Duchovní bohatství věřícího člověka

I. Jan. 5, 1-20

Každý, kdož věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil; a každý, kdož miluje toho, kterýž zplodil, milujeť i toho, kterýž zplozen jest z něho. Po tomť poznáváme, že milujeme syny Boží, když Boha milujeme, a přikázaní jeho ostříháme. Nebo toť je láska Boží, abychom přikázaní jeho ostříhali; a přikázaní jeho nejsou těžká. Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toť jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše. Kdo jest, ješto přemáhá svět, jediné, kdož věří, že Ježíš jest Syn Boží? Toť jest ten, kterýž přišel skrze vodu a krev, Ježíš Kristus, ne u vodě toliko, ale u vodě a ve krvi. A Duch jest, kterýž svědectví vydává, že Duch jest pravda. Nebo tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A tři jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi: Duch, a voda, a krev, a ti tři jedno jsou. Poněvadž svědectví lidské přijímáme, svědectvíť Boží větší jest. Nebo totoť svědectví jest Boží, kteréž vysvědčil o Synu svém. Kdož věří v Syna Božího, máť svědectví sám v sobě. Kdož nevěří Bohu, lhářem jej učinil; nebo neuvěřil tomu svědectví, kteréž vysvědčil Bůh o Synu svém. A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdožť má Syna, máť život; kdož nemá Syna Božího, života nemá. Tyto věci psal jsem vám věřícím ve jménu Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život, a abyste věřili ve jméno Syna Božího. A totoť jest to smělé doufání, kteréž máme k němu, že zač bychom koli prosili podlé vůle jeho, slyší nás. Že pak víme, že nás slyší, prosili-li bychom zač, podlé toho víme, že máme prosby naplněné, kteréž jsme předkládali jemu. Viděl-li by kdo bratra svého hřešícího hříchem ne k smrti, modliž se za něj, a dá jemu Bůh život, totiž hřešícím ne k smrti. Jestiť hřích k smrti; ne za ten, pravím, aby se modlil. Každá nepravost jestiť hřích, ale jestiť hřích ne k smrti. Víme, že každý, kdož se narodil z Boha, nehřeší; ale ten, kdož narozen jest z Boha, ostříhá sebe samého, a ten zlostník se ho nedotýká. Víme, že z Boha jsme, ale svět všecken ve zlém leží. A vímeť, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.

Z přečteného oddílu Slova Božího bych chtěl vyzdvihnout několik skutečností. Jsou to:

1. Vznešený rod věřícího
2. Slavné vítězství věřícího
3. Jistý základ věřícího
4. Vlastnictví věřícího
5. Požehnaná jistota věřícího
6. Nepochybující důvěra věřícího
7. Požehnané vědění věřícího

