Naše minulost, naše přítomnost, naše budoucnost

Kolos. 1, 21-23

Ano i vás, někdy odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé, nyní již smířil. Tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté, a nepoškvrněné, a bez úhony před oblíčejem svým. Však jestliže zůstáváte u víře založení a pevní, a neuchylujete se od naděje evangelium, kteréž jste slyšeli, jenž jest kázáno všemu stvoření, kteréž jest pod nebem, jehož já Pavel učiněn jsem služebník.

1. Naše minulost

Naše minulost je zde vyjádřena slovy: Ano i vás, někdy odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé. Někdy odcizené – komu? Bohu! A kdo nás Bohu odcizil? Hřích! A to hřích našich prarodičů. S nepřátelstvím v srdci vůči Bohu se člověk již rodí. Nevěra a vzdor vůči Bohu je v srdci člověka již od samého narození. Sklony k hříchu se přenáší z pokolení na pokolení. Sledujte malé dítě v jeho vývinu! Kdo ho to naučil, že sebou vrhne na zem a zuřivě kope nohama, když jste mu v něčem nevyhověli? A kolik jiných nepěkných vlastností se projevuje v jeho povaze již v neútlejším dětství. Kde se to v dítěti vzalo? A není to jiné ani při dětech věřících rodičů. Pád prvních rodičů se přenášel a přenáší z pokolení na pokolení. Člověk se v hříchu a se sklony k hříchu rodí a proto od přirozenosti je v něm vůči Bohu samá nedůvěra a samý vzdor. Hřích odcizil člověka Bohu a zasel v jeho srdce vůči Bohu nepřátelství. A v tomto stavu jsme všichni přišli na svět. I když v našich povahách jsou určité rozdíly, nejsme všichni ve stejné míře hříchem zatíženi, někdo více a jiný méně, ale každý člověk, pokud neprošel duchovním zrozením, je Bohu odcizený, ve své mysli je Bohu nepřítelem. Hřích člověka uspává. Hřích je duchovní narkóza, která činí svědomí člověka necitelným, takže hříchem uspaný člověk se může dopouštět sebevětší nepravosti, svědomí mu nečiní žádné výčitky. Často se divíme, jak může například zavraždit muž svou manželku, bratr bratra, soused souseda. Kde je svědomí člověka hříchem uspané, tam je člověk schopen každého jiného hříchu. Člověk odcizený Bohu, i kdyby se v hříchu topil, si svůj stav neuvědomuje. Setkáte se s lidmi, kteří se svými hnusnými činy chlubí a při vykonání největší špatnosti nemají pocit studu. Hřích narkotizuje, činí svědomí člověka necitelným. Od pádu prvních rodičů je hřích přirozeností člověka a s touto přirozeností jsme přišli na svět. Ani náboženská výchova není v stavu tuto přirozenost člověka odstranit.

Proto Pán Ježíš klade nábožnému Nikodémovi podmínku: „Musíte se znovuzrodit!“ Kdo neprošel duchovním zrozením – nebo-li narozením se znovu – je i při náboženské výchově tělesným člověkem, nad nímž vždy vítězí tělo, tělesné žádosti, tělesné vášně, tělesné zájmy. A tělesný člověk, praví Písmo, nechápe ty věci, které jsou Ducha Božího.

Ale v tomto stavu jsme se všichni narodili, s tímto stavem, než jsme uvěřili, jsme všichni procházeli. A zde jsme u naší minulosti: „Ano i vás, někdy odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé.“ (Kol. 1, 21). To zlé v nás je příčinou, že Boha nenávidíme. Pán Ježíš to krásně vyjádřil slovy: „Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho.. Ale kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněni jsou.“ (Jan 3, 19-21).

Je to velmi zvláštní: Člověk zhřeší proti Bohu, ale Bůh se na něj nehněvá, je hotov mu odpustit, ale člověk se hněvá na Boha. Každý hřích vyvolává v srdci člověka vůči Bohu nepřátelství. a proto dokud není člověk z vlivů a moci hříchu vyproštěn, je Bohu nepřítelem.

2. Naše přítomnost

Naše přítomnost je vyjádřena slovy: „Ano i vás…nyní již smířil…..tělem svým skrze smrt.“ Jak k tomu přišlo? Kdo nás vyburcoval z našeho duchovního spánku, ze stavu duchovní mrtvosti a kdo probudil v našem srdci touhu k hledání Boha a jeho království? „Dal jsem se najíti těm, kteříž se na mne neptávali, nalezen jsem od těch, kteříž mne nehledali, a národu, kterýž se nenazýval jménem mým, řekl jsem: Teď jsem, teď jsem.“ (Iz. 65, 1). Ještě jasnější odpověď: „I vás obživil mrtvé v vinách a hříších. V nichž jste někdy chodili podlé obyčeje světa tohoto, a podlé knížete mocného v povětří, ducha toho, kterýž nyní dělá v synech zpoury. Mezi nimiž i my všickni obcovali jsme někdy v žádostech těla svého, činivše to, což se líbilo tělu a mysli, a byli jsme z přirození synové hněvu jako i jiní. Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku svou, kterouž zamiloval nás. Také i nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste). A spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši. Aby ukázal v věku budoucím nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu Ježíši. Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží).“ (Ef. 2, 1-8). Apoštol Jan: „V tomť jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého obět slitování za hříchy naše.“ (I. Jan. 4, 10).

