Kdo žízníš, pojď a naber vody života darmo!

Zjev 22, 17

A Duch i nevěsta řkou: Poď. A kdož slyší, rciž: Přiď. A kdož žízní, přijdiž, a kdo chce, nabeř vody života darmo.

V knize proroka Amose čteme tato slova: „Aj, dnové jdou, dí Panovník Hospodin, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Hospodinových.“ (Amos 8, 11).

Člověk musí projít v životě mnohým zklamáním, aby zatoužil po něčem vyšším. Srdce člověka je plné různých pozemských tužeb. Kolik jich zůstává nesplněných. Tvoříme si nadějné plány a na jejich uskutečnění obětujeme všechny své síly, ale jak často právě tehdy, kdy se nám již zdá, že jsme u cíle - všechny tyto plány se nám hroutí. Honíme se za každou bludičkou štěstí, říkáme si: Kdybych onu věc dosáhl, byl bych šťastným člověkem. S mnohým sebezapřením a mnohým bojem usilujeme tedy o to, abychom tu neb onu věc dosáhli. A když ji dosáhneme, poznáváme, že jsme se honili za pouhou bludičkou. Někdy to však vezme půl našeho života, než se přesvědčíme o tom, že na této zemi nic nemá trvání, každá radost že se může proměnit v žal a že není radno na něčem si zakládat, poněvadž se tu všecko stále mění. Teprve tenkrát, až nás všecko zklamalo, až jsme se přesvědčili, že plné uskutečnění našich tužeb na této zemi nikdy nedojdeme, tu teprve začínáme přemýšlet o pravém smyslu našeho života a začínáme tušit, že na této zemi jsme všichni pouhými hosty, poutníky, cizinci, že tento pozemský život není naším konečným cílem. A tu teprve začínáme žíznit po poznání vyššího života. Jen tam, kde se probudila v srdci člověka tato žízeň, je člověk přístupný slovům Hospodinovým: Takovým pak platí slova našeho textu: „A kdož žízní, přijdiž, a kdo chce, nabeř vody života darmo.“

Jaké jsou vody života? Jsou to radostné zvěsti Božího poselství – evangelia. Tyto zvěsti nám otevírají pohled do duchovního světa, za bránu všeho smyslového dění a rozvíjí před naším duchovním zrakem obraz života daleko větších krás, než jaký nám může poskytnout tato zem, jejíž obyvatelé se zpronevěřili svému Stvořiteli a tím se zpronevěřili i svému vznešenému poslání na této zemi. Tato země, kterou Bůh připravil pro člověka jako zahradu Eden, země, která měla být člověka rájem, poskvrněna hříchem člověka, stala se lidstvu slzavým údolím. Písmo svaté nám o tom podává jasné svědectví: „Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, i země, týmž slovem odložená, chovají se k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí. Ale tato jedna věc nebuď před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den. Nemeškáť Pán s naplněním slibů, (jakož někteří za to mají, že obmeškává), ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili. Přijdeť pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterémž nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živlové pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou.“ (II. Petr. 3, 7, 10). Tato strašlivá katastrofa, ve které naše země zanikne v ohni zaníceném pozemskými živly, či vznícením podzemských plynů nebo výbuchem atomové energie, tato katastrofa přijde až po tisíciletém království Kristově na této zemi. Ale to jen tak mimochodem.

Vody života, z nichž máme ukojit žízeň našeho ducha, jsou zvěsti Božího poselství, zvěsti evangelia, které rozvíjí před námi Boží plán na zachránění těch, kteří s bezbožným světem nechtějí zahynout, ale upřímným návratem k Bohu cestou pokání, vestou znovuzrození, opouští cesty hříchu a vchází na cesty Božího království. Tento Boží plán záchrany zahrnuje v sobě příchod Syna Božího na svět. Jeho poselství lidstvu, jež zní, že Bůh a Otec všech nás, v Něm, v Kristu, je hotov odpustit nám každý hřích. Boží otcovská náruč že je nám v něm otevřena a nikdo nemusí pro svůj hřích, svoje poblouzení, zahynout. Žádá po nás jen jedno: přiznat si a vyznat naše poblouzení a s tím svým převráceným srdcem, jako marnotratný syn, v kajícím duchu, avšak s plnou důvěrou v odpouštějící lásku našeho Boha, navrátit se k Bohu, Otci. A poněvadž k Bohu nemůže nic nečistého a my jsme samá nečistota, samá nečistá vášeň, samý hřích, Ježíš Kristus, tento čistý svatý Boží Beránek, klade se v posvěcující oběť za nás, na naše očištění a posvěcení, bere na sebe kletbu za naše hříchy a soud, který měl stihnout nás, podstupuje za nás a to tím, že se nechává odsoudit k potupné smrti kříže. Smrt Pána Ježíše na kříži není soud na Ježíšem, to je soud nad námi za naše hříchy, který Pán Ježíš z čisté lásky k nám hynoucím dobrovolně podstupuje za nás. Touto obětující láskou láme však osten smrti, smrt ztrácí svoji moc, Ježíš vstává z hrobu jako vítěz nejen nad hříchem, ale i nad mstitelem hříchu, smrti a jeho vzkříšení je vzkříšením všech těch, kteří v Něho uvěřili jako v Syna Božího, přijalo jej za svého Spasitele a vůdce. A proto jim platí jeho slavné prohlášení: „Řekl jí Ježíš: já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky.“ (Jan 11, 25-26).

