Soud nad domem Božím

I. Petr. 4, 17

Nebo jest čas, aby se začal soud od domu Božího.

Církev lidu Božího je v Písmu svatém nazývána „domem Božím“. „Totoť píši tobě, maje naději, že brzo příjdu k tobě. Pakliť prodlím, abys věděl, kterak máš v domě Božím obcovati, kterýž jest církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy.“ (I. Tim. 3, 14-15). A dále: „I vy, jako kamení živé, vzdělávejte se v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Jezukrista.“ (I. Petr. 2, 5). Domem Božím je tedy v Písmu míněna církev Boha živého a soud nad „domem Božím“ je soud nad církví lidu Božího. Že Bůh koná a bude konat soud nad lidem bezbožným, nad lidem, který se Bohu zpronevěřil a od Boha odvrátil, to je jasné ze svědectví Písma každému nábožensky smýšlejícímu člověku. Že však Bůh koná soud i nad svojí církví, nad svým lidem, to často uniká naší pozornosti, i když Písmo svaté mluví znovu a znovu i o tomto Božím soudu. Soud Boží je dvojí. Je Boží soud, který koná Bůh již na zemi a je Boží soud, který bude konat Bůh až ve světě duchovním, při ukončení naší pozemské pouti.

My si dnes všimneme Božího soudu, který Bůh koná už v tomto životě, zde na zemi a sice nad svým lidem, nad svojí církví. Bůh ve svém Slově před tímto soudem nad církví znovu a znovu varuje. Upozorním vás na tři zvláštní stavy církve lidu Božího a na varovný hlas Božím, kterým Bůh varoval svou církev před svým soudem.

Na prvním místě jedná se o církev Božího lidu v Efezu. Pán mluví k této církvi slovy: „Známť skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých; a zkusil jsi těch, kteříž se praví býti apoštolé, ale nejsou, a shledals je, že jsou lháři. A snášel jsi, a trpělivost máš, a pro jméno mé pracovals a neustal. Ale mámť proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání, a první skutky. Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle, a pohnuť svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.“ (Zjev. 2, 2-5). Toto byly dobré vlastnosti efezské církve. Ale Pán, který vidí až do hlubin lidského nitra, objevuje při této církvi vážnou slabinu: „Ale mámť proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil.“ Všechno to, co tato církev konala v Efezu, konala pro Pána, konala jen z jakési setrvačnosti, ne z čisté lásky, ne ze svatého zápalu, jak tomu bylo na počátku. S touto pouhou náboženskou setrvačností se Pán nespokojoval. A proto ji činí pohrůžkou vykonáním soudu. Praví: „Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání, a první skutky. Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle, a pohnuť svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.“

Druhé vážné napomenutí platilo církvi v Sardis: „Andělu pak církve Sardinské piš: Toto praví ten, kterýž má sedm duchů Božích a sedm těch hvězd: Vím skutky tvé, že máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý. Budiž bedlivý, a utvrzujž jiné umírající. Neboť jsem nenalezl skutků tvých plných před Bohem. Pomniž tedy, co jsi přijal a slyšel, a ostříhej, a čiň pokání. Pakli bdíti nebudeš, přijduť na tě jako zloděj, a nezvíš, v kterou hodinu na tě přijdu.“ (Zj. 3,. 1-3). Stav této církve byl velice ubohý. Měla jen jméno, nic víc ji z celého křesťanství nezbylo. A tak Pán ji dává vážnou pohrůžku svého soudu nad ní. Prohlašuje: „Vím skutky tvé, že máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý. Budiž bedlivý, a utvrzujž jiné umírající. Neboť jsem nenalezl skutků tvých plných před Bohem.“

A třetí církev, nad jejíž ubohým duchovním stavem horlil Pán, byla církev v Laodicii. I její duchovní stav byl vážný. „Vímť skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. Ó bys studený byl aneb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst svých. Nebo pravíš: Bohatý jsem, a zbohatl jsem, a žádného nepotřebuji, a nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý. Radímť, abys sobě koupil ode mne zlata ohněm zprubovaného, abys byl bohatý, a roucho bílé, abys oblečen byl, a neokazovala se hanba nahoty tvé. A očí svých pomaž kollyrium, abys viděl. Já kteréžkoli miluji, kárám a tresci; rozhorliž se tedy, a čiň pokání“. (Zj. 3, 15-19). Jak vážně Pán tuto církev varoval!

