Nejnaléhavější příčina našeho návratu ke Kristu

Mat. 9, 1-8; 18-38

A vstoupiv na lodí, přeplavil se, a přišel do města svého. A aj, přinesli mu šlakem poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí šlakem poraženému: Doufej, synu, odpuštěniť jsou tobě hříchové tvoji. A aj, někteří z zákonníků řekli sami v sobě: Tento se rouhá. A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: Proč vy myslíte zlé věci v srdcích svých? Nebo co jest snáze říci: Odpuštěniť jsou tobě hříchové, čili říci: Vstaň a choď? Ale abyste věděli, žeť má moc Syn člověka na zemi odpouštěti hříchy, tehdy dí šlakem poraženému: Vstana, vezmi na sebe lože své, a jdi do domu svého. Tedy vstav, odšel do domu svého. A vidouce to zástupové, divili se a velebili Boha, kterýž dal takovou moc lidem.

A když on to k nim mluvil, aj, kníže přistoupivši, klanělo se jemu, řkuc: Dcera má nyní umřela. Ale poď, vlož na ni ruku svou, a budeť živa. A vstav Ježíš, šel za ním, i učedlníci jeho. (A aj žena, kteráž nemocí svou trápena byla ode dvanácti let, přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho. Nebo řekla sama v sobě: Dotknu-li se jen toliko roucha jeho, uzdravena budu. Ježíš pak obrátiv se, a uzřev ji, řekl: Doufej, dcero, víra tvá tě uzdravila. I ozdravěla ta žena té chvíle.) Přišed pak Ježíš do domu knížete, a uzřev trubače i zástup hlučící, Řekl jim: Odejdětež; nebo neumřela děvečka, ale spí. I posmívali se jemu. A když byl vyhnán zástup, všed tam, ujal ji za ruku její. I vstala ta děvečka. A roznesla se pověst ta po vší té zemi. A když šel odtud Ježíš, šli za ním dva slepí, volajíce a řkouce: Smiluj se nad námi, Synu Davidův. A když všel do domu, přistoupili k němu ti slepí. I dí jim Ježíš: Věříte-li, že to mohu učiniti? Řekli jemu: Ovšem, Pane. Tedy dotekl se očí jejich, řka: Podlé víry vaší staň se vám. I otevříny jsou oči jejich. Zapověděl jim pak tuze Ježíš, řka: Viztež, ať nižádný nezví. Ale oni vyšedše, rozhlásali jej po vší té zemi. A když oni vycházeli, aj, přivedli mu člověka němého, majícího ďábelství. A když vyvrženo bylo ďábelství, mluvil němý. I divili se zástupové, řkouce: Že nikdy nic nebylo vídáno takového v Izraeli. Farizeové pak pravili: Mocí knížete ďábelského vymítá ďábly. I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu. A když hleděl na zástupy, slitovalo se mu jich, že byli opuštěni a rozptýleni jako ovce, nemajíce pastýře. Tehdy řekl učedlníkům svým: Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou.

Jan 7, 37

V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál Ježíš a volal, řka: Žízní-li kdo, poď ke mně, a napij se.

Jaký obraz lidské bídy rozvinul se za jediný den před Ježíšovým zrakem! Kolik těch, jejichž zdraví bylo podlomeno hříšným životem, se tísnilo kolem Pána Ježíše volajíce o uzdravení. Jak strašlivě se mstí hřích na člověku, na jeho zdraví a přec člověk pije hřích jako vodu. Žádné starověké otroctví nebylo k člověku tak kruté, jako je otroctví hříchu, kdy tělesná vášeň zotročí nás tak, že zlomí naši vůli, takže nejsme více pány svého chtění, zaslepí náš rozum a zmrzačí náš celý charakter. Denně měl Pán Ježíš před sebou obraz lidské bídy a tak když hleděl na ty zástupy, slitovalo se mu jich, že jsou opuštěni a rozptýleni, nemajíce pastýře. Neměli nikoho, kdo by jim ukázal, odkud všechny jejich bída prýští a kdo by je přivedl ke zřídlu Božího života. Pán Ježíš hleděl na zástupy hynoucího lidu a bylo mu jich líto a ve svém soucitu vztáhl svoji náruč vůči nim a volal: „Kdo žízníš, pojď, a naber, pojďte ke mně všichni…“

