Stůjtež tedy!

Ef. 6, 14

Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou!

Jakou pravdou?

Každý máme svou pravdu. Katolíci mají svou pravdu, evangelíci zase svou ….

Pravda však může být jenom jedna. Kde a u koho ji najít? Co to je různých otázek v životě. Je Bůh? Končí život člověka smrtí nebo život za hrobem pokračuje? Jak vznikl život? Kdo ho dává, kdo ho řídí, kdo nad ním vládne? Co tu je různých názor a každý si myslí, že pravda je to, co a jak on myslí. Je vůbec možné poznat pravdu? Kde a jak a u koho? Když Pán Ježíš stál před Pilátem, na různé otázky, kdo je odkud je, odpověděl: „Jáť jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě.“ (Jan 18, 37). A na jiné místě praví: „Já světlo na svět jsem přišel, aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě nezůstal.“ (Jan 12, 46). „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Jan 14, 6).

Bratři a sestry!

Není otázka, na kterou by nám Pán Ježíš nedal jasnou odpověď. Přináší světlo i v těch otázkách, do kterých člověk ve své moudrosti nikdy nevnikne. Učení Pána Ježíše je do všech podrobností Bohem zjevenou pravdou. V evangeliu Pána Ježíše se nikdy nesetkáte se slovy – možná, asi, pravděpodobně – ale za každým slovem stojí: Amen, amen, pravím vám – jinými slovy: Jistě, jistě! Pravda, kterou nám Pána Ježíš podává ve svém evangeliu, má být jediným základem celého našeho života, má ve všech věcech určovat našemu životu směr, slovy našeho textu – naše bedra mají být podpásaná pravdou.

Jen několik paprsků této pravdy: Bůh je! Je všudy přítomný, je vševědoucí, je všemohoucí. Jen on dává všemu stvoření život. Jím žijeme, hýbeme se i trváme. Stvořil nás k svému obrazu, abychom byli obrazem jeho slávy, jeho lásky i moci. S každým naším vdechnutím i vydechnutím závisíme na něm. Život na zemi nám dal proto, abychom se v něm připravili na život další, který bude pokračovat za hrobem a ve které bude naše žatva toho, co jsme na této zemi rozsévali. Proto Pán Ježíš prohlašuje: „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ (Mat. 16, 26). „Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil…“ (II. Kor. 5, 10). Proto Pán Ježíš radí: „Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.“ (Mat. 6, 19-20).

A jaké to jsou poklady? Každá číše vody studené podaná druhému v lásce, má v nebi svou odplatu. Každé odění nuzného, nasycení hladového, potěšení, navštívení nemocného, to jsou všecko poklady ukládané v nebi. „Co jste učinili z lásky jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili,“ prohlašuje náš Pán. V jedné písni zpíváme: Nepřišli jsme na svět pro sebe samého, zato k slávě Boží a k blahu bližního… Tímto vědomím, touto pravdou, mají být podpásaná naše bedra, to je to Boží odění, Boží zbroj.

A učiňme si to ještě srozumitelnějším: Pán Ježíš říká: „Nepečujtež tedy, říkajíce: Co budeme jísti? aneb co budeme píti? aneb čím se budeme odívati? Nebo toho všeho pohané hledají. Víť zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Mat. 6, 31-33). Tímto vědomím, touto pravdou Ježíšova evangelia máme se vyzbrojit, máme přepásat svá bedra. Otázka naší existence, našeho chleba, nás zaměstnává a vyvolává u nás tolik starostí, tolik pečování, že na Boží království nemáme ani čas a je-li tomu tak v našem životě, má satan otevřené dveře do našeho srdce.

Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou!

Pravdou Ježíšova evangelia! Člověk jsa stržen satanem k odboji vůči Bohu, uchyluje se znovu a znovu z Božích cest a tak se zpronevěřuje svému určení být obrazem svého Stvořitele. Je ve všem pod vlivem hříchu a marně se snaží vyprostit se z jeho otroctví. Je jen jedna cesta k záchraně. Touto cestou je Pán Ježíš Kristus. Spasení, které Pán Ježíš přinesl světu je v tom, že mocí svého Božství láme v člověku moc, sílu hříchu, vrací svobodnou vůli, kterou hřích zlomil, svou obětí na kříži shlazuje naše viny, posvěcuje nás a smiřuje nás s Bohem, umrtvuje naše staré já a přetváří jej v nového člověka. Proces v nitru člověka nazývá Písmo novým rodem a praví o tom, že kdo se takto znovu nenarodil, nemůže ani vidět ani vejít do Božího království. Pod požehnaným vlivem Ježíšova evangelia, jeho pravdy, mění se naše mysl, naše povaha a pak celý život jeví se nám v jiném světle. Bůh zjevený v Pánu Ježíši Kristu stává se nám pramenem radostí, pokoje a života vůbec. Smrt nás už neleká, bouře ve světě nás také neleká, vždyť Ježíšovo evangelium, pravda Božího Slova, nám svědčí o tom, že nade vším vládne Bůh a my také jeho lásku, jeho péči, jeho ochranu, na každém kroku pociťujeme. Majíce bedra svá podpásaná pravdou víme, že první i poslední slovo má ve všem náš Bůh. Tato pravda nás sílí, posvěcuje a zmocňuje k novému životu a určuje každý náš další krok. A proto napomenutí Písma: Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou!

Bratři a sestry!

Bude-li Pán Ježíš alfou i omegou našeho života, bude-li jeho evangelium, jeho pravda usměrňovat každý náš krok, budeme-li celý náš život stavět jedině na jeho Slově, nemáme se čeho bát, ať i na tento svět se přivalí sebevětší bouře. A proto posilňme se v Pánu a v moci síly jeho.

Podívejme se ještě na další zbroj Božího odění: „…oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti.“ (Ef. 6, 14). Co je to za pancíř? Je to roucho zbělené v krvi Beránkově, přikrývající naši nahotu před svatým Bohem. „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista.“ (Řím. 5, 1). „Kdo jest, ješto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.“ (Řím. 8, 34). Nebýt radostného vědomí, že Pán Ježíš umyl nás od hříchů našich krví svou, satan by podnikal nové a nové útoky na jistotu našeho spasení, neb i my věřící jsme i po svém obrácení se k Pánu samá mdloba, samá nedokonalost. Kolikrát ještě znovu upadneme do hříchu a satan zaútočí na naši víru. Ale náš pancíř spravedlnosti je pevný, Kdo by chtěl na nás žalovat, jestliže je to sám Bůh, který nás ospravedlňuje a jestliže sám Kristus na pravici Boží za nás oroduje? „Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.“ (Iz. 44, 22). „Synáčkové moji, totoť vám píši, abyste nehřešili. Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A onť jest obět slitování za hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za všeho světa.“ (I. Jan. 2, 1-2). Toto radostné vědomí, že Pán Ježíš smyl naše hříchy a oblékl nás v nové roucho očištěné a posvěcené krví Beránkovou, je pancířem spravedlnosti a jestliže jsme se nechali do něho obléci, pak satan marně útočí na naši slabou víru.

„Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou, a oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti.“

1965 Tekovské Lužany