Jdeme-li do Starého zákona, i tam se setkáváme s podobnými pohrůžkami vykonáním Božího soudu nad Božím lidem. U proroka Izaiáš čteme: „Vidění Izaiáše syna Amosova, kteréž viděl o Judovi a Jeruzalému, za dnů Uziáše, Jotama, Achasa a Ezechiáše, králů Judských. Slyšte nebesa, a ušima pozoruj země, nebo Hospodin mluví: Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni pak strhli se mne. Vůl zná hospodáře svého, a osel jesle pánů svých; Izrael nezná, lid můj nesrozumívá. Ach, národe hříšný, lide obtížený nepravostí, símě zlostníků, synové nešlechetní, opustili Hospodina, pohrdli svatým Izraelským, odvrátili se zpět. Proč, čím více biti býváte, tím více se odvracujete? Všecka hlava jest neduživá, a všecko srdce zemdlené. Od zpodku nohy až do vrchu hlavy není na něm místa celého, jen rána a zsinalost, a zbití zahnojené, aniž se vytlačuje, ani uvazuje, ani olejem změkčuje. Země vaše spustla, města vaše vypálena ohněm; zemi vaši před vámi cizozemci zžírají, a v poušť obracejí, tak jakž vše kazí cizozemci.“ (Iz. 5, 1-7). Tak se i stalo. Pán odejmul plot od této vinice, odejmul od ní svoji ochranu, rozbořil hradbu kolem ní, takže byla pošlapána nepřáteli a místo chutných hroznů plodila bodláčí a trní. Lid izraelský byl zbaven své svobody, byl zbaven i své vlasti a vystaven nepřátelství, posměchu a potupě celého světa. To byl Boží soud nad touto kdysi plodnou a požehnanou vinicí. A nyní budeme lépe rozumět slovům našeho textu: „Nebo jest čas, aby se začal soud od domu Božího.“

Křesťanství ve svém počátku se stalo požehnáním pro celý svět. Intenzivně se ujalo řešení i sociálních problémů, rušilo stav otroctví a ve svém zápalu pro pravdy Ježíšova evangelia šlo tak daleko, že údové církve se vzdávaly dobrovolně soukromého majetku a dělily se o svůj majetek se všemi ostatními. Čteme: „Toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše. Aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil, ale měli všecky věci obecné.“ (Sk. 4, 32) By to skutečný komunismus tvořený dobrovolně na duchovním a náboženském základu. Láska Kristova pojila všechny údy církve v jedno srdce a v jednu duši. Byla to komunistická společnost na to nejideálnějším základu. Tím vítězilo křesťanství i nad mocnou říší římskou a proto všechno násilí, jehož se dopouštěla mocná říše římská vůči křesťanům, nezastavilo náboženské hnutí, které se šířilo jako lavina v Asii i v Evropě. Úspěch křesťanského hnutí ve své počátku byl v tom, že věřící, za tím, co vyznávali ústy, stáli celým svým životem. Když pohanský Řím násilím nezastavil toto mocné náboženské hnutí. použil jiné metody. Uznal křesťanství a propůjčil mu státní ochranu i moc, sám ho formálně přijal a nyní svou povrchností a neupřímností pomalu rozleptával celou křesťanskou soustavu i její řády. Církev křesťanská otevřela své brány světu a tím se za několik století stala nástrojem reakce v rukou mocných tohoto světa. Ti, kteří to brali s křesťanstvím vážně, se od církve odtrhli a tvořili své vlastní sbory, které se snažili vést v duchu prvotního křesťanství, byli však oficiální církví krutě pronásledováni. Přes všecko pronásledování ve všech zemích vznikaly náboženské směry, církve, jejichž úsilím bylo navrátit se k původnímu křesťanství. Mezi tyto směry patří i naše církev. Avšak ani o těchto církvích nemůžeme říci, že by svým životem odpovídaly všem požadavkům Ježíšova evangelia, i když mravně i duchovně stojí vysoko nad církví římskou. A tak křesťanské hnutí stihl Boží soud. Stanovisko dnešního lidu k otázce náboženské - celou tu dnešní dobu bych nazval dobou Božího soudu nad církvemi, nad náboženstvím. Upozorňuji, dobou Božího soudu, i když tento soud vykonávají lidé. Nikdy nebylo náboženství vystaveno takovému pohrdání, tak velké kritice rozumu, jako dnes. I když obžaloba, kterou vnáší dnešní socialistická společnost na církve, týká se na prvním místě církve římské. Církve, která po celá staletí měla ve svých rukách obrovský kapitál a neomezenou státní moc a za celá staletí nehnula ani prstem pro obhájení lidských práv pracujícího lidu. Do určité míry se týká tato obžaloba i nás, církví reformačních, a sice v tom smyslu, že zatímco své náboženské cítění a myšlení vyznáváme, ani my za ním nestojíme celým svým životem. Nedá se upřít, že v našich sborech je mnohem více hřejivé bratrské lásky než je v jiných církvích a než je obzvláště ve světě, ale že bychom všichni byli jedno srdce a jedna duše, to o sobě říci nemůžeme. Nedá se upřít, že v našich sborech je poctivé úsilí o čistý mravní život, ale nikdo k nás nemůže vyznat s Pavlem: „S Kristem ukřižován jsem. Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.“ (Gal. 2, 20). V mnohých věcech jsme se přizpůsobili světu, slevili ze svých slibů daných Pánu, ustali v horlivosti získávat jiné pro Krista, ustali v obětavosti, aby dílo Boží mohlo být konáno i na jiných místech. Pracujeme pro Pána, ale této práci chybí svatý zápal, skutečná láska k dílu Božímu. Vše, co pro Pána konáme, konáme jen z jakési setrvačnosti.