1. Vznešený rod věřícího

Každý, kdož věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil. (verš 1). Slovo „Kristus“ znamená „Od Boha pomazaný“ a zahrnuje v sobě tyto další pojmy: Mesiáš, Spasitel, Vykupitel, Syn Boží. Všechna svědectví Písma nám přinášejí mocná svědectví, že Pán Ježíš tímto Kristem, Mesiášem, Spasitelem, Vykupitelem, Synem Božím je. A všude tam, kde člověk svědectví Písma o Ježíši Kristu vírou přijal a v důsledku této víry se mu stal Pán Ježíš osobním Spasitelem, Slovo Boží o něm prohlašuje, že uvěřením vešel v živé obecenství s Bohem a tak se vrodil v Boží království – „Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno jeho“ (Jan 1, 12). U mnohých to trvá celé měsíce i roky, než překonají v sobě všechny pochybnosti a než mohou s plnou jistotou své víry říci o Ježíši Kristu: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20, 27). Jsou sice tisíce lidí, kteří říkají, já také věřím, ale vyznávají to jenom ústy, jejich srdce o tom nic neví. Zrození z Boha, vyplývající z živé víry v Ježíše Krista, je akt, který v srdci, v nitru, v charakteru člověka, vyvolává velké změny. Tak, jako dítě narozené z rodičů si přináší do života mnohé vlastnosti charakteru svých rodičů, tak i ten, který se skrze živou víru v Ježíše Krista vrodil v Boží království, přináší si novým rodem do dalšího života vlastnosti Božího charakteru a tím se liší od ostatních, jak to bylo už pověděno ve Starém zákoně: „Nebo ty lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému; tebe vyvolil Hospodin Bůh tvůj, abys jemu byl lidem zvláštním, mimo všecky národy, kteříž jsou na zemi.“ (V. Mojž. 7, 6). Tedy vírou v živé Slovo Boží přicházíme k zrození se z Boha. „Znovu zrozeni jsouce ne z porušitelného semene, ale z neporušitelného, skrze živé slovo Boží a zůstávající na věky.“ (I. Petr. 1, 23). Musím znovu zdůraznit: To není jen říci, já také věřím, to musí být podloženo vlastní osobní zkušeností s Bohem a to stojí mnoho vnitřních zápasů, modliteb a duchovního úsilí, než člověk v sobě překoná různé pochybnosti vůči Bohu a jeho slovu a než přijme evangelium Ježíše Krista za absolutní pravdu. Hledá-li však člověk Boha ze vší upřímnosti svého srdce, pak musí se vší určitostí dospět k dětinné víře v Boží Slovo, aniž by činil svému rozumu nějaké násilí. A tím okamžikem, kdy se dětinnou vírou uchopí poselství Božího Slova, že Ježíš je Kristem a tak si jej přivlastní za svého osobního Spasitele, dochází v jeho nitru k novému rodu, člověk prochází zvláštní vnitřní duchovní revolucí, kterou Slovo Boží nazývá duchovním znovuzrozením. Člověk se rodí z Boha.

V rozmluvě s Nikodémem Pán Ježíš prohlašuje, že kdo neprodělal takovou vnitřní proměnu, kdo se takto neznovuzrodil, nemůže ani vejít do Božího království. „Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího. Řekl jemu Nikodém: Kterak můž člověk naroditi se, starý jsa? Zdali může po druhé v život matky své vjíti a naroditi se? Odpověděl Ježíš: Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovu zroditi. Vítr, kam chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a kam jde. Takť jest každý, kdo se z Ducha narodil.“ (Jan 3, 3-8). A teprve potom se dostává člověku znovu nebeských práv, jak o tom čteme v Ef. 2, 19: „Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží.“ Jaký to vznešený rod! Prožil jsi již také znovuzrození? Jestliže ne, buď jsi členem kterékoliv církve, do království Božího nevejdeš. Zde plně platí prohlášení Pána Ježíše Krista: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího.“

2. Vítězství věřícího člověka

„Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toť jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše. Kdo jest, ješto přemáhá svět, jediné, kdož věří, že Ježíš jest Syn Boží?“ (I. Jan 5, 4-5).¨

Živá víra v Ježíše Krista se mění v člověku v duchovní moc, v duchovní a mravní sílu, ve které věřící člověk vítězí nad sebou, nad pokušením k hříchu, nad vlivem tohoto světa. Bez Božího zmocnění je člověk pouhou hříčkou všech možných tělesných žádostí a vášní. Kam tedy zařadit ty, kteří také vyznávají, že věří, ale místo, co by vítězili nad světem – svět, hřích, vítězí nad nimi? Má-li věřící člověk živé spojení se svým Pánem, jestliže se v plné důvěře ve všech věcech obrací ku Pánu, musí vítězit. Porážka v boji s hříchem se dostavuje jen tam, kde naše spojení s Pánem je přerušeno.

Bratře, sestro! Jsi vítězem? Vítězíš ty nad světem - anebo vítězí svět nad tebou?

3. Jistý základ věřícího

„Toť jest ten, kterýž přišel skrze vodu a krev, Ježíš Kristus, ne u vodě toliko, ale u vodě a ve krvi. A Duch jest, kterýž svědectví vydává, že Duch jest pravda.
Nebo tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A tři jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi: Duch, a voda, a krev, a ti tři jedno jsou.“ (I. Jan 5, 6-8).

