přijali a to skrze víru. „Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti…“ (Jan 11, 10-12). Kteříž jej přijali! Přijal jsi ho ty? Pak-li ano, i na tebe se vztahují slova Žalmu: „A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše.“ Pak-li jsi tento největší dar, který Bůh dal světu, nepřijal, pak se vztahují na tebe jiná slova Písma: „Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3, 36). A spočívá-li na člověku Boží hněv, na co jsou mu všecky ostatní dary? Díkučinění a chvála Bohu vychází jen ze srdce těch, kteří přijali největší dar Boží lásky – Ježíše Krista. Kteří ho nepřijali, ti nejsou spokojeni ani s těmi druhými dary. V srdci nevěřícího člověka je věčná nespokojenost, věčný neklid, byť ho Bůh i zahrnoval těmi nejlepšími dary. A skoro se zdá, že Bůh ty bezbožné zasypává pozemskými dary ve větší míře než věřící. Vždyť mají jen to a přitom jsou přece ještě rozervaní a nespokojení. „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal…“ (Mat. 16, 26).

A tak Den díkuvzdání je čistě jen pro věřící. Jen věřící člověk dovede ocenit všechnu Boží lásku, kterou ho Bůh zahrnoval po celý rok a největší příčinou díkučinění je to, že v Pánu Ježíši byl mu darován věčný život. A tak když se nyní budeme rozpomínat na všechny dary, které jsme z Boží ruky vzali, když budeme Pánu Bohu děkovat za úrodu na poli, především děkujme Bohu za největší dar, Pána Ježíše Krista. A kdo jsi jej ještě nepřijal, přijmi jej dnes. Neboť nemáš-li tento dar, pak všechny ostatní dary budou ti jen na zatracení.

Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho.