Prameny Božího života

Já jsem….

Sedmkrát se ozývá: Já jsem.

Pochopit Pána Ježíše tak, jak se nám představuje a za takového jej přijmout celým svým srdcem, od toho závisí náš časný i věčný život.

1. Já jsem ten chléb života

„Ježíš pak řekl jim: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.“ (Jan 6, 35).

Všichni chápeme, že je to myšleno duchovně. Nejen tělo lační, hladoví i naše duše. Hlad těla je snadno ukojit, ale ne tak hlad duše. Dejte svému tělu co si žádá, necháte-li své tělo hladovět, šťastnými nebudete. Všecka lidská nespokojenost, s kterou se v životě člověka setkáváme, prýští z hladu lidské duše a ten nemůže být ukojen ničím jiným, než duchovním chlebem, kterým je Ježíš Kristus. Náš duch, kterým převyšujeme všechno ostatní tvorstvo, je původu Božího a proto jeho tužby se nedají ukojit ničím pozemským. Jen to, co je z Boha, může uspokojit tužby lidského ducha. Necháváš-li duši svou hladem, jsi sebevrahem. Pachtíš-li se jen a jen za tím, co je časným, pomíjejícím, pak hmotný materiální život tě nakonec uštve v takové míře, že život na zemi se ti stane břemenem.

„Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.“

2. Já jsem světlo světa

„Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ (Jan 8, 12).

Nejvíce tmy je v otázce našeho poměru k Bohu. Mnozí se domnívají, že když se narodili v nějaké církvi nebo se stali členy církve, že tím je vše mezi nimi a Bohem vše vyřízeno. Avšak pouhá příslušnost k církvi nikoho nespasí. Pán Ježíš prohlašuje: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího.“(Jan 3, 3).

Pokud si člověk nevyřeší svůj poměr k Ježíši Kristu, dokud se mu Ježíš nestane světlem na všech jeho cestách života, dotud bloudí a hyne i při svém náboženství. Jen ve světle, kterým je Ježíš Kristus, poznáváme bídu a převrácenost našeho vlastního srdce a teprve poznání sama sebe vede nás k tomu, abychom nastoupili cestu opravdového pokání a břímě svých hříchů abychom uvalili u víře na Božího Beránka. Živá víra v Ježíše Krista je pak v nás mocí, jejíž vlivem rodí se v nás nový člověk. My se rodíme znovu. Přijetím Pána Ježíše do našich srdcí se nám dostává duchovního světla ve všech otázkách víry. V tomto světle se otvírá před naším zrakem celý duchovní svět. Není jediné otázky, není jediný životní problém, do kterého by nám Pán Ježíš nesvítil svým světlem. Svítí nám i do údolí stínu smrti, proto se věřící člověk neleká smrti. Bez Pána Ježíše musí člověk bloudit. Život nás staví den co den před nové problémy a nedostává-li se nám vnitřního světla, pak je řešíme v náš neprospěch. Proč je v životě člověka tolik zmatku? Proč je ve světě samý chaos? A proč je tolik zoufalství u hrobu? Svět nemá světlo ani v nejdůležitějších otázkách života. Neví proč žije, kam spěje a co je pravým smyslem života. Proto bloudí a hyne.

Milá duše! Přijmi Pána Ježíše a vše se ti vyjasní. Především se ti vyjasní cesta k Bohu a do jeho království. Poznáš cestu spasení a pochopíš, co máš činit, abys spasení dosáhl.

„Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“

3. Já jsem dveře

„Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.“ (Jan 10, 9).