Naše víra, náš život, stojí na svědectví samého Boha. V tomto svědectví není „snad“, „možná“, „pravděpodobně“. Nejistotou, neurčitostí, se shledáváme jen v učení lidském. Ve svědectví Božím, se stále opakují slova: Amen, amen! Jistě, jistě! Takto praví Panovník Hospodin! Tedy žádná neurčitost, nýbrž naprostá jistota. Lidské učení? Co už tu bylo různých nauk, teorií o vzniku lidského života. Jaká nepřehledná řada vědátorů se již vystřídala na poli lidské slávy. A jejich učení, jejich teorie? Byly již dávno vyvráceny novými teoriemi. A to, co nám dnes předkládá, podává za vědeckou pravdu, za 10 – 20 let se tomu svět znovu vysměje a bude nám zase podávat jinou vědeckou pravdu. Jakým pochybným základem je všechno lidské učení! Chceš na něm stavět? Brzo ztroskotáš! Naše víra a přesvědčení je založené na svědectví samého Boha. Proto nebe i země pominou, ale slovo Boha živého zůstává na věky. My, věřící lidi, máme základ, kterým ani věky věků nepohnou. Proto lidské učení bereme s určitou rezervou.

4. Vlastnictví věřícího člověka

„A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdožť má Syna, máť život; kdož nemá Syna Božího, života nemá.“ (I. Jan 5, 11-12´).

Přijetím Ježíše Krista z svého osobního Spasitele a vydáním se cele jemu, tím se stáváme Božím vlastnictvím. Na nás se pak vztahují slova: „Ale nyní takto praví Hospodin stvořitel tvůj, ó Jákobe, a učinitel tvůj, ó Izraeli: Neboj se, nebo vykoupil jsem tě, a povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty. Když půjdeš přes vody, s tebou budu, pakli přes řeky, nepřikvačí tě; půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe. Nebo já Hospodin Bůh tvůj, Svatý Izraelský, jsem spasitel tvůj.“ (Iz. 43, 1-3).

Můj – Tvůj. Jaké to vzácné vlastnictví. Být vždy a na každém místě v Jeho rukou, mít Pána větrů i bouře, Pána života i smrti, na lodičce svého života – chápete, co to znamená? A kolik vzácných věcí vyplývá ze vzájemného vlastnictví? V epištole Řím. 14, 4 čteme: „Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka? Však Pánu svému stojí, aneb padá. Budeť pak ustaven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej.“ Od okamžiku, kdy jsme se vydali Pánu, stali se Jeho vlastnictvím – Jemu stojíme i padáme. Nikdo nemá více právo na nás žalovat. Apoštol Pavel se táže: „Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh jest, kterýž ospravedlňuje. Kdo jest, ješto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.“ (Řím. 8, 33-34). „Hospodin dokoná za mne; nebo milosrdenství tvé, Hospodine, na věky, aniž díla rukou svých kdy opustíš.“ (Žalm 138, 8). Tak odpovídá žalmista David. Jsme-li vlastnictvím Božím, máme právo i na Boží dědictví. „Nepřijali jste zajisté ducha služby opět k bázni, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, totiž Otče.“ (Řím. 8, 15). A kolik ještě jiných vzácných věcí vyplývá z tohoto vlastnictví.

Milá duše! Komu ty náležíš? Komu ty se vydáváš v službu? Koho jsi ty vlastnictvím? Kdo má Syna , má život, kdo Syna Božího nemá, život nemá.

Jak je to s tebou?

5. Požehnaná jistota věřícího

„Tyto věci psal jsem vám věřícím ve jménu Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život, a abyste věřili ve jméno Syna Božího.“ (I. Jan 5, 13).

Náš život na zemi končí smrtí. Většina lidstva se tohoto okamžiku leká, a plným právem. Až do tohoto okamžiku můžeš Pánu Bohu utíkat. Jemu se vzpírat, protivit, jeho jsoucnost popírat, vědomí, že Bůh je, že život věčný je, můžeš v sobě utlumit, ale ve chvíli smrti všechno to tvoje sebeujišťování, všechno namlouvání, že Bůh není, že věčný život není – to všechno ti selže. Ve chvíli smrti se svědomí člověka, až dosud hříchem uspané, mocně probouzí a člověk slyší ve svém nitru: Bůh je! Věčnost je! Připrav se Bohu svému!

Je zajímavé, že často i největší bezvěrci si volají duchovního a hledají cestu ke smíření se s Bohem, před nímž najednou se chvějí a setkání s ním se lekají. Ve chvíli smrti mizí také všechen zájem o věci pomíjející. V této chvíli člověk cítí, že všechno na zemi je marnost a že z věcí, za nimiž se pachtil, si nic s sebou na věčnost nevezme. Ve chvíli smrti otevírá se člověku duchovní zrak a člověk plně cítí skutečnost záhrobního života. Tato skutečnost naplňuje člověka bázní.