Jako byl tehdy člověk obtížený hříchem a trpěl pod jeho následky, tak je tomu i dnes. A potřeboval-li tehdejší člověk odpočinutí, tím ve větší míře ho potřebuje i dnes. Jsi chudý? Pojď k Němu! Obohatí tvého ducha v takové míře, že nebudeš měnit se žádným boháčem na světě. Jsi nemocen? Na paprscích jeho lásky je zdraví všech národů. Jsi smuten? On setře slzu z tvého oka. Cítíš se být opuštěný? V něm najdeš přítele, bratra, který tě nikdy nezklame. Tíží tě hřích? Pronásledují tě výčitky svědomí? Ježíš tě zbaví tohoto břemene. Lekáš se smrti? Pán Ježíš ti promění smrt v červánky nového jitra.

Pojď k Němu! On má oděv pro nahé, pokrm pro chudé, odpuštění pro hříšné. Kdyby ti nechtěl odpustit, kdyby ti nechtěl pomoci, tak by tě k sobě nevolal.

Je tu celá řada nejvážnějších příčin, proč musíš k němu.

První je ta, že jsi hříšník a potřebuješ odpuštění. Snad si ani tuto skutečnost neuvědomuješ. Myslíš, si, že nejsi vražedníkem, zlodějem, cizoložníkem, opilcem, podvodníkem, čtu si Písmo svaté, chodím do chrámu, do shromáždění, poctivě se živím, tak proč bych měl věčně zahynout?

Příteli!

Jdi k lesní studánce, v jejíž vodě se vidíš jako v zrcadle a naber z ní sklenici vody. Zvedni sklenici a postav ji proti slunci. Zjistíš, že voda, která se ti zdála naprosto čistá, je plná nečistoty. Učiň tak i se svým srdcem. Postav do světla Božího zákona každou svou myšlenku, každé své slovo, každý svůj čin a zhrozíš se, kolik nečistoty je ve tvém srdci. Dobře praví Slovo Boží: „Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho.“ (Job 15, 14-15).

Milá duše!

Postav se do světla Slova Božího tak, jak tě vidí Bůh a zhroutíš se pod tíhou své duchovní a mravní bídy.

Silnicí, vedoucí z města, vykročili ve stejnou dobu dva muži, jeden ve středních letech, slušně oblečený, a druhý stařec, oblečený nuzně, s malým uzlíčkem v ruce, ve kterém měl několik krajíčků suchého chleba. Oba si byli cizí, ale majíce tentýž směr, dali se do hovoru. Stařeček si stěžoval mladšímu na trpký úděl svého života a když byl se svou smutnou historií u konce, mladší muž se na něj obrátil s otázkou: „A máte nějakou naději na lepší budoucnost?“ Stařeček se zastavil, ukázal prstem k nebi a pravil: „Mám, ale až tam v nebi.“ „A máte jistotu, že přijdete do nebe?“ „A proč bych neměl. Jsem údem křesťanské církve, nikoho jsem nezabil, neokradl, proč bych neměl nárok na nebe?“ Mladší muž se na chvíli odmlčel a pak pravil: „Kéž bych to mohl říci i já. Můj život však byl samý hřích, jsem vrah.“ Stařec pohlédl zděšeně na muže a pravil: „Vy že jste vrah? Váš zevnějšek o tom nesvědčí, že byste byl schopný takového činu.“ „Ano, pane, Slovo Boží mě z toho usvědčuje. Poraďte mi, co mám činit, abych ušel věčnému zahynutí a dosáhl jistoty, kterou máte vy?“ „Milý příteli,“ odpovídá stařec, já jsem se Zákonem Božím nikdy nezabýval a skutečně nevím, jakou bych vám dal radu.“ Delší mlčení přerušil mladší muž: „Stařečku, vy jste nikdy ve svém životě nezhřešil? Nikdy jste například nevzal Boží jméno nadarmo? Je psáno, že Hospodin nenechá bez pomsty toho, kdo by bral jeho jméno nadarmo.“ Starým mužem to trhlo: „Přiznám se vám, že v této věci jsem nejednou zhřešil. Když se mi má práce nedařila, šlo to nejednou s klením a braním Božího jména nadarmo.“ „A nikdy jste ve svém životě nepodlehl pokušení tělesných žádostí, jako smilstva nebo opilství? Protože Slovo Boží praví, že kdo žije tělu, z těla žíti bude porušení a že ani smilníci ani opilci království Božího dědicové nebudou.“ „I po této stránce musím na sebe žalovat,“ řekl smutně starý muž. „Dokud jsem byl mlád, plný života, byl jsem nejednou otrokem svých vášní.“ „A stařečku, nikdy jste neměl ve svém srdci hněv, nenávist? Neboť psáno v Písmu jest, že každý, kdo nenávidí svého bratra je vražedník.“ Stařec se zastavil a praví: „Chcete snad říci, že jestli jsem tak činil, že i já jsem vražedník?“ „Stojí psáno, že kdo by jen jediné přikázání přestoupil, že je vinen všemi a že je zlořečený ten, kdo nezůstává ve všem.“ Starci vytryskly slzy z očí a s třesoucím hlasem praví: „Co tedy mám činit, abych dosáhl království Božího?“ Muž vzal stařečka za ruku a praví mu: „Řekl jsem vám, že jsem vrah. Podle Slova Božího jsem byl vrahem, protože je psáno, že kdo by jediné přikázání přestoupil, je vinen všemi. I na mně ležela kletba zlořečenství zákona, nevěděl jsem, jak mám uniknout Božímu soudu. Ale Bůh nemá zalíbení ve smrti hříšníka, ale chce, aby se obrátil a byl živ. Dokud jsem necítil tíhu svých hříchů, Božího zákona jsem si nevšímal, měl jsem se za spravedlivého člověka, ale Bůh mi ukázal, že všechna moje spravedlnost je jak roucho ohyzdné. Poselstvím evangelia jsem byl přiveden k Ježíši, jeho krev očišťuje od všelikého hříchu a On jest oběť slitování za hříchy naše. Tehdy jsem teprve porozuměl volání Syna Božího – Pojďte ke mně všichni. Uposlechl jsem a vydal se Pánu Ježíši takový, jaký jsem byl a Ježíš mi odpustil. Radím vám, abyste učinil totéž a chcete-li, učiňte tak teď hned.“ Nato si oba poklekli a kladli se do rukou toho, jenž prohlásil: „Kdo ke mně přijde, toho nevyvrhnu ven…“

Duše milá! Příteli!

Ty se domníváš, že k tomu, abys na věky nezahynul, musíš padnout až na samé dno bahna hříchu a neřestí? Nemyl se. Jak blízko království Božímu byl bohatý mládenec a přece do něho nevešel.

A měl jsi snad odvahu tvrdit, že jsi ani jediné přikázání nepřestoupil, že nejdi hříšníkem? Marně by sis to namlouval, tvé svědomí tě usvědčí, že hříšníkem jsi. A proto nechceš-li zahynout, musíš k Pánu Ježíši pro odpuštění.

Další vážná příčina, proč musíš ke Kristu je, že nepřijdeš-li k Pánu Ježíši, leží na tobě hněv Boží: „Otec miluje Syna, a všecko dal v ruku jeho.
Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3, 35-36). Chápeš, co to znamená? Jistě jste již slyšeli o zvláštním nápisu na klášteru ve Florencii: Jediná duše, jestliže tu ztratím, co mi zbude? Jediný Bůh, jestliže On jest mi nepřítelem, kdo mě vysvobodí?- „Bůh jest soudce spravedlivý, Bůh silný hněvá se na bezbožného každý den.“ (Žalm 7, 12). Nedáváš Bohu dost příčin, aby se na tebe hněval? Běda ti, jestli jeho hněv na tobě zůstane až do dne Božího soudu! Běda ti, jestliže tě zachvátí smrt, aniž bys byl s Bohem smířen!

Bůh sám se táže člověka: „Zdali ostojí srdce tvé? Zdaž odolají ruce tvé dnům, v nichž já budu zacházeti s tebou? Já Hospodin mluvil jsem i učiním.“ (Ezech. 22, 14).

Pojď k Pánu Ježíši, On přišel právě proto, aby tě usmířil se svým Otcem. Volám vás všechny ke smíření slovy: „Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (II. Kor. 5, 20-21).

Ta další příčina, proč musíš ke Kristu jest, že tě očekává soud. „Uloženo je lidem zemřít a potom bude soud.“ Dokázal to už někdo, aby unikl smrti?

Milá duše, jednou přijde okamžik, kdy zde na zemi ztratí všecko pro tebe cenu a kdy budeš mít jedinou touhu – utišit hlas svého svědomí. Nebude pak již pozdě?

K těžce nemocnému mladíku byl povolán lékař, který byl věřící. Po pečlivé prohlídce pravil k mladíku: „Dny vašeho života jsou sečteny.“ Mladík se zalekl. Naprosto nemyslel, že by byl tak blízko smrti. Zoufale pohlédl na lékaře a pravil: „Zanedbal jsem to.“ „Co jste zanedbal?“ „Spasení,“ odpovídá mladík, „Zanedbal jsem spasení své duše. Kdysi jsem byl duchovně probuzen a Bůh mi kladl na srdce, abych se obrátil. Ale ďábel mi našeptával, že teď ještě ne, to můžeš učinit až později. Jsi ještě mlád, užívej nejdříve život. A já jsem uposlechl hlasu nepřítele. Tak jsem své spasení zanedbal, nyní je již pozdě.“ Lékař se snažil mladíka potěšit. Ukázal mu na lotra na kříži a poukázal na to, že i v té jedenácté hodině se může uchopit Boží milosti. Mladík mu na to odpověděl: „Má jedenáctá hodina byla tenkrát, když mě Spasitel volal. Teď už je pozdě.“ Nato zabořil svou hlavu do podušek a v pláči volal: „Já jsem své spasení zanedbal, teď už je pozdě.“ A s těmito slovy brzy nato umíral.

„Zdali ostojí srdce tvé? Zdaž odolají ruce tvé dnům, v nichž já budu zacházeti s tebou?“ (Ez. 22, 14).

Jak mnoho je těch, kteří spasení své odkládají na poslední chvíli svého života. Ale víš, kdy a kde a jakým způsobem tě Pán odvolá? Uloženo je lidem umřít a potom bude soud. A kdo bude soudcem? Slyš Písmo: „A přikázal nám kázati lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých.“ (Sk. 10, 42). Pán Ježíš je ten ustanovený soudce živých i mrtvých. Máš tohoto soudce na svoji straně? Je tvým Spasitelem? Ne-li, jak před ním obstojíš?

Další příčina, proč musíš ke Kristu je proto, abys dosáhl pokoje. Nemají pokoje bezbožní. Neodpuštěný hřích věčně zneklidňuje svědomí a srdce člověka a vhání ho znovu a znovu do hříchů jiných a štve jej z místa na místo. Přijetím Pána Ježíše máme plné odpuštění hříchů a tím Boží pokoj se rozlévá jak mohutná řeka naším nitrem. A je-li naše srdce naplněné Božím pokojem, pak nás nemůže děsit ani nejistá budoucnost, ani hrůza smrti.

Další příčina, která nám ukazuje na nutnost, abychom svůj život položili do Ježíšových rukou je ta, že potřebujeme nové srdce: „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité. Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.“ (Ez. 36, 26-27). Hřích nás odcizil, takže po něm netoužíme a nemilujeme jej. Jak bychom mohli s naší převrácenou myslí a Pánu Bohu odcizeným srdcem dosáhnout věčného života? V naší mysli, v našich citech vůči Bohu musí nastat změna. Naše mysl je tělesná, Bohu nepřátelská a tělesný člověk nechápe ty věci, které jsou Ducha Božího. Proto Pán Ježíš prohlašuje: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího.“ (Jan 3, 5). Ale takové znovuzrození je nemožné bez Pána Ježíše. Jen na základě jeho oběti na kříži, pod vlivem jeho odpouštějící lásky a pod vlivem jeho mocného slova, mění se naše srdce a my se stáváme novými lidmi. Bez nového srdce království Božího nedosáhneš, A nové srdce ti může dát jen On, Ježíš Kristus.