Kam vedou dveře? Do Božího ovčince. Všechen věřící lid, Boží lid, je shromažďován v jedno. Tvoří jednu mohutnou, neviditelnou církev, jejíž hlavou není papež, ale Pán Ježíš sám. Až se naplní všechny Boží plány, které má Pán Bůh s lidstvem, Kristova církev bude shromážděna před trůnem Božím a Beránkovým. Koukol z pšenice bude vybrán, co je plevou bude od zrna odděleno. Jedněm budou platit slova Božího soudce: „Pojďte požehnaní.“ A jiným budou platit slova: „Odejděte ode mne, zlořečení.“ Nejsou jiné dveře do Božího království. Chceš-li dosáhnout věčného života, musíš projít dveřmi, kterými je sám Ježíš Kristus. Musíš jej přijmout, uvěřit, následovat. i, kteří vešli těmito dveřmi, jejich jména jsou zapsána v Knize života. Nikdo je z ruky Boží nevytrhne.

„Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.“

4. Já jsem ten pastýř dobrý

„Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.“ (Jan 10, 11).

Máme různé pastýře. Mnozí z nich místo co by měli pást své stádo, pasou sami sebe. Takoví pastýři se většinou staví svým ovcím za boha. Mají se za prostředníky mezi Bohem a lidmi, ač Písmo jasně prohlašuje, že mezi Bohem a lidmi je jediný prostředník, Ježíš Kristus. Prostředníkem se stal tím, že svůj vlastní život položil na kříži za nás, za naše hříchy. To je ten Pastýř dobrý. Kolik lásky a něhy je u tohoto pastýře i vůči nejslabším ovečkám. Dobře o něm prorokoval prorok Izaiáš: „Jako pastýř stádo své pásti bude, do náručí svého shromáždí jehňátka, a v klíně svém je ponese…“ (Iz. 40, 11). Tak on to činí s každou duší. která jej za pastýře přijala. Když umdlévá, nese ji ve své náruči. Třtinu nalomenou nedolomí. My bychom nejednou nad takovou pobloudilou duší mávli rukou a řekli bychom, že je škoda se jí věnovat. Ale tento pastýř ujímá se i těch nejslabších. Šťastný každý, kdo si Pána Ježíše zvolil za svého pastýře.

Milá duše! Kdo je tvým pastýřem? Není-li to sám Pán Ježíš, pak dříve nebo později nedostatkem duchovní pastvy jistě zahyneš.

„Já jsem ten pastýř dobrý.“

5. Já jsem cesta

„Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6).

Málo lidí si uvědomuje tuto skutečnost. Chtějí se dostat do Božího království skrze církev. Avšak ta může jen cestu k Bohu ukázat, sama tou cestou není. Tou cestou je jedině sám Pán Ježíš. Dokud nezaujmeš vůči Pánu Ježíši takový postoj, aby on byl jedinou náplní tvého života, k Bohu se nedostaneš. Bůh je svatý – a ty? Jsi samý hřích. Nebudeš-li oblečen v Krista, v roucho jeho svatosti, pak před Bohem neobstojíš. Boží svatost, která je oheň spalující, tě spálí. Jak by jsi se mohl ukázat před trůnem Boží svatosti ve svém hříchem zmazaném rouchu? Ježíš je jedinou cestou, kterou se smíš přiblížit k svatému Bohu.

6. Já jsem pravda i život.

„Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6).

V Bibli čteme: „A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdožť má Syna, máť život; kdož nemá Syna Božího, života nemá.“ (I. Jan. 5, 11-12).

Mnozí z jiných církví se s námi o to stále přou, může-li člověk již zde na zemi míti jistotu spasení a tvrdí, že žádný člověk to vědět nemůže. Tvrdí tak proto, že buď Písmo svaté vůbec neznají a znají-li, že mu nevěří. Slovo Boží prohlašuje s naprostou určitostí, že věčný život je v Synu Božím, v Ježíši Kristu a že kdo má Syna Božího, má i věčný život. A mám-li či nemám-li Pána Ježíše v srdci, to musím vědět. „Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno jeho.“ (Jan 1, 10-12).

Kteříž jej přijali! Já že nemohu vědět, jestli jsem Pána Ježíše do svého srdce přijal či nepřijal? Jaká to duchovní slepota! Jak může církev udržovat své příslušníky v takové slepotě? Zde se může jednat jedině o jednu věc: Přijal-li jsem Pána Ježíše do svého srdce, či nepřijal.