Docela jinak se to má s člověkem věřícím, který je na tento odchod ze země každou chvíli připraven. Pro věřícího člověka je smrt jen smrtí těla, ví, že jeho duch neumírá. Ví, kam jde, že jde domů k Otci a ke svému Pánu, do jehož rukou vložil svůj život. Vždyť s tím počítal, že na této zemi nemáme místa zůstávajícího. A ve chvíli smrti mu platí obzvláště slova Pána Ježíše: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“ (Jan 11, 25). Vpravdě věřící člověk má ve chvíli smrti naprostou jistotu kam jde. Proto ho smrt neleká. Ví, že si ho sám Pán převede vítězně i před údolí stínu smrti a že má pro něj připravení místo. Pán Bůh každému, kdo se skrze víru v Ježíše Krista vrodil v Boží království, tuto požehnanou jistotu dává. Spasení není pro věřícího otázkou, má-li ho nebo ho snad teprve obdrží. On ho jednou přijal, vždyť spasení je přec v Ježíši Kristu. Kdožť má Syna, máť život. Tyto věci psal jsem vám věřícím ve jménu Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.

Jaká to požehnaná jistota!

Máte ji všichni?

6. Nepochybující důvěra věřícího

A totoť jest to smělé doufání, kteréž máme k němu, že zač bychom koli prosili podlé vůle jeho, slyší nás.

S touto důvěrou nesou se k Bohu naše vzdechy, naše modlitby. A vědomí, že Pán Bůh slyší každý náš vzdech, každou naši modlitbu, nás uklidňuje. Zde je tajemství síly věřícího člověka. Tím okamžikem, kdy my své těžkosti, bolesti, tužby a přání předložíme Bohu, všechna tíha z nás padá a cítíme zvláštní uklidnění neb jsme si jisti, že Pán Bůh naše modlitby slyší. Smělá doufanlivost k Bohu ve vyslyšení našich proseb, našich modliteb, je bohatstvím věřícího člověka. Ať přijde co přijde, věřící člověk svou důvěrou překonává i ty nejtěžší zkoušky života.

7. Požehnané vědění věřícího

„A vímeť, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný..“ (I. Jan 5, 20).

Hned na začátku úvahy jsme si zdůraznili, kdo Ježíš Kristus je. Známost Ježíše Krista a jeho poselství, vlastní přesvědčení o tom, že v Ježíši Kristu se k nám sklání sám živý Bůh, míti svou vlastní zkušenost o tom, co vše nám Bůh v Pánu Ježíši a s Pánem Ježíšem dal, a na základě tohoto vědění zakotvit celým svým srdcem v Ježíši Kristu a všechny své naděje založit na Něm – toto vědění je nad všechno ostatní vědění. Všichni ti, kteří se narodili z Boha, jsou den ode dne uváděni v hlubší a dokonalejší známost Boha a jeho cest. A se vzrůstem jejich známosti sílí i jejich láska a důvěra k Bohu. Všímáte-li si věřícího člověka, musíte vidět, jak Boží pokoj a mír se zrcadlí v každém rysu jeho obličeje. Je to radostný a vítězný život!

Milá duše! Máš tento život? A nemáš-li, v čem je ta příčina, že jsi se ještě nedostal k těmto pramenům života? Možná, že ta příčina leží ve tvé nerozhodnosti. Pro Krista je nutno se cele rozhodnout. Písmo praví: „Muž dvojí mysli, jest neustavičný ve všech cestách svých.Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána.“ (Jakub 1, 7-8).

V jedné z našich písní zpíváme:

Ach, už raz se rozhodněte, koho chcete milovat,

nemožné je světu sloužit i Kristu se věnovat.

Celé srdce Bůh si žádá, neb On celé podává,

není spása, ne pro toho, kdo půl sobě nechává.

Pán Bůh otevírá všechny zřídla své milosti i lásky, ale také žádá, abychom jemu otevřeli celé své srdce.

Kdo z nás tak učiní?

1961 Biskupice