Nuže milá duše, pojď k němu, se vší důvěrou a to co v Božím objetí zakusíš, v celém širém světě nenajdeš. Každá minuta, o kterou své vydání oddaluješ, je pro tebe ztracená.

A nyní si musíme ještě krátce ukázat, jakým způsobem máme k Pánu Ježíši přijít. Učiň to tak, jak to učinil slepý Bartimeus. On sám Ježíše neviděl, jen uslyšel, že Pán Ježíš jde kolem. Začal tedy volat: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“

Příteli! Pán Ježíš prohlásil, že kde se dva neb tři sejdou ve jménu jeho, že je uprostřed nich. Ježíš jde i dnes kolem tebe. Volej k němu, v mysli, v srdci u víře, volej, ať se nad tebou slituje. Uslyšel a vyslyšel Bartimea, uslyší a vyslyší i tebe. Jen nemlč, volej, v modlitbě, v mysli, v duchu. Neztrácej tuto příležitost. A nemáš-li tolik odvahy, abys před celým shromážděním volal k Pánu, pak několik bratří, sester, rádi s tebou půjdou do ústraní a tam ti pomohou k Pánu volat, dokud se ti Pán neozve a dokud ti nedá pocítit, že i tebe přijal, že i tobě odpustil, že jsi jeho. Jen neztrácej tuto příležitost a nezanedbávej své spasení.

Do jednoho shromáždění byl pozván muž, jehož dosavadní život byl samý hřích. Prozrazoval to i jeho zevnějšek. S největší pozorností sledoval svědectví místního kazatele na základě Ježíšova evangelia. Slovo Boží bušilo do jeho svědomí jako kladivo. Najednou muž povstane, jde na podium, obrátí se k celému shromáždění a praví: „Přátelé, já vycházím ze samého pekla, prosím vás, pomozte mi!“ Hned se ho ujalo několik bratří, odvedli stranou a tam na kolenou volali s tímto mužem k Bohu o smilování. Bůh se sklonil ve své milosti i k tomuto zbloudilému synu a on ještě ten den vydával v dalším shromáždění mocné svědectví, že se mu v Pánu Ježíši dostalo odpuštění.

Milá duše!

Není hříchu, který by ti nemohl být v Pánu Ježíši odpuštěn. Ale pro odpuštění musíš k němu. Jeho náruč je otevřená. Pojď k němu, neváhej, vydej se mu ještě dnes. Jeho odpuštění rozezvučí všechny struny tvého srdce písní nového života.

Avšak i ty, bratře i sestro, potřebuješ se vydat znovu svému Pánu: „Protož jakž jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte.“ (Kol. 2, 6).

Ach, kolik jsme již z této první své lásky slevili. Z prvního nadšení, z prvního zápalu pro Ježíše a jeho dílo – kolik je v našich srdcích? Mnohému z nás by mohl Pán Ježíš říci: „Máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý. Neboť jsem nenalezl skutků tvých plných před Bohem. Pomniž tedy, co jsi přijal a slyšel, a ostříhej, a čiň pokání.“ (Zj. 3, 1-3).

Bratři a sestry!

Každému z nás je třeba nanovo se vydat Pánu, nechat se naplnit novým ohněm. Aby elektrické světlo přestalo svítit, stačí jen nepatrně povolit žárovku a přerušit tak spojení s elektrickou centrálou. Tak je to i s naším srdcem. Jen málo povolit, jen malé zvlažnění, zlhostejnění a již přestáváme být světlem, solí tomuto světu. A proto všichni, všichni pojďme k Pánu, ke zdroji síly, moci, lásky a pokoje. „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Mat. 11, 28). Kdo z nás by odpočinutí nepotřeboval? Položíme-li svůj život cele do Božích rukou, pokoj jako mohutná řeka se rozlije nitrem nás všech.

1931 Ostrava