Ano, je čas, aby začal soud Boží od domu Božího – od nás a někdy se mi zdá, jako by tento Boží soud od nás již započal. Kdo z nás může vědět, co nám v otázce náboženské přinese zítřek? Jak je důležité, abychom se na tím vším, co se dnes děje ve světě, vážně zamysleli. Neodejme Pán snad i plot od naší vinice a nevydá nás k pošlapání? Nepohne Pán svícnem našeho sboru, naší církve z místa jeho? Nevyvrhne nás Pán pro naši lhostejnost a vlažnost ze svých úst?

„Rozhorli se a čiň pokání! Pomni, odkud jsi vypadl a čiň první skutky!“ Všechna tato napomenutí platí dnes nám. Bůh, než začne konat svůj soud, činí napřed napomenutí a znovu vyčkává – což ale, jestli toto napomenutí je už poslední? „Pomni, odkud jsi vypadl a čiň první skutky!“

Bal to veliká Boží milost, která nás zastavila na cestách tohoto světa, kteréžto cesty nás vedly do časného i věčného zahynutí a milost zanítila v našich srdcích touho po návratu k Bohu. Působením této Boží milosti byl nám otevřen duchovní zrak, takže jsme začali poznávat svou velikou duchovní bídu, ke které jsme byli předtím slepí a vidouce tuto vlastní bídu, hledali jsme u Boha odpuštění, kterého se nám dostalo v plné míře, skrze víru v Pána Ježíše. Pán ve své milosti sejmul z nás těžké břímě hříchu a naplnil naše srdce svým nebeským pokojem a mocí svého Ducha nás zmocnil k novému životu. Ve dnech, kdy toto vše se odehrávalo v našich srdcích, hořela naše srdce k Pánu takovou láskou, že v té době jsme byli hotovi pro poznanou pravdu i život položit. Z této Boží milosti a z této naší lásky k Pánu jsme mnozí vypadli. Mnoho, mnoho jsme slevili ze své dřívější horlivosti, modlitební život zanedbáváme, hlad po Božím slově nepociťujeme, zájem o záchranu druhých je potlačen naším pečováním o naše hmotné blaho a vše, co pro Boží dílo ještě konáme, konáme již jen z pouhé setrvačnosti, není v tom pravý Boží zápal. Což jestli Bůh, který vidí do samých hlubin našeho nitra, řekne nám to, co řekl své zpronevěřilé izraelské církvi: „K čemu jest mi množství obětí vašich? dí Hospodin. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuků krmných hovad, a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv. Že přicházíte, abyste se ukazovali přede mnou, kdož toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti oklamání. Kadění v ohavnosti mám, novměsíců a sobot a svolávání nemohu trpěti, (nepravost jest), ani shromáždění. Novměsíců vašich a slavností vašich nenávidí duše má; jsou mi břemenem, ustal jsem, nesa je. Protož, když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi, a když množíte modlitbu, neslyším; (Iz. 1, 11-15).

Pánu Bohu se všechna zbožnost lidu izraelského zprotivila, poněvadž v ní nebylo pravého zápalu, vroucí vděčné lásky, vše bylo konáno jen silou zvyku, silou setrvačnosti, jejich srdce zůstávalo při tom chladné, lhostejné a proto Bůh zůstával i k jejich modlitbám hluchý. Všechnu jejich zbožnost nazval klamem. Bůh se povrchní zbožností oklamat nedá. Napomenutí, která Bůh dal lidu izraelskému, vyzněla naprázdno a proto přišel přísný Boží soud na celý izraelský národ. „Nebo jest čas, aby se začal soud od domu Božího.“

Pochopíme, že tato slova Písma se týkají dnes nás? Přiměje nás to k pokání? Anebo dopustíme, aby Boží soud byl na nás vykonán? „Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle, a pohnuť svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.“

Pán dej, abychom se nad tímto napomenutím Slova Božího vážně zamyslili a jednoho každého z nás aby to přimělo k užšímu, opravdovějšímu přivinutí se k Pánu.