„Nepřijali jste zajisté ducha služby opět k bázni, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, totiž Otče. Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží.“ (Řím. 8, 15-16). Nestačí-li někomu ani toto Boží prohlášení, pak je to u něho vyložená nevěra. Učinit rozhodný krok za Pánem Ježíšem, otevřít mu celé své srdce, to je krok, při kterém se zachvívá každý nerv v člověku. Vždyť je to chvíle, ve které všechna tíž našich hříchů z nás padá, kdy dosavadní nepokoj v naší duši mizí a místo vnitřního neklidu nastupuje nebeský mír. Nikdy v životě nezapomenu na chvíli, kdy jsem se v modlitbě, na kolenou, vydával Pánu a kdy jsem plně pocítil, že mě Pán přijal a vše mi odpustil a že od této chvíle jsem jeho a On můj. Věřit Ježíši Kristu znamená ten věčný život z jeho rukou vzít a tím životem pak v Pánu Ježíši žít. A to právě mnohým chybí.

Milá duše! Jak je to s tebou?

Pán Ježíš prohlašuje: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život.“ Máš tento život? Nemáš-li ho nyní, nebudeš ho mít ani po smrti. Život, který je v Pánu Ježíši Kristu, musíš přijmout již zde - a pak? I kdybys umřel, živ budeš!

7. Já jsem vinný kmen.

„Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla. Již vy čisti jste pro řeč, kterouž jsem mluvil vám. Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně.“ (Jan 15, 1-4).

Každý, kdo uvěřil Ježíši Kristu, je ratolestí na vinném kmeni, kterým je On. Odkud bere ratolest mízu? Z kmene. Je možné být zapojen jako ratolest v kmen a přitom nemít z toho kmene život? Do kterého stromu života jsi ty zapojen? Do vinného kmene, kterým je Pán Ježíš? Jestliže ano, pak musíš mít z něho život. Není-li při tobě tento život z Ježíše Krista vidět, pak Ježíšův nejsi. „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (II. Kor. 5, 17). Je to tak i u tebe? Ale i mezi ratolestmi je často veliký rozdíl. Ne všechny ratolesti nesou ovoce. Co činí vinař s ratolestmi, které ovoce nenesou? Odřezuje je. V každém sboru věřících činí Pán takové řezy.

Bratře, sestro! Jakou ratolestí jsi ty? Plodnou či neplodnou? Nebude muset Pán Ježíš svým nožem zasáhnout i do tvého života? A ty plodné ratolesti? Ach, to je krása. Přál bych vám vidět odborně šlechtěnou révu v době zrání ovoce a to v teplých jižních krajích. To je nádhera. V době, kdy jsem trávil válečná léta v jižní Itálii, nemohl jsem se této krásy nasytit. Život věřícího člověka zapojeného celým srdcem v Pána Ježíše, to je krása a každému k požehnání.

Ale musíme k závěru: Čím vším chce Pán Ježíš být naší duši! Chlebem života, světlem ve tmách, dveřmi do Božího království, dobrým pastýřem vodícího nás na nejlepší pastvy, cestou k našemu Otci v nebesích, pravdou i životem, který nezná smrti, vinným kmenem poskytujícím živou mízu ratolestem, aby mohli přinášet nejpožehnanější ovoce.

A my – jsme přitom tak chudí! A co je příčinou naší chudoby? Pomíjíme tyto prameny Božího života a sytíme se tím, co naši duši nikdy nenasytí.

„Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.“

Hladoví tvoje duše? Žízní? Nic tě v životě neuspokojuje? Je ve tvoji duši samý neklid? Nepokoj? Nedostává se ti síly k životnímu boji? A nedostává se ti síly k boji s hříchem, s pokušením? Cítíš prázdnotu svého života? Pojď k prameni života, ke Kristu, jen v něm najdeš ukojení všech svých tužeb. On je to, který volá: „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napíj se. Kdož věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.“ (Jan 7, 37-38).

K tomuto prameni života nás všechny Boží Slovo zve.

Půjdeme?

Bermolákovo