Přítomnost nás věřících, to, že jsme byli ze stavu našeho duchovního spánku a naši mrtvosti probuzeni, z moci hříchu vykoupeni a s Bohem smířeni tak, že dnes, místo vzdoru a nepřátelství vůči Bohu, je naše srdce plné touhy po Bohu a splynutí naší duše s Bohem, to vše je dílo nesmírné Boží odpouštějící lásky a jeho veliké milosti. Nikdy nebudeme umět za tuto milost dost děkovat. A nikdy bychom neměli zapomenout, v jakém stavu jsme dříve byli a čím jsme se nyní stali. Tak to je naše přítomnost. A zde bych chtěl říci několik slov těm, kteří se do této přítomnosti ještě nedostali, kteří se nalézají dosud ještě v beznadějné minulosti. Těm platí slova Písma: „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus.“ (Ef. 5, 14). Naše minulost byla beznadějná. I při svém náboženství jsme byli bez Boha a bez naděje. Rozervaní ve svém nitru a s ustavičným neklidem a nespokojenosti ve své duši. Naproti tomu naše přítomnost je radostná. Břímě našich hříchů je z nás sejmuto. Dřívější propast mezi námi a Bohem je překlenuta. Bůh není již někým cizím, neznámým, vzdáleným, ale je nám Otcem, jehož otcovskou lásku a péči pociťujeme denně na každém kroku. Vědomí, že je náš život v jeho rukou, že jako náš Otec bdí nad každým naším krokem, zbavuje nás obav a strachu před nejistým zítřkem. Všechno naše očekávání je na něj. I když musíme procházet bojem a zápasit s mnohými těžkostmi, víme, že se tak děje pro naše dobro a že ze všech našich životních zápasů vyjdeme nakonec jako vítězové.

3. Naše budoucnost

Je vyjádřena slovy: „…aby vás postavil svaté, a nepoškvrněné, a bez úhony před oblíčejem svým.“ (Kol. 1, 22). Apoštol Pavel to vyjadřuje takto: „Rozsívá se nesličné, vstane slavné; rozsívá se nemocné, vstane mocné.Rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo duchovní.“ (I. Kor. 15, 43-44). Kdy se to vše naplní? Při druhém příchodu Ježíše Krista. V tento den bude zjevena nejen sláva Kristova, ale i sláva vykoupeného lidu Božího. Zmizí poslední stopy našeho porušení. „A jakož jsme nesli obraz zemského, takť poneseme obraz nebeského. Totoť pak pravím, bratří: Že tělo a krev království Božího dědictví dosáhnouti nemohou, aniž porušitelnost neporušitelnosti dědičně obdrží.. Aj, tajemství vám pravím: Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost.“ (verš 47-53).Zmizí všechna naše bolest, únava, všelikou slzu z našich očí náš Pán setře, pokušení k hříchu nebude míti více v našem srdci místa a všichni budeme oblečeni v roucho Ježíšovo svatosti. „Kterýž promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy jeho, podlé mocnosti té, kterouž mocen jest i všecky věci podmaniti sobě.“ (Fil. 3, 21).Všichni v rouchu svatosti Pána Ježíše budeme uvedeni v příbytky Boží slávy, do kterých už nic poskvrňujícího a zlořečeného nevejde. Zde půjdeme od slávy k slávě. Zde v tomto pozemském životě je naše poznávací schopnost příliš omezena. Co víme o nekonečnosti vesmíru a životě těch milionů a milionů jiných světů? Bůh je nám zahalen v samá tajemství, protože jsme vyzbrojeni jen pěti tělesnými smysly, kterými nejsme vstavu proniknout do světa duchovního, ano i hmotný svět poznáváme jen z nepatrné částky. V příbytcích Boží slávy budeme vyzbrojeni novými smysly, kterými budeme schopni především poznávat Boha a jeho slávu. Budeme pověřeni novými úkoly, jejichž plnění nám nebude přinášet více únavu, ale radost. Jen občas a jen některým smrtelníkům dal Bůh již v tomto životě nahlédnout do života za hrobem a žádný z nich nebyl schopen vylíčit lidskými slovy to, co mu bylo zjeveno. Budoucnost věřícího člověka je slavná. Přichází mi na mysl slova modlitby Pána Ježíše: „Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kteroužs mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa.“ (Jan 17, 24).

Jsme ovšem příliš ještě tělesní, abychom si dovedli učinit třeba jenom nedokonalou představu o tom, jaká sláva očekává věřící Boží lid. K této budoucnosti je upřen zrak naší víry.

1952 Rokytnice