Boží plán záchrany jde ještě dál. Pán Ježíš skrze smrt na kříži opouští tento svět a vrací se k Otci, od něhož vyšel, aby v nadhvězdnu připravil příbytky těm, kteří ve svém malomocenství vůči hříchu se pod záštitu jeho výkupné oběti na kříži u víře utekli. Zatím místo sebe posílá za vůdce své církvi Ducha Utěšitele. Až se naplní všechny Boží plány, až dozraje svět ke své žni, přijde Pán Ježíš na tento svět podruhé. Ne jako člověk, ale jako mocné duchovní kníže nad všemi knížaty, zde shromáždí všechen svůj lid, ti, kteří zemřeli, vstanou z hrobu v novém, duchovním těle a ti, kteří se tohoto dne dočkají živi na zemi, jejich těla božskou mocí se promění a uzpůsobí pro duchovní svět a celou svou církev shromáždí ve sférách duchovních. Velikými Božími soudy vyčistí pak tuto zemi od bezbožných a i tato země bude na tisíc let osvobozena od vlivu a moci padlých andělů a démonů, takže přestane nenávidění jeden druhého. Lid, který po všech Božích soudech zůstane na zemi zachován, bude to především Izrael, který se v těch hrozných soudech Božích konečně přizná k Ježíši Kristu jako ke svému Mesiáši, tento lid, národy pod duchovním vlivem a vedením Ježíše a jeho církve, kterýmžto vlivem budou zasahovat do života této země z duchovních sfér, zkují meče své v motyky a nikdo se nebude víc učit boji. Války ustanou, přijde dokonalý Boží socialismus, v němž každý bude pod svým vlastním vinným kmenem bydliti. Pokoj Boží naplní zemi, neb tato bude spravovaná Ježíšem a jeho církví z duchovních sfér. Nyní je duchovní sféra kolem naší země plná satanských vlivů a je spravována padlým duchovním knížetem Luciferem. Proto stojí bratr proti bratru, proto jedna válka stíhá druhou, neb satan ví, že dny jeho vladaření nad naší zemí se chýlí ke konci. Po tisíciletém království Ježíšově a jeho církvi zde na zemi přijde druhé vzkříšení mrtvých a sice těch. kteří ve své vzpouře vůči Bohu odešli na věčnost. Ti i s padlým knížetem Luciferem i s ostatními padlými anděly budou uvrženi do věčného zahynutí a tehdy i tato země bude spálena ohněm. Boží lid, církev Kristova, ti, kteří uchopili nabízenou milost v Ježíši, budou uvedeni do Ježíšem připravených příbytků jež Písmo nazývá Nový Jeruzalém. Bude to duchovní oblast, kam zlo, hřích, nebude mír více přístup. Tuto duchovní sféru obrazně popisuje Jan: „I ukázal mi potok čistý vody živé, světlý jako křištál, tekoucí z trůnu Božího a Beránkova. U prostřed pak rynku jeho a s obou stran potoka bylo dřevo života, přinášející dvanáctero ovoce, na každý měsíc vydávající ovoce své, a lístí své k zdraví národů. A ničeho zlořečeného již více nebude, ale trůn Boží a Beránkův bude v něm, a služebníci jeho sloužiti jemu budou. A tvář jeho viděti budou, a jméno jeho bude na čelích jejich. A noci tam nebude, aniž budou potřebovati svíce, ani světla slunečného; nebo Pán Bůh je osvěcuje, a kralovati budou na věky věků. I řekl mi: Slova tato jsou věrná a pravá, a Pán Bůh svatých proroků poslal anděla svého, aby ukázal služebníkům svým, co se díti musí brzo. Aj, přijduť rychle. Blahoslavený, kdož ostříhá slov proroctví knihy této.“ (Zjev. Janovo 22, 1-7).

Bohatství a krása života, do nějž nás náš Pán uvede, se naprosto nedá popsat lidskou řečí. I krásy této země jsou jen odleskem té krásy, kterou má duchovní svět. Náš hmotný, viditelný svět je jen zhmotněním světa neviditelného. A tento život ve světě duchovním, oproštěný od veškerého zla a zhoubných vlivů i od smrti, rozvíjí před námi radostné zvěsti evangelia Ježíšova. To jsou ty vody živé, které nám Bůh zdarma nabízí. A zde jsme u našeho pozvání: „A kdož žízní, přijdiž, a kdo chce, nabeř vody života darmo.“

Milá duše!

Žízníš? Zklamal tě tento život? Umdléváš pod tíhou tvých zhroucených nadějí? Pojď k živým vodám. Ježíš má pro tebe naději, která tě nezklame. Nech si Ježíšem otevřít duchovní zrak, abys viděl život, který On připravil svému lidu. Na této zemi tě nakonec všechno zklame. Ale život na zemi není konečným cílem. Zde je jen místo k přípravě na ten další život. Konečně, i ten zbytek tvého života se ti zjasní na této zemi, napiješ-li se, ukojíš-li žízeň svého ducha ze zřídel Božího života, z obsahu těch požehnaných zvěstí, které nám přináší Ježíšovo evangelium. Pojď k těmto zřídlům. Pojď k Ježíši Kristu a své očekávání, své naděje, postav jedině na něm. Pojď jaký jsi. On má i pro tebe odpuštění, posvěcení, zhojí každou ránu, kterou ti tento svět zasadil. Složíš-li na Něm i to největší soužení, stane se ti lehoučkým břemenem., neb tvůj pohled víry v život, který nám Pán připravuje, učiní tě silným a zmužilým.

A kdož žízní, přijdiž, a kdo chce, nabeř vody života darmo.

1956 